Kniha plná laskavých poetických příběhů z Moravského Slovácka.

Vzpomínáte rádi na dětství? Vydejte se společně s klukem, jakým jsem býval, do časů černobílých televizních obrazovek a všemi barvami hýřící dětské fantazie. Největší lahůdku představovala obyčejná skýva chleba, desetikoruna byla z papíru a znamenala poklad směnitelný za hromadu dobrot nebo několik lístků do kina.

Kniha zrála přes dvacet let. Čím víc vzpomínám na své dětství a dospívání, tím víc vzpomínek se vynořuje. Jako by to bylo všechno včera. Přitom jsou to už čtyři dekády, co jsem byl malý chlapec. Hravý, veselý, milující pohyb i tiché snění. Někdy nejistý a ustrašený, vždy však připravený zkoumat svět, tvořit a radovat se z drobností, jako je sojčí pírko nebo krásný kamínek.

Mé dětství nebylo v žádném případě bez chyby a i v této knize najdete určitě nějaké překlepy a chyby, to vše patří k životu. Jde o to, k čemu upneme svoji pozornost. Co uložíme do truhličky pokladů, kterou každý nosíme ve svém srdci.


To bylo dědovo oblíbené. Pokaždé když jsem chtěl vědět, co dávají v televizi, se celý rozzářil, a pak mi slavnostním hlasem sdělil: „Zakletý prd na dně mořském…“ 
Smáli jsme se.
Byl bych se rád dozvěděl, co dávají doopravdy, víc se mi z dědy však dostat nepodařilo. Čím víc jsem naléhal, tím víc bylo smíchu a pošťuchování. Někdy jsme se z legrace začali prát, potom jsem ucítil dědovo strniště na své hladké dětské tváři a vyprskl jsem: „Dědo, škrábeš! Ohol sa!“
Ve skutečnosti jsem si nepřál nic jiného, než aby škrábání pokračovalo dál a přítomen byl smích...
Nedělní ráno

Přál bych vám probudit se někdy o nedělním ránu u nás v Nezdenicích. Je jaro, kostelní zvon svolávající na mši právě dozvonil, ve vzduchu to přesto dál cinká a zvoní. Hned tu, hned tam, hned cink, hned bam…
Máte pocit, jako byste se probudili v cukrárně, tak všechno dýchá, voní a je lehoučké. Můžete si vybrat kteroukoliv z těch chutí a naložit si jí třeba plný talíř, protože z takových dobrot nikdy nepřiberete. Možná se vám trochu nafouknou a zakulatí tváře, ale to se musí, když se člověk chce usmívat na svět a být šťastný.
Mráčky na obloze jsou zrovna tak lehké a zrovna tak se smějí. Modré nebe je tak modré, že by nemuselo být nic jiného a ty bys byl nejšťastnější člověk na světě. Chce se ti do něho skočit, celý se v té modři vyválet, tak jako jsi to dělával, dokud jsi byl malý chlapec, kterým se nyní opět stáváš.

Děda nemohl ani dospat a, sotva se rozednilo, vydal se na mši svatou. Má za vesnicí svůj vlastní kostel s celým tuctem košatých věží. Dvojice chrámových lodí běžících od obzoru k obzoru je zastřešena jediným mozaikovým oknem vyskládaným z modravých střípků nebe a oblaků, teď spíše obláčků, bílých beránků božích a křídel andělů žehnajících nebeské modři v každém z nás. Vánek zlehounka dýchá do varhan a tisícihlasý chór ptáků, cvrčků, potoků a vlnících se trav zpívá všem.

Jako bájná loď s nákladem obilí bezpečně uloženým v lánu protkaném křížovou cestou vlčích máků vyplouvají ty tóny a jsou tak lehké, že mohou kráčet po hladině a ona se ani nepohne. Přitom celá rozechvělá předává jejich poselství všem vlnám až po samotné dno bytí.

A kde je děda? Támhle klečí v lavici mrkve nebo snad ředkviček a konečky prstů odpočítává svazečky trávy. Ani jednou nenahlédne do modlitební knížky, všechny modlitby i písně zná dávno nazpaměť.
Nezabolí hřeby bodláků, když je vytrhává holou rukou, dávno svou zlobu vyštípaly kopřivy.

Tak, ještě motykou požehnat záhonům a dát jim napít vody svěcené potůčkem a je hotovo. Zbývá chvíli postát, narovnat záda, v nábožném tichu přijmout hostii slunce a osvěžený se vrátit domů. Anebo když se domů ještě nechce, k obědu daleko a člověk si touží podržet tu svátost klidu a míru, může otevřít postranní dvířka a dát se nahoru do lesů anebo může sejít k řece.
Tam i tam lze spatřit vlídnou tvář Boží, od srdce se usmát do toho štěstí a spolu s tím tichem zašeptat: „Amen.“



Poklady dětství

Poklad, jak samo slovo napovídá, je něco kladného, kladeného jedno vedle druhého do truhličky vzpomínek. Aby něco mohlo být nazýváno pokladem, musí to v sobě obsahovat lad. Jsou to prostě věci, jedno, jak velké či hodnotné v běžném světě, které ladí s naší duší a vyvolávají kladné pocity.

