ROZECHVĚJTE NOVOU KNIHU POVÍDEK KARLA RADY Knihy

Knižní vydání souboru kratších próz Karla Rady s názvem Chvějící se jehličky příští zimy je završením pomyslné trilogie, sestávajících z předchozích autorových povídkových knih Promiskuitní večírek a Kunderion, vydaných v letech 2015 a 2017 v ostravském vydavatelství Protimluv. 

 

"Nová povídková kniha Karla Rady, která obsahuje kratší i delší texty a také jeden text, který vydá skoro na samostatnou novelu, je propojením textů z konce osmdesátých let a těch nejsoučasnějších, poslední byl dokončen 15. září tohoto roku. Myslím si, že právě toto spojení ponoru do času konce normalizace a začátku devadesátek s povídkami současnými dává knize dynamický rozměr," píše v doslovu ke zmiňované knize básník, prozaik a věhlasný literární promotér Josef Straka. "Jako bychom se dívali někam nazpět, a přesto jsou zápisky staré skoro třicet let tak neskutečně živé a hlavně vydávají svědectví o době, jejím prožívání z pohledu člověka, kterému tehdy bylo kolem pětadvaceti... A od tohoto se často odvíjí i naše životní zkušenost a často i pohled na skutečnost," dodává. "...je to čas konce osmdesátek, v čase zakládání rockových kapel, jednu z nich v roce 1987 zakládá i Karel Rada, s přelomem do divokých časů devadesátých let, kdy se doslova vyvalily všechny ty rokáče,
mejdany, klubové a hospodské festivaly, ale také i drogy, o kterých je nejdelší text této knihy a který hodně vypovídá o tomto setkání mladých lidí s něčím neznámým, co jim doslova bralo životy, a jak se do nich opakovaně vraceli, ale zachycuje též velmi živě všechno to, co se dělo v přízemí klubů, hospod, přízemí našich životů. A je to i onen nekonečný čas této dekády, který trval, musel trvat, déle než jedno desetiletí, aspoň se to tak zdálo, že skoro ani nemůže skončit, ale nějak ano, a my s tím vším jsme někde tady, na konci druhé dekády, a přestože ještě nechceme bilancovat, cosi k tomu ale svádí. Díváme se dozadu, do stran a pod sebe a snažíme se cosi zrekapitulovat, ale ne odevzdaně, naopak živě,
s odhodláním."

Požadovaných “startovacích” 12 tisíc 222 Kč je nejmenší možnou částkou, za níž lze po odečtení 9% daně knihu připravit k vydání (a jíž lze zároveň pokrýt vydavatelovu případnou finanční ztrátu); ideálních by pro nás bylo 15-20 tisíc Kč, k jejichž dosažení se budeme snažit přispívající “startéry” motivovat.

(Autorkou všech použitých fotografií je Milena Dolečková)

 

Úryvek z povídky "Nášleh z matečáku":

Pootevřeným oknem měla Magda možnost vidět, jak se dole po chodníku k nemocnici blíží její matka s velikou taškou; když vešla dovnitř do pokoje, jako první ji ode dveří pozdravila pětiletá Magdina jmenovkyně:
- Dobrý den!
- Ahoj, odpověděla jí Magdina matka.
- Ahoj mami, pozdravila svou matku též Magda.
Matka namísto zbytečných slov začala vybalovat z tašky věci, které své dceři přinesla: pet láhev s vodou, ovoce, kuřecí řízek a rohlíky.
- Na, napřed se najez, řekla jenom, - vypadáš jako lunt, kdo se má na tebe koukat---
Magda jí neodporovala a hned se pustila do řízku.
Matce to nedalo a otočila se na dívenku u dveří:
- Nechceš banán, holčičko?
- Já jsem taky Magda! odpověděla pětiletá. - Děkuju! A nabízený banán si vzala.
Matka se otočila zpět na svou dceru:
- A jestlipak víš, co je dneska za den?
Magda s plnými ústy pokrčila rameny:
- Nevím…
- Dneska je devatenáctýho!
- A jo! zakuckala se Magda málem.
- Takže ti přeju všechno nejlepší! A taky hodně zdraví!
Matka z tašky vyndala ještě jeden prezent – velký papírový balík; Magda si utřela ruce do papírových
kapesníčků a hned ten balík rozbalila.
Byly v něm dvě potřebné, praktické věci: nová, jednobarevná (krémově žlutá) noční košile (namísto té dětské se zvířátky, kterou teď měla na sobě) a saténový župan se žlutozelenými kvítky.
- Jé, mami… děkuju…
Zakoktala a do očí jí vyhrkly slzy.

