1913 Knihy

Knihu Ladislava Větvičky "100 roku po Haškovi/Okolo Rakusko-Uherska" možete na mailu ladislav.vetvicka@centrum.cz do 10.5.2019 objednavat za specialnich podminek - 1ks za 390,-Kč; 2ks za 490,-Kč. Ceny včetně poštovneho a balneho.

Předmluva

„Pracujte střídmě, cestujte, bavte se a užívejte života, dokud to jde. Zítřek už nemusí přijít…“

Jak sem přišel na tu šalonu myšlenku obejit nebo objet země rakousko – uherske? Jednoduše. Četl sem knižku Jaroslava Haška „Dějiny strany mirneho pokroku v mezich zakona“, keru napsal v letech 1911-12. Je nadherna aji po sto rokach. Obsahuje hodně zajimavych mist, kde si člověk uvědomuje, že se toho na světě přiliš mnoho nezměnilo.

Až sem narazil na pasaž, u kere sem si řek, že to už by dnes nemohlo byt možne. Byla to pasaž, kde Hašek piše, že večer dostal s dvěmi přateli stranicky trest objet celou monarchii.

Škoda, že je jina doba. Člověk se nemože jen tak zebrat a vypadnut na pul roka. Je třeba platit daně, pojištěni, hypoteky lizingy a jine zlodějny, kere si statni režim vymyslel, nebo do kerych zme spadli vlastni neopatrnosti. To si dneska možu dovolit leda tak bohači, ale ti su zase tak lenivi a zhyčkani, anebo uplně hlupi, že by je cosik takeho nenapadlo. Čemu by to tež robili, když maju v bankach miliony a musi se starat, aby jim je ztama kdosik nečornul, že?

A stejně mi furt vrtalo hlavu – kura a čemu by to nešlo? Vždyť musi byt jakesik řešeni. Vždyť člověk za tych sto roku snad dosahnul jakehosik pokroku, ni? V Bajkonuru ještě nebyl hajzel papir, ale Gagarin už lital kolem Země! Všecko dneska robi roboti, tvrda robota na polu už tež neni, tuž člověk by měl mět vice času než před sto rokama, ni?

A pak mi kdosik řikal taky hlupy vtip, už si ho nepamatuju, ale bylo tam cosik jako: „Dokazal bys zežrat cele prase?“ „No, to asi ni.“ „Ale dokazal, jen to musiš zebrat po kuskach.“

A bylo to tu. Čemu bysem měl taku cestu robit naraz, když to ide po kuskach?

A tak, robice si poznamky, fotky a shromažďujice materyjaly, pustil sem se do teho.

Bo člověk by si měl plnit svoje sny a cile. Jinak neni člověkem, ale enem hlupym zviřatkem.

7. kapitola - zapisky z Uher: "Každy Maďar može za to, že je Maďar"

Probudil sem se ve starem uherskem městě Ungvár. Kdysik to bylo slovanske město, osidlene Bilymi Chorvaty, keři na břehu řeky Už vybudovali pevnost a městske sidlo. Na počatku 10. Stoleti se tady ovšem objevili Uhři a města, pravě tak jako cele Panonske nižiny se zmocnili, muže mistnich kmenu vybili a děcka a baby si přivlastnili. To už je takovy zvyk, když se na jednom uzemi nachazi vice jak jeden kmen.

Ještě před začatkem Velke valky žilo v Ungvaru 80% Maďaru. Pak se město dostalo do spravy Československa a přejmenovalo se na Užhorod. Žilo tady tež velke množstvi Židu, keři městu řikali אונגוואר

V roce 1938 se Čechoslovaci ferově domluvili s Maďarama a město Užhorod zase dostalo nazev Ungvár. Maďaři až tak ferovi nebyli, Židy kajsik odvezli a ti už se nevratili. Ani k mistnim pamatkam se Maďaři nechovali hezky. Sochu Masaryka, kera stala na tehdejšim hlavnim Masarykově naměsti svrhli a kajsik  zašantročili. Ale po pravdě řečene, co by tež robila socha Masaryka na Arpádyho naměsti, že?

Mimochodem, socha Masaryka měla zvlaštni osud. Po osvobozeni ju našli Ameryčani až v dalekem Pasově a předali ju Československu. Československo už ju ale nemohlo instalovat v Ungváru, ani už Ungvár nemohlo přejmenovat na Užhorod, protože mezitym v řijnu 1944 město „osvobodila“ Ruda armada a asi se tam vojakum tak libilo, že ho přejmenovali na Ужгород a připojili k SSSR.

A tak Čechoslovaci nalezli nahradni řešeni a sochu Masaryka, keru jim amerycka armada poctivě vratila, slavnostně odhalili ještě v roce 1945 v Hranicach na Moravě. Nedluho pote se ovšem v Československu dostali k moci bolševici a socha musela byt zase schovana.

Po druhe byla slavnostně odhalena zase v Hranicach na Moravě, a to ve slavnem roce 1968. Jak asi tušite, ani toto odhaleni nemělo dluheho trvani a tady se ukazalo, jake su Česi hovada. Nedluho po dalšim zahaleni v době tzv. normalizace byla socha roztavena v Kroměřižskych strojirnach.

No a tohle všecko se vam promita v hlavě, když se probudite nedaleko řeky Už v tom fajnem městě, kere nese po te řece nazev a kere snad doplatilo ze všech měst Rakuska-Uherska naprosto nejvic na rozhodnuti Františka Josefa I o vydani manyfestu „Mym narodum“.

Už třeti den sem spočival po několikadennim přejezdu na elektrokole z Ostravy podel řeky Moravy a Dunaja přes Břeclav a Bratislavu až do tohoto hlavniho města byvale československe provincie. Byl čas se posunut dal. A zrovna v tym okamžiku mi zazvonil mobil – pan Madeja.

„Tuž co, Ladik? Jak to ide? Sedime tu na terase u Vlastika, hulime dymku, pijeme kubansky rum a řikame si, jestli nepotřebuješ psychicku vzpruhu!“

„No to ste se pravě trefil, pane Madeja, pravě se chystam vyjet z Užhoroda do Rumunska, myslite, že to je dobry napad?“

Po chvilce přemyšlani se ozvala rezolutni odpověď: „Ni.“

To mě překvapilo. Myslel sem, že mam na vic.

„A co kdybysem jel enem tak do udoli Tisy k Tokaju, to by šlo?“ prubnul sem nahradni varyjantu.

„Tuž to už ja, Tokaj daš, držime ti palce, ale dal se nepušťaj!“

Oddechnul sem si. Byl sem rad, že cesta je schvalena.

Tři dny stravene u česko-rusinskych přatel sice obnovilo moje fyzicke i psychicke sily, zaroveň sem se začal propadat do nebezpečne lenivosti. Sešel sem dule k Milanovi a Lubce do garaže, kde byly naražene dva sudy z produkce českeho sladka Přemka z města Rovno. Lahoda jak cyp, zvlaště když mi Lubka připravila na snidaňu česnekovo-držkovu pomazanku, klobasky a nadherny černy hermelin od dalšiho Čecha, kery na Ukrajině robil domaci syry. To same sem dostal zabalene do placatych chlebu na cestu a jak česky Hans sem mohl vyrazit vstřic maďarske zemi.

Cilem byly kopečky okolo města Tokaj.

Kura, nechtělo se mi, ale jak řika stare ruske přislovi „ryba aji host začinaju po třetim dňu smrdět“. Byl čas vyrazit on the road again. Za hoďku sem byl na pěšim přechodu Slemence. Ukrajinci byli tentokrat trochu lenivi, a tak sem se asi dvacet minut zdržel. Oproti klasickemu přejezdu autem, kdy člověk čeka aji pět hodin, a celnici z šanghajskeho prostora se tvaři, že tak to je spravne, to byla pohoda.

Bylo klidne nedělni dopoledne, slunko na modre obloze nemělo chybu. Ve stylove slovenske pivnici s nazvem Hanoi a maďarsky mluvicim personalem sem stravil pulhodinku odpočinku u sklinky Staropramena 10°, pak, nikym nekontrolovany sem překročil prazdnu hranicu na maďarsko – slovenskem pomezi, stanovenem Trianonsku smluvu a podel řeky Bodrog valil dal na jih.

