Vysoká škola humoru Knihy

Vysoká škola humoru je nejdůležitější instituce na světě. Založil ji sám praotec Čech. Ze začátku všichni chrochtali blahem, potom ale přišla tisíciletá říše hlupáků. Na VŠH se poprvé dostal žák bez smyslu pro humor. O vtipy se zajímala policie. Lidé demonstrovali proti škole. Ředitel Mistr sám o sobě poprvé zapochyboval. Ubývalo nadaných studentů a množili se šprti. Někteří učitelé začali vtipkovat pro peníze. Mistra měl od příštího roku nahradit docent Šedivý, prezidentův přítel. Schylovalo se k nějvětší katastrofě od hromadného vymírání v Permu...

Pan Ničema absolvoval Vysokou školu humoru ještě v době, kdy měla špičkovou úroveň. Jeho kniha je huspenina pravdivých scén, které ukazují učitele a studenty tak, jak si je pamatuje ze svých studií. Chytří lidé vtipkují chytře, hlupáci hloupě. Proto zde naleznete humor smetánky i humor z podhradí, filosofické rozbory humoru i oplzlé hospodské hlody. Některé smutné scény knihy správně zachycují blbou náladu oné doby, kdy přišla dlouhá polární noc české kultury, pokud lze vůbec o české kultuře hovořit.

Kniha má 225 stran, je v pevné vazbě a ve formátu A5.

 

Internetové stránky VŠH:

https://kubanecina.wixsite.com/vysokaskolahumoru

Ukázka:

 

Prolog:

 

Z východu bylo slyšet funění. Znělo jako umírání dědka a právě tak se blížilo. Sílilo. Poprvé se ozval také kloktavý zvuk, který ještě česká zvířata neslyšela - smích. Praotec Čech se smál úlevou i zklamáním. Došel na konec své cesty. Vždycky toužil uniknout údělu vodního kamene - usazení, a proto se po celé mládí toulal po světě a nepracoval. Nakonec ho ale osud dostihl a on si uvědomil, že nechce umřít bez domova, ve kterém by umíral. Pořídil si kradenou maringotku a vyrazil na západ, protože k východu obvykle míří jen blázni a unavení opilci. Maringotku mu naštěstí v Maďarsku ukradli Slováci a Praotec musel pokračovat pěšky. Získal tak ještě nějaký čas pro svou svobodu. Po cestě nezahálel. Jedl a pil za dva. Spal za čtyři. Kráčel pomalu, zpravidla nejhorší možnou cestou. Přespával by v příkopech u cest, kdyby už nějaké cesty byly. Tak putoval několik let, až konečně podlehl únavě.

Praotec Čech se přestal smát úlevou i zklamáním. Zůstanu opravdu tady, nebo budu ještě bojovat a půjdu dál? Aby se mohl lépe rozhodnout, vylezl na nedaleký kopeček. Když stanul na vrcholu vrchu beze jména, pozorně se rozhlédl na všechny strany. Hranice zaslíbené země, Čech, jak zemičku skromně nazval, ze všech stran chránily hory. Mám zůstat v těchto Čechách, nebo mám hledat ještě nějaké jiné, lepší Čechy? Ne. Dožiji zde. Chci klid, který mi nikdo neukradne. Nechci teplo, moře, zlato… sem mi přece nikdo nepoleze, ani nepřítel, ani přítel. Praotec Čech tehdá z vrcholu kopce viděl jen hory, které stanovil jako hranice své nové země a neviděl, co leží za nimi. Měl nepříjemný pocit, že chybuje. Proto raději odvrátil zrak od obzoru a pohlédl dolů do údolí na hory dřeva a hory zvěřiny a na hory ryb v mracích jezer a na mraky komárů obtěžujících myriády přežvýkavců a na klíšťata hovící si v srnčí i v pernaté zvěři v hustých lesích pod bezejmenným kopcem i v srsti Germána právě vyhánějícího přes hory Kelta a jeho parazity diplomatickou cestou.

