Anotace:

Flákače Zefka nedávno vyhodili z vysoké školy a zajímají ho hlavně holky, pařby a úřad práce. Po jedné z prohýřených nocí se ale probouzí v Londýně ve 450 let vzdálené budoucnosti. Poslední, na co si z dřívějšího života vzpomíná je večírek, na kterém zkoušel sbalit krásnou zrzku...

V kulisách utopického Londýna prožívá smutek ze ztráty všeho, co bylo dřív naprosto samozřejmé. Proč se to stalo? Proč právě Londýn? Proč rok 2452? A co ta zrzka? Je také v budoucnosti? Jediná indicie vede do nepřátelské, totalitní země. Pátrání  však brání nejen Zefkova nerozhodnost, ale i řada nástrah futuristického města a zejména okouzlení půvabnou pečovatelkou.

Marek Müller ve svém čtivě napsaném debutu přivádí bohémského hrdinu do řady vážných i humorných situací, které řeší vždy poněkud svérázným způsobem…

Počet stran: 324
Vazba: V2 (měkká lepená)
Formát: A5

 

Ukázka:

Na gigantické plošině mezi domy se mačkají tisíce lidí. Nedokážu odhadnout, kolik jich je, ale připomíná mi to příjezd českých hokejistů na Staroměstské náměstí z vítězné olympiády v Naganu. Na rozdíl od Staromáku je tady spousta zeleně a nad ní vyskakují desítky obřích holografických reklam. Z našeho pohledu jsou trochu zkreslené, ale zezdola musí vypadat úchvatně. Reklama na masový pokrm je znázorněna reálně vypadajícím soubojem dvou tygrů v nadživotní velikosti vysoko nad zemí. Jak náš airmob klesá, zkreslení přestává být patrné.

„Co to, proboha, je?“ ptám se zaskočeně Nelsona.

„Nevím, ale tohle Rahimi pěkně podělal,“ mhouří naštvaně oči, „jestli chceš, můžeme to otočit.“

„Teď už ne, ale takové uvítání jsem fakt nečekal,“ odtuším po chvíli přemýšlení, zatímco se naše vznášedlo snáší přímo doprostřed davu.

V něm jakési zábradlí vymezuje plácek jen o málo větší, než je potřeba pro přistání. Jakmile na určené místo dosedneme, namačkaní lidé spustí ohlušující ryk, který dovnitř airmobu proniká i přes jeho výborně odhlučněné stěny. Motory zhasnou a my několik dlouhých vteřin mlčky pozorujeme rozjásané tváře lidí v pestrobarevných oděvech uniformního střihu. Mnozí drží na ramenou děti, jiní nad hlavou ze skypadů promítají uvítací vzkazy.

„Vaše cesta byla hrazena jiným subjektem. Děkuji za použití airmobu. Na shledanou,“ přeruší naše rozpaky hlas nad námi a dveře na obou stranách se vyklopí.

„A teď bude co? Asi teda máme jít…“ ukáže Harrow bradou ven, ale jeho slova zanikají v uši drásajícím křiku.

Přidržuje se rámu dveří vznášedla a přikrčený vystupuje následován mnou v těsném závěsu. Před airmobem zastavujeme a nejistě se rozhlížíme. Co dál? Vnímám teplý letní večer, skandující masu lidí a stovky rorýsů poletujících v reklamách promítaných nad našimi hlavami. Příjemně mi není.

„Svornost!“ zvolá odkudsi česky ženský hlas přehlušující jásot přítomných.

Úzkou uličkou v davu se k nám prodírá mladý pár. Ona ve žlutém přiléhavém triku s dlouhým rukávem a těsných oranžových kalhotách. On v klasickém modelu bílého trička, světle modrého saka a úzkých kalhot téže barvy. Oba samozřejmě o hlavu a půl vyšší, než jsem já. Co mě ale naprosto vyvede z míry: dívčina purpurově růžová a mladíkova mentolově zelená barva kůže! To je nějaké tetování či co? Navíc odstíny jejich výstředních účesů kopírují oblečení, které mají na sobě!

„Vítám vás v pořadu Večerní host AZ:ONE, Josefe! Mé jméno je Jaanika Solvak a tohle je Laurent Wellens! Co tomuhle přivítání říkáte?“ křičí rozjařeně podivnou angličtinou budoucnosti, zatímco mi oba podávají ruce.

Nikde nevidím žádný mikrofon ani reproduktory, přesto se její slova rozléhají po celé terase. Dav naprosto ztichne a napjatě očekává moji odpověď. Nelson stojí evidentně zaskočený vedle mě.

„Tohle jsem tedy nečekal,“ pravím tiše a rozhlédnu se.

Moje slova jsou slyšet naprosto zřetelně na celé terase. Nechápu, jak to dělají.

„Co byste vzkázal lidem, kteří tu stojí, aby vás viděli?“ pokládá hodně hloupou otázku Laurent.

„Že děkuju. I když nerozumím, čím jsem výjimečný.“

Jásot.

„A tohle musí být váš lékař Nelson Harrow! Svornost, Nelsone,“ pokračuje Jaanika a podává mu ruku, „prozraďte nám, jaký je Josef pacient?“

„Naprosto vzorný.“

Potlesk. Až teď začínám litovat, že jsem se do téhle akce nechal uvrtat. Zavání to pořádně velkou trapárnou. Estrádou v duchu východoněmeckého Ein Kessel Buntes, jen stokrát větší. Já přitom čekal decentní rozhovor s několika lidmi v publiku dokumentující historii a život před půl tisíciletím.

„Prosím, pánové, pojďte za námi,“ vyzývá nás Laurent a následován Jaanikou míří do koridoru z obou stran lemovaného zástupem lidí.

Občas se mě někdo z nich snaží dotknout, nad jejich hlavami létají stovky holografických vzkazů a všichni pokřikují, jako kdyby tu místo mě kráčeli Beatles v dobách největší slávy. Jenže moje verze Johna Lennona má fusekle srolované na patách, trenýrky spadlé pod zadkem, oholenou hlavu, propocené koláče v podpaží a jako rocková hvězda se rozhodně necítí.