Vydání knih Buď rád, že nic nemáš a Děti mrtvol Knihy

Hlavní knihou, tou novější, je Buď rád, že nic nemáš. O čem to je? Je to o tom, jak se někdo pere se životem, i když mu osud nenamíchal zrovna ty nejlepší karty.
Kromě toho můžete v rámci kampaně získat jako dárky řadu dalších knih. Dokonce kompletní vydání Ottova slovníku naučného. 

Mojmír. Chtělo by se napsat, že Mojmír je „kluk jako každý jiný“, ale není to tak docela pravda. Je zdravý, dobře rostlý a nemá žádné fyzické či mentální postižení ani nadpřirozené schopnosti, a přece se od většiny svých vrstevníků něčím liší. Žije totiž se svou invalidní matkou na ubytovně pro sociálně slabé. Právě je mu deset let. A je plný závisti a nenávisti. Nenávisti k celému světu. Jeho máma nemůže za to, že nemůže pracovat. Tak proč musí s Mojmírem bydlet na hnusné ubytovně? Proč nemá Mojmír všechny ty krásné věci, které mají jeho spolužáci, co se mu vyhýbají a posmívají?
A tak Mojmír přemýšlí hlavně o tom, jak si nějaké hezké věci opatřit. Je ochoten udělat pro to prakticky vše. A tím to všechno začne. No, to vám právě už neprozradím. Ale bude tam něco o vztahu syna k matce. Něco o kamarádství. Něco o lásce. Něco o zradě a pomstě. A pár dalších věcí.

Chtěl jsem poukázat, mimo jiné, na to, že prostředí, do kterého se narodíme, si nevybíráme. A cesta z některých situací není snadná. Každému osud namíchá ty karty jinak. A někdy je to stigma natolik silné, že ať se člověk snaží sebevíc, neustále na to znova a znova naráží. Stejně jako na různá traumata, která mu to způsobuje.

Hlavní hrdina vám možná nebude vždy sympatický. Možná vás bude chvílemi i štvát. Ale dejte mu šanci.

Ukázka:

