Zapomenutá filmová hvězda Truda Grosslichtová Knihy

Jednou jsi dole, jednou nahoře

Zapomeňte chvíli na denní starosti a pojďte se vrátit do prvorepublikové Prahy, vstupte do života filmové hvězdy 30. let, navštivte poválečný Amsterdam a ponořte se do starých tajemství. Kniha o Trudě Grosslichtové je hotová. Buďte to vy, kdo jí vdechne život.

Proč přispět?

Kupte si nyní životopisnou knihu o Trudině životě. Tím zajistíte její vydání. Díky vám se totiž kniha dostane do tisku, staré příběhy znovu ožijí a dopovědí to, co lidé nemohli. Trudin příběh není jenom příběhem jednotlivce, ale zrcadlí se v něm i život malé republiky uprostřed Evropy ve šťastných i bouřlivých 20.-40. letech. Tam ale příběh nekončí, přesune se do Nizozemska a do Anglie. 

 

Jak bude kniha vypadat a náklady s jejím vydáním spojené:

Kniha bude ve formátu A5, bude mít 212 stránek - 182 stránek textu a 30 stránek fotografické přílohy (text čeká ještě jazyková kontrola, takže je možné, že se počet stránek o jednu až dvě odchýlí). Pro celou knihu bude použit matný křídový papír. Kniha bude svázána do pevných desek.
Kniha vyjde v malém nákladu.

Když se dosáhne částky 68.000 Kč, zaplatí se z ní hlavně vydání knihy a poplatky spojené s provozem této kampaně (9%).

Pokud se cílová částka nevybere, tisk knihy se neuskuteční a vaše peníze vám budou v plné výši vráceny.
Pokud by se vybralo více finančních prostředků, tak by to samozřejmě bylo fajn. Pokryly by se tím možná i náklady na návštěvu jednoho archivu v zahraničí.

Nevím, jestli stihnu vydat knihu do data Trudina výročí úmrtí (zemřela 8.6.1995). Během léta by ale její vydání mělo být hotovo. 

Dotazy a podněty můžete posílat na: novakomi@email.cz
Projekt můžete sledovat na Facebooku a sdílet ho i se svými přáteli: https://www.facebook.com/pages/Truda-Grosslichtová-kniha-o-životě-filmové-herečky/1599058827006293?ref=hl
nebo na webu: www.milenanovakova.eu

Velké díky všem za podporu a sdílení.
Milena

 
Proč vydávám knihu?

Proč vydávám knihu o Trudě? Protože uzrál čas. Ne ani tak ten můj, jako spíše ten Trudin. V červnu 2015 uběhne dvacet let od její smrti. Co za tu dobu vyšlo knih o Adině Mandlové a jiných prvorepublikových herečkách! A žádná o Trudě, která jako jedna z mála „udělala díru do světa“. Dosálhla dobrého renomé v zahraničí ještě před Lídou Baarovou, byla hlavní partnerkou Oldřichu Novému v jeho pražském divadle, vystupovala na divadelních prknech v Paříži, na tourné v Americe a pro anglickou BBC. 

Trudin příběh mi zkřížil cestu a já tu výzvu přijala. Před téměř dvěma lety jsem nedočkavě stiskla zvonek domku v jednom malém nizozemském městečku. Mým úmyslem bylo napsat článek o naší zapomenuté a tak trochu i tajemné filmové hvězdě, Trudě Grosslichtové, která se po válce přestěhovala do Nizozemska. Tehdy se přede mnou otevřely nejen dveře domku, ale symbolicky i dveře do Trudina života, do života jejích blízkých a do složitého politického období 30. a 40. let. Stal se ze mě detektiv. Začala vznikat kniha. Psala se skoro sama, jakoby chtěla být napsána. Báječná, vyjímečná, veselá, ovládající několik jazyků... Jak je možné, že o ní tak málo víme?

Jakou formu kniha má?

Kniha je z velké části pojata jako fiktivní autobiografie Trudy Grosslichtové. Fiktivní proto, že ji nenapsala ona sama, přestože to tak na první pohled vypadá (Truda zde vystupuje jako vypravěč). Neměl by ale vzniknout dojem, že veškeré informace v knize jsou smyšlené. Spousta událostí a historických faktů je totiž založena na skutečnosti. Čerpala jsem přitom z historických dokumentů, z Trudina deníku, ze vzpomínek lidí, kteří ji znali, nebo s ní někdy přišli do styku, z rodinného alba Grosslichtových, z knih pojednávající o dějinách První republiky a ze vzpomínek Trudiných hereckých kolegů. Velmi mi pomohl internet, který občas své informace nevydával jednoduše, ale nakonec se i to podařilo. Trudiny pocity a důvody k určitým rozhodnutím v dospělosti (protože během dospívání jsem se mohla opřít o její deník), jsou mou dedukcí. Zkoušela jsem si představit, jak by se asi člověk její povahy, společenského postavení a výchovy v určité situaci cítil, jak by jednal. To je ona fiktivní část knihy. Kniha sama je rozdělena do dvou hlavních částí. První je tvořena fiktivní autobiografií Trudy, která vypráví svůj životní příběh. V druhé části už Truda jako vypravěč nevystupuje. V této části se dozvíte doplňující informace, které se Trudy, jejího života a nejbližšího okolí také týkají, ale do autobiografického zpracování nebyly zcela zakomponovány. Byla by škoda je neuvést.

