Soubor krátkých poetických textů z Moravského Slovácka mého dětství a dospívání v 80. a 90. letech 20. století.

Vzpomínáte rádi na dětství? Vydejte se společně s klukem, jakým jsem býval, do časů černobílých televizních obrazovek a všemi barvami hýřící dětské fantazie. Největší lahůdku představovala obyčejná skýva chleba, desetikoruna byla z papíru a znamenala poklad směnitelný za hromadu dobrot nebo několik lístků do kina.
Tuto knihu tvořím přes dvacet let. Smířil jsem se s tím, že ji nikdy nedopíšu. Pochopil jsem, že kdybych ji chtěl dopsat, tak Hledače pokladů nikdy nevydám. Čím víc vzpomínám na své dětství a dospívání, tím víc vzpomínek se vynořuje.
Mé dětství nebylo v žádném případě bez chyby a i v této knize najdete určitě nějaké překlepy a chyby, to vše patří k životu.

Jako by to bylo všechno včera. Přitom jsou to už čtyři dekády, co jsem byl malý chlapec. Hravý, veselý, milující pohyb i tiché snění. Někdy nejistý a ustrašený, vždy však připravený zkoumat svět, tvořit a radovat se z drobností, jako je sojčí pírko nebo krásný kamínek.

 

                                                       
                Ukázky z knihy

To bylo dědovo oblíbené. Pokaždé když jsem chtěl vědět, co dávají v televizi, se celý rozzářil, a pak mi slavnostním hlasem sdělil: „Zakletý prd na dně mořském...“
Smáli jsme se.
Byl bych se rád dozvěděl, co dávají doopravdy, víc se mi z dědy však dostat nepodařilo. Ba právě naopak. Čím víc jsem naléhal, tím víc bylo smíchu a pošťuchování.
Někdy jsme se z legrace začali prát, potom jsem ucítil dědovo strniště na své hladké dětské tváři a vyprskl jsem: „Dědo, škrábeš! Ohol sa!“
Ve skutečnosti jsem si nepřál nic jiného, než aby škrábání pokračovalo dál a přítomen byl smích.

Nedělní ráno

 

Přál bych vám probudit se někdy o nedělním ránu u nás v Nezdenicích. Je jaro, kostelní zvon svolávající na mši právě dozvonil, ve vzduchu to přesto dál cinká a zvoní. Hned tu, hned tam, hned cink, hned bam…
Máte pocit, jako byste se probudili v cukrárně, tak všechno dýchá, voní a je lehoučké. Můžete si vybrat kteroukoliv z těch chutí a naložit si jí třeba plný talíř, protože z takových dobrot nikdy nepřiberete. Možná se vám trochu nafouknou a zakulatí tváře, ale to se musí, když se člověk chce usmívat na svět a být šťastný.
Mráčky na obloze jsou zrovna tak lehké a zrovna tak se smějí. Modré nebe je tak modré, že by nemuselo být nic jiného a ty bys byl nejšťastnější člověk na světě.
Chce se ti do něho skočit, celý se v té modři vyválet, tak jako jsi to dělával, dokud jsi byl malý chlapec, kterým se nyní opět stáváš.

Děda nemohl ani dospat a, sotva se rozednilo, vydal se na mši svatou. Má za vesnicí svůj vlastní kostel s celým tuctem košatých věží. Dvojice chrámových lodí běžících od obzoru k obzoru je zastřešena jediným mozaikovým oknem vyskládaným z modravých střípků nebe a oblaků, teď spíše obláčků, bílých beránků božích a křídel andělů žehnajících nebeské modři v každém z nás. Vánek zlehounka dýchá do varhan a tisícihlasý chór ptáků, cvrčků, potoků a vlnících se trav zpívá všem.
Jako bájná loď s nákladem obilí bezpečně uloženým v lánu protkaném křížovou cestou vlčích máků vyplouvají ty tóny a jsou tak lehké, že mohou kráčet po hladině a ona se ani nepohne. Přitom celá rozechvělá předává jejich poselství všem vlnám až po samotné dno bytí.

A kde je děda? Támhle klečí v lavici mrkve nebo snad ředkviček a konečky prstů odpočítává svazečky trávy. Ani jednou nenahlédne do modlitební knížky, všechny modlitby i písně zná dávno nazpaměť.
Nezabolí hřeby bodláků, když je vytrhává holou rukou, dávno svou zlobu vyštípaly kopřivy.