Vypadalo to dokonale, nikdy bych byl byval netušil, jake martyryjum ještě bude přede mnu. V 16 hod sem minul cedulu Tokaj, s ohrnutym hornim rtem, vyjadřujicim pohrdani nad tlustyma turystama, keři seděli na zahradkach před vyhlašenyma vinarnama a popijali nealkoholicke pivo sem projel městem a přemyšlal co dal.

Tachometer ukazoval 130 kilaku. Slunko ještě bylo vysoko, byla by škoda nevyužit možnosti překonat denni rekord elektrokola.  Pan Madeja sice řikal, že za Tokaj už nemam jezdit, ale on zas nema všecky ty informace, kere tady mam ja. A ja na bukingu viděl, že dvacet kilaku podel řeky Tisy je jakasik vesnička Tiszalok a tam je taky velky žluty barak s nazvem Farma a ubytovanim za 350 korun českych, kusek od břehu te fajne řeky, kera odnaša všecky ty barevne PET flašky ze všeckych karpatskych svahu a posuva je do Dunaja a pak do Černeho mořa, kere ma možna ten nazev pravě proto, že tam je tolik PETek z Podkarpatske Rusi.

A navic aji pan Madeja jako stary přiznivec sportu určitě uvita, když překonam denni rekord, kery zatim byl 150 kilaku. Možna sem mu měl zavolat, abysem se byl byval zeptal, jestli mam v cestě pokračovat anebo ni. Ale ja sem nazavolal. A to byla chyba. Kdyby sem byl byval věděl, co bude nasledovat, byl bysem byval zavolal. Ale ja sem podlehnul sportovni pyše, kera předchazi pad.

Cesta do Tiszaloku byla nadherna. Slunko, sklaňajici se k zapadu, nadherna řeka, krutici se mezi polama a lesikama rychle rostucich maďarskych stromu, prostě pohoda. V jednym mistě sem byl teda mirně překvapeny, bo misto mosta přes řeku Tisu byl enem betonovy sjezd k řece, kde se stary maďarsky pes pelešil v jedine blative kaluži široko daleko a to bylo všecko.

Na druhe straně řeky byl trajekt. No, trajekt, prostě převoznik s taku placatu loďku, kde se vlezly dvě auta. Neměl sem strach, že by sem se byl byval nevleznul. Problem byl, že sem finančně na taku cestu nebyl připraveny. V Tokaji sem si vyzvednul v take te krabici ve stěně, kera dava penize, asi deset tisic forintu, což bylo okolo tisice českych korun. To mi podle odhadu mělo na dva dny putovani k rumunske hranici stačit. Ale netušil sem, že po trase přide čas na take zanedbatelne častky, jako je platba za převoznika přes řeku Tisu.

„Sto forintu“, povida mi převoznik, když odehnal zablaceneho psa, kery chtěl zadarmo na druhu stranu řeky, zavřel vrata a spustil motor, kery ho přivijal na druhu stranu řeky.

Podal sem mu desetitisicovku.

„Menši nemaš?“ zamračil se převoznik.

„Ne, fčil mi to vydal bankrotomat, ale možu ti dat dvacet euro a vratiš mi to ve forintach,“ navrhnul sem konečne řešeni převozniho problemu.

„Seru ti na Euro,“ povida převoznik. „Až pojedeš přiště, tak mi to vratiš,“ ukončil dyskuzi a přešel na předek kompy, aby sledoval přibližovani se levemu břehu řeky.

Kura, cosik se za tych sto roku změnilo. Kdyby tu byl Hašek, tak řekne, že už neni pravda, že „každy Maďar može za to, že je Maďar“. Maďaři se změnili k lepšimu.

Nadšeny tym, že Maďaři už nesu taci zli, co byvali a ukolibany faktem, že 150 km mam za sebu, tym padem denni rekord je překonany, sem vjel do vesnice Tiszalok.  Už zdalky sem viděl žlutu budovu penzyjonu Farma. Byl sem doma. Určitě znate ten fajny pocit, kdy rodny barak mate na dohled, endorfiny zaleju vaše tělo a veškere přirozene instynkty otupi. Mimochodem, to je pravě ten okamžik, kdy na cestach dochaza k největšimu počtu nehod. Par kilaku před cilem.

Žadnu nehodu sem neutrpěl, ale falešnemu pocitu bezpeči sem podlehnul a na dohled od mojeho penzijona sem podlehnul lakani maleho bufeta, kery čepoval užasne maďarske pivo Dreher. Po take štrece a dennim rekordu sem si to zaslužil. Zastavil sem, nechal si načepovat ten nechutny maďarsky mok a odpočival s pohledem na muj žluty penzijon. Možna mě mohlo varovat, že parkoviště před 200 metru vzdalenym penzijonem je uplně prazdne, ale přesto sem si dal eště jedno pivko. To byla strategicka chyba. Kdybysem si byl byval ja cyp stary aspoň nechal nabit baterky do elektrokola! Ale čemu by sem to byl byval robil, když sem už byl dvě stě metru od cila a mohl sem to dobit přes noc? To su ty nevyhody elektrokol.

Slunko už zapadalo, když sem dopil pivka a přesunul se k mistu mojeho planovaneho ubytovani. Krve by se ve mě nedořezal. Žluty barak, kery z dalky vypadal obstojně, byl zblizka ošuntěly, ale hlavně, okna byla špinava a přes vstupni mostek do penziona evidentně kvuliva bujnym kopřivam nikdo dva roky nešel.

Ověřil sem si adresu. Byl spravna, potvrzovaci mail byl na mistě a 350 Kč z mojeho učtu bylo odečtene a odeslane na učet hotelijera.

„Kurvy jedny maďarske!“ zařval sem na nic netušici topoly, kere němě sledovaly tento bizarni vyjev. Cyp z Ostravy bucha na dveře zapadleho maďarskeho penziona, v kerem nikdo dva roky nespal...

No nic, Ladik, taka cypovina tě nerozhodi, řekl sem si a našel nejbližši ubytko. Bylo o pět kilaku proti prudu řeky Tisy a byl to obyčejny autokemp. Čert to zeber, moskyty přežiju, enem už dneska nechcu šlapat ani kilometer. Klidně budu spat v jakesik chatce na břehu te zkurvene špinave řeky. Hlavně jak už nebudu muset šlapat.

O čtvrt hodiny později sem stal na prašne cestě před vstupem do Autocampingu Tiszalok. Bylo to nadherne misto na břehu te velike řeky. Sednul sem se na travnik a zhluboka oddychoval. Že ja sem teho pana Madeju neposluchal. Ja cyp sprosty zplantany naprosto zbytečny. Vstup do Autocampingu byl samozřejmě zavřeny na obrovsky, těžky řetaz. Tež mě to mohlo napadnut, že v květnu ještě kemping fungovat nebude.

Myslel sem, že mi jebne. Osum večer, slunko pryč, baterky do kola vybite a ubytovani nikde. Podival sem se na web. Nejbližši ubytovani 25 kilaku. V normalni situaci by to bylo v pohodě, ale ja sem měl za sebu už 160 kilaku. Jina varianta ale nepřichazala v uvahu. U Tisy sem spat nechtěl, bo komaři už byli v plne aktyvitě a po tych kilakach sem se těšil na sprchu va jakemkoliv ubytovani.

Dvacet pět kilaku do městečka Hajdunanáš byly depresivni. Baterky do elektrokola byly vybite a ja sem na tomto mrtvem štyrycetikilovem kole šlapal proti větru. Hnus. Nikomu to nepřeju. Naštěsti sem měl před sebu jasny cil – penzyjon Cypkeš v městě Hajdunanaš. Pro jistotu sem si aji telefonycky ověřil, že maju pro mě misto. Ani to ale nestačilo. Kdybysem se byl byval zeptal pana Madeji, anebo stareho haviřa Vlastika, okamžitě by mě oprostili od take myšlenky šlapat na kole do take ďury. Vlastik by určitě řekl: „Ladik, přece nebudeš spat v penzyjonu s nazvem Cypkeš? To je Ostravaka nedustojne!“

Bohužel, v moji sportovni pyše sem jim ani nezavolal, ani sem nevnimal tyto podvědome signaly, kere by ostravakum měly signalizovat, že tu coš něgra.

