ÚŠTĚCKÉ POVÍDAČKY Knihy

KDYŽ JSEM BYL MALÝ KLUK - HROZNĚ RÁD JSEM KRESLIL.

Nestačilo mě kreslit na čtvrtky a odložené papíry. Fascinovali mě knihy a jejich ilustrace. Pravdou je, že některé obrázky se mě nelíbily, a tak jsem vzalk pastelky a nakreslil tam svůj obrázek. Namísto pochvaly jsem sklidil výčitky, pokárání a nutno podotknout, že i nějaký ten záhlavec skončil na mé hlavě.

Od té doby uteklo mnoho let a já jsem si řekl, že ta nespravedlnost, která brání dětem čmárat do knížky se musí změnit. A protože miluji kraj okolo Úštěku, sedl jsem ke stolu, a napsal jsem pohádky, které se vážou na tento kraj. Nevynechal jsem jednu jedinou vísku či vesničku a nezapomněl jsem ani na Úštěk. Zbývalo už jen udělat ilustrace a kniha mohla být nabídnuta svým budoucím čtenářům.

A tehdy jsem si vzpomněl, jak jsem nesměl kreslit do knížek a rozhodl se, že do této knihy "Úštěckých povídaček" děti kreslit budou moci. Co moci? Budou muset, protože jinak jejich knížka bude bez obrázků.

Pojďte podpořit kluky a holky, co rádi kreslí a podpořte můj projekt. Určitě uděláte radost mnoha a mnohem dětem a nejenom jim. Dneska už mně moje maminka nedomlouvá a otec se nerozčiluje. Dnes když s mými dětmi a jejich vnoučaty přijedeme na návštěvníku, vytáhne někdo z mých rodičů, mé fotografie z dětství či moje kresby a povídají si, co jsem to tehdy vyráběl, vyváděl, vykonával... Vzpomínáme nad tím vším a je nám dobře.

Ke každé knize dostanete pro své ratolesti pastelky....

Teď a tady máte možnost pomoci k životu něčemu, co může lidem dělat radost. Co jim přinese vzpomínky. Co se nevyhodí, ale schová. Kreslí všechny děti, ale jen málo kreseb se uchová na vzpomínání. Knihu, kterou nakreslí vaše děti určitě nevyhodíte, zejména, když budou moci kreslit obrázky k pohádkám, které jim budete číst před tím než usnou nebo i tehdy, když je bude trápit rýma, chřipka nebo jiný bol.

 

Ukázka:

O kováři Tadeášovi

 

Uprostřed Rašovic stávala velká kovárna. Lidé o ni říkali, že ji tam postavili samotní čerti, a že jedním z těch čertů je i kovář Tadeáš. Místní se ho báli. To víte, strach má velké oči, a také nemá daleko ke lži a pomluvě. Proto se tu o kováři Tadeášovi vykládalo ledasco. Například, že si pilníkem na koňská kopyta obrušuje každou noc své rohy, aby je lidé neviděli. Nebo že se bojí vody a proto má pořád začouzené tváře. Či že nosí pevné vysoké kožené boty, aby schoval své čertovské kopyto. No, a když svými prsty pohladil žhavé železo, nejedna místní babka se pokřižovala. A to už vůbec nechci vyprávět o tom, co se o Tadeášovi říkalo, když plivl na rozžhavený kov a pozoroval, jak se kulička sliny promění v obláček a zmizí. Marně jim vysvětloval, že takhle pozná, na kolik stupňů má ohřáté železo, a že to musí vědět, aby kov správně zakalil nebo potáhl. Babky se křižovaly a strachem se jim klepaly nohy. Pro místní to byl čert, ale nikdo mu to neřekl do očí. Šuškali si to hezky po tichu, protože si Tadeáše nikdo nechtěl rozkmotřit. To víte na vesnici, každý potřebuje kováře. Vykove motyku, pluh i sekeru. Nabrousí srp, naklepe kosu, oková koně, vykove hřebíky, šrouby, vruty a kramle. Udělá panty ke dveřím nebo ke skříni, svaří železo k železu. Postaví branku nebo vrata, udělá háky, a i řetěz umí udělat. Vykove rýč, lopatu i krumpáč, kladivo, perlík i kalač.  A taky umí udělat kleště, dláto, šroubovák, klíče na utažení šroubů. Kovář to je prostě pán železa, které ho na slovo poslouchá. A představte si, že v dávných dobách, kovář i zub uměl vytrhnout.