V pokladnici mého srdce byste našli mimo jiné pestrobarevné květiny a motýly. Mísu omamně vonících jahod z naší zahrady, domácí jablíčka a švestky. Sojčí pírko, cizokrajné známky, hrstičku céček, figurky vojáčků, pohlednice s Vinnetouem a jeho bílým bratrem Old Shatterhandem.

Dále knihy Jaroslava Foglara, mušle a lastury, krásné kamínky, kousek barevného skla, šišky a ulity nebo pera dravců posbíraná během procházek do přírody.

Nechybí tu duhové kuličky, obaly od čokolád a žvýkaček, staré mince, pohlednice, odznaky. Prohlédnou si můžete notýsek s podpisy známých osobností, zavírací nůž po pradědovi, babiččiny dopisy.

Nemůžu zapomenout ani na svého oranžového plyšového medvídka od tety ze Šumic a stejně barevnou plastovou Tatrovku. Jak krásně se v ní trandilo z kopce u nás v ulici a jaký rachot to dělalo!

V mé pokladnici je plno krásných knih a památník s obrázky od mých rodičů, prarodičů a přátel, stejně jako medaile a diplomy z táborů a běžeckých soutěží.
Nemohu zapomenout ani na zpěv ptáků, měsíc v úplňku, noční oblohu posetou hvězdami, to ticho za nimi. Všechnu tu krásu, která je snadno k vidění pro toho, kdo si uchoval svoji dětskou duši.


Zvláštní tvor

Dítě je zvláštní tvor. Snažíš se mu zavděčit obědem, že by si ani ve svátek nemohlo přát lepší, ono žadoní o kousek suchého chleba. Nabízíš mu hory doly z těsta a másla, ono běží na dvůr vyštrachat z kouřícího hrnce vařenou bramboru. Však ono Pašíkovi neubude.

Tak také já jsem ze všeho nejvíc miloval suché chlebové kůrky. Jaký svátek, přinesla-li maminka z obchodu čerstvý, dosud sálající pecen chleba! Těch sporů s mojí malou sestřičkou o krásně křupavý skrojek!
Žádný nechtěl dát patku tomu druhému. I přes domluvy a výhružky nedal, a tak musela maminka nejednou vzít nůž a obřezat bochník z obou stran, teprve potom křik ustal.

To mi ke štěstí úplně stačilo. Suchý chléb, nanejvýš s kouskem másla, medu nebo povidel. A potom samozřejmě brambory, ve slupce vařené, jen tak prsty loupané a se špetkou soli pojídané.
A co teprve brambory pečené v ohni! Kdepak v ohni, ve žhavém popelu, žár ohně by je spálil na troud, popel však mají zemáky rády, krásně řeřavějící uhlíky.

Abyste věděli, takové pečení brambor, to je celá věda. Mnohokrát se musí strčit klacíkem do uhlíků, jestli se nezačínají propékat příliš, i tak se některé z nich promění v černé uhlí.
Je třeba hodně sykat bolestí a ještě víc foukat, než se brambůrek poddá tvým dlaním a dovolí ti nahlédnout jeho sálající nitro.
Hledač perel otvírající lasturu nemůže zažít slastnější pocit, když se ti zjeví zlatý poklad propečené bramborové střídky. Krásně se drolí a přímo se domáhá tvých úst.
Děda vytahuje z kapsy trochu soli.
Sedíte na mezi a umouněnými ústy se usmíváte jeden na druhého. Nemusíte nic říkat, aby bylo slyšet, jak ve vás všechno zpívá: „To je dobrota, to je dobrota, to je…“Až budeš jednou vyprávět

Až budeš jednou vyprávět,
a jednou přijde tak brzy,
znovu zapřáhni spřežení mladých let,
vzpomeň smích, nevynech slzy.

Až budeš jednou vyprávět,
jak bylo krásně před lety,
jdi, najdeš-li jeden květ,
zůstala krása, odešels ty.

Až budeš jednou vyprávět
o zašlých krásách z časů mládí,
vstaň, běž, projdi svět.

Hledej v mechu,
ve hvězdách, v kapradí.
A pak mluv.

Kouzelné ilustrace do knihy vytvořil Miloš Löffler. Lidové ornamenty jsou dílem Vladimíra Šáchy. O finální grafickou podobu se postaral můj dlouholetý spolupracovník Jirka Procházka.

Kniha bude mít 120 stran formátu 190 x 126 mm, brožovaná s chlopněmi.

Hledače pokladů či jinou odměnu Vám pošlu hned po vydání knihy poštou 
nebo si ji můžete vyzvednout osobně v pátek 13. 12. na koncertě naší skupiny PraMeny od 17:30 do 20 hodin v kavárně PORT76, Štúrova 1978, Praha Krč. www.port76.cz

Moc děkuji za podporu vydání knihy.

S přáním krásných poetických dní, srdečně

Michal Čagánek