Trauma-sensitive jóga v Čechách Ostatní

Cítit se ve svém těle opět jako doma aneb co zmůže trauma-sensitive jóga

 

„Zpočátku, během několika prvních lekcí, byla část mého já opravdu dost na pozoru, nedůvěřovala jsem té józe, však víte…co mi to vlastně může přinést dobrého? Byla jsem dost skeptická…

[V průběhu času], vím, že to zní divně, ale bylo to skoro jako kdyby se má mysl stala propojenější s mými myšlenkami a s tím, co jsem dělala se svým tělem…[Jóga] mi přinesla strukturu, něco jako místo, kde mohu začít opět stavět, kde se stávám vnímavější. Myslím, že mi přinesla pocit, že se mohu odrazit a začít znovu.“

                                                       -       Účastnice výzkumu Trauma-sensitive jóga (West, 2015)

Cílem tohoto článku je představit několik principů, které jsou využívány v trauma-sensitive józe. Vycházím z knihy Davida Emersona (Emerson, 2015), odkud čerpám i uváděné kazuistiky.

Jóga – definována pro tento účel zúženě, jako kombinace fyzických ásan (pozic, forem), vědomého dechu, soustředěné pozornosti a všímavosti – se ukazuje jako užitečný doplněk terapie lidí, kteří prošli nějakým traumatem či dlouhotrvající zátěžovou situací, neboť cílí na ty aspekty lidské bytosti, které se ostatními přístupy v terapii traumatu nedaří zcela pokrýt. Trauma-sensitive jóga kultivuje uvědomění propojenosti těla, mysli a ducha a pomáhá vystavět seberegulační dovednosti, které cílí na mechanismy, kterými je trauma drženo v těle.

Interocepce – vnímání svého těla

Lidé, kteří prošli traumatem, se často cítí vzhledem ke svém tělu odcizení. Ztratili napojení na sebe sama (fyzicky, psychologicky, emočně). Pojem interocepce označuje smysl pro niterné (fyziologické) stavy těla: vnímání toho co se v těle děje – fyzické vjemy spojené například s aktivitou svalů, ale i vnímání bolesti, žízně, hladu, vylučování a dalších potřeb…(více př. Craig, 2003).

Karolíně je třicet devět let. Vyrostla v zámožnější rodině. Historie jejího traumatu zahrnuje sexuální zneužívání a slovní ponižování ze strany jejího biologického otce, který byl v jejich městě významnou veřejnou postavou. Zneužívání začalo v raném dětství a pokračovalo až do teenagerského věku, dokud její otec nespáchal sebevraždu. Jako dítěti Karolíně otec často říkal, že jí či její matku zabije, pokud někomu poví, co se děje…

Když Karolína začala praktikovat Trauma-sensitive jógu, měla za sebou již dvě dekády terapie a ačkoliv její profesní život byl celkem úspěšný, stále trpěla nespavostí a vracejícími se nočními můrami, někdy též orgiemi přejídání následovanými obdobími tvrdých diet či úplného hladovění. Někdy si také řezala a pálila do paží a do nohou a občas se též opila, což nejednou skončilo nechtěným sexuálním poměrem s naprosto cizím člověkem. Karolína řekla své psychoterapeutce, že má pocit, jako kdyby měla své tělo jen k tomu, aby ji způsobovalo bolest…

Zpočátku se s terapeutkou dohodli na 15ti minutové praxi (s Karolíniným komentářem: „Už jsem zkusila vše, tak proč ne?“) následované běžnou na rozhovoru založenou terapií. Když během čtvrtého setkání zahrnujícího jógu experimentovaly s rozvíráním dlaní a prstů a jejich zavíráním v pěst a vnímáním pocitů v těle, Karolína zareagovala v panice: „Já nic necítím! Ty ruce ke mně nepatří!“. Terapeutka vyzvala Karolínu, aby se na své ruce podívala, pokud chce, zkusila, zda to pomůže a rozhodla se, zda se cítí na to pokračovat dále. Nicméně Karolína stále nemohla nic navnímat a velmi ji to znepokojovalo. Poté pronesla téměř dětským hláskem: „Možná je to proto, že jako malá jsem byla při zneužívání tak často přivazována za zápěstí“. V tomto okamžiku mohla terapeutka rozhodnout přejít do jiného módu, například do terapie rozhovorem. Nicméně po vzájemné dohodě setkání pokračovalo trauma-sensitive jógou. Terapeutka se zeptala: „Chcete pokračovat a vyzkoušet jiný pohyb?“ Karolína odpověděla: „Hm, ano, pojďme zkusit rozhýbání krku“. Karolína si pamatovala z předchozích setkání s trauma-sensitive jógou, že půlkroužky hlavou jí přináší svým způsobem uvolňující pocity a tak sama iniciovala přesun k tomuto pohybu ve chvíli, kdy se cítila v napětí. Po nějaké chvíli se terapeutka zeptala: „Cítíte něco v oblasti krku?“ a Karolína viditelně s úlevou přitakala. Po několika minutách cvičení zaměřených na oblast krku se přesunuly k rozhýbávání ramen, při čemž se Karolíně také dařilo cítit její tělo, což vnímala jako úlevné…