Tadeáš byl chlap jak hora, přesně takový jakým by kovář měl být. Sílu měl, že by pěstí zabil býka. Svaly na rukách velké jako jiný stehno na noze. Vlasy černý a kudrnatý a oči hnědý s plamínky uprostřed. Nos trochu ohnutý a tváře vždycky špatně oholené. Na sobě červenou košili s vyhrnutými rukávy, černé pracovní kalhoty a přes hrudník, břicho, až ke kolenům, koženou zástěru. Nikdy se neusmíval, jen se pořád mračil. Kladivem tloukl na kovadlině do železa, až jiskry létaly po celé kovárně. Po chvilce železo vložil do ohně, přihodil pár kousků koksu a zapumpoval měchem, aby se oheň pořádně rozhořel a železu dal zase světle oranžovou barvu. Vedle kovadliny mýval džbán s pivem. A tak když mu pot už z vlasů stékal do očí, a on už měl ten kus železa dokován, vzal do ruky džbán a několika loky se osvěžil. Potom železný výrobek vhodil do okovu s vodou. Železo zasyčelo a voda se z části v páru proměnila. Pára potom vraty či oknem ven z kovárny utekla a pověrčivé babky se zase pokřižovaly, protože to byly přeci síly pekelné. V kovárně bylo taky teplo jako v pekle a bylo úplně jedno, jestli venku sněží nebo svítí slunce. Tak to chodilo v kovárně, kde vládl Tadeáš. Tak se o tom drbalo šeptem na náměstíčku Rašovic.

Pravdou bylo, že Tadeáš se mračil proto, že byl sám. Neměl ani ženu, ani děti. Neměl s kým si večer za kovárnou na zápraží svého domu popovídat. Vypít hrnek kávy. Neměl s kým si hrát. A co bylo nejhorší, dobře věděl, že se to hned tak nezmění. Místní holky s ním ani na tancovačce dokola nechtěly jít. Tadeáš byl sice dobrá partie, ale ne pro místní děvčata. Ty věřily řečem, které se o Tadeášovi vedly. Pro místní to byl čert a tečka. Proto se Tadeáš mračil a silou do železa den co den mlátil.

Každou sobotu se celá vesnice sešla na zábavě, kde se do ranních hodin hodovalo a tančilo. Vedly se sousedské řeči. Chlapi u výčepu karty mazali a ženský vedly drby. Holky a kluci tancovali a smáli se na celou hospodu. Všichni hezky pohromadě. Jen Tadeáš sedával sám u stolu u dveří a pomalu pil své pivo. Každý kdo přišel, ho pozdravil, ale nikdo si nepřisedl a ani mu nenabídl, aby si sedl k jejich stolu.

Jednou když Tadeáš zase smutně seděl sám a kapelník místní kapely vyhlásil dámskou volenku, přistoupila k jeho stolu Káča a pozvala jej k tanci. Tadeášovi nemusela dvakrát říkat a už se s ní v kole točil. Ten večer si Káča utancovala kranfleky na svých střevících a Tadeáš prošlapal lakýrky. Od té doby spolu protančili několikery střevíce. A přesto, že místní drbny z toho udělaly zase další povídačku, pravdou bylo, že Tadeáš byl dobrý tanečník a měl výdrž. Žádný ze zdejších mládenců se mu nemohl rovnat.

Uteklo šest měsíců, když měl Tadeáš s Káčou ohlášky a za pár týdnů i svatbu. Tadeáš v té době mohl úsměv zadarmo rozdávat, kolik měl v sobě radosti, ale to se druhý den po svatbě změnilo. Káča začala Tadeáše sekýrovat a honit jako svého sluhu. Uvařit musel, světnici vytřít, krávu podojit… Všechnu práci Káči zastat a ještě v kovárně se pořádně otáčet. Večer když přišel z práce, musel Káče večeři připravit, nádobí umýt a poklidit. Káča ta buď ležela, nebo seděla. A když nedělala ani jedno ani druhé, tak si Tadeášovi stěžovala, že Manka odnaproti má novou červenou sukni, a Janina nové černé šněrovací boty. A tehdy Tadeáš namísto aby vydělané peníze do truhly uložil, vysázel je před Káču. Ta potom druhý den do města zajela a koupila si novou sukni a nové boty. Za pár dnů si, ale Tadeášovi zase stěžovala, že Marta má nový čepec a Jolana nový kabátek. A Tadeáš zase na stůl položil peníze a Káča zase vyjela do města za nákupy. Tak to šlo celý rok. Po roce už nemohla Káča u skříní zavřít dveře, co toho měla, ale pořád si jen stěžovala, že má málo.