Věci
„Buď rád, že nic nemáš,“ říkávala mi máma, „alespoň ti nikdo nemá co vzít.“
Rozuměl jsem tomu. Od malička. I jsem si říkal, že na tom něco je. Není na tom vlastně nic moc složitého, žejo. Co nemáš, to ti nikdo nevezme. To je jasné jak facka.
Jenže když nic nemáš, tak nic nemáš. A to není moc fajn. Já bych rozhodně raději něco měl. Úplně nejraději bych toho měl hodně. Protože když toho máš hodně a někdo ti něco vezme, pořád ti toho ještě dost zbude. Kolikrát jsem měl chuť to tak mámě říct, ale nějak jsem tušil, že by nebyla ráda, tak jsem neřekl nikdy nic.
Na světě je spousta věcí, které by klukovi jako já udělaly radost. I kdybych je měl mít třeba jen na chvilku. Pěkný kapesní nůž. Kolečkové brusle. Normální brusle. Lyže. Jízdní kolo. Nikdy, opravdu nikdy v životě jsem nestál na lyžích. Ani na bruslích. Neseděl jsem na kole. Jenom jsem viděl ostatní děti, jak se na tom prohánějí. Byly to věci z jiného světa. Ze světa, do kterého jsem nikdy nepatřil.
Spolužáci a spolužačky mají pěkné nové oblečení a boty, někteří dokonce značkové – Adidas, Nike, Reebok. Pěkné aktovky a batůžky. V aktovkách veliká pouzdra plná různých per, propisek, tužek, fixů a pastelek. Mají mobily a kalkulačky, někteří i tablety a notebooky. Herní konzole PSP. Voňavé svačiny. Rohlíky se šunkou. Pěkné lahve nebo termosky na pití. V nich sladký ovocný džus. A nikdo jim to nekrade. Teda občas jo. Matějovi ukradli mobil.
Paní učitelka nám říkala, že krást je špatné.
Je pravda, že Matěj nejdřív bečel. Asi mu to přišlo líto, že už ten pěkný mobil nemá. Ale za týden měl mobil nový, a ještě lepší než ten předchozí. Každému se s ním chlubil. Třeba to s tím kradením nebude až takové žhavé. Někteří lidé mají hodně věcí. Když o nějakou věc přijdou, koupí si novou, protože kromě věcí mají taky hodně peněz. Tak se jim nic tak strašného nestane.
Jiní lidé nemají skoro nic. Jako my. Peníze, co máma dostává, nám stačí sotva na jídlo a na bydlení. Nemůžeme si skoro nic koupit. Máma za to nemůže, že má tak málo peněz. Tak jak k tomu kluk jako já přijde, že nic nemá?
Ten mobil jsem Matějovi neukrad’. Já nekradu. Máma mi pořád opakuje, že nesmím nikdy krást ani lhát ani dělat žádné další špatné věci. Já mám mámu moc rád. Nikoho jiného tady na tom světě nemám. Tak se ji snažím poslouchat, i když se mi někdy tak úplně nechce. Vím, že ona mě má taky ráda. Je na mě moc hodná. Nikdy mě nebije. Ani na mě nekřičí. Když se stane, že udělám něco, co se jí nelíbí, tak je pak nějakou dobu moc smutná. A to je horší, než kdyby na mě křičela a zbila mě. Je mi pak z toho taky moc smutno. Honem jdu za ní a tulím se k ní, aby viděla, že ji mám moc rád a že je mi líto, že je kvůli mně smutná. Nechci, aby máma byla smutná, i když ona je smutná skoro pořád, ale to není kvůli mně. Ale když je smutná kvůli mně, tak to je smutná mnohem víc než normálně.
Tak se snažím, aby kvůli mně smutná nebyla. Snažím se ji poslouchat, i když s ní vždycky tak úplně nesouhlasím.
Protože třeba ten kluk nebo holka, co ten mobil ukradl nebo ukradla, teď mobil má, zatímco já ne. A nestalo se jim vůbec nic. Protože kdyby se přišlo na to, kdo ten mobil vzal, tak by se to hned ve škole vědělo. Takže on nebo ona má mobil a je v klidu. Matěj je na tom teď ještě líp, než byl, když má mobil nový a lepší.
Jestli ono to kradení není nakonec docela fajn. To se tak někdo, kdo toho má moc, rozdělí s někým, kdo nemá nic. Sice nerad, ale to neva. Lidi, co toho mají hodně, se s nikým dělit nechcou. To už jsem si všim’. I ve škole jsou ty nejbohatší děcka ty nejlakomější.
Když někdo něco nemá, tak si to holt ukradne. Ten, co to měl, a už to nemá, si to koupí znovu. A ten, co to vyrábí, z toho má radost, protože toho prodá o to víc. Vydělá víc peněz. Třeba pak zaměstná víc lidí, aby těch věcí mohl vyrobit víc. To je taky fajn, když lidi mají práci. To vím, protože u nás na ubytovně většina lidí práci nemá.
Možná by na světě bylo všem mnohem líp, kdyby víc lidí kradlo. Někteří lidé ale nekradou a odmítají krást, i když nic nemají. Třeba moje máma. Té by kradení stejně asi moc nešlo. Ke kradení totiž člověk potřebuje zdravé ruce. Ale spousta dalších lidí by v pohodě krást mohla, a přesto nekradou. Je to taková záhada.
Amnestie
Bydlíme s mámou na ubytovně. To je barák, kde bydlí lidi jako my. Co nemají peníze, aby mohli mít sami pro sebe celý byt nebo dům. Pěkný nábytek. Televizi. Hračky pro děti.