Tak, ještě motykou požehnat záhonům a dát jim napít vody svěcené potůčkem a je hotovo.
Zbývá chvíli postát, narovnat záda, v nábožném tichu přijmout hostii slunce a osvěžený se vrátit domů. Anebo když se domů ještě nechce, k obědu daleko a člověk si touží podržet tu svátost klidu a míru, může otevřít postranní dvířka a dát se nahoru do lesů anebo může sejít k řece.
Tam i tam lze spatřit vlídnou tvář Boží, od srdce se usmát do toho štěstí a spolu s tím tichem zašeptat: „Amen.“



Poklady dětství

Poklad, jak samo slovo napovídá, je něco kladného, kladeného jedno vedle druhého do truhličky vzpomínek.
Aby něco mohlo být nazýváno pokladem, musí to v sobě obsahovat lad. Jsou to prostě věci, jedno, jak velké či hodnotné v běžném světě, které ladí s naší duší a vyvolávají kladné pocity.
V pokladnici mého srdce byste našli mimo jiné pestrobarevné květiny a motýly. Mísu omamně vonících jahod z naší zahrady, domácí jablíčka a švestky. Sojčí pírko, cizokrajné známky, hrstičku céček, figurky vojáčků, pohlednice s Vinnetouem a jeho bílým bratrem Old Shatterhandem.

Našli byste zde ale také třeba dědovo strniště, kterým mě rád škrábal po mé dětské tváři, maminčin úsměv, tátovy písně zpívané při kytaře. Dále knihy Jaroslava Foglara, mušle a lastury, krásné kamínky, kousek barevného skla, šišky a ulity nebo pera dravců posbíraná během procházek do přírody.

Nechybí tu duhové kuličky, obaly od čokolád a žvýkaček, staré mince, pohlednice, odznaky.
Prohlédnou si můžete notýsek s podpisy známých osobností, zavírací nůž po pradědovi, babiččiny dopisy.
Nemůžu zapomenout ani na svého oranžového plyšového medvídka od tety ze Šumic a stejně barevnou plastovou Tatrovku. Jak krásně se v ní trandilo z kopce u nás v ulici a jaký rachot to dělalo!

V mé pokladnici je plno krásných knih a památník s obrázky od mých rodičů, prarodičů a přátel, stejně jako medaile a diplomy z táborů a běžeckých soutěží.
Nemohu zapomenout ani na zpěv ptáků, měsíc v úplňku, noční oblohu posetou hvězdami, to ticho za nimi. Všechnu tu krásu, která je snadno k vidění pro toho, kdo si uchoval svoji dětskou duši.

Až budeš jednou vyprávět

 

Až budeš jednou vyprávět,

a jednou přijde tak brzy,

znovu zapřáhni spřežení mladých let,

vzpomeň smích,

nevynech slzy.

 

Až budeš jednou vyprávět,

jak bylo krásně před lety,

jdi, najdeš-li jeden květ,

zůstala krása,

odešels ty.

 

Až budeš jednou vyprávět

o zašlých krásách z časů mládí,

vstaň,

běž,

projdi svět.

Hledej v mechu,

ve hvězdách,

v kapradí.

 

A pak mluv.

Hledači pokladů

 

Vidím to jako dnes. Sedím v našem pokoji na podlaze a kreslím. Nic jiného není. Zmizela moje malá sestřička hrající si opodál i babička, se kterou jsme na dovolené v Moravském krasu. Rozplynula se místnost, kterou obýváme, svým způsobem jsem se rozplynul také já, jenom barevné tužky zůstaly tančit po papíře. Co maluji? Ani to není podstatné, daleko důležitější je pocit bytí, který mě naplňuje.

Někdo si sedne vedle mě, někdo se dívá na obrázek, dívá se, jako se dívá do studánky, a já vím, že se přišel napít a ne ji zakalit. A nebojím se.