Rozbity jak cyganska hračka se dorazil do penzyjonu Cypkeš. Na tachometru 180 kilaku, dupa zpocena až po vlasy a bylo mi uplně jedno, kaj budu chrapat a za kolik.

Penzion Cypkeš mi na prvni pohled připadnul sympatycky. Přes plot zahrady sem viděl snad deset grilovacich mist, partyja tancovala mezi kvetucima jabloňama a všeci se bavili jak cyp. Odevřel sem branku a zpoceny a zpraseny po stoosumdesati kilometrach sem vstupil dovnitř.

Zežral sem jakesik řizky, grilovane maso a dal se s mistnima tři pulky baracs palinky. Jinak to prostě nešlo, všeci se se mnu zdravili, jak kdybysem byl byval jejich člověk. Ti Maďaři su stejně fajni pomyslel sem si.

„Co tady chcete!“ zařvala na mě jakasik tlusta baba.

„Ja tady byvam, ty hydro,“ oplatil sem ji stejnu mincu a přemyšlal sem, jak je možne, že v takem nadhernem prostředi zrovna ja musim narazit na jakusik uklizečku.

„No tak to asi nebyvaš, synku, bo ja tady mam svadbu, cely penzijon je od ledna vybukovany a kdybys tu byval, tak bysem o tym cosik musela vědět, bo su majitelka penzijona.“

Tato slova na mě asi musela zapusobit silně depresyvně, bo sem si rezygnovany sednul na betonovy rantel plotka a tlusta baba pochopila, že by mě u ni mohl trefit šlak, což evidentně neni v planu žadneho hotelyjera.

„Ale vždyť sem to bukoval přes buking a ještě tu asi před hodinu volal, jestli to plati...“ zkušal sem najit cestičku ven.

„Ja, tak ten telefon je na švigru a ta na všecko kyve. Tady prostě dneska ubytovani neni. Ale nezufejte, tři sta metru odsud je penzijon a tam misto určitě najdete, bo o tym nikdo nevi,“ podivala se na mě s mateřsku lasku ta stopadesatikilova něžna maďarska žena.

Nevěř ji, Ladik, začal se ve mně ozyvat stary haškovsky instynkt. Každy Maďar može za to, že je Maďar! Chce tě ojebat! Nikam nechoď! Zustaň tady na zahradě, tady maš vše! Maso, palenku, vino aji nevěstu...

„Kaj je ten penzyjon,“ zeptal sem se rezygnovaně te mateřske ženy.

„Neni to daleko, tři sta metru odsud směrem na nadražni stanicu Hajdunanáš,“ zvolala nadšeně, což sem až později pochopil, že je nadšena tym, že opustim jeji životni prostor. „Jmenuje se to Penzijon Margarita, je to zeleny barak a nemožeš to minut, bo to je přimo na hlavni cestě k nadraži!“

Stejně su ti Maďaři fajni, pomyslel sem si, když za mnu zaklapla vratka svoji zahrady a přiťukla si panakem czeresz palinky.

„Kurvy jedny maďarske!“ zvolal sem nedluho pote, co sem prošel asi kilometer dluhu trasu od penzyjona Cypkeš k hlavnimu nadraži Hajdunanáš a penzijon Margarita sem nenašel.

Deprem po dotazovani u mistniho lidu sem zjistil, kde se barak naleza. Až když sem stal před jeho branu, sem pochopil, kaj sem zrobil chybu. Penzyjon nebyl zeleny, ale modry. Nejmenoval se Margarita, ale Izabela. A co bylo nehorši, odevřeny byl možna v loňske sezoně, ale v letošni ni.

Nevim, jestli si dokažete představit depresi cypa, kery je zpoceny, smradlavy, ma v nohach 188 kilaku a po třeti ho někdo přivede do deprese tym, že mu přislibi cosik fajneho a pak mu to těsně před dosaženim cila zebere. Myslim, že přesně na to pasuje jedna z defynyci teorie psychicke relatyvity Davida Grubera. Ale to je zas jiny přiběh.

Totalně demoralizovany sem se prochazal tmavyma uličkama maďarskeho maloměsta, až sem v malem bistru narazil na možnost kupeni si plechovych piv luksusni značky Soproni. Přes den bysem taky patok nedal do vlastniho pysku. Fčil večer, při představě teho, že stravim noc na dřevěne lavici hlavniho nadraži Hajdunanaš, to byl jediny dotyk s normalnim světěm.

„Už zavirame,“ povida mi děvucah z bistra, bo sem ji branil v chuzi, bo sem na schodach jejiho podniku trunil, jak kdybych tam chtěl spat. No, po pravdě řečene, přemyšlal sem, že tam rozbalim spacak a budu spat, enem co to zavře. „Spite vedle v hotelu Medyjan?“ zeptala se mě bezelstně.

„V jakem hotelu Medyjan? To v žadnem bukingu neni!“ zamumlal sem po 188 km a 12 pivech.

„To je tady hned vedle, ukažu vam cestu,“ švitořila ta vila anglicky s romantyckym maďarskym přizvukem.

Ja sem to hned věděl, že neni pravda, že každy Maďar može za to, že je Maďar. Tato krasna osoba mi ukazala cestu do nedalekeho hotela, kery buking.com neznal, těsně před pulnoci se mi odevřely brany tohoto rajskeho podniku a ja se ocitnul před recepci. Byl to nobl hotel. Stal skoro tisic korun na noc, ale už mi to bylo jedno. Byl sem připraveny na cokoliv, bo mi to připadalo lepši, než spat na dřevěne lavce na nadraži a dalši den valit dalšich stopadesat kilaku na jihozapad.

„Budete mět pokoj 113, je to posledni a jediny pokoj, kery mame,“ švitořila na mě maďarska recepčni.

„Vite, mi to je už uplně jedno, jestli to ma čislo 13 nebo je posledni, ja su rad, že kajsik možu složit svoje unavene nohy a dobit baterky. A su rad, že neni každy Maďar jako Maďar.“

„Nevim, co mate na mysli, ale pomožu vam s tym kolem a zavazadlama do pokoja,“ povidala ta božska maďarska duša.

Vystupali zme s třicetikilovym kolem do prvniho patra, prošli chodbu až na konec dluhe chodby k pokoju 113. Recepčni pipla kartu, před ňu se odevřely dvěře pokoja, recepčni trochu ztuhla, ale mi se zhroutil cely svět.

Za dveřama byly buty jakychsik lidi a v posteli leželi v milostnem objeti dva sedumdesatileti duchodci.

„Pardóóón!“ vykřikla ta něžna, recepčni duše a vycuvala z pokoja.

„Nic se nestalo,“ hlesnul sem a zesunul se na zem. Ti Maďaři fakt možu za to, že su Maďaři...

Knihu Ladislava Větvičky "100 roku po Haškovi/Okolo Rakusko-Uherska" možete do 10.5.2019 objednavat na mailu ladislav.vetvicka@centrum.cz za specialnich podminek - 1ks za 390,-Kč; 2ks za 490,-Kč. Ceny včetně poštovneho a balneho.

Zdar lidi, zitra jde do tiskarny nova knižka "HELMUT", kterou jsme napsali spolu s ostravskym muzikantem Viťou Hrčkou. Do zitřka, dokud neni uzavřen naklad, tedy platí množstevní sleva, cena je 490,- Kč za 2 kusy knihy. Pokud vás přiběh Helmuta zaujme, objednavejte hned na adrese ladik.vetva@gmail.com.

Kniha nebude ve standardni obchodni siti.

Kniha je formatu A5 a ma 170 stran, budeme ju rozesílat od čtrvrtka 20.4.Je poněkud drsnějši než předchozi knihy, posuďte sami z ukazky kapitoly

Je nebojeschopny, bo je boje neschopny 

Kalendař ukazoval konec řijna roku osumdesat devět. 

Když tak o tym přemyšlam, Helmuta sem potkal v mistach, kere žaden ostravsky chlop neměl rad. Obzvlaště na koncu osumdesatek, kdy ve vzduchu byla citit změna. Helmuta sem totiž poprve potkal v budově Okresni vojenske spravy. 