Není to fér. Protože máma je moc hodná a šikovná. Ale nemá úplně normální ruce. Má je takové tenké a krátké. Teď už kratší než já. Vypadá trošku jako Tyrannosaurus rex. Ale to mámě nesmím říkat. Myslím, že by se jí to moc nelíbilo. I když mně vůbec nevadí, že vypadá jako Tyrannosaurus rex. Protože je to moje máma a má mě ráda. A já mám rád ji. A Tyrannosaurus rex je fajn. Má sice malé ruce, ale obrovskou tlamu plnou velkých ostrých zubů. S nikým se nesere. Kdyby byla máma silná jako Tyrannosaurus rex, tak by si na ni táta nic nedovolil. Naštěstí táta není moc často doma. Vlastně jsem ho viděl jen párkrát v životě. To vždycky přišel pozdě večer, když už jsem spal. Ale vzbudil mě, protože hrozně křičel. Nadával mámě, že je kripl a budižkničemu, a ten spratek taky. Tím spratkem myslel nejspíš mě. Pak do mámy strkal, až spadla na zem. Pak do ní kopal. A jak má máma ty krátké ruce, tak si ani nemohla pořádně chránit hlavu. Tak ji kopal i do hlavy. I do obličeje. A mámě pak někdy tekla hodně krev. A musela jít do nemocnice, kde jí museli některé ty rány zašít. Otec pak byl vždycky zase dlouho pryč.
Někdy k nám domů přijela policie. Ptali se, zda je táta doma. Máma jim vždycky říkala, že není, že není skoro nikdy doma. Ptali se jí, jestli neví, kde je. Ona odpovídala, že neví. Ale vždycky, když policie odjela, byla máma hned taková veselejší. A já jsem brzy pochopil, že to je proto, že ví, že táta domů jenom tak brzy nepřijde.
Na zdi měla máma takový obrázek. Někdy před ním klečela, ruce měla před sebou, s dlaněmi u sebe, a něco si pro sebe mumlala. Když jsem se mámy ptal, co je to za obrázek, řekla mi, že je to panenka Maria. Moc jsem tomu nerozuměl, protože panenky znám. Panenky jsou z umělé hmoty a mají takové hrozně dlouhé nohy a dlouhé vlasy. A každá holka má alespoň jednu. Dokonce i holky od nás z ubytovny. I když těm jejich panenkám třeba chybí jedna ruka nebo noha. Protože jsou to panenky z popelnice.
Ale ta panenka na obrázku vypadala úplně jinak. Vypadala spíš jako maminka. Taky to maminka byla, protože držela malé děťátko. Oba měli na sobě skafandr, jaký nosí kosmonauti. Teda hlavně tu kuklu. Takovou tu velkou, kulatou. Nechápal jsem proč, ale máma mi vyprávěla, že ta panenka Maria je teď s tím svým dítětem v nebi. To dávalo smysl. V nebi, tam úplně nejvíc nahoře, je strašně řídký vzduch. Takže se to tam bez skafandru nedá.
To dítě je prý Ježíšek, náš spasitel. Nevěděl jsem, co je to spasitel. Máma mi vysvětlila, že spasitel zařídil, aby nám byly odpuštěny všechny hříchy. Nevěděl jsem, co je to hřích. Prý když někdo něco špatného udělá. To už jsem se nemusel na nic dalšího ptát, protože mi to bylo hned jasné. Máma určitě prosila toho syna, toho spasitele, aby to s tím odpouštěním hříchů ještě přehodnotil. Protože k nám chodí náš táta, a vždycky mámu hrozně zbije, odejde pryč, někam, kde o něm nevíme, ale kde určitě nedělá nic dobrého, protože pak ho u nás hledá policie. Ale táta se stejně nakonec vrátí, protože mu jsou ty hříchy odpuštěny, a znovu mámu zbije. Tak jsem pak někdy, aby máma neviděla, prosil toho Ježíška taky. Ať už tátovi neodpouští a nechá ho někde zmizet na furt.
Asi to fungovalo, protože jednou přišla máma z města taková nezvykle veselá. Pak jsem ji slyšel, jak venku sousedce říká, že otec už se doma jenom tak neukáže, protože tentokrát mu to pěkně spočítali. Když to máma říkala, měla v hlase něco takového zvláštního. Něco, jako když nesete hrozně těžký pytel po schodech do čtvrtého patra a už nemůžete, ale dáte to a nahoře ho konečně můžete složit.
Pak ale dodala, a už to v tom hlase zase nebylo: „Jenom aby nepřišla amnestie.“
Hrozně jsem se pak té amnestie bál. Někdy se mi o ní i zdálo. Tu amnestii jsem nikdy v tom snu neviděl. Ale musela to být nějaká obrovská létající bestie, protože, jak se blížila, tak po zemi běžel její stín a postupně zahaloval celé město. V tom stínu se potáceli tatínci. Rozhazovali rukama, nadávali, kouřili, pili kořalku přímo z lahve a pak ty flašky rozbíjeli o zem. Z každého domu vytáhli ven všechny maminky a kopali je do hlavy a do břicha. Ostatní lidé jenom tak postávali, koukali na to, a nedělali nic. Běhal jsem od jednoho k druhému a prosil: „Zavolejte někdo policii, zavolejte policii!“ Ale nikdo se k ničemu neměl. Až úplně na konci naší ulice nakonec jeden pán konečně vytáhl mobil a policii zavolal. Policie přijela. V několika velkých autech. Měli na sobě helmy a neprůstřelné vesty, v rukou štíty a obušky. A hezky ty ožralé tatínky sehnali na jednu hromadu, nasadili jim želízka a začali je nakládat do aut.
Ale v tom se objevila obrovská kosmická loď, přistála, vystoupilo z ní to dítě ve skafandru a řeklo: „Hele, to je v klidáči, to nechte bejt. To už jsem zařídil. To je dávno všecko vodpuštěný. Jen je zas hezky pusťte a vraťte se domů.“