Tadeáš už tenkrát byl v kovárně zavřený od slunka do slunka, ale Káču miloval a proto vymýšlel, jak k větším penězům přijít, aby to Káče konečně bylo dost. A protože mimo kovařiny neuměl nic, usmyslel si, že peníze sežene v kartách a začal hrát karban. Moc mu to nešlo. Tedy nešlo mu to vůbec. Namísto, aby peníze domů nosil, jak si představoval, nechával je u stolu místních karbaníků. A nebylo jich málo. V té době si peníze po vesnici začal půjčovat, jen aby Káča nevěděla, že není žádný boháč, ale jen obyčejný kovář, co každý krejcar musí na kovadlině poctivě vytlouct.

Každé lhaní se jednou provalí a bývá z toho velká neplecha. To bylo tehdy, když mu chlapy řekli, že bez peněz se do hospody nechodí a ať jim kouká své dluhy splatit. Tadeáš pokrčil rameny a slíbil, že vše napraví. Šel domů a Káče přiznal, že už peníze nemá a je čas se uskromnit, aby mohl vše dát do pořádku. Káča si ho vyposlechla a celá vzteky zrudla. Potom se do něj pustila, vyčetla mu, že si ho vzala, že byla jen doma zavřená, že nevěděla, že si bere nuzáka. A že ji lhal. A nakonec ho z domu vyhnala.

Tadeáš se tehdy do kovárny odstěhoval a koval dál železo. Prací se snažil dluhy umazávat, ale také potřeboval nějaký ten krejcar na chleba a pro Káču. Ta za ním chodila s nataženou rukou, ať ji nějaké peníze dá, že nemůže umřít přece hlady a že on se o ní jako o svou ženu musí postarat. Tadeáš pokýval vždy hlavou a těch pár drobných co mu přeci jen lidé zaplatili, nasypal do dlaně Káče. Pravdou bylo, že zatímco Tadeáš nuzoval a ztrácel se před očima, tak Káča jednu jedinou tancovačku nevynechala a na místní mládence oči dělala. Povídala si o tom celá vesnice a i Tadeáš svou Káču viděl, to když v sobotu navečer nesl hospodskému překovanou sekeru. Když ho lidé v hospodě viděli se sekerou v ruce, mysleli si, že jde Káču zabít, ale Tadeáš jen sklopil hlavu a hospodskému sekeru podal. Ten mu za ni dal dva krejcary, které Tadeáš ani do kapsy nestrčil, ale odnesl je Káče. Tak moc ji miloval, že si ani poručit nedokázal. Káča peníze do kapsáře zastrčila a dál seděla a na sousedy se usmívala. Tadeáš smutně hospodu opustil a zamířil do kovárny.

Když tam dorazil, hodil pár kostek koksu do pohasínajícího ohně a zapumpoval měchem. Rukou si čelo utřel a řekl: „Čert, aby takový život vzal.“

Z ohně vylétly bílé jiskry a najednou tu stál čert a hned se Tadeáše ptal: Život se ti nelíbí? Máš ho takový, jaký si zasloužíš, ale můžu ti pomoc. Stačí jen říct.“

Tadeáš se napil vody ze džbánu a posadil se napůl na kovadlinu. Potom se dal s čertem do řeči. Vykládal mu svůj příběh. Jak dlouho byl sám, a že lidé o něm šeptem mluvili, že je čert. I o tom vyprávěl, že Káča byla jediná, která se ho nebála. Jak si ji vzal a jak se o ni staral. Jak si dluhy nadělal i jak ho Káča z domu vyhnala. Vyprávěl čertu, jak Káču i teď miluje a bojí se, že ji úplně ztratí. Čert poslouchal ten jeho příběh a bylo mu Tadeáše líto. Už dávno v pekle věděli, co je Káča zač a jak Tadeáše místní klepny pomlouvají a vykládají o něm, že je čert. Potom se Tadeáše zeptal: „Chceš si vydělat slušné peníze?“