Každe jaro a podzim se tady schazaly nedužive postavy ostravskych synku, kerym tu byl zděleny rozsudek zelenych hlav – schopny, odvedeny. Po tomto vyjadřeni už člověk čekal enem na uředni dopis, kerym byl přiděleny k zakladni vojenske službě, z kere nikdo neměl radost. Všeci se bali služby na vychodnim Slovensku, nebo naopak na zapadnim vojenskem okruhu, ale ono to v podstatě bylo jedno. Odvedenca čekaly dva roky… dneska nepředstavitelna doba… dva roky pobytu v zelene unyformě, stravene nic nicnerobenim, ztracene dva roky kajsik v dupě u zakopanych vojenskych utvaru, mezi idyjotama, kde vedle na lužku mohl byt negramotny cygan z plechove osady ze Spiše, maďarsky magor nerozumějici česky z New Castle nebo mlady alkoholik z Pavlova, kereho v noci přepadavaly přišerne absťaky  a taky stesk po Palavě a Veltlinu, že se z teho počuraval. 

Byl sem naprosto rozhodnuty nepoddat se a dosahnut na doklad, kery byl snem tisicu synku tehdejšiho Československa. Podle barvy papundekla, kerym by doklad obaleny, se mu řikalo modra knižka. Tento magicky dokument znamenal, že majitel teto prukazky byl zproštěny vojenske služby.

Nebylo jednoduche taky dokument ziskat, na tym musel člověk dluhodobě pracovat. Buďto musel byt homosexualem, což ovšem nebyla dobra cesta, bo se člověk staval terčem posměchu veškereho okoli. Nebo se to dalo zahrat na kožni nemoce, egzemy a tak. Nebylo to jednoduche. Kamoš se třeba pokušal dostat modru na to, že ma ploche nohy. Dustojnik u odvoda se na něho drsně podival a povida: „No a co, kurva? Co to na mě hraješ?“

Kamoš řika: „Nic, ja se enem bojim, že je mam take ploche, že bysem při utoku tym plaskanim předčasně upozornil nepřitela…“

Dustojnik se pousmal a vyřknul verdykt: „Odvedeny.“ Pak se naklonil ku kamošovi a povida: „Pudeš před jednotku a budeš odminovavat uzemi, když maš ty placate hnaty, cype,“ řval mu do ucha a hlupě se u teho smal.

A tak se partyja nesnažila o jakesik humanni metody. Obvykle se tak nožem zeškrabavala koža z prstu na nohach, na živu kožu se lely nejruznějši sajrajty a čekalo se, až všecko začne přišerně hnisat. Pak se uplacali doktoři, aby napsali spravne vyjadřeni, aby se dalo na vojenske spravě tvrdit, že člověk nemože obut vojenske kanady, bo ma dluhodobě dokaličene hnaty. A vojak, kery nemože obut vojenske kanady, je vojakem naprosto ztracenym, jak v boju, tak v přiměři. Ovšem taka cesta byla strastiplna a bolestiva. Ta se mi tež nelibila.

Zvolil sem třeti možnost.

Psychicka porucha byla varianta, keru volili mnozi, ale člověk buď musel hrat schizofrenyka, nebo mět za sebu aspoň jakesik pokusy o sebevraždy. Člověk to musel robit opatrně, bo byli taci pitomci, keři pokusy dovedli ke zdarnemu koncu, aniž by chtěli. Dosahli tak cila už v zakladnim taboře, ani tu modru už pak vlastně nepotřebovali, aby se zbavili služby v nesmyslne armadě.

Take řezničině sem se ale naštěsti nemusel věnovat, bo sem dluhodobě pracoval na jinem planu, jak oblbnut vojensku hydru.

A tak, jedneho řijnoveho dňa roku osumdesat devět sem se ocitnul v odvodni mistnosti. Stal sem u pultu, přede mnu byl nesympatycky, tlusty plukovnik československe armady, vedle něho ještě tlustějši a ještě nesympatyčtějši pisařka, kera mi připominala hlupu, tlustu Libu od nas z hospody. Vedle mě u stola stal vysoky, dluhovlasy synek v zalatanem, evidentně dluho nepranem montgomeraku a vojenskych kanadach.

To je cyp, pomyslel sem si. Ještě je v civilu a už se dobrovolně obuva do teho těžkeho, smradlaveho hnusu. Cosik takeho može zrobit enem kotlikař nebo debil. Anebo debil kotlikař, to su ti pitomci ze zvrhlyma pravidlama, jako že se nesmi chcat do taboroveho ohňa a tak. Vic možnosti nebylo.

Veškerym měřenim a važenim zme podle zelenych mozku uspěšně prošli, takže bylo jasne, že nejsme ani uzkoprsi, ani buzeranti, ani egzemojidni. Fyzicky zme tym padem měli byt schopni služby v armadě chranici zapadni hranicu tabora miru před ameryckym imperialistu podporovanym zapadoněmeckym revanšistu z Mnichova.

Tlusty plukovnik se zastavil před mojim potencyjalnim kolegu vojinem, stojicim vedle mě. Spěšně přehlidnul jeho papiry a prohlasil: „Takže vidim, že nic nebrani temu, abyste byl odvedeny, co? Mate cosik k doplněni?“

„Sudruhu desatniku, hlasim, že nemožu byt odvedeny, bo nejsem schopny boje,“ prohlasil ten blazen. Stal v pozoru tak vyšponovany, že ani Japonci nebyli tak vyšponovani, když nasedali do svojich sebevražednych letadel ve funkci kamikadze.

Sledoval sem to s jistym nadhledem. Oslovit plukovnika desatnikem podle mě nebyl dost dobry napad, jak dosahnut svojiho cila. Každopadně je třeba řict, že tento postup ziskal zasluženu pozornost všeckych přitomnych, včetně tluste zapisovatelky. Ze zdvihnutym obočim, fixku namalovanym na tučnem pysku, sledovala ze zajmem dalši děni.

„Co ste to řek?“ pomalu procedil mezi zubama plukovnik, degradovany neznamym chlapikem na desatnika.

„Řek sem, že nemožu byt odvedeny, bo mam taky pocit, že jsem nebojeschopny, čimž bysem mohl ohrozit bojeschopnost cele československe armady, bo jak je to zname z učeni fašistyckeho profesora Pareta, řetěz je taky silny, jak je silny jeho nejslabši članek. A ja nemožu byt nejslabšim člankem československe armady, to se nemožete zebrat na svědomi ani vy, sudruhu desatniku!“

Rudy plukovnik se pomalu obratil na tlustu zapisovatelku: „Jaruško, pište. Odvedenec prohlašuje, že je nebojeschopny, bo je boje neschopny.“  

„Mate na to jakesik pisemne dukazy?“ obratil se s přimhuřenyma očama, kere nevěstily nic pozityvniho, na svoju oběť. 

„Ano, sudruhu desatniku. Celu knihu Vilfreda Pareta Pojednani o všeobecne  sociologii. Umite anglicky? Možu vam ju pučit. Ty kurvy bolševicke to zatim do češtiny nepřeložily!“ odpovidal s kamennym gzychtem Helmut. 

„Na to sem se vas neptal!!!“ zařval plukovnik.

„Mate jakesik lekařske doklady, že nejste schopen boje?“

„Nikoliv, sudruhu desatniku! Doktory neuznavam, su to neschopni felčaři. Jedinu hodnotu ma frontovy chirurg amputujici zbytečne končetiny a ulevujici trpicim koňskyma davkama morfia. Bohužel, žadneho takeho frontoveho chirurga neznam,“ odpověděl s kamennym gzychtem ten divny patron vedle mě. Už v tym okamžiku sem věděl, že je ztraceny. Ale vzbudil ve mně sympatyje, bo moji tehdejši kamoši by si nikdy nedovolili nazyvat plukovnika desatnikem a přitom ho zaroveň žadat o zproštěni vojenske služby. 