Škola – základ života
Já teď vyprávím příběh. Nojo, je to tak. Ale ten příběh by měl někde začít. Dobře.
Je mi deset let a něco. Sedím v šatně před školní jídelnou. Jak to tady vypadá? No jak. Je to takový výklenek a podél zdí jsou lavičky. Dolů pod lavičky se dávají boty. Nahoře jsou věšáky. Na lavičkách aktovky a já. Normálně se sem aktovky, šaty a boty nedávají, protože každá třída má samo svoji vlastní šatnu. Ale někdy se třeba jde ze školy někam na výlet a pak už se nechodí do té šatny pro třídu, ale rovnou sem. Já tu sedávám často. Teda jenom když máme školu i po obědě. To tu musím počkat, než se spolužáci najedí. Máma dostává invalidní důchod, nějaké ty podpory a tak. Většina toho padne na bydlení. Co zbude, máme na jídlo. To už jsem vlastně říkal. Většinou mi máma stravenky do jídelny koupí. Tak dva měsíce ze tří. Někdy je třeba něco pořídit. Nějaké šaty, boty a tak. Pak na stravenky nezbude. Dřív se také stávalo, že přišel domů táta, mámu zbil a všechny peníze jí vzal. To jsme pak neměli vůbec nic. Máma si musela vypůjčit. Pak to splácela. To na stravenky nebylo i několik měsíců.
Takže sedím v té šatně a čekám. Ani mi to moc nevadí tady tak sedět. Zdají se mi sny. Ano, zdávají se mi sny, i když nespím. Ani nemusím zavírat oči. Přichází to samo. Je to lepší než noční sny. Protože když se mi sen nelíbí, můžu ho kdykoliv vypnout. A začít znova. Většinou se mi zdá o kouzlech. O kouzlech, která ovládám. Díky kterým si mohu udělat sám pro sebe přesně takový svět, jaký chci. Takže nebydlím na ubytovně. Říkám ubytovna, protože ubytovna není nikdy na dlouho. Ubytovny se mění. Z ubytovny, ve které jsme bydleli předtím, jsme se museli vystěhovat, protože prý už hrozilo, že to i s námi spadne. Tak ji pak hned zbourali a postavili tam nějaké kanceláře. Takže nebydlíme na ubytovně. V tom snu. Máme dům. Velký dům. S velikou zahradou. Rostou tam stromy a na nich ovoce. Jablka, hrušky, třešně, meruňky, broskve. Dokonce i banány a pomeranče. Já vím, že tady u nás normálně banány a pomeranče nerostou. Nejsem blbý, žejo. Ale v tom snu umím přece čarovat. Takže jsem si tam vyčaroval banány a pomeranče, protože ve snu se smí všechno. Taky tam máme bazén s krásnou teplou modrou vodou. A v tom velkém domě mám svůj vlastní velký pokoj. Mám v něm svou vlastní televizi. Vlastní počítač. Auto na dálkové ovládání. Strašně moc lega.
„Tak pojď, Mojmíre…“
Paní učitelka Nosková. Nejhodnější pančelka ze školy. Po mámě asi nejhodnější člověk na světě. Natahuje ke mně ruku. Beru ji za tu ruku. Má krásně měkkou a teplou dlaň. Maminka takové nemá. Maminka má dlaně malé, znetvořené, plné strupů a mozolů. Vstávám z lavičky.
Jdeme do jídelny, k okýnku, kde se vydává polívka. Za okýnkem stojí kuchařka. Je dost tlustá. Má velký, kulatý obličej. Mračí se na mě, ale nic si nedovolí, když je se mnou paní učitelka Nosková. Tak dostávám talíř plný voňavé, teplé polívky.
Sedám si k prázdnému stolu. Pouštím se do polívky. Dost dobře nechápu, jak mohou některé děti to jídlo vyhazovat. Není nic lepšího než jídlo ze školní jídelny. Někdy je k tomu navíc třeba i jablko, banán, mandarinka. A i to někteří spolužáci vyhazují. To už nechápu vůbec. Mandarinek bych dokázal spořádat za den třeba čtyři kila. Bez problémů.
