Severním kanálem pro dětský úsměv Ostatní

5. 8. 2018 jsem překonal Severní kanál, skoro 42 km za 16 hodin a 4 minuty.

Čekání na dobré počasí bylo zdlouhavé kvůli typickému často se měnícímu irskému podnebí, takže jsem se mohl jen dívat směrem na Skotsko...

 

Nakonec předpověď na neděli slibovala delší časový úsek lepšího počasí, a proto bylo rozhodnuto, že se potkáme ve tři ráno v přístavu Bangor a definitivně se rozhodneme k uskutečnění pokusu.

 

Bohužel lodivod měl půl hodiny zpoždění, takže jsme potom rychle začali nakládat a žádná diskuze, jestli je dnes vhodný den, neproběhla... Potom už jen 20 minut na startovací místo, kdy se mi hlavou honily myšlenky, jaké to bude až skočím do tmy, ucítím ledovou vodu, budu muset doplavat na břeh, počkat na signál, a potom plavat dlouhé hodiny až na skotské pobřeží. Celé to přemýšlení mi přišlo až neskutečné, že se to děje, že za chvíli budu muset začít plavat, že ten okamžik, na který jsem dlouho trénoval právě nastal. Najednou jsme byli na místě, lodivod řekl, že zbývá 7 minut do ideálního startu. Myslel jsem, že vybouchnu jeho směrem, protože za 7 minut se to nedá stihnout (převléct, namazat, doplavat na břeh), ale uvědomil jsem si, že je to zbytečné...

 

Ze začátku nebyly vůbec žádné vlny, tzv. "olej", odliv mi pomáhal dostat se dřív na moře. Pouze občasné žahnutí od medůzy mě vytrhávalo z toho nádherného plavání, ale vyhnout se jim nedalo, v té tmě nebyly vůbec vidět.

 

Svítání mi zvedlo náladu, těšil jsem se, že medúzy budou vidět alespoň z lodi a třeba někdo zavčas pískne na píšťalku, abych nedostal další žahnutí.

 

V první polovině přeplavby byly jen malé vlny a odhadovaný čas přeplavby byl 14 hodin. Plavání znepříjemňovaly pouze přemnožené medúzy. Kdyby svítilo slunce, tak by se stáhly do větší hloubky, ale bohužel bylo zataženo.

 

V druhé polovině se počasí výrazně proměnilo a kromě větru se objevily i větší vlny. Rychlost se zpomalila a odhadovaný čas se začal zvětšovat.

 

Občas se moře trochu uklidnilo, ale potom zase přišly až metrové vlny, a to už byl spíš boj s vodou než plavání. Do blízkosti skotského pobřeží jsem se dostal v době silného odlivu. V závěru přeplavby jsem musel napnout všechny své síly, aby překonal protiproud, který byl tak silný, že jsem pouze pomalu postupoval vpřed, přestože jsem měl 60 záběrů za minutu (což by odpovídalo 3 km/hod na stojaté vodě). Když jsem zastavil kvůli občerstvení, tak mě proud unášel zpět, pryč od cíle.

 

Nakonec jsem zvládl souboj s časem a proud, který omývá skotské pobřeží, mě neodnesl daleko. Po 16 hodinách a 4 minutách jsem zase zvedl ruce nad hlavu a pokus byl ukončen.

 

Nezbytné zamávání českou vlajkou.

 

Setřít zbytky lanolinu s vazelínou, žahnutí od medúz začínají ožívat.

 

Na odstranění "žahadel" jsem dostal od lodivoda pytlík jedlé sody a návod, tj. rozmíchat s vodou, nanést na postižené plochy, nechat zaschnout a kreditkou seškrábat. Celkem bolestivý proces, bolelo to samo o sobě (pocit řezání a bodání), odstraňování byla další bolest,  spojená s motáním hlavy podobným opilosti. O půlnoci konečně jsem v posteli, ale vůbec nespím, třesu se, mám křeče a potím se. Ve tři hodiny ráno jsem si dal horkou vanu, protože jsem se dočetl, že při 45°C se neutralizuje jed z medúz, doporučují 20 minut, dávám pro jistotu 30 minut. Po pár minutách to zabralo, začínám usínat... Přežil jsem vanu, doplazil jsem se do postele, ale za půl hodiny to začalo znova. Usnul jsem až ráno na jednu hodinu, po medúzách zbyla jen popálená kůže a nepříjemný pocit na povrchu kůže.

 

Další den jdeme slavit do Pier 36, kde všichni přemožitelé nechávají vzkaz. Fotka společně Michalem a Markétou, kteří tvořili můj tým na lodi. Děkuji všem, kteří mě podporovali!!!