Oblečená do županu ji pak provázela chodbou, plnou korzujících pacientů a návštěv.
- Ty jdeš dneska zase na „noční“, mami?
- Někdo na to musí vydělat, abys mohla dokončit školu, ne?
Později, u východu z nemocnice, matka požádala jednoho z osamoceně postávavajích pacientů, aby je spolu zvěčnil jejím minifoťáčkem.
- A kde se to mačká, paní? nevěděl oslovený muž, jak na to.
-Tady… Víte, dceři je dnes osumnáct, tak aby na ten vstup do dospělýho života měla nějakou památku!
(Na fotce zůstaly dva rozpačité úsměvy: unavená tvář stárnoucí padesátnice a provinilý kukuč její čerstvě osmnáctileté dcery…)

Za okny pokoje se setmělo. Malé Magdině jmenovkyni se konečně podařilo usnout, starší dívenka s památníčkem se ale pořád jen převalovala a ne a ne zabrat.
Odkudsi z chodby sem zazníval stále se stupňující, zoufalý dětský pláč…
Po nějaké době už to Magda nevydržela a vydala se ven zjistit, co se vlastně děje; ve svém „dospěláckém“ saténovém županu se plížila chodbou, až nakonec stanula před pootevřenými dveřmi do infekčního pokoje.
Uvnitř tam ležel malý, asi tříletý chlapeček s rukama do kříže přikšírovanýma k ohrádce postýlky, a pořád naříkal jako o život… byl vyčerpaný, tvářičky měl rudé a jazyk úplně bílý… Magda k němu přistoupila a pohladila ho po tváři.
- Ale no tak, ty můj malej andílku, zkoušela ho utišit, - bolí tě to, viď? Neboj, brzo si už pro tebe přijde maminka… vezme si tě domů a bude pořád jenom s tebou… a už tě nikdy nenechá samotnýho… no tak, ššš--- vidíš, jakej jseš šikovnej kluk, to bude mít maminka radost!
Chlapeček se opravdu utišil; za Magdou se mezitím vytvořila skupinka malých pacientů z ostatních pokojů, mezi nimi i její malá jmenovkyně.
- Chudáček malý mimi, žvatlaly děcka…
Vtom se k nim odkudsi z útrob špitálu přiřítila nasupeně se tvářící sestra (jasná buzerbába) a rozkřičela se na ně:
- Co tady děláte? Máte už dávno spát – padejte odsud! Chcete od něho něco chytit? Má hnisavou angínu a tady je v izolaci… no tak, padejte, hajzlíci!!!

 

Úryvek z povídky "Vymejvárna":

(---)