 

A teď pár ukázek, ať máte představu, do čeho jdete

Narodila jsem se 23. února 1912, dva roky před začátkem 1. světové války, která tolik poznamenala Evropu. Když jsem ale přišla na svět já, nemohlo být o válce ve střední Evropě ještě ani řeči.
V den mého narození padal na staré městské dláždění namísto sněhu déšť a teploty se pohybovaly nad nulou. Kdo se těšil na bílý únorový den, ten byl zklamán. Myslím ale, že mým rodičům na počasí vůbec nezáleželo – kromě radosti z mého narození, měli plné ruce práce s mým dvouletým bratrem Ottou. Proháněl se po bytě a chtěl mermomocí vědět, kdo to z ničeho nic strhl pozornost obou rodičů jenom na sebe. Mimino! A ještě k tomu holka! No, nechápal asi, proč se kolem mého narození nadělalo tolik cavyků.
Dům, ve kterém jsem se narodila se nacházel v Mánesově ulici na Královských Vinohradech. Tehdy to ještě bývalo samostatné město, ve kterém znal každý každého. O několik let později bylo přiřazeno pod rozrůstající se Prahu. Nevím, jestli to byla náhoda, nebo osud, ale Vinohrady se staly také posledním bydlištěm za mého života v Československu. Vrátím se ale zpět do doby svého narození, protože to mě všechno krásné ještě čekalo.
Dali mi jméno Gertruda Marie, ale jinak mi říkali Truda nebo Trudička. Příjmení vnímám jako trochu příznačné, Grosslichtová. Grosslicht znamená v němčině „velké světlo“. Jakoby už to příjmení předznamenávalo mou snahu vyniknout, zazářit.

- - -

Téma výletů vám teď trochu přiblížím, protože patřily k životnímu stylu První republiky. Někteří lidé na ně jezdívali na kolech. My jsme ale raději podnikali túry. Domluvilo se vždy setkání s tetami a strýci, popřípadně známými, a ve skupině se vyrazilo vlakem kamsi do přírody. Tam se podnikla pořádná procházka a vlakem jsme se k večeru zase vracívali domů. Už tehdy se lidé věnovali zdravému životnímu stylu, zajímali se o zdravou stravu, tak zvanou zdravu, a o dostatečný pohyb. Ve 20. letech bývalo zvykem se na tyto výlety parádně oblékat, i když to ne vždy bývalo praktické. Páni v košilích upnutých až ke krku, vestách, kravatách, ženy s klobouky na hlavě, botách na kramflíčku, a s příliš teplou liškou kolem ramen. Z dochovaných amatérských fotografií, které jsme tradičně pořizovali, na mě ještě po letech hledí unavení dospělí, kteří se mermomocí snažili nedat na sobě nic znát. Nás děti túry ohromně bavily. Až zpětně si uvědomuji, jak ta česká krajina byla překrásná. Jako dítě mě ale zajímaly jiné věci. Co my jsme se na těch túrách vyhrály, nasmály, pozlobily a nakonec skončily s dospělými v restauraci u malinovky, na kterou jsme se ohromně těšily. Tatínkové většinou svlažili hrdlo točeným pivem a libovali si, jak jsou ty túry báječné. Někdy jsme seděli u stolečků venku, jindy jsme se sušili uvnitř. Nejezdilo se kdovíkam, i výlet za Prahu býval fajn. Naše rodina si oblíbila krajinu kolem Slapů. Později jsme se sem vydávali na malé rodinné výlety autem. Nu, každá doba má své. 

- - - 

Na mém místě v divadle se vystřídaly Zita Kabátová, Ljuba Hermannová a Hana Vítová. Jako uznání jsem brala, když Zita zmínila, že to po nástupu na mé místo neměla jednoduché, protože já jsem byla opravdu dobrá. I ona se po čase ocitla v situaci, kdy jí Oldřich Nový řekl, že už se nemusí vracet. Někdo se později vyjádřil v tom smyslu, že můj odchod z Nového divadla byl zapříčiněn tím, že bylo zapotřebí obměnit Oldřichovi Novému jevištní milenky. Jak se situace měla, jsem popsala výše. Zmíněné tvrzení nebylo pravdivé. Štefan to kvůli mému odchodu v divadle neměl lehké, a tak na konci sezóny odešel také. Teď ale více o mém pařížském angažmá.

- - -

Z kraje jara jednačtyřicátého roku, ještě tehdy nebylo ani moc teplo, jsme se se Štefanem vydali na trampskou dovolenou. Bylo to nutné opatření, protože v Praze byla napjatá atmosféra. Doufali jsme, že se situace během Štefanovi nepřítomnosti uklidní. Bydleli jsme ve srubu nedaleko řeky, vařili v kotlíku na ohni, chodili na procházky. Byla to naše poslední společná dovolená.

- - -

Bylo to v roce 1988. Chtěla jsem se ještě jednou podívat do mé milované Prahy. Kdybych věděla, že režim padne, tak bych ještě rok dva počkala. Ale měla jsem už svůj věk a přece jenom mě to tam táhlo. Tak jsme jednoho dne, já, Evelyn a Jan nasedli do auta a vydali se na Prahu. Na hranicích nás pustili bez problémů.
 V Praze jsme se ubytovali kde jinde než v mém oblíbeném hotelu Paříž. Seděla jsem v kavárně, upíjela z šálku voňavou kávu a vzpomínala s kým vším jsem tu vlastně už seděla. S rodiči, se svými láskami a teď i s dcerou a zetěm.
Nedávala jsem na sobě nic znát, ale párkrát mě pobyt v Praze velmi dojal. Věděla jsem, že je to naposledy. To už zkrátka člověk cítí. Praha byla i přes svou šeď, která ji v posledních letech zahalila, stále krásná.

- - -