Dojídám polévku. Je mi dobře. Polévka příjemně hřeje v žaludku. Na jazyku mám pořád ještě tu krásnou slanou chuť. Vracím talíř do okénka se špinavým nádobím a jdu ven. Ve dveřích stojí takový tlustý kluk. Je asi o hlavu větší než já. Neznám ho. Asi je tady nový.
„Tak co, žebráku, nažral ses?“
Začínám se těšit. Bude sranda. Občas to na mě někdo zkusí. Někdo, kdo to ještě nezná. Kdo mě ještě nezná. Dělám jakoby nic. Schválně si ho nevšímám a procházím okolo. Do začátku hodiny je ještě čas. Jdu na záchod. Na záchodě bude klid.
„Tys mě neslyšel, žebráku?“
Jdu dál. Sleduju, jak několik kluků vstává z laviček. Tlusťoch jde samozřejmě za mnou. A borci tuší, že bude vzrůšo. Jdeme tedy na toalety.
Hned za dveřmi cítím na rameni cizí ruku.
„Něco jsem se tě ptal, žebráku.“
Cítím vevnitř takové zvláštní, příjemné teplo. Už vím, že to není od polívky. Je to teplo z toho, že vím, jak to bude pokračovat. Tlusťoch to neví. Tlusťoch si myslí, že ví. To je na tom asi ta největší prča.
Chytám ho oběma rukama za zápěstí. Podřepávám, prudce se otáčím, přehazuji ruce přes hlavu.
Tlouštík má ruku zkroucenou za zády. Ohýbá se v pase. Tlačím mu paži nahoru. Kňučí bolestí, klesá na kolena. Páčím mu tu zkroucenou ruku proti hlavě.
„Áu, áu, nech toho, zlomíš mi ruku!“ kvílí špekoun.
Nikdo mu nepomůže. Nemají mě tu rádi, ale drží se dál. Bojí se. Už vědí, že my, kluci z ubytovny, se umíme prát. Pereme se totiž furt. Nemáme na čem hrát Minecraft, tak zápasíme, lezeme po stromech, házíme šutrákama na cíl nebo kdo nejdál, běháme, šermujeme se klackama.
Dělá mi to dobře. Nemám peníze. Nemám žádné pěkné hračky. Chodím v tom nejlevnějším oblečení ze sekáče. Někdy jsem rád, když mi paní učitelka Nosková zařídí zadarmo alespoň polívku. Ani se kdovíjak dobře neučím. Ne že by mi to nešlo do hlavy, to ne. Pamatuji si věci dobře. Ale moc se mi nechce si je pamatovat. Protože jsou to jejich věci. Tak nějak mám pocit, že se mě netýkají. Že mi nikdy k ničemu nebudou. Ale každého tady přeperu, ani nemrknu.
Napřahuji nohu. Jeden dobře mířený kopanec přesně mezi lopatky. Zároveň pouštím ruku. Buřt padá ksichtem na dlaždičky. Dělám dva kroky dopředu a šlapu mu shora na hlavu. Škopek vřeští. Na kachličku vytéká z jeho nosu krev. Všichni na ni fascinovaně čumí. Jsem tady jediný, kdo dokáže zmlátit kluka do krve. Nemám s tím nejmenší problém. Mlátil a kopal bych toho hajzla dál. Tak dlouho, dokud by z něj nezbyla jen krvavá hrouda masa. Ale něco mi říká, že to by asi problém byl. A máma by určitě nebyla ráda. Tak ho nechávám být. Rychle oddechuju. Cítím zvláštní horko v obličeji. Ve spáncích mi bubnuje. Není to z námahy. Je to z toho pocitu. Otáčím se. Šklebím se na ostatní. Ještě bych si to s někým rozdal. Špekoun byl moc snadné sousto. Klidně bych se pustil do všech najednou. Kopal bych je a mlátil, až by z nich taky cákala krev na všechny strany. A zuby by museli sbírat z dlaždiček. Nikdo se k ničemu nemá. Bojí se. Jsou to sráči.
Mizím. V šatně si beru svou odrbanou tašku a jdu do třídy. Vím, že nikdo nebude žalovat. To se nedělá. A kdyby náhodou přece jen jo, tak jen změním školu.