Cílem nebylo tedy zatím to, aby se Karolína po praxi trauma-sensitive jógy „cítila dobře“ či aby se zklidnila, ale trauma–sensitive jóga pro ni byla v tomto případě příležitostí, aby „nalezla něco, co může ve svém těle cítit a bude to pro ni nikoliv nepříjemné“.

Trauma-sensitive jóga znamená vnesení dimenze těla do terapie, čímž se stává nadstavbou kognitivní terapie, ve které klienti mluví o svých myšlenkách, o svých pocitech, ale rovina těla zde zahrnuta není. Trauma-sensitive jóga přináší propojení se svým tělem, pocit jednoty se sebou samým. Umožní cítit se ve svém těle jako doma, vnímat, že je to bezpečné místo pro život.

Vlastní volba a její transformace v efektivní akci

Prožitek traumatu se pojí s pocitem sebe sama ve stavu bezmoci. Součástí terapeutického působení trauma-sensitive jógy je dodání vnitřní síly a ochoty převzít život do svých rukou, činit vlastní rozhodnutí a převádět je do efektivního konání. V praxi trauma-sensitive jógy se využívá ásan, dechových technik a krátkých meditací z klasické hatha jógy, nicméně důležitým principem je uvědomění, že neexistuje jediný objektivně správný způsob jak jednotlivé ásany (zde spíše „formy“ než „pozice“) provádět, že správně je to, co je dobré právě pro mne. Což vede k navnímání svého těla, propojení se se sebou samým. Namísto zadávání přesných instrukcí zde učitel jógy či terapeut nabízí možnosti, ze kterých si účastníci lekce/terapie vybírají. Každý se tak naučí naslouchat svému vlastnímu tělu.

Roman, šestnáctiletý chlapec s historií fyzického týrání a zanedbávání v průběhu dětství měl mimo jiné problém dělat rozhodnutí a převádět je v efektivní akce. S trauma-sensitive jógou se seznámil v rámci týdenních terapií v zařízení pro nezletilé, ve kterém byl umístěn. Terapeut, který s ním pracoval, mu v průběhu prvních dvou měsíců pomáhal s většími či menšími úspěchy uvědomovat si, jak se Roman cítí na úrovni těla v souvislosti s jógovými pozicemi (v trauma-sensitive józe nazývanými formy - z důvodu některých konotací slova pozice), které zaujímá, modifikovat ty, kde se cítí nedobře, nebo z nich vyjít úplně. Tentokrát prováděli společně jemný hrudní záklon v sedě na židli, při kterém také protahovali hrdlo zakláněním hlavy dozadu. Při předchozích setkáních patřil hrudní záklon mezi Romanovy oblíbené pozice, avšak tentokrát, když ho terapeut vyzval k navnímání vjemů a pocitů na přední straně krku, Roman začal téměř panikařit: „Au! Na přední straně krku to bolí“. Bylo to poprvé, kdy tento pocit vnímal, tudíž to bylo nečekané. Terapeut byl také trochu překvapen a ještě než stačil na Romanův diskomfort zareagovat, Roman se sám rozhodl: „Tuto formu opustím.“ A ještě pokračoval: „Vím, co udělám.“ A přešel sám do pozice v předklonu v sedě, kdy měl bradu mírně přitaženou a záda uvolněně zakulacená. Skvělé! Přestože to může vypadat jako malý krůček, bylo to poprvé, kdy nepotřeboval někoho, kdo by mu říkal, co má dělat, nebo mu alespoň dával na výběr z několika možností. Rozhodl se na základě toho, co vnímal. Terapeut se ho ještě zeptal: „Jak se cítí Tvůj krk teď?“. „Mnohem lépe“…a zhluboka se nadechl. Zvnitřnil si tak schopnost činit volby a uvědomil si, že může nejen opustit tu formu, která je mu nepříjemná, ale i zvolit si jinou formu, kde se bude cítit lépe.

