Vydání kapitánského deníku - Thajsko a Laos Knihy

Každý rok v zimě cestujeme s mamkou někam za teplem. Letos jsme byly v Thajsku a Laosu. Vždycky píšu deník a ten lwtošní chci teď na žádost okolí vydat jako e-knihu a v tištěné formě. Chci vám zprostředkovat Thajsko a Laos svýma očima a svýma zážitkama.

 

Část peněz mám z vlastních zdrojů, ale na kvalitní vazbu, krásný barevný tisk fotek a dobrý papír mi ještě chybí 60 000,-.

Kniha bude mít přes 120 stran a z ohromného množství fotek, bych do ní chtěla vybrat 50 nejlepších.

 

Proto se obracím na vás všechny. Ať už rádi cestujete nebo o cestování čtete, kdo chcete někam vyrazit a sbíráte odvahu, kdo jste zkušený cestovatel a nebo kdo se jen rádi podíváte na zajímavé fotky. Chcete mít doma knížku, kterou neseženete běžně v obchodě? Podpořte můj projekt a přispějte na vydání.

 

Buď si můžete vpravo vybrat rovnou nějakou odměnu nebo můžete přispět podle svého uvážení jakoukouliv částkou, když kliknete na zelené tlačítko podpořit projekt. Všechny částky se počítají a jsem vám za ně vděčná! :)

 

Malý úryvek z jednoho dne z deníku jako návnada pro všechny:

 

29.1. Včera jsme se přesouvali z Don Kongu do Champasaku. Zní to jednoduše, ale to by člověk nebyl v Laosu. První věc se stala hned po ránu, když jsme měli přeplout z ostova na břeh Mekongu na minivan. Už jsme pluli několikrát, člověk by řekl rutina. Jenže! Lodička to byla víc než chatrná. Jestli jsem o té rybářské na delfíny tvrdila, že je nic moc, tak to byla ještě královna vod. Tahle měla asi nějaký jiný dno nebo co.

Při nastupování a nakládání se děsně houpala. Chudák máti chytala panické stavy. Když bylo všechno zdárně naloženo, odrazili jsme od břehu. Hned jsme ale zase přirazili, protože kapitán naznal, že jsme přeložený a špatně rozmístěný.

Dva lidi s bagáží vyložil úplně a zbytek věcí a nás ostatní přeskládal. Opět za onoho houpání až k hladině. Pak jsme znovu odrazili od břehu. Na volné vodě se kapitán snažil nahodit motor. Na čtyřikrát se mu to nepovedlo. Až na po páté. Tím taháním za lanko startéru samozřejmě s celou loďkou zase houpal. Máti byla ztuhlá a bylo jí zle. Ten Lexaurin jsme bohužel nechali doma. Pak jsme za občasného pokašlávání motoru velmi rozvážným tempem dopluli na druhou stanu.

Na druhým břehu jsme vystoupili a čekali na minivan do přístavu k Champasaku. Byl tam chlapík, co tvrdil „van minyt“, takže jsme shodili batohy a šli si sednout. Za půl hodiny minivan opravdu přijel. Nasedli jsme, batohy se přivázali na střechu a jeli. Bylo nás tam 9.

Byl to první řidič, kterého jsme potkali, co pochopil systém řazení. Taky jsme jeli poprvé Toyotou, která měla akceleraci a uměla jet. Jenže to by člověk nebyl v Laosu.

Řidič byl těsně před usnutím. Seděla jsem vedle něho připravená skočit po volantu až usne. Asi si to uvědomil, protože zastavil u jakéhosi domku, prohlásil „van minyt tojlet“ a zmizel. Byla to obvyklá půl hodina. Chodily kolem nás ženské, které nabízely kuřata na špejli. No, ne tak docela na špejli. Byly zcvaknuté v rozštípnutém bambusu. Pěkně naplacato rozmáčklý, aby se opekly na grilu.

Buď jedno velký, rozříznuté břichem a rozložené do placičky. Nebo tři malý kuřátka spláclý na bok s nožičkami a hlavou i se zobáčkem. Prostě ňamka na špejli.

No po půl hoďce jsme pokračovali. Ujeli jsme asi deset kilometrů a zastavili u nějaké úředně vyhlížející budovy. Opět zaznělo ono klasické „ van minyt“. A ano, opět uběhlo půl hodinky než se řidič vrátil s úředně vyhlížející obálkou. Pak jsme konečně pokračovali a dokonce i dorazili do přístavu. Odtud měla jet ferry boat do Champasaku, který je na druhém břehu Mekongu.

Byla tam jedna malá loďka plná turistů a máti začala blednout. Hned vedle byla i mega loď. Byla složená ze tří, přes které byly napříč položené trámy. Na palubě měla naloženou Tyotu Hillux s velkou asi osmičlenou rodinou. Šla jsem se zeptat, jestli by to šlo a ano, mohli jsme plout s touto lodí. Máti prohlásila, že to je ideální velikost a nadšeně fotila.

Když jsme dorazili na druhý břeh, ptali jsme se rodiny z Hilluxu, kudy do Champasaku. Ze zadního sedadla nám kojící matka rodiny nabídla, že nás svezou. Vlezli jsme na korbu k dětem, tetičce a nákladu. Cesta byla super. Podle mě je škoda, že se u nás na korbě nesmí jezdit. Sluníčko svítilo, vítr foukal a odhrnoval mi vlasy z čela, děti se cpaly nějakou ředkví a tetička se smála.

Turistům z malé loďky jdoucím pěšky jsme kynuli jak páni. Místním, kteří se smáli a ukazovali palce nahoru jsme mávali. Bylo to dobré. Jenže to by člověk nebyl v Laosu.

Vysadili nás na nějakým parkovišti, kde očividně končili. Vůbec jsme netušili, kde jsme. Ale byl to velký chrám připravující se na nějakou slavnost, takže šli kolem nějací turisti, kterých jsme se poptali a ejhle - byli jsme u Wat Pho. Krásný Unescem chráněný nejstarší chám v Laosu. Naneštěstí deset kilometrů od místa, kam jsme chtěli. Tím myslím, že jsme to přejeli a byly o 10 km dál.

Před bránou čekal tuktuk. Řidič měl roztaženou síť pod korbou a spal. Když jsme ho probudily, vysvětloval nám, že tam na někoho dvě hodiny čeká, ale že je pravda, že to mezitím stihne nás odvést a vrátit se. Tak jsme se s ním za nekřesťanský peníze svezli zpátky do Champasaku. Jsou to většinou budhisté, takže mě ta nekřesťanskost nepřekvapuje..

Cesta Don Khong – Champasak měla trvat 3 hodiny. Vyjeli jsme 11:30 a v Champasaku jsme byli v 16:30. Takže je to vlastně jen „van minyt“ rozdíl.

Další místo, kam chceme jet je Barma.

 Všechny peníze, které by byly navíc půjdou na lepší výbavu na cestu. Notebook, abych nemusela psát jen ručně a mohla podávat zprávy i online (pokud bude připojení), lepší foťák pro lepší fotky a podobně.

Pokud by se cílové částky nedosáhlo, budou vám vaše peníze vráceny v plné výši.

 Doufám, že se budete u čtení knihy bavit stejně jako já u jejího psaní a moc vám děkuji za podporu! :)