Tadeáš souhlasně kývl hlavou. V tu chvíli k němu přistoupil čert, rozevřel svůj plášť a Tadeáše pod něj skryl. V Kovárně se blýsklo a čert i Tadeáš zmizeli. Ten večer si domů Káča přivedla vdovce statkáře Jindru, kde je Tadeáš, ji už nezajímalo. Rok Tadeáše nikdo neviděl, a tak byl prohlášen za mrtvého. Káča si vzala Jindru a začala hrát znovu svou písničku. Vy si ji nepamatujete? Tak vám ji připomenu. „Ta nota byla – tohle potřebuji a tohle chci. Do města na nákupy musím.“

Utekl druhý rok a na Tadeáše se v Rašovicích pomalu už zapomnělo. Vzpomínali jen ti, kterým peníze ještě pořád dlužil, a ti na něm nenechali nit suchou. Říkali, že Tadeáš utekl, aby jim zaplatit nemusel. Tadeáš v té době, ale v pekle řetězy koval na hříšné duše. Práce mu šla od ruky a tak i vládce pekla byl spokojený a na Tadeášovi nijak nešetřil. Třetí rok měl už Tadeáš pytel zlatých mincí a jeho služba končila. Rozloučil se s čerty a čekal na pekelného pána, který ho jako jediný zpátky na svět mohl propustit. V pekle to zahřmělo a pán pekla stál před Tadeášem.

„Pěknou hromádku zlaťáků sis u nás vydělal. Taky si poctivě pracoval, ale štěstí ti Tadeáši nepřinesou, když neuposlechneš mé rady. Až se vrátíš domů, nikomu neukazuj, kolik sis u nás vydělal. Zaplať dluhy a žij dál v nuzotě. Ta ti ukáže, kdo to s tebou myslí dobře a koho budou jen tvoje peníze zajímat.“ Jen to dořekl, zahalil Tadeáše svým pláštěm a osobně ho na zemi vynesl. Tam si ještě ruce podali a pán zase zmizel. Tadeáš se rozhlédl a zjistil, že celou dobu byl v zemi jen kousek od Rašovic. Na kraji lesa u pole, snad pět set metrů od začátku vesnice. Venku byla noc a tak nikdo neviděl, jak se vrátil. Z pytle vyndal tři zlaťáky a zbytek peněz ukryl ve své kovárně. Naproti v hospodě se svítilo a taky hudba byla slyšet, a tak usoudil, že je sobota a všichni sousedé teď v hospodě sedí a baví se. Strčil tři zlatky do kapsy a zamířil do hospody. Jen otevřel dveře, všechno tady ztichlo, a všichni k němu svůj zrak otočili. Pomalu došel ke stolu karbaníků, kterým tři zlatky na stůl položil.

„Tři roky jsem ve světě sloužil, abych dostál svých dluhů.“

Potom odešel zpátky do své kovárny. Rozdělal oheň, vymetl prach a pro radost si vykoval železnou růži. Jako první za ním do kovárny přiběhla Káča a hned spustila:

„To sis za tři roky jenom tři zlatky vydělal?“

„Jenom ty tři.“

„No nemysli si, že jsem ještě tvoje žena, že tě budu živit a starat se o tebe. Mám jiného muže, který na mě nešetří, jako jsi to dělával ty.“ Potom se otočila na kranfleku a z kovárny zpátky do hospody vyběhla.

Tři roky Tadeáš na Káču myslel. Ten první rok ho bolelo u srdce. Ten druhý občas píchlo a ten třetí se jen sám sebe ptal, jestli ho Káča někdy upřímně milovala? Teď měl jasno.