Izolace versus propojení

Judith Herman napsala, že: „Pocit bezmoci a izolace jsou klíčovými prožitky spojenými s psychickým traumatem. Dodání vnitřní síly a znovu-napojení se jsou naopak klíčovými prožitky při uzdravování.“ (Herman, 1992)

Pro Johanu byly lekce jógy jedinou sociální aktivitou. Byla vedoucí výzkumného týmu v mikrobiologické laboratoři a měla mnoho veřejných povinností, nicméně považovala své „pracovní já“ za velmi odlišné od svého „druhého já“ – toho, které doma jako dítě zažilo fyzické a emoční násilí a mělo též zkušenosti s krutým zacházením v rámci několika intimních vztahů. Kromě toho, že jóga byla její jedinou sociální aktivitou, byla také jedinou činností, kterou dělala společně s dalšími lidmi, kteří prošli traumatem, ačkoliv o tom ve skutečnosti nikdy nemluvili. Johaninou oblíbenou částí lekce byly „Sluneční dýchání“. Bylo to když dýchali a pohybovali se společně. Lektorka vyzvala studenty, ať buď následují její rytmus, anebo ať se pohybují v rytmu svého vlastního dechu, dle jejich volby. Někdy Johana následovala rytmus, který udávala lektorka jógy, jindy experimentovala se svým vlastním rytmem. Ačkoliv velmi oceňovala to, že mají možnost volby, jednou se stalo, že všichni, jí nevyjímaje, se pohybovali a dýchali ve stejném rytmu. Prostoupil ji pocit bezpečí a propojení s ostatními, který snad ještě nikdy nezažila….

Velká část lidí, kteří trpí následky traumatu, jsou lidé, kteří prožili interpersonální trauma, zneužití, či zanedbávání jinou osobou. Prožitek při dobrovolném naladění se na stejný rytmus (dechu, pohybu…) s ostatními může být z tohoto pohledu opravdu uzdravující.

Další aspekty trauma-sensitive jógy

Trauma-sensitive jóga, stejně jako jóga obecně přináší pozornost k tomu co se děje tady a teď, umožňuje tedy plnější prožívání přítomného okamžiku, kultivaci všímavosti, která se v konceptu trauma-sensitive jógy odvíjí od vnímání fyzických vjemů (nikoliv primárně od realizace na úrovni mysli, jako v některých jiných přístupech kultivujících bdělou pozornost - mindfulness). Bessel van der Kolk na základě neurologických výzkumů došel k závěru, že lidé po traumatu mají velké obtíže zůstat plně v přítomnosti, neboť jsou „zaseknuti v bezčasovosti traumatické vzpomínky“. (van der Kolk, 1994). Jóga je tak skvělým nástrojem, jak opět propojení s přítomností obnovit.

V lekcích trauma-sensitive jógy se lidé učí dělat určité akce „za účelem“ něčeho, neboť někteří z nich vnímají své konání (někdy i svůj život) jako bezúčelný. Rozvíjí vnímání vlastního těla prostřednictvím uvědomování si svalové dynamiky, někdy za pomoci dotyku sebe sama, specifické práce s dechem.

Důležitý je v tomto přístupu též důraz na pocit bezpečí, akcentování předvídatelnosti a stability. V tomto bezpečném prostředí pak každý přistoupí k praxi podle sebe – vytváří si své osobní výzvy dle svých pocitů, dle svého aktuálního stavu. Jazyk používaný v rámci trauma-sensitive jógy je zcela prostý rozkazů – důraz je kladen na takové vyjadřování ze strany lektora, které zve, předkládá možnosti, vyzývá k činění vlastní volby studenta/klienta.

Nedílnou součástí je také vytvoření prostředí, které je bezpečné a příjemné. V případě, kdy u některého z účastníků dojde ke spuštění reakce související s traumatem či je zahlcen náhlými vjemy, učitel trauma-sensitive jógy je na to připraven, umí s tím pracovat a též prostředí, ve kterém učí je tomu uzpůsobené.

 

 

Literatura:

Craig, A. D. (2003). Interoception: The sense of the physiological condition of the body. Current Opinion in Neurobiology, 13(4), 500-505.

Emerson, D. (2015). Trauma-sensitive yoga in therapy. Bringing body into the treatment. New York, W. W. Norton & Company.

Herman, J. (1992). Trauma and recovery: The aftermath of violence – from domestic abuse to political terror. New York, NY: Basic Books.

Van der Kolk, B. A. (1994). The body keeps the score. Harward Review of Psychiatry, 1, 253-265.

West, J. (2015). Foreword in Trauma-sensitive yoga in therapy. Bringing body into the treatment. New York, W. W. Norton & Company.