- Dej si pořádnou šlehu, prsí se za jeho zády Mamfejst, - a mám tady taky čaj, koukni - dali mi ho v "Káčku"... přízrak Hynkova někdejšího kumpána z popřevratových mejdanů v klubech Banán, Tukan a Áčko třímá v ruce plastovou dózu s nápisem "Čaj granulovaný"...ty vole, tohle mám pít, jo? Z toho se mi akorát rozleptají játra a ledviny... tenhle sajrajt by možná - kdyby selhaly všechny možnosti deratizace -
zafungoval jako jed na krysy... že bych zabloudil někde v předpeklí?
Kdo jsem?
Jsem Hynek.
A co tady dělám?
Nehezky sním...
Slovo snílek ale označuje spíš člověka, který vidí svět růžově, a ne skeptického padesátníka, který má pocit, že mu na všech frontách ujel vlak!
Z televizní obrazovky se na Hynka - na mě - culí tvář vychytralého spolužáka Lukeše... - tobě nechutná tenhle výbornej čaj? Měli ho ve slevách v Lidlu... výprodej, "akce" se tomu říká: kupte to "v akci"! Naši životem unavení rodiče tohle přece znají víc než co jinýho...
Zmlkni, Lukeši... všechny moje scénáře jsi odmítnul, tak mi tu nic nevykládej... ale zajímalo by mě, jak bys ty osobně obstál v tý "mladický" konkurenci barrandovských Slováků a Slováčků?
"Sídliště" nebo "Ordinace"?
- Lásko, ty jsi přece nejlepší, přišla Hynkovi (mně) na pomoc Magda, - potřebovala jsem to ze sebe vyndat, promiň!
Lukeš se na nás na všechny nepřestává z té televizní obrazovky prsit, i Mamfejsta už to začíná štvát... - hele, kámo, tak ho sejmi, vola, směje se, - tomu nepomůže už ani "vitamín pé"... a podává mi (nám všem) veliké kladivo (to kladivo, o němž František Gellner před sto lety napsal, že jeho tíží lze "udeřiti do zdiva").
- Ale jak tímhle chcete udeřit do LCD obrazovky? dumají nad neřešitelným problémem "psychomagického aktu" intelektuálové (producenti) s vizáží příslušníků islámského hnutí Taliban.
Hynek Mamfejstem podané kladivo uchopí, potěžká jej nejprve levou, potom pravou rukou... hm, bytelný symbol, musím oběma... a v okamžiku, kdy jím konečně zamává nad hlavou, aby udeřil, probudí se.
Vedle na posteli tiše odfukuje Magda, z košilky jí vykukuje levá bradavka... a nikde žádný čaj.
Jen támhle na jejím nočním stolku vychladlá meduňka.
Musím vstát a udělat alespoň toho "Vietnamce"...

Úryvek z povídky "Muž, který mě nabodne":

Tady bych ale opravdu mohl načerpat tu správnou erotickou atmošku pro mou příští knihu... to zásvětní přítmí, rudý světla... samet, koberce, zástěny... odér voňavek a odlesk dámskýho podpaží... zátky šampáňa a šustot saténu a podvazků... rypáky Němců, kožený ksichty Angličanů... americkej zubní implantát, italská opera buffa... svět ve svý nekonečný debilitě... světovost, ty vole, let´s go rock´n´roll... ruská věcnost, špiritus a spirit... nekonečno pnutí a konečnost post coitum omne animal triste... zvedám se a taky obhlížím osazenstvo: mladý holky nic moc, ale ty mezi 35–45 lety, ty jsou bezvadný... většinou mají jedno nebo dvě děti a podvědomě letí na ty taxikářský typy s pleší a řetízkem na krku... však jo, co by taky dělaly se mnou, když tady jen sbírám matroš a inspiraci k příští knize, že jo... ale jsou mezi nima i takový, který si chlapů, jako jsem já, ceněj víc... třeba taková Kristýna, Šárka nebo Zlatíčko... ale ty se tady teď přede mnou neproducírujou, asi maj volno... tady jsou teď Natálie, Ingrid a Maruška... hmmm... ale stejně bych si raději objednal čaj než šampáňo, starej dobrej gaba oolong... tmavej suchej list intenzivní, sladce dřevitý a kořeněný vůně... nálev hodně světlý, zlatavý barvy a krémově hebký chuti s tónama ovocnejch marmelád a hořký čokolády... což všechno zajišťuje kyselina gama-aminomáselná... čaj by dokonce mohla ocenit ta pihatá Rusanda – kolik jí asi může bejt?