Mladá žena se zajímá o můj výtvor. Vidím ji poprvé a přece jako bych ji znal. Povědomá krása se dotkla mého srdce a otevřela je společnému setkání. Pokud se stydím, tak ne za to, co jsem namaloval, ale jedině za to, že jsem tak malý, tak malý chlapec, který sotva začal chodit do školy. Ona studuje střední školu, já jsem dokončil první třídu. Jí je šestnáct, mně šest let.

Během našeho pobytu nevynechám jedinou příležitost, jak být dívce nablízku, a během společné prohlídky jeskyní se mi dokonce dostane cti největší, a ona mi nabídne svoji ruku. Nepouštím ji ani v Macoše ani v Balcarce ani v Punkevní jeskyni.
Poutavě nasvícené krápníky mě zajímají jen málo, hlavně, aby se nepřerušilo naše spojení. Tak usilovně tisku její dlaň, až se z toho začnu potit, ačkoliv je v jeskyni jinak chladno a všichni jsme teple oblečení, my děti navíc v pláštěnkách.
Nevím, jak ostatní, ale já se v té barevné igelitové slupce moc dobře necítím. Nejsem si jistý, jestli mi sluší, nezdá se však, že by to mé průvodkyni vadilo a její ruka zůstává v mé, je tedy všechno v pořádku.

Na jednom místě přijdeme k malé studánce, prohlubeň ve skále je plná vody. Kdo chce, může do ní vložit prsty a něco si přát. Přání se mu splní, tak praví pověst.

Nechám se vyzvednout nahoru a smočím konečky prstů. Přání je zde: Najít poklad. 

Už si nepamatuji, co jsem si tehdy pod tím slovem představoval. Zda při svých hrách na půdě najdu hrnec plný odznaků, knoflíků a dalších cenností nebo při objevných cestách do nitra opuštěného statku u nás v ulici se sousedovými kluky narazíme na zapomenutá dvířka, za kterými bude truhla jako z pirátské lodi plná zlatého mámení. To už si nevzpomínám, jenom to vím bezpečně, že jsem nakonec pustil ruku dívky, která mne provázela hlubinami země. Znovu tady byla babička a moje malá sestra.
Nastoupili jsme do autobusu, ten se rozjel a my jsme usnuli, mi maličcí, unavení všemi těmi kroky, sny a přáními. Babička, které se nás nepodařilo vzbudit, nás s pomocí pana řidiče vynesla ven na lavičku, takže jsme procitli na autobusové zastávce.

Další autobusy přijížděly a odjížděly a odvážely mě hned do toho hned zas do onoho města, tu k té, tu zas k oné dívce, abych ji držel za ruku a ona držela mě.
Mnohokrát jsem ještě usnul a byl vynesený z autobusu ven a nebylo vždy příjemné vzbudit se sám na neznámém místě a začít nové hledání. Tápat v jeskyních života, být vystaven tmě strachu a chladu nejistoty.

Tak i v těch nejčernějších chvílích se mnou bylo se něco, co mi dávalo sílu jít dál, co mě drželo za rozechvělou dlaň a bezpečně mě vedlo krajinou života. Moje rodina. Myšlenky na ni. Na babiččino „Máme tě rádi.“ a „Máš se kam vrátit.“
Na dědovy se smíchem pronášené rady do života, hlavně toho milostného. Na máminu radost při každém setkání, plachou pýchu, že jsem její syn. Pevný stisk tátovy ruky. Společné kuchtění se sestrou s příchutí sdílení. Rozpustilé vodní bitvy s bráchou. Podvečerní ohníčky s opékáním buřtů, tradiční Vánoční vycházku do lesa.
Vzpomínky na náš dům, zahradu a pole. Na celý ten krásný nikde nekončící kraj polí a lesů a dobrých lidí. Domácího medu a slivovice, povidlových koláčů a trnkových buchet, vlastníma rukama ze země vydolovaných brambor pečených s kmínem a solí, jaké vám neudělají nikde na světě, leda byste přijeli k nám do Nezdenic.    

To všechno a ti všichni jsou neustále tady a osvětlují temná zákoutí mých dnů. Když v mysli stisknu tlačítko vzpomínek a srdce se otevře pocitům, tak vím, že je můj poklad přítomný. Poklad, který neničí rez ani kaz.
Poklad, který je v bezpečí před všemi zloději. Poklad, jehož hodnota roste společně s člověkem, s jeho pokorou a vděčností. Skutečný poklad domova.