Kniha je nachystána k tisku v měkké vazbě, formát A5, 310 stran, barevná obálka.

Děti mrtvol je kniha, která vyšla poprvé v roce 1994 v nakladatelství Votobia a docela se líbila čtenářům i kritice.

Ukázka
Hit
Píp! Píp! ozvaly se digitálky a unavené ruce s úlevou odhodily lopatu.
„Padla!“ zajásal Rom Jura Tulaj a loknul si borovičky – konec šichty, to už byl důvod k menší oslavě. Jeden po druhém se Habánova parta vysoukala z výkopu.
„Kam sa ponáhlaš? Počkaj, šak zajdem ještě do krčmy!“ volal Jura za Práškem, který ale už zmizel ve dveřích buňky. Když dorazili ostatní, byl už osprchovaný a rychle se oblékal.
„Zítra, Juro, opravdu. Dneska mám zkoušku.“
„Á, muzika!“ zasvítily Jurovi oči. „Tak to hej, to běž.“
„Čau!“
Ťap! Ťap! Ťap! Dup! Dup! Dup! zpívala dlažba. Prášek se zvolna ploužil ulicí a pouzdro kytary ho tlouklo do lýtek: „Buch! Buch! Buch!“
Mužské a ženské kroky ho míjely v uspěchaném rytmu. Nakoupit. Pro děti do školky. Na odpolední směnu. Na melouch. Všichni spěchají prospěchat svůj život. Prášek hleděl nepřítomně na to hemžení. Jeho oči sledovaly obláčky prachu, které se mu zvedaly zpod podrážek. Myšlenky – opět ta stará písnička:
Kolikrát ještě pošlapu tuto cestu? A kam mě povede? Ach jo, kamaráde můj, živote, ještě před rokem jsi byl jeden bezstarostný kolotoč, obrovský koláč, do kterého stačilo kousnout. Pak to někde kikslo, a proměnil ses mi v hromadu drobných, které nosím po kapsách a pomalu je vytrácím. Ze všech plánů a snů zbyla jen ta muzika. Každý pátek křičím z plných plic do hradby vyrobené z lidského masa, krve a módních doplňků. Kmitočty vycházející z mých úst a chvění strun touto hradbou vibrují ze strany na stranu určitou část dne. Když je to někdy spíš lepší než horší, bolí mě prsty a druhý den ráno nemůžu pořádně mluvit. Ale všechno to stejně odplouvá někam do noci, aby to s koncem dalšího týdne začalo nanovo.
Dlažba zpívala dál, ale šoupání jeho podrážek utichlo. Za chvíli zmizel z pohasínající ulice i jeho stín a kroky rozezněly schodiště vedoucí do malé suterénní místnosti. Kluci už čekali. Věcný, ale kamarádský pozdrav. O zem cinkla ještě jedna zátka a za ní ukáplo trochu pěny. Když láhve pozbyly svého obsahu, seřadily se podél zdi.
Bylo na něm, aby zahájil: „Tak kluci, myslím, že to konečně mám. Poslouchejte.“
Ostrý zvuk přebuzené kytary rozkmital okenní tabulku u stropu. Kluci poslouchali – ano, přesně tohle se už pokoušeli čtrnáct dní najít. Postupně se přidávali. Nejdřív bicí – jako ta dlažba –Buch! Buch! Buch! Pak basa, klávesy, housle.
Spousta počestných tatíků by tomu jistě řekla hrozný kravál. Ale ne. Byla to pohoda.
A mezi notami byla zakleta tato slova: Hity se rodí z chladu a stínu, z horka a sluneční výhně. Text čtu v tvých očích, melodie, to je linka tvého těla, a rytmus udáváš svým dechem. Mé štěstí spočívá na tónech letících do stratosféry. Opravdovým živlem je jen kytara, která ožívá v mých rukou, a struny se chvějí pod mými prsty. I tobě v těchto chvílích unikám někam daleko, přestože ti jinak patřím beze zbytku.
Proto se ti zpovídám, a zpovídám se všem lidem, kteří mě poslouchají a chtějí mi rozumět.

Knížka je připravena k tisku ve formátu A6, 250 stran (tak akorát do kapsy), barevná obálka.


Recenze literárního vědce a publicisty Pavla Kotrly