„Sedněte se na židlu vedle a vyčkejte rozhodnuti,“ zasyčel na tu divnu osobu plukovnik a jeho červeně natekle očka se obratila na mě: „A vy co? Mate cosik k doplněni vašeho odvodniho protokolu, ať to možeme dneska uzavřet?“ 

Nadechnul sem se: „Nemam tu nic tak zavažneho tajak kolega, takže sudruhu plukovniku, myslim, že by tu snad neměly byt překažky, kere by branily mojimu odvodu.“ 

„Tak to rad slyšim, bo už sem dneska měl pocit, že mě cyp střeli. Tolik lemplu v jednom dňu sem snad nezažil,“ procedil mezi zubama plukovnik. 

„Snad enem taka technycka drobnost, sudruhu plukovniku, asi by bylo dobre uvest do mojeho protokola, že mivam psychicke potiže a epileptycke zachvaty, bo mě v mladi jebla gula do hlavy a proto mi vubec nebude vadit zařazeni mezi utočne jednotky prvniho bojoveho sledu. Chtěl bych bojovat na střednim useku fronty v prostoru München-Nürnberg…“ prohlasil sem s naprosto odhodlanym vyrazem, z kereho bylo jednoznačne, že se těšim na službu v zapadnim okruhu proti revanšistovi z NSR. 

Do plukovnika jak kdyby blesk vjel: „Cože vas to jeblooo? Jaka gula, kurva? Mě snad dneska jebne tež! Ale z vas!“ 

„Poslušně hlasim, sudruhu plukovniku, že když mi bylo pět roku, tak mě udeřila kuželkova gula do hlavy a od te doby mam nesnesitelne potiže,“ snažil sem se vložit do odpovědi veškeru tragiku dane zaležitosti a smutek, z jakeho každemu muselo byt jasne, jak to musi bolet, když člověka jebne do hlavy kuželkova gula. 

„Jaka kuželkova gula, chlape? To mi chcete namluvit, že ste ležel na kuželkove draze?“ sipal rudy plukovnik. 

„Nikoliv, sudruhu plukovniku, jednalo se o ruske kuželky. To su ty kuželky jak je gula zavěšena na tym řetazku. Byla to nehoda. Mate snad cosik proti ruskym kuželkam? Nebo snad se stavite negatyvně vuči vstupu sovětskych vojsk?“

Z lavice za mnu se ozyval tichy smich. 

Plukovnik zalapal po dechu. Obviněni z negatyvniho vztahu ke vstupu vojsk do Československa mohlo mět negatyvni vliv na jeho karyjeru. Vsadim se, že cosik takeho od osumašedesateho neslyšel. 

„Mate na to doklady, sudruhu?“ zašeptala ta zelena hlava. Plukovnik sice reagoval vztekle, ale ja sem věděl, že na rozdil od mojeho kolegy už sem na koňu ja. 

„Přirozeně, tady je protokol Veřejne bezpečnosti o nešťastne udalosti, kdy jsem byl v zapalu hry v rekreačnim středisku dolu Hlubina, kusek od restaurace Charbulak v katastru obce Gruň udeřen vojinem zakladni služby, toho času legalně mimo kasarna na povoleni k opuštěni ubytovaciho prostoru, kouli do zatylku. Nejednalo se o umysl a nebyl za to soudně stihany. Tady je lekařske vyšetřeni z chirurgie ve Frydku - Mistku a tady su každoročni posudkove zpravy o depresivnich stavech a zachvatach, kere se mě zmocňuju pokažde, když vidim jakehosik zeleneho idyjota, jak drži v ruce cosik, co připomina zbraň a co by mi mohlo ubližit. Raz sem bezduvodně zmlatil na ulici přislušnika vojenske policie, bo sem měl vidiny, že se mě chysta omamit a propašovat do kapitalistycke ciziny, kde by na mě s pravděpodobnosti hraničici s jistotu konal nedovolene lekařske pokusy, tak jak to je u tych německych zrud ze zapadniho Německa. U sudu jsem byl osvobozeny pro nepřičetnost.“ 

„Ukažte mi to,“ prohlasil rezignovaně plukovnik a zebral hromadu papiru z mojich pracek. „A sedněte se tady vedle sudruha. Posudime to. Dalši!!!“ Zařval na vychrtleho synka kery se třepal před odevřenyma dveřama do mistnosti. 

Opřel sem se hlavu o špinavu vojensku zeď, o keru se opiraly stovky dluhovlasych hlav, kere měly byt zanedluho zbavene vlasu a na dva roky aji svepravnosti. Zavřel sem oči a představoval se, jak v zakulisi probira plukovnik muj připad s hlavu trefenu kuželkovu gulu do zatylka a v duchu sem se smal. 

„Dobře´s to zahral, pyčo,“ probral mě z přemyšlani hlas odvedle. „Ja sem Helmut. Až vylezem ven, zvu tě na Radka. Zajdem na Spolek, pyčo. Kdybys nechtěl, zabiju tě, tak si to moc dluho nerozmyšlej, pyčo.“

 Neměl sem v planu se to rozmyšlat, kromě teho Helmut vypadal odhodlaně. Navic sem věděl, že musim podpořit uboheho odvedenca, bo mi bylo jasne, jak musi naše připady dopadnut. Za chvilu zme se dozvěděli vysledek, kery byl ovšem pro mě jasny po celu dobu. U mě modra, u Helmuta – schopen, odveden. 

Ještě dneska slyšim vysměch plukovnika za zavřenyma dveřma, jak vyřvaval – ja mu dam nebojeschopny! Ja mu dam desatnika! Však my už ho naučime, jakym zpusobem se stat bojeschopnym! 

Vyšel sem na ulicu před Okresni vojensku spravu. Helmut tam už stal, v hubě cigaro, zadama svojeho olezleho montgomeraka byl opřeny o stěnu te nenaviděne budovy a povida: „Kaj zje, pyčo? Jak dluho tě tu budu čekat? Valime na Spolek.“ 

V tym okamžiku se kruh uzavřel. 

Su setkani, u kerych tušite, že budu patřit mezi osudove okamžiky vašeho života. Ni, nebudu se hrat na jasnovidca, v okamžiku prvniho setkani s Helmutem sem nic takeho netušil. 

Ale přesto to tak bylo.

Ve středu 6. února 2008 jsem si založil na blogu iDnes učet na jmeno Ladislav Větvička. Ještě ten den byl adminama schvaleny. Jmeno Ladislav Větvička jsem použival od roku 1992, kdy sem robil redaktora nově vzniklého, sukromeho radyja Attack, vysilajiciho na Gorolach z Bystřice nad Olzu,
později z Prajzke z Kateřinek.

Tenkrat zme s partyju v radyju zjistili hroznu věc. Přestože bylo dva roky po plyšaku, lidi furt bezmezně věřili všemu, co se ozvalo v eteru. Tenkrat se v Ostravě otviral novy Mekač, to byla tehdy obrovska slava, a my zme ve srandě oznamili, že dalším mistem, kaj bude Mc Donald odevřeny, bude právě Bytřica nad Olzu a že kdo chce, može ku nam do radyja zavolat a hlasit se o robotu. Snad už to je po čtvrt stoleti promlčene a stary majitel Kačer Donald mi to odpusti...

Tenkrat mě chtěli technyci zabit, bo během kratke doby museli stovkam zajemcum vysvětlovat, že odevřeni faširkovny v také ďuře, jakym Bystřica byla, je cypovina. Ale diky tomu vznikla postava redaktora Větvičky, kery važnym hlasem sděloval nesmysly. Našim cilem bylo, aby si lidi uvědomili, že zpravodajstvi v medyjach robi naprosto obyčejni pitomci, chtěli zme, aby si lidi zvykli nevěřit věcam z eteru a přemyšlat o okolonim světě vlastní hlavu. Po paru nadhernych rokach v radyju Attack, kere bylo nadčasove a programem předběhlo dobu, sem odešel do světa obchodu a měl plno jinych starosti než Větvu.