Praotec pokrčil rameny a raději zase pohlédl k obzoru. Nechápal divoké války divokých lidí, kterým chybí lenost. Dostal nápad. Vylezl na strom a rozhlédnul se znovu. Neviděl zase nic. Ale díky poloslepotě si mohl mnoho domýšlet a mnoho si představovat. Jako by viděl všechno. Takové okamžiky demence jsou často považovány za jasnozřivost. Viděl i za hranice Čech, za nimiž v blízké budoucnosti nastane blahobyt, ale kupní síla tam bude vykoupená pohromami počasí. Z jihu ho v očích pálilo slunce. Ze severu mu do chlupatých dírek lezla zima. Nerozhodně přešlapoval na jedné noze a opíral se o tu druhou, dřevěnou. Zůstanu tady, ale že bych z toho měl radost, to ne. Chvíli uvnitř mlčel, ale pak zase začal přemýšlet. Zase se zadíval na hory. Jsou celkem vysoké, ale stejně mé potomky neochrání před nimi samými. Nechť si říkají Češi, to jméno má dobrý zvuk. Nakonec možná budou litovat, že se odsud utíká hůř než z nějaké otevřené planiny.

      Den první. Všude jen med a nikde žádné strdí.

      Po prvním spánku a prvním vynechání ranní hygieny na území Čech neochotně vstal a vydal se na obchůzku. Den druhý. Přemýšlel nad budoucností svého séměte (čeština ještě neměla pevná pravidla a řídila se jeho svévolí.) Omotával si kolem ukazováčku patriarchální vous. Snil o velkém národě, který jednou ovládne celý svět. Večer si lehl pod lípu a smál se jako blázen. Usnul. Ráno i dopoledne měl tak nepříjemné pocity, že se mu nechtělo vstát. Nechtělo se mu dělat vůbec nic. Připadal si, jako by ho někdo přikoval k zemi. Uvědomil si, že jeho potomci budou po něm. A žádné ještě neměl.

Den osmdesátý osmý. Čechovi příbuzní a přátelé za ním pomalu začínali přicházet z východních bažin a stepí – přitom je nikdo nezval. Museli celé roky těsně za ním. Mnohé zranily slovenské šípy. Čech se rozčílil. Chtěl se přece svých bývalých lidí zbavit a raději se vesele mísit s místními. A teď přišli - z budoucího Sovětského svazu - a s nimi přišli také otroci a jejich přátelé otroci. Osidlování začalo.

Češi se usadili u březích řek i na kopcích. Osady vzkvétaly. První Čechové nebyli silnější a chytřejší než jejich ženy, ale byli slabší a hloupější, a proto jim vládly vypasené Venuše. Pokrok šel kupředu. Dařilo se také pěstování obilí a dalším novinkám, které Praotec Čech nerad viděl a které mu připadaly pro jeho vyvolený národ nedůstojné.

Mnoho let se všechno dařilo skvěle. Praotec Čech dokonce s jednou Venuší zplodil i několik desítek dětí. Čechové bez peněz bohatli a on umíral pomaleji, než jeho dědici doufali.

Ale když se lidé rozlezli všude, přišla na Čecha další deprese. Pořád měl pocit, že ještě něco důležitého chybí - chybělo hlavní město. V ten velký den založil město Chrudim a viděl, že je to dobré. Brzy mu však připadala i Chrudim neúplná a nemohl v klidu spát na svém vavřínovém loži. Ze všech koutů Chrudimě se ozývala zkomolená čeština a na zdech se objevovaly negramatické nápisy. To ho přivedlo k myšlenkám na vzdělávání. Hrál si tehdy právě s čistými dětmi. Rozesmál se štěstím, když ho jedno z nejmladších mláďat pošimralo stvolem trávy za ušima. Humor chybí! Toho dne v Chrudimi založil instituci, která se humorem měla zabývat - školu humoru, nejsvobodnějšího ze svobodných umění.

      Spolučeši se netvářili šťastně. Uhýbali očima a za zády mu nadávali. Humor bere lidem čas na lov i na rozmnožování, ztěžuje tělesné cvičení a zvyšuje neefektivitu práce. Nakonec se proti škole humoru postavili skoro všichni. I otroci a jejich přátelé otroci. Kvůli humoru nastaly první vážné neshody s paní Čechovou, která si začala hledat vážné mladé milence – nejvážnější jsou chytří lidé někdy mezi osmnáctým a pětadvacátým rokem života, kdy se topí v idealismech všeho druhu. Kolem třicítky chytří lidé prokouknou jazykové hry svých bližních a stávají se cyniky pravdy.

      Kvůli výše zmíněným komplikacím Praotec Čech stihnul položit v Chrudimi jenom základní kámen školy humoru. Přesněji řečeno, položili ho dva jeho svalnatí vnuci. Potom museli stavbu přerušit kvůli nepokojům mezi otroky a jejich nepřáteli otroky - tyto nepokoje jistě vyvolali odpůrci humoru.

      Jen inteligentní a svobodná zvířata Praotci Čechovi porozuměla. K základnímu kameni na opuštěném „staveništi“ se slétali chechtat racci a nedaleko hýkali osli. Zvířata se tehdy povznesla nad lidi, kteří se stali zvířaty.

…

      Základní kámen ležel po dlouhá staletí ve stínu latrín a nikoho nezajímal. Nakonec všichni zapomněli, že má něco společného s humorem. Mocný démon Šoltes ho ochraňoval před zvědavostí zvědavých. Nechtěl, aby někdo školu dostavěl, dokud Češi nebudou na humor připravení. (Pod pojmem démon si nepředstavujte žádná nesmyslná biblická stvoření ani satanistickou vykrádačku obrazotvornosti křesťanů. Praví démoni neslouží peklu, ale penězům. Netouží po vládě nad světem, ale mají své vlastní cíle. Démon Šoltes praotce Čecha miloval zvrácenou láskou a černý humor byl tím, o co mu šlo.)

      Chrudim rostla jako nádor a bohatla. Podmanila si okolní obce a stala se vůdcem takzvaného Chrudimského spolku. U moci se vystřídaly tři dynastie - prvočeši, staročeši a mladočeši. V geologickém období známém jako Střední Čechy Chrudim vyplenili Tataři. Při té příležitosti obětovali na základním kameni vysoké školy humoru několik lidí – vlastně spíš zvířat...

      Když se Tataři vyblbli a odjeli, stalo se ještě něco mnohem horšího - přes okres kočovali Pražané. Tehdy to ještě nebyli Pražané v pravém slova smyslu a teprve hledali místo, kde Prahu založí - dokonce hrozilo, že ji založí v Chrudimi! Pražané neměli násilnické sklony, právě naopak. Mnoho chrudimských mladíků se nechalo svést necudnou krásou barbarek a mnoho chrudimaček padlo kolem krku zarostlým poloopicím. Dokonce i praotec Čech opustil svou Chrudim a odjel pryč s Pražany, byť už mu nezbývalo mnoho času a žen už se dotýkal jenom na povrchu.

      Na jaře příštího roku přišly silné deště. Základní kámen během povodně zapadl  do vodního příkopu a tam zůstal pohřben dvě stě let, než ho geologické síly zase vyzvedly na povrch jako utajenou špínu. Nějaký podivínský kališník na něm postavil odpočívadlo pro počestné s pěknými dubovými lavicemi. Dřevo ztrouchnivělo, základní kámen se znovu obnažil a lidé si opět mohli přečíst starostaroslověnské nápisy. Nikdo jim nerozuměl. Uběhlo ¨mnoho let, než se příběh školy humoru znovu otevřel.

…

      Nedaleko podivného kamene stála hospoda, která sloužila jako vábnička pro všechen lid, i pro vědce zkoumající rozvaliny z dob praChrudimě. V přestávce mezi ranním a večerním pitím si mladičký student archeologie všiml pozoruhodného kamene.

„Ó!“ Výkřik jeho úžasu zanikl ve vřavě války. Byl zrovna rok 1942. Nad studentem se proháněly bombardéry pomalované kříži nebo hvězdičkami a stíhaly je stíhačky s opačně pomalovanými křidélky. Opatrný student se ohlédl přes rameno, jestli nestojí v cestě nějakému tažení. Nestál. Barbarosa ho objel zprava. Mohl se tedy pustit do práce. Jemně s kamene setřel hlínový make-up, ocákal jeho povrch zahradní hadicí a odfouknul z něj usazeninu z fosilizovaných per racků chechtavých. Po těchto procedurách již dokázal na kameni rozeznat nápisy ve starostaroslověnštině. Byly to nejstarší české vtipy. Student také na kameni objevil jeden řádek, který byl očividně vytesán nejistou, zoufalou rukou. Po nějaké době v něm vyluštil prosbu, aby lidé jednoho dne dostali rozum, ukončili spory a dokončili školu humoru.

      Jméno onoho úžasného studenta není podstatné. Důležité je, že nález základního kamene mu navždy změnil život. Poctivou archeologickou prací brzy nahromadil potřebné miliony. Dal dohromady několik bystrých lidí a tisíce let trvající zakládání školy humoru dokončili. Využili toho, že se v roce 1945 spravedlivé zraky Čechů obrátily k Sudetům a že se lidé vůbec soustředili na obnovu země po válce, nevymýšleli žádné zákazy a vyhýbali se násilí. V roce 1948 zase ovládli Čechy chmuřiči. Za dob komunismu se humor dělal v malém a tajně a škola byla zavřená. Tak uběhlo několik desetiletí hlouposti a nevzdělanosti a přišlo jedenadvacáté století, století humoru.

 

Kniha 1. – Klaunův učeň

 

Franta

      Nohy a ruce se zmítaly kolem vyhublého těla, které se válelo na posteli. Břicho se zvedalo a klesalo. Franta se smál. Rozmáchlé pohyby jeho končetin připomínaly mávání křídel obrovského motýla. Byl to teprve druhý Frantův smích v životě. Podle vědců z Městského institutu pro výzkum humoru se frekvence Frantova smíchu podobala frekvenci smíchu ve Státních mučírnách s.r.o. To se líbilo nočním můrám. Jedna z nich slétla s oblohy nad Chrudimí a přiletěla k pootevřenému oknu Frantova pokoje, aby se mohla spářit s nočními můrami, které tam už byly. Když ale uviděla, co se tam děje, hned se ve vzduchu otočila a letěla pryč. Pomalu se ztrácela v propadlišti oblohy. Z můry se stala můrka, z můrky můřička. Zmizela. Z hladového netopýra se stal netopýr sytý. Příroda se nesměje. Člověk je jediný její vtip.

      Frantův pokoj se třásl dál a třásla se i Richterova škála. Tikání hodin odpočítávalo smích jako metronom. Tik hahá. Tik chachacha. Tik. Daly by se tak trénovat i nejsložitější rytmy. Smích všech šílenců se spojil v jednom člověku. Škoda, že to nemohl slyšet Mistr. Když se dítě narodí, nejdřív pláče a pak se směje. Franta se smál poprvé hned při porodu a teď se smál podruhé, naposled.

      Znáte ten pocit, když se převalujete na posteli a hlavou vám běží nejčernější myšlenky, když celý váš život může zítra buď vyvrcholit, nebo se úplně zkazit? Myslíte jen na špatné možnosti. A pak vás to najednou popadne, nečekaně jako satori, záludně jako násilník v podchodu, neodbytně jako milenka a hlasitěji než sova. Smějete se a doufáte, že ze sebe celý předchozí tlak vydávíte. Expozice, kolize, krize, peripetie, smích.

…

      V nedaleké vile se také někdo smál - ředitel Vysoké školy humoru, Mistr. Sestra Hyena mu zrovna vyprávěla, že na školu poprvé přijali studenta bez smyslu pro humor - to ona totiž měla přijímací řízení na „starost.“ Vybrala ho z legrace. Mistr miloval Becketta i se vším jeho podivným lidským polozlem a čtvrtzlem, ale nikdy by ho nenapadla taková blbost, jakou spáchala jeho sestra Hyena. Tu přezdívku jí kdysi vymyslel, protože se smála jako hyena, měla dobré trávení, nebyla mlsná a vypadala jako hyena, což nezměnil ani let let, spíš naopak. Podíval se na ni s káravou láskou. Pořád vypadala jako hyena, jenomže už stará, vypelichaná a krotká. Mistrovi svítila alkoholem opojená očka. Člověk bez smyslu pro humor! U nás na škole! Smál se, až prskal. Prskal, až přetékal.

„Dělat přijímací zkoušky pod vlivem je nemoudré, byť pochopitelné, stará Hyeno, moje stará sestro. Přijímací řízení je taky řízení.“

„Já jsem nebyla opilá! To ty jsi opilý!“

      Mistr otevřel okno, protože mu bylo těžko od žaludku z přemíry smíchu a potřeboval se nadýchat čerstvého vzduchu. Chyba. Dovnitř vtekl kalný smog. Začali se dusit. Vzali si z držáku na zdi plynové masky, které už od Druhé průmyslové revoluce byly v Chrudimi občas potřeba. Mistr vyšel na balkon. Hleděl na kouřící továrny a na paneláky, to byla jeho oblíbená noční aktivita. Na krajích jeho zorného pole se řadily řadové domky bez nápadu. V hustém smogu všechno vypadalo hezky, jako stínové divadlo. Mistr měl chuť na cigaretu. Bohužel už nemohl kouřit. Doktoři mu típli chutě. Hrozilo mu, že by mu museli odoperovat bránici, ale bez té smích v těle zůstává a hromadí se. To by ho taky mohlo zevnitř roztrhnout. A jak chcete kouřit v plynové masce? Rozesmátý, ale už zase nespokojený Mistr se vrátil do bytu. Zavřel okno a pustil odsávání smogu. Hyena ho spiklenecky objala. Počkali asi pět minut a pak si mohli sundat masky. Mistr se zahryzl do pizzy, kterou spolu se sestrou už skoro snědl. V tu samou chvíli sestřin oděv zhnědl. Kus čokolády jí proklouzl škvírou mezi zuby, kterou jí před lety proboural v chrupořadí zhrzený ctitel. Uchichtla se kvůli tomu jako prdlouš, přivřela oči a myslela na první školní den - představila si studentky s  rovnátky, která se na Hroznýšově vysoké škole humoru prostě utajit nedají… jak i ony touží po krásném úsměvu jako Hyena. A dál už si nepředstavila nic, protože ji bratr poplácal po zádech tak, že jí přerušil myšlenky.

„Sestro! Závidím ti léta vtipkování, o která jsi starší. Kdybychom nežili v hluboce patriarchální společnosti, udělali by ředitelku z tebe. Haha, člověk bez smyslu pro humor přijat na HVŠH. Jsi nedostižně šílená.“

„Jen se nedělej, starý prevíte! Udělalo ti radost, že jsi ředitel. Mně to nevadí. Nesnáším papírování.“ Cinkla sklenkou o bratrovu půllitrovou sklenici. Mistr si představoval, jak asi vypadá takový člověk bez smyslu pro humor, ale smysl pro humor mu to vůbec nedovolil pojmout.

„Je zapotřebí dolít do těch prázdných džbánů trochu vína.“ Ospale zívla.  Pod očima měla kruhy. Těmi prázdnými džbány a vínem určitě myslela něco obrazného, řekl si Mistr a dolil džbány s vínem.

      Vše je pomíjivé a to je veliké štěstí. Franta se konečně uklidnil, jak se jen mladík v noci může uklidnit. Smál se už jen potichu a s mírou. Třeba zítřek nebude tak hrozný. Třeba se s lidmi z HVŠH bude mít o čem bavit. Možná ho přijmou mezi sebe a nebudou se mu smát. Možná není pravda, co mu říkal strýc - že se na HVŠH smějí všichni všem a nepovažují to za nic špatného.

      Začalo pršet. Kapky deště zpívaly ukolébavku „O okenní tabuli.“ Franta byl rád, že tentokrát neslyší od sousedů skrz tenkou papírovou stěnu zvuky mrdání. Ticho ale netrvalo dlouho. Jak by vám potvrdili všichni vládcové rozlehlých říší, když někde konečně nastane mír, jinde hned propukne válka. Vzteklý bratr Klíčivec vpadl do Frantova pokoje. Ve dveřích zavyl: „Franto! Drž hubu! Chci spát! Zejtra na rozdíl od tebe pracuju!“ Nestačilo mu, že se Franta před chvílí začal smát už jen potichu a s mírou. Ono se vůbec až příliš často děje, že trest přichází v době, kdy už se zločinec napravil. Klíčivec se vztekle řítil chodbou, když se Franta uklidnil. To Klíčivce naštvalo ještě víc, než kdyby Franta pořád dělal stejný kravál. Prostě ho musel seřvat, když už kvůli němu vylezl z postele. Zavyl vzteky. Teď ještě ke všemu přišel o svou výhodu spravedlivého!

      Franta Klíčivce bez odmlouvání poslechl a zmlknul. Nepřestal se smát proto, že by ho bratr vystrašil, ale spíš z toho důvodu, že už neměl na smích sílu. I déšť se utišil, jak se jen mladá průtrž v noci může utišit. Klíčivec odešel jako vítěz, bojovně vztyčený, kykyryký.

      Bylo ticho. Franta znovu pocítil strach. Cítil také nepříjemný tlak na srdci a v žaludku. Poslední smích v životě z něj vysál hodně energie. Za normálních okolností by se s Klíčivcem hádal, rozběsnil by ho ještě víc a pobavil by se. Měl rád Klíčivcovy krásné jednoduché věty jako: „Sakra, ty vole, chcípni!“ Klíčivec Semeno ve hněvu zapomínal většinu slov. Držel se několika nejkratších a nejúdernějších. Je zajímavé, jak při bití obvykle každý úder náleží své vlastní slabice. Sla – bi - ce. Někdy i tři stačí, je jich víc než očí.  Dokonce i bití by Franta uvítal raději než to neurčité ticho, které mu drásalo nervy. Byl si sám sebou ve rvačkách velmi jistý - věřil, že nezemře.

      Ležel a nehýbal se, protože neměl odvahu ani na sebemenší pohyb. Lenost to nebyla, leností se Franta chlubit nemohl. Jindy by byl rád, že neslyší rozverné sousedy ani noční chodce oštěkávané psisky z okolních zahrad, ale teď ne. Poprvé v životě poslouchal hlas svého srdce. Bilo odporně hlasitě a bylo mu protivné. Vzpomínal na zvláštní oči ve tvaru mandlí, které vídal v dětství. Vybavil si je vždycky, když měl strach, protože to byly první oči, které viděl a měl je se strachem spojené. Důvod neznal.

      Klíčivec se ve svém pokoji zlobil sám na sebe. Dneska se mu nadávání nedařilo. Nepoužil dost slov, která měl normálně rád. Byl až příliš originální, překombinovaný, ne dost lidový. Napadlo ho, jak by lidé nadávali, kdyby neznali rozmnožování, náboženství, rozmnožování náboženství, náboženství rozmnožování… jak by nadávali? A sám sobě odpověděl smutným a přiškrceným vnitřním hláskem: Jako já dnes.

      Franta se zlobil sám na sebe. Byla příliš krátká noc. Zítra ho bude čekat první den na nové škole. Proč se vlastně na Hroznýšovu vysokou školu humoru hlásil? Za chvíli začne řvát budík. A po něm přijde další budík. Ale ne, to ho z postele nedostane, nikdo a nic ho zítra z postele nedostane… jenom jediná věc – a právě ta se stane. Otevřou se dveře a dovnitř vejde matka s nebezpečně otevřenými ústy a bude falešně zpívat:

„Hola hola, škola volá

a my jdeme, mámo táto

ať je zima, nebo bláto

nic nedbáme na závěje

písnička nás rozehřeje!“

      To mu zpívala každého rána, když odmítal jít do školy. Dokud ho nevyhnala z pelechu.

      Hodiny dál řezaly nervózní husté ticho. Tik. Ticho. Tik. Ticho. Bude půlnoc. Tik. Nastal zlatý hřeb do kolejí vykolejení. Půlnoc se jako zloděj přehoupla přes zeď nářků a vnitřní Franta Frantovi z kostí oznámil, že zítra je již dnes. Nedaleký kostel začal odbíjet a oba chrudimští křesťané se pokřižovali.

      Franta by byl rád, kdyby nikdy nepotkal protivnou psychickou doktorku Elizabeth, které se přezdívalo PsychoanaLíza. Nikdy od ní neměl slyšet slova: „Poznej sám sebe.“ Člověk jako Franta by sám sebe neměl znát ani se o to snažit. Neměl by o sobě přemýšlet - a už vůbec ne o svých povinnostech! Kéž by nikdy neslyšel z jejích úst protahujících slabiky věty: „Nálada psychopatů se mění rychleji než počasí na horách. To bude dobré, Františku... nevidím důvod k podobným úvahám... vypadá to jako paranoia... rodiče tě mají rádi, Františku... budoucnost není až tak černá, jak se ti zdá... nová kultura nás obohatí... peníze nejsou důležité... každý má v životě nějaký úkol a život nikoho není zbytečný... lidé jsou v podstatě dobří... i vzdělání v humoristice je pořád vzdělání... předepíšeme další prášek... jsem tu abych ti pomohla... cože!? Mimozemšťané neexistují, Františku... přidáme prášek... kolikrát už jsme o tom mluvili? ... ať mi maminka s tatínkem pošlou devět set korun na ty léky, které stojí pět set korun... na shledanou, Františku. Přijď zase co nejdřív…“

      Označení psychických nemocí se v těch ústech protahujících slabiky měnila rychle. Měla velké a jasné oči. Až příliš jasné, příliš přesvědčené o vlastní pravdě. Vždycky zrcadlily tu, kterou se zrovna dočetla předchozího večera a diagnóza vždy byla jiná než u předchozího pacienta. Naštěstí jich bylo tolik! Čím dál víc. Psychiatrie je zlatý důl. A ona má diamant ve zlatém dole.

      Rodiče z něj měli radost. Bratr mu záviděl. Jen on sám nevěděl, co si o tom všem má myslet. Byl rozpolcený jako pardubický kůň, jako mozek po lobotomii. Hroznýšova vysoká škola humoru ho měla připravit na skvělou budoucnost baviče inteligentů, ale přesně to si nepřál. Ne, on vlastně nebyl rozpolcený, ale naprosto přesvědčený o tom, že se tam hlásit neměl. Pobláznili ho. Zdrogovali ho.

      PsychoanaLíza v jednom ze svých spisů píše: „Franta měl tehdy jediný sen - aby nic nedělal a Hrabal peníze. Chtěla jsem mu v tom pomoci. Musíte mi věřit! Opravdu! Říkala jsem mu všechno, co potřeboval slyšet: „Franto, klid. Představ si, jak vítězíš nad okolnostmi.“ PsychoanaLíza protahovala slabiky a tím i dobu, po kterou ji lidé museli poslouchat. Nechtěl se s ní hádat a ani nemohl.

      Sen mnoha mladíků i dívek je Frantovi cizí. Povahou nepřipomíná Smoljaka, Holzmanna ani Johna Cleese. Opovrhuje humorem a jeho nepravdivou povrchností. Titul je však titul a HVŠH je jediná vysoká škola u nás, kde se studuje zadarmo. Poslední humanitní vysoká škola v ČVR. Všechny filosofické fakulty už úředníci zrušili, protože jim připomínaly neznalost ve všech oborech, které nedokázali vyjmenovat. Franta kdysi doufal, že ho přijmou na Matfyz, na historii nebo na geografii, ne že bude vypočítávat, datovat a lokalizovat různé komiky. Na lepší školu se bohužel nedostal. Přijímací zkoušky na HVŠH zvládl jen díky zásahu štěstěny. (Hyeny.) Teď bude muset po celou dobu studia psát filologické rozbory Klapky Jeroma, Alvareze, Joyce, Cervantese y Saavedry, Valandila, který sám nic nenapsal, ale mnoho textů kriticky okomentoval, Aristofana, Eca a dalších. Bude vyprávět vtipy nacistů na židy a vtipy židů na nacisty, recitovat Shakespearovy sonety, citovat Suchého Svěráka i Šimka s Horníčkem a také Grossmana. Bude bádat v Aristotelově Komedii. Bude se věnovat i moderním médiím humoru, jako jsou sitcomy a seriály, vymýšlet alternativní zápletky do Červeného trpaslíka, překládat South Park, učit se nazpaměť výroky prezidentova mluvčího pana Atakdále a studovat politický humor - argumenty v argumentech jiných argumentů, tělíčka bez hlavičky. Ale dost už politiky. Reflektorům taky nikdo nevyčítá, že způsobují reflexi a tato kniha už je beztak příliš tlustá, mezery mezi ji svírajícími prsty příliš široké a neubývá právě světla? Neubývá světa? Smrt je už netrpělivá.

      Franto, směješ se hezky, ale na špatném hrobě. Předvídáš nepředvídatelné, jako by šlo jen o jednu z tvých oblíbených rovnic. Ve skutečnosti je to nerovnice, jako postavení různě majetných skupin ve společnosti. Na krásnou neznámou, vypočitatelnou můžeš zapomenout. Jedná se o školu HUMORU, ne o školu o humoru. Budeš pilný student a půjdeš příkladem mladším. Nakonec napíšeš svou vlastní humornou knihu a na pohřbu se ti budou všichni smát. Každý víkend se budeš trávit v krčmách u kolejí. Dostaneš titul! Titul! Titul! Z titulu Jeho Výsosti Třaslaloka Huhňala, Václava Václava Zemana. Titul! ... Po kolejích přijíždí TITUL, píše se v šestipalcových titulcích. Franto! Franto? Franto... Nepoučitelný a nepoučený. Kdo neposlouchá, slyšet nemůže hormony ani bohy... Odpusť, nechal jsem se unést!

      Minuty plynuly jako nejjemnější průjem. Slzy prvního světla se zatřpytily v koutcích obzoru. Franta odešel na noční procházku, protože prostě musel chodit. Z nervozity už ho bolely vnitřnosti. Chodil po Chrudimi, dokud nepřišla vytoužená únava. V pět ráno zase ulehl do postele.

      Když se už začínal bát, že ho budík nevzbudí, usnul. Jeho osud už je pevně vepsán ve hvězdách i v účetních knihách hvězd. Ráno, až bude marně hledat, ukáže mu cestu k ní jakýsi zlý klaun.

 

O Vysoké škole humoru pojednání stručné, v němž také o státním uspořádání informace lze získati a o učení poučiti se

 

      Na HVŠH se vyučuje podobným způsobem jako na střední škole. Žáci sedí a učitelé hledají jejich slabiny. Dobří studenti si pořizují každý své vlastní zápisky do pečlivě nadepsaných sešitů, nebo mají v zápiscích nepořádek, ale vše dohánějí přirozenou inteligencí a nadšením pro neformální stránku humoru. Nesnaživci opisují a o referátech většinou referují pomocí plagiátů. Všichni učitelé na pracovišti jsou špičkoví vědci, kteří si už udělali jméno i ve světě.

      Smíchu na HVŠH není nikdy příliš málo ani příliš mnoho, ale vždy právě akorát. Kdyby se studenům povolila uzda a dovolilo se jim, aby se smáli úplně svobodně už ve stádiu vývoje, mělo by to vážné důsledky pro jejich svobodu v pozdější době. Svobodně by si vybrali nekvalitní humor a tedy i nekvalitní životy. Samozřejmě se to musí dělat opatrně a jemně, aby student nepoznal, že je ovládán jako loutka a že je to pro jeho dobro – hlavně to se nikdy nesmí dozvědět! Když se dítě učí chodit na nočník, taky nikdo nebojuje za jeho svobodu.

      Vyučovat humor není legrace a musí se k tomu přistupovat odpovědně a bez nějakého zbytečného soucitu s hloupějšími studenty. Podle Mistra je důležité se učit humoru rozumět stejným způsobem, jako se lidé učí rozumět kvalitním snímkům, kvalitním chutím nebo vážné hudbě. Talent je jenom nutná, ale ne dostatečná podmínka. Nikdo se nezasměje jen tak, bez dřiny, něčemu, co jiný vypotil s tváří zkřivenou soustředěným smíchem. Mistrova pravidla je třeba ctít!! Mistr je nejlepší, vysvětlit vtip je nejtěžší. 

      Na HVŠH se známkuje podobně jako na střední škole. Docházka je samozřejmě povinná. Zkouškové období je o krátkých dvoutýdenních prázdninách. Studium končí po pěti letech těžkou závěrečnou zkouškou. Kdo uspěje, dostane titul HDr. (doktor humoru,) který je pro kariéru v České vážné republice zbytečný, ba dokonce nebezpečný. O to více si ho humoristé váží. Absolventi VŠH nejsou součástí normálního českého školství a místo toho se mu posmívají z pracovních úřadů, z podřadných pozic a ze skvěle placených míst na nejlepších humoristických pracovištích v cizině.

      V době, o které se píše v této knize, v České vážné republice nevládli spravedliví demokraté, jak jsme zvyklí dnes, ale u moci byli vyžraní sobečtí hlupáci. Chovali se tak přiblble, že bylo nemožné je parodovat. Šlo jim o něco jiného než o člověka. Všechny peníze byly spokojené. Vláda prozatím tolerovala humoristy, kteří beztak neměli peníze na sebemenší politické ambice - protože se finančně nevyplatilo je potírat. Humoristé stejně nemohli způsobit moc problémů, protože už zůstalo jen málo svobodných lidí, kteří by jim naslouchali. Všechny extrémy vymizely. Dokonce i hloupé extrémy. Anarchisty se podařilo uklidnit a komunisty přejmenovat.

      Mistr měl mnoho známých mezi významnými světovými osobnostmi. Někteří z nich byli bohatší než náš stát a jiní zase mocnější. Říkalo se, že kdyby se Mistrovi něco stalo, přijeli by nám Němci na pomoc. Mistr miloval Němce a oni milovali Mistra, který neuměl ani slovo anglicky a české vtipy do němčiny nepřekládal, ale vymýšlel je rovnou německy.

      Konspirační teorie o HVŠH: Proslýchá se, že syn prezidenta Václava Václava Zemana, Emil, čte vtipné knihy i vědecké práce, které se jimi zabývají. Pan prezident je milující otec a stále doufá, že Emil dostane rozum - zatímco mu nezdařený syn za zády peníze na chlast a na děvky utrácí za knihy. Pan prezident a klub jeho přátel se již před čtyřmi lety rozhodli, že je potřeba zabezpečit hranice, aby se nevhodné ideje zbytečně nešířily dovnitř ani ven. Už to mohlo být dávno hotové, kdyby nějaký chytrák elektrické ploty a strážní věže nevytuneloval.

      Doufám, že jste Hroznýše uchopili za správný konec a nenecháte ho, aby vás omotal svými smyčkami. Hroznýšova vysoká škola humoru se musí chránit jako ohrožené rostliny ohrožované ohroženými býložravci. Nevadí, že už je pozdě na vaši lásku i na vaši moudrost. Čas se jednou vrátí.