Už v neděli měl práce aspoň na měsíc. Tři roky tady v Rašovicích neměli kováře, a tak bylo co dohánět. Navečer za ním přišla Magdalénka, dcera statkáře Matyáše. Holka jako sluníčko. Jako když vás ranní paprsek ještě v postýlce na palci u nohy polechtá. Přinesla mu něco k snědku. Pravdou bylo, že Tadeáš už dva dny nic nejedl, protože si neměl, kde nakoupit. Sáhl tedy do kapsy a vyndal krejcary, co ten den vydělal a nabídl Magdalénce, že ji za chleba zaplatí. Ta peníze odmítla a zeptala se ho, co bude snídat. Odpověděl ji, že si půlku toho chleba na snídani nechá a potom si nakoupí. Magdalénka mu slíbila, že mu i k snídani něco donese a ať ten chleba sní. Ráno přišla. Přinesla krajáč mléka a chleba s tvarohem. A zatímco Tadeáš snídal, tak Magdalénka kovárnu zametla a uhlí do výhně přihodila. Tak to Magdalénce a Tadeášovi rok vydrželo. Hezky se o něj Magdalénka starala i k muzice jednou zašli. Tadeáš, ale už byl opatrný a bál se znovu šlápnout do stejné řeky, ale Magdalénka byla jiná. Pracovitá, pečlivá, hodná a milá. Zábavu měla za odměnu a nic po Tadeášovi nechtěla. Spíš mu pořád podstrojovala a pomáhala, protože se práce nebála. A tehdy se Tadeáš rozhodl. Položil na kovadlinu vykovanou růži, co si udělal po svém návratu pro radost a když za ním to odpoledne po práci na poli Magdalénka přiběhla, Tadeáš vzal z kovadliny železnou růži a vyšel za Magdalénkou na zápraží kovárny, kde se právě koštětem oháněla. Podal ji růži a ona se na něj usmála a v očích jim zajiskřilo. Naklonil se k ní a políbil ji. Byl to takový polibek, až Magdalénka železnou růži upustila. Ta se do země zapíchla a začal z ní růst růžový keř. Za každý polibek toho odpoledne před kovárnou vyrostl nový keř, a tak to tady za chviličku vypadalo jako v růžové zahradě. Od té chvíle měla Magdalénka oči jen pro Tadeáše a ten zase pro ni. Tadeáš byl konečně správně zamilovaný a nepotřeboval k tomu zlaté mince z pytle, které si v pekle vysloužil. Ten pytel vyndal až po dlouhé době, když potřebovali chalupu přestavět, protože Magdalénka byla v očekávání. Tehdy se u nich objevila Káča a hned na Tadeáše spustila: „Kde si vzal ty peníze?“

„V pekle jsem si je vysloužil.“

„A kde je to peklo?“

Tadeáš si k sobě přitáhl Magdalénku a Káče řekl: „Kousek za naší vesnicí. Za cípem pole na kraji lesa.“

Káča už na nic nečekala a běžela hledat vchod do pekla. Od té doby ji už nikdo neviděl. Její Jindra ji ani nehledal. Měl jiné starosti. Dlužil, kam se podíval a protože Tadeáš byl dobrák od kosti, dluhy za něj zaplatil, aby Jindra bývalý bohatý statkář neskončil v chudobinci.

Jednoho dne když si Magdalénka s Tadeášem a jejich synem vyšli na procházku, došli až k okraji lesa za cípem pole. Přesně tam, kde Tadeáše na svět pán pekel vrátil. Byl tu spálený kruh trávy a ležel tu čepeček, který měla Káča naposledy na hlavě, když na Tadeáše před kovárnou křičela, kde že vzal ty zlaťáky. Tadeáš tu na rozloučenou se svoji první láskou postavil Krucifix, na který pěkný kříž vykoval. Přes noc zčernal podstavec a lidé říkají, že je opálený pekelným ohněm. A taky se říká, že když si tu u nich sednete a opřete si o ně záda a zavřete oči, uslyšíte Káču, jak komanduje v pekle čerty. Co byste také čekali od ženské, která se kováře nebála a s života mu udělala peklo. Babky v Rašovicích taky drbaly, že to Tadeáš všechno udělal a postavil, aby mu peklo Káču nechtělo vrátit.

A to je konec. Málem bych zapomněl. Tadeáš s Magdalénkou prožili svůj život šťastně a v lásce. O jejich lásce nebylo pochyb, protože měli osm dětí. Čtyři kluky a čtyři holky. A to je doopravdy konec vyprávění o kováři Tadeášovi z Rašovic.