V letě roku 2007 spustil server iDnes svoju blogovaci stranku. Bylo to v suvislosti s přichodem takzvaneho konceptu Web 2.0, kdy se lidi začali sami podilet na tvorbě obsahu webových stranek. Prostě demokracyja v přimem přenosu. Vznikl unykatni prostor, na kery ještě raz budeme nostalgicky vpominat. S užasem sem četl necenzurovane texty Rudy Havlika, Ivo Vašička, Rudy Polaneckého, Štěpana Binka a desítky dalších neotřelých autoru. Nechápal jsem, jak bylo možné, že v prostředi, kdy se pravě začaly utahovat totalitni šruby nastupujici multykulturni ideologie, vzniklo cosik tak svobodného a inspiratyvniho. Byl to taky maly zazrak… Poděkovani patři tehdejšim adminum, keři tento koncept prosadili a udrželi – Honzovi Dvořakovi, Tereze Böhmove, Patriku Bangovi a dalším, jejichž jmena ani neznam, anebo si je nepamatuju...

A tak ve středu 6. února 2008 se po letech objevila opět postava Ladislava Větvičky, aby otestoval, jestli lidi od dob prvních sukromych radyji trochu vyspěli a začali sami přemyšlat. O dva tydny později vyšel první blog, popisujici zažitky z moji první cesty do muslimských zemi – do Maroka.
Kdyby mi někdo tehdy řekl, že budu psat i po deseti rokach, nevěřil bych mu. Tehdy jsem ještě netušil, že psani blogu je droga. A drogy, jak my porubští synci dobře vime, zpusobuju zavislost…

Ladislav Větvička, Užhorod, srpen 2017

PS: Objednavky knižky zatim enem na mojem mailu: ladik.vetva@gmail.com

V ostravske kavarně Coffeeshop sem se potkal s novinařem a blogařem Břeťu Olšerem, kery mě požadal o rozhovor. Bo mam byvale blogaře iDnesu rad a bo člověk nikdy nevi, kdy bude tež byvalym blogařem, rad sem přijal pozvani na kafe.

Jsi svérázná postava nejen Ostravy, mohl bys proto předeslat něco o svém životě v tomto Nohavicově „regionu rázovitém“. Kdes chodil do školy, kdes pracoval a co děláš dnes?

Muj život se furt toči okolo slezské Poruby a moravske Ostravy. Narodil jsem se na Fifejdach – tedy na Moravě, ale ještě v plenkach sem valil za řeku do Slezska. A tak vlastně pendluju furt. Zakladka na Majerce ve Slezsku, prumyslovka na Moravě ve Vitkovicach. Baňska na Slezske v Porubě, první pořadna robota ještě před plyšakem na Slevarni ve Vitkovicach. Druha robota na počatku devadesatek zas ve Slezsku v radyjovych stanicach Orion a Attack v Porubě, Bystřici a Opavě. Právě tehdy jsem začal pro některé autorské pořady používat jméno Ladislav Větvička, a už mi to zustalo. Už je to skoro čtvrt století, letí to jak cyp. A od té doby jsem dělal tisíc zaměstnání. Uklizeča v nemocnici i manažera v amerických korporacích. Pasáka ovcí i překladatele z ruštiny, angličtiny a polštiny. Závozníka v mlíkarně i obchodníka v Dubaji. Barmana v night klubu i makléřa Investičního fondu. Posledních pět roků robím pro česke firmy a prodavam náš software do ciziny. Díky tomu jsem se dostal do zemí, kde se obvykle na dovolené nejezdí. Tatarstán, Irán, Azerbajdžán, Kyrgistán, Rusko, Maroko, Arménie... takže po robotě prostě vezmu do ruky foták, a jdu mezi místní lidi fotit. Co tež chceš robit, že?

Takže pořád hodně rajzuješ po světě; za které město nebo hospůdku v něm někde v cizině bys vyměnil Ostravu?

Je hodně nádherných míst, kde bych okamžitě odjel. Knajpa za Latoricou v podkarpatoruském Beregovu, kde robí dokonalé kobzolové placky přelité omáčkou z pravých hřibů... bar na cejlonské Hikkaduwě na břehu Lakkadivského moře, kde jsem napsal dvě knížky... dřevěná ruská hospoda nad soutokem Kamy v Jelabuze v ruském Tatarstánu... těch mist by bylo. Ale co si budem povídat, všechny tyto místa jsou nádherné proto, že se pak vrátíš do svojí domácí porubské knajpy a Helmut, kery sedí dycky v rožku ti řekne: „Zdar cype, kajs byl tak dluho?“

Pracoval jsi i v Praze, jaký to na tebe jako na Ostraváka mělo vliv?

Pracoval jsem v mnoha hlavních městech - Praze, Bratislavě, Vídni, Varšavě, Bukurešti, Moskvě, Jerevanu, Tbilisi... Zjistil jsem, že hlavní města mají na obyvatele té které země zhoubný vliv. Obyvatele hlavnich měst považuju sami sebe za pupek světa a podle toho posuzuju zbytek země. Neznám jedinou zemi, kde by se lidi z „venkova“ neušklíbali nad nadřazeností lidí z hlavního města. Není se čemu divit, hlavní město, to jsou finance z ambasád, vládního sektoru a turistiky. Lidé z hlavních měst si pak myslí, že takový život je všude. Praha je typickým příkladem, navíc umocněný tím, že je nádherným historickým městem a má neuvěřitelné příjmy z turistiky. Bohužel, místo aby se Pražáci rozdělili s tímto bohatstvím, nechali si Pražský hrad jako sídlo prezidenta - a všechny ostatní státní úřady, včetně parlamentu, senatu a ministerstev diverzifikovali po celé republice, hrabou si všechno jen pro sebe. A pak se diví, že mají ucpané silnice, vysoké ceny bytů a pozemků, a nemůžou najít zaměstnance. Všechny tyto úřady mohou být v regionech, kde by přinesly kupní sílu a zaměstnanost, komunikovat mohou elektronicky, ale to je všechno marné, marxističtí multikulturalisti si svoje hračky z Prahy vzít nenechají. Pro ně je všechno za Průhonicema vidlákov, kde jezdí jednou za rok splavit řeku do Krumlova nebo se ožrat z burčáku na Pálavě. Takže zpátky ke tvé otázce – jsem rád, že jsem v Praze poznal plno dobrých lidí a že „moji Pražáci mi rozumějí“. Ale vliv Prahy na mě je asi takový jako vliv Bukurešti nebo Jerevanu. Rád se tam podívám, zajdu do oblíbených hospod a ještě raději ztama valim zpatky do dom.

Když jsme se seznámili a dělali spolu rozhovor pro regionální televizi LTV, marně jsem se pokoušel Tě nachytat na hruškách, aby ses prořekl a prozradil na sebe, že jsi autorem tajemného autora populární knížky: „Deník Ostravaka“. Zapřel jsi to, nenaléhal jsem tenkrát, nebudu naléhat ani dnes, nicméně když jsem si přečetl pár Tvých blogů na iDnes, byly psány v tom samém nářečí jako Ostravak ostravski. Kdes tedy přišel na ten nápad takto psát, a který byl Tvůj vůbec první blog v tomto jazyku...?

Mam přiběhy Ostravaka Ostravskeho rad, ale nejsem jejich autorem. Kdo zná lašský dialekt, tak hned pozná, že Ostravak je psaný ostravštinou, kterou mluvil můj děda a která byla slyšet v ulicích Ostravy tak do konce sedmdesátých let. Já píšu své blogy a knížky dialektem, který je odrazem toho, jak mluví současná putyka. V Porubě na ulici už se tak nemluví, je to všecko převálcované pražským televizním dialektem, za tímto jazykem už dneska musíš do venkovských hospod – do Vřesiny, do Bradavic, do Jistebnika. Na Prajzke už se mluví jinak, na Gorolach tež. Moje první blogy v lašske dyjalektyce vznikly v Maroku, někdy na počatku roku 2008. A inspirací byly knížky českého autora knih o stopu Jirky Svobody.

Napsal jsi už čtyři knížky: „Ostravaci sobě", "Mamulovy děti", „Tajemství bohatých Ostravaku“ a „Osudové setkání 1913“; první tři jsou ve výše popsané lašské mluvě, poslední knížka česky. Než se vrátím k té zatím poslední, co by řekl o těch svých předcházejících?

