Taxis!
Překážka, která straší. Koně letí vpřed, koně letí vpřed, koně letí vpřed...
Překážka, která straší. Koně letí vpřed, koně letí vpřed, koně letí vpřed...
11. dní do konce. Rozbíháme se do finále.
Kdysi jsem starého knížetepána vezl do Pardubic na velkou. Ono to zní divně, ale my koňáci tomu rozumíme. My to tak prostě říkáme. On tedy knížepán nezávodil, nebyl to jeho styl. Ale rád se setkal s urozenými pány a koně byla jeho velká láska.
Já tam koukal na jockeye jako u vytržení. To tempo! A místo aby překážky objeli, vrhali se přes ně! Taky aby ne, když měl vítěz slíbených 8000 zlatých! A to měl s koněm uběhnout jenom nějakých sedm kilometrů. Mě kdyby takhle platili, tak jsem za chvilku milionář.
Knížepán mi cestou řekl, že úplně nejtěžší je Taxis. Viděl jsem toho pána, ale znám i těžší. A o dost. Pan Ziesel mi řekl, že u zrodu Velké pardubické, která se poprvé konala v roce 1874, stáli princ Emil Fürstenberg a hrabata Maxmilián Ugarte a Oktavián Kinský, který měl praktické dostihové i honební zkušenosti a přispěl svými radami zvláště při projektování jednotlivých skoků. Již tehdy se v kurzu objevil „Hlavní příkop,“ časem zvaný také „Oplocený příkop“, „Velký příkop“ či „Tribunní skok“. Po prvním ročníku se rozpoutala diskuse o jeho zrušení, které požadovali zvláště mladší jezdci v čele s Emilem Fürstenbergem. Jejich oponenti ovšem prosadili zachování příkopu. Princ Egon Thurn-Taxis (1832 – 1892) tehdy pronesl slavný výrok: „Pánové, já tento skok už nikdy překonávat nebudu, a jak se tak dívám kolem sebe, tak vy také ne. Nevidím tedy důvod, proč bychom jej měli rušit a někomu něco ulehčovat.“ Osmnáct let poté, v roce 1892, byla překážka poprvé oficiálně označena jeho jménem.
My si taky nebudeme nic ulehčovat. Proto každého prosím o sdílení tohoto projektu. Ať mají koně co žrát. Sdílet můžete mezi svými přáteli. Na FB, twitteru i po hospodách.
Řekli o Taxisu
„Taxis je překážka jako každá jiná.“ (Jana Nová)
„Je to podivné, ale v šedesátých letech jezdci nepřikládali Taxisu takovou důležitost jako Velkému vodnímu příkopu. Tam jich ztroskotávalo víc.“ (Rudolf Deyl starší)