Willův příbeh (2. část)
Druhá část Willova příběhu zotavení.
Tak začal můj roční pobyt ve státním psychiatrickém zařízení. Potřeboval jsem pomoc, ale místo ní se mnou zacházeli jak s neposlušným děckem, co má porouchaný mozek. Trestali mne a byl jsem pod neustálým dozorem, k tomu dva měsíce na uzavřeném oddělení. Z plnohodnotné lidské bytosti jsem se stal jen psychiatrickým pacientem. Dali mi svěrací kazajku. Ne proto, že bych něco provedl, ale kvůli transportu do nemocnice. V noci se mi pak zdálo, že mne někdo znásilňuje a dodnes mám flešbekové reakce na všechno, co mi tuhle situaci připomene. V průběhu hospitalizace mne zavírali na samotku, vyhrožovali mi kurtováním, prohledávali mne, byl jsem nucen polykat kolem patnácti různých syntetických látek a docházet na autoritativně vedenou skupinovou terapii, která se celou dobu míjela účinkem.
Několik měsíců jsem užíval silné tišící antipsychotikum Navane, určené k léčbě schizofrenie. To úplně změnilo moji osobnost a ztratil jsem to nejzákladnější ponětí o tom, kdo vlastně jsem. Stal jsem se tupějším, pomalejším, ztloustl jsem a s vedlejšími účinky „léku“ přicházely i návaly zoufalství a sebevražedných myšlenek. V jednom z ubytovacích zařízení, kde jsem nějakou dobu pobýval, se těsně před mým příchodem zabil jiný uživatel psychiatrické péče. Jeho přítel mi řekl proč: trpěl silnými vedlejšími účinky svých medikamentů a nikdo to nechtěl slyšet. Tak skočil ze střechy a zabil se. Ne kvůli své nemoci, ale kvůli těm „vedlejším účinkům“. Když jste „na lécích“, těžko odlišujete, jaké potíže vám způsobují léky a jaké samotná nemoc. Jste zmatení a nevíte, co s tím.
Mám z té doby nějaké fotografie a z nich se ne mne dívá někdo docela jiný. Nejsem to já. Byl jsem v podstatě chodící zombie, ale poslušná zombie, a s tím byli lékaři spokojeni. Mám dojem, že ještě dnes u mne přetrvávají některé vedlejší účinky léků, které jsem tehdy užíval, včetně Navane. Patří k nim záškuby svalů, výpadky paměti a panická úzkost. A o dalších dlouhodobých poškozeních možná ještě ani nevím.
Můj otec, veterán z korejské války, dostával ve čtyřicátých a padesátých letech elektrošoky. Hospitalizovaný a podrobený těmto trýznivým procedurám byl na žádost svého otce (mého dědečka), který ho tak trestal za jeho chování v dospívání. Otcovy nucené hospitalizace a nezhojené emoční šrámy se přímo podepsaly i na mně a celé naší rodině, protože nikdy nedostal skutečnou pomoc a tak jsem vyrůstal se silně traumatizovaným otcem. Když se mí psychiatři dozvěděli, že i můj otec byl zavřený v psychiatrické léčebně, snažili se mne přesvědčit, že moje potíže jsou dědičného charakteru, že mám poškozený mozek a že to jde napravit medikamenty. Ani jednou se mne nezeptali na moje traumata z dětství a neobtěžovali se zjišťovat, zda by tu nemohla být nějaká spojitost s mými duševními potížemi. Až později, když jsem sám začal pátrat po tom, jak se věci mají a objevil práce Roberta Whitakera a dalších, dozvěděl jsem se, že žádné poctivě vedené vědecké výzkumy nepotvrdily hypotézy o genetické predispozici a chemické nerovnováze mozku, a že trauma z dětství může hrát v tom, co se běžně označuje za duševní poruchy, nezanedbatelnou roli.
Po více než dvouměsíčním úsilí mí lékaři prohlásili, že vyzkoušeli už všechno a mysleli tím, že nasadili veškeré pilulky, na které si jen vzpomněli. A jelikož podle nich nic nezabralo, zbývaly už jedině elektrošoky. Zoufale jsem toužil po nějakém zlepšení a tak jsem začal přemýšlet o tom, že na to kývnu. Můj otec mi vyprávěl o své nedobré zkušenosti s elektrošoky a o tom, jak mu poškodily paměť. Nad stolem mu visí známý Hemingwayův citát(1) a já už tehdy věděl, že Hemingway se zastřelil nedlouho po šokové léčbě. V nemocnici mi ale tvrdili, že je to naprosto bezpečné a účinné a nemá to žádné nepříznivé vedlejší účinky(2).
A pak se na mne usmálo štěstí.
(1) „Léčba byla úspěšná, ale ztratili jsme pacienta.“
Úplnější znění: "Tihle šokoví lékaři nevědí nic o spisovatelích... a o tom, co to s nimi dělá... Jaký má smysl zničit mi hlavu a vymazat paměť, když je to celý můj kapitál a vyřadí mne to ze hry? Byla to skvělá léčba, ale přišli jsme o pacienta.“
(2) Dlužno dodat, že dnešní elektrokonvulzivní terapie se vyvinula z přírodní metody objevené již v dobách antiky (na hlavy pomatenců se tehdy přikládali električtí rejnoci), není již tak brutální a devastující jako ve zmiňované době, nicméně mechanismy jejího účinku jsou vědě stále neznámé. Provádět se má jen se souhlasem pacienta, není-li „nemocí“ přímo ohroženo jeho zdraví nebo život. Což posuzuje přítomný lékař.
(z anglického originálu http://bit.ly/1NUOMUJ přeložil Jiří Bryan)