První z nich byla „Ostravaci sobě“ a je souborem nejúspěšnějších blogů do roku 2010. „Mamulovy děti“ jsou o životě nás, děcek, nucených žít na Ostravsku pod krajským tajemníkem Mirkem Mamulou. Tomuto člověkovi neřekl žaden Ostravak jinak než kokot, bo oproti jiným bolševickým papalášům se proslavil třeba tym, že zatímco zbytek republiky se flakal na svojich chalupách, my zme museli pravidelně věnovat volnu sobotu sudruhu Mamulovi a museli zme robit. To platilo i pro školaky, takže s laskou vzpominam, jak zme šmatlali po Porubě s klackem, kery měl vepředu hřebik a zbirali posrane papiry a olačky.

Jsi také Mamulovo dítě? Ptám se na to, protože nejsi apolitický baraba, což dokazuje i Tvoje zatím poslední knížka: „Osudové setkání 1913“.

No jasne že sem Mamulove děcko, tenhle bolševik v naši generaci nechal nesmazatelne stopy. Od te doby jsem citlivy na všecky ty nepovinně povinné svinstva, kere kdysik byly, dobrovolne příspěvky na Fond solidarity, dobrovolne brigady, vyvěšovani praporku a jiné cypoviny. A moje generace, zvyklá číst mezi řádky, už zase vidí ty mladé, nadšené členy Hitlerjugend/ČSM/SSM/Komsomolu/Neziskovek (*nehodící se škrtněte), jak s planoucím zrakem bojují za lepší zítřky, okupují pro sebe mediální prostor a umlčují jiné názory, než mají oni sami.

Ve tvé poslední knize „1913“, plným názvem „Osudové setkání 1913“ jde o zčásti literaturu faktu, zčásti o literární licenci s románovým nádechem. Rád bych věděl, proč se odehrává ve Vídni a právě v roce 1913 a čípak je to osudové setkání čtyř dnes historicky i hystericky velmi proslulých osob?

V lednu roku 1913 se v centru města Vídně prokazatelně pohybovalo několik osob, které později blaze či neblaze ovlivnily dějiny světa. Freud, Masaryk a Tito na straně jedné, Hitler, Stalin, Lenin a Trocký na straně druhé. Já jsem z téhle skupiny vytáhnul čtyři z nich a nechal je sednout si k jednomu stolu. A to je právě ten okamžik, který sice není možný dokázat, ale není ho možno ani vyvrátit. Dnes a denně si sedáme v cizím městě ke stolu, kde je volné místo a někdy strávíme zajímavý večer s lidmi, se kterými se nemusíme ani představit a přesto si můžeme zajímavě popovídat.

Tak to je po čertech velké sousto, proč se tito politici a vůdci národů sešli právě ve Vídni, zvláště, že už jsme v rovině beletrie, tedy literární licence, jelikož všichni čtyři sice skutečně hlavní město rakouské části monarchie, navštívili, dokonce ve stejný měsíc, avšak nikdy spolu nezasedli k jednomu stolu... nebo ano? Kolik jim bylo v této době roků?

Mimochodem, jak víš, že se nepotkali? Všechny jejich následující osudy svědčí o tom, že se přinejmenším dva z nich velice inspirovali svými ideologiemi... Já jsem si naopak po důkladném studiu jistý, že ti lidi se potkali a mluvili spolu. Masaryk byl nejstarší, bylo mu 62 let, Leninovi bylo pětačtyřicet, Stalinovi čtyřiatřicet a ten mladičký malíř měl třiadvacet let.

Znáš tedy ve Vídni onu restauraci, kde se sešli a co je přivedlo zrovna k jednomu stolu? Jaké profese měli v tom roce 1913?

Jednalo se o Café Central, je to podnik, který je i po sto letech v provozu. Tenkrát se jednalo o lidovou kavárnu, kde se scházeli umělci, bohémové, revolucionáři. A naše čtveřice se tady nepotkala úplně náhodou. Lenina se Stalinem zde poslal Trocký, který tento podnik velice rád navštěvoval. Hitler zde sedával pravidelně, pokud mu zůstaly nějaké groše z prodeje pohlednic a obrázků. Masaryk byl tehdy ve Vídni na jednání Říšské rady, kde byl ve druhém volebním období poslancem za Českou stranu pokrokovou. Lenin byl vůdcem Ruské sociální demokracie, v té době pendloval mezi Krakovem a Vídní, Stalin zde byl na studijním pobytu – měl za úkol nastudovat a napsat knihu o národnostní otázce Rakouska-Uherska.

O čem se bavili, když ještě o politice toho moc kromě starého pána nevěděli, nebo se mýlím?

Ale věděli. Jediný mladík bez politických zkušeností byl Adolf, Lenin byl už delší dobu uznávaným dělnickým vůdcem a Stalin byl v té době protřelým zločincem. Měl za sebou přinejmenším 80 mrtvých z přepadení dostavníku pro Tbiliskou banku, kdy poněkud předimenzoval nálož a bomba tak kromě strážců roztrhala i docela velké množství kolemjdoucích. Zato měl spoustu informací o konečném řešení arménské otázky v sousední otomanské říši.

Měli nějaké představy o budoucnosti svých zemí, když dnes už víme, co z nich vyrostlo a jak svým chováním ovlivnili svět?

Na počátku roku 1913 vypadal svět pořád jako idyla 19. století, neexistovala inflace, neexistoval FED, ale zasvěcení dobře věděli, co se chystá. Na Balkáně byla krutá válka muslimů proti křesťanům, kteří si od dočasně oslabených otomanských muslimů po právu brali to, co jim bylo po staletí upíráno – svobodu náboženskou i státní. V té době ale už byly známy jak koncentrační tábory, tak pochody smrti, tak vyvražďování plynem. O tom všem Stalin s Leninem věděli. A mladý Adolf nevěřil vlastním uším, když mu povídali o tom, jak je krásné politikem býti a cestovat po světě. To Adolfovi, chudému synkovi, znělo jako rajská hudba...

Nechci prozrazovat vše, ale můžeš říct, jak jsi je postupně tvaroval, aby došli ke skoro identickým myšlenkám, jež by charakterizovaly jejich pozdější konání; patrně jsi do nich literárně naléval odpovídající druh a množství alkoholu...

Je to jako obvykle, když si neznámí lidé povídají u stolu. Začíná se obecnýma věcma, třeba jestli je dobré být abstinentem a vegetariánem, a postupem času, když se jim diskuse zamlouvá a přibývá sklenek koňaku, tak říkají i věci, které by jinak neřekli. Jediný abstinující u stolu je profesor Masaryk...

Co kdo z nich o čem mluvil, jak reagovali na slova svých partnerů u jednoho stolu? Můžeš vybrat nějaký charakteristický dialog? Je možné rozlišit dle této knížky intelekt a soudnost těchto pánů?

Profesor Masaryk a Vladimír Iljič samozřejmě vzděláním vysoce převyšovali ostatní dva u stolu. Oba dva navíc měli možnost hovořit několika jazyky. Zato Adolf s Josifem nedostudovali své školy, Josif byl na útěku ze sibiřského vyhnanství a ve Vídni byl na falešný pas řeckého rolníka, Adolf přespával po noclehárnách a v chladných dnech se chodíval ohřát na balkon pro hosty v Říšské radě. Tam právě poslouchával Masaryka.

V čem by se dalo třeba poznat, že Hitler nesnáší Židy a že chce jednou napsat Mein Kampf?

V té době nic nenasvědčovalo tomu, že se Hitler stane politikem a napíše knihu, jakou byl Mein Kampf. Toho večera se poprvé dozví, že každá ideologie musí být sepsána, aby mohla být efektivně distribuována mezi své příznivce. Věty o tom, že Vídeň je prohnilé město plné nekompatibilních národností, pronesou nezávisle na sobě Lenin a posléze i Masaryk. Hitler to o deset let později uvede ve své knize. Tento večer také Hitler poprvé slyší radu, že by měl Vídeň opustit a jít tam, kde mu budou lidé naslouchat, třeba do Mnichova. A mladý Adolf se pár měsíců poté, na jaře 1913 rozhodne definitivně opustit Rakousko, mimochodem i proto, že mu hrozí trest za nenastoupení na vojnu.

Co se týká Židů, v té době je mladý Hitler neměl rád „jen“ asi tak, jako Čechy, Poláky, Srby nebo Maďary. Všichni pro něj byli cizinci, kteří ničili německý ráz a německou kulturu. Jeho rozhodnutí dostat Židy pryč z Německa vykrystalizovalo teprve pod dojmem zrady Německa a jeho pověstné „dýky do zad“ v listopadu 1918.

Jak píše Jan Horník v knize „Proč holokaust – Hitlerova vědecká mesianistická vražda“, Hitler, podobně jako Stalin s Leninem si vytvořili „vědeckou“ teorii, která jejich činy ospravedlňovala. Pak už nebyl problém najít lidi vhodné k zabíjení, protože pokud zabíjíte ve jménu pokroku, míru a budoucího dobra, jsou nějaké ty excesy povoleny. Dozorci z Gulagu, estébáčtí vrazi po osmačtyřicátém, fanatické dozorkyně SS v koncentrácích a konec konců i ty svině Heydrich s Mengelem byli doma vzornými rodiči a skvělými kamarády pro své soukmenovce. Oni přece nezabíjeli ze své vůle, byl to vědecky ověřený systém, který oni přijali za svůj. Mimochodem, multikulturalismus a jeho Frankfurtská škola už jsou také vědeckým systémem, že?

Jaká slova vedl Lenin, už bylo přece jen pár roků před VŘSR...? Přeli se o roli proletariátu a národa, shodovali se v těchto svých názorech?

Jsem přesvědčen o tom, že Lenin v té době už znal svou budoucí úlohu. Jediné, co netušil, bylo, kdy se rozjede celý ten spouštěcí mechanismus a kdy přijde jeho role. Finanční systém FED, který umožňoval financovat celé to svinstvo Velké války, byl schválen několik měsíců po setkání oněch 4 mužů – v prosinci 1913. Pak už chyběla jen rozbuška, a tou byla vražda v Sarajevu. Lenin byl v kontaktu s tajnými službami několika států, tajná služba Německa i Rakouska považovala za výhodné mít jej pod kontrolou, protože mohl rozvrátit potenciálního nepřítele. A to se jim o čtyři roky později podařilo, když jej s kufry plnými peněz vyslali ve zvláštním vagonu přes válčící Německo a Finsko do Ruska.

Rozvíjel už Masaryk své vize o vytvoření samostatného Československa?

Ne, v lednu 1913 byl Masaryk smířen se svou rolí v parlamentu, kde nemohl nic ovlivnit. Říšský sněm je vlastně obdoba dnešního Europarlamentu. Tež tam ničeho nedosáhneme. Masaryk byl dvaašedesátiletý pán a těšil se na okamžik, až Franz Josef předá žezlo Ferdinandovi a ten konečně provede svou reformu – federalizaci Rakouska-Uherska. Pro Čechy by to sice nebylo ideální, protože v zemích Koruny české by vznikly německé autonomní celky se sídly v Reichenbergu a Troppau. Vypadali bychom jako po okleštění republiky v Mnichově 38. Ale to všechno by asi bylo lepší řešení než následná První, a nedlouho poté Druhá válka. Jenže Ferdinand zmizel ze scény a s ním zmizela i koncepce federálního státu. A Masaryk začal prosazovat svou koncepci...

A co Stalin, v čem lze poznat dle jejich žvanění, že je rozený tyran a vojevůdce?

Že je tyran a hrubý buran, jak byl v té době popisován mimo jiné i Leninem, bylo známo. Že je dobrým organizátorem a neštítí se ničeho, bylo známo tež. Jeho vůdčí schopnosti se projevily až později.

Dalo by se někdy z textu vydedukovat, že se Stalin a Hitler jednou jako vůdci Německa a Ruska sejdou v nejděsivější světové válce?

Ne, na to je ještě příliš brzy, jednomu je třiadvacet, druhému čtyřiatřicet. Do okamžiku, než se z nich stanou největší spojenci, zbývá 26 let, a do okamžiku, než se z nich stanou nepřátelé na život a na smrt, 28 let...

Na titulní straně knížky máš uprostřed čtyř fotografií zvláštní hvězdu, obehnanou ostnatým drátem. Jistě něco symbolizuje...?

Na titulní straně jsou zdeformované tváře čtyř protagonistů. Jemnou deformaci vidíte u Masaryka, kterého za jeho roli při likvidaci Rakouska-Uherska nemám rád. Byla to Masarykova zásluha, když v létě 1918 přesvědčil Wilsona, že nemá souhlasit s návrhy českého krále a císaře Karla na federalizaci Rakouska-Uherska. Tím byla otevřena cesta k druhé světové válce. To samozřejmě zjednodušuji, dalo by se o tomto tématu mluvit hodiny. Ksichty Lenina, Stalina a Hitlera jsou zdeformované podstatně více, oni se stali těmi figurami, kterým prozřetelnost přisoudila klíčové role ve všech svinstvech, které se po roce 1917 odehrají. Šesticípá hvězda, drcená zevnitř rostoucím hákovým křížem, zvrchu do ní tluče srp a kladivo a zvenčí opletena ostnatým drátem s cingrlátky ve tvaru bolševických hvězd je symbolem toho, co židovský národ v následujících letech potká.

Velmi zajímavá je situace, zdá se, že reálná, s chovatelem psů, který jednoho pejska daroval Hitlerovi a poté jako rozhřešení tohoto činu Benešovi?

Krásný, lidský příběh. Málokdo ví, že fenku německého ovčáka Blondi věnoval Adolfovi pan František Czerny, významný chovatel psů z našich Kravař. Po válce, aby to naši mladí pseudovlastenci nepoužili proti němu, věnoval jinou fenku německého ovčáka Edvardu Benešovi. Dlouho jsem si ověřoval tento příběh. Nepamatoval jsem si, že bych kdykoliv zahlédnul Edvarda se psem. A pak jsem opravdu našel fotografie z jeho vily v Sezimově Ústí, kde je on i jeho žena Hana právě s vlčákem... Co se stalo s panem Czernym z Kravař po roce 1948, budu muset zjistit při sve další navštěvě na Prajzke...

Mezi popiskami u fotografií jsou muzea v Braunau, Gori nebo v klášteře Noravank atd. Všude jsi tam byl, abys hledal dokumenty pro tuto svoji knížku? Jak dlouho ti trvalo, než jsi ji napsal a co všechno jsi musel nastudovat?

Ano, tam všude jsem byl, jak v Braunau u Hitlerova rodného domu, v Osvětimi, Dachau i Mauthausenu, na místech, kde se Masaryk učil třeba kovářem, tak ve Stalinově muzeu v Gori, tak v horách na místech arménských klášterů, kde jsem studoval, jak muslimská nenávist ničí jakékoliv památky jiných náboženství. Viděl jsem to v Kosovu, Kurdistánu, Karabachu... Byl jsem těsně před válkou v syrských křesťanských klášterech a památkách, které dnes již neexistují, byly cíleně zničeny vyznavači islámu. Zlo, kterému byly otevřeny vrata právě v roce 1913, je opět tady a v plné síle. Knihu samotnou jsem psal asi rok a půl, pracoval jsem na ní čtyři hodiny den co den, přečetl skoro padesát knih, jednu odpornější než druhou. Od Masarykových knih o sebevraždách přes Stalinovy a Leninovy bláboly až po překlady Hitlerových proslovů. Bylo to ale nutné, abych mohl nastudovat jejich dikci, názory, výroky...

Tvé závěry o skutečném otci Masaryka jsi vyfabuloval, nebo je to pravda?

Tomáš sám odpovídá Čapkovi v Hovorech s TGM, že ví, že jeho tata nebyl jeho tata. Na podzim roku 1849, sedm měsíců před jeho narozením, si Tomášova vzdělaná, krásná, šestatřicetiletá německá matka bere v Hodoníně za manžela ošklivého, nevzdělaného slovenského pacholka Josefa Masárika, navíc o deset let mladšího. Už tady něco nehraje, že? Pár dní předtím si mladý císař, který často v Hodoníně a sousední Holíči pobýval, po své poslední hodonínské návštěvě značí do deníku: „Případ Kropaczek vyřešen“. Terezie Kropaczek bylo dívčí jméno Masarykovy matky...

Celý příběh a tisíce zajímavých detailů najdete v knize Davida Glocknera Císařův prezident. Vyplývá z ní, že otcem TGM by mohl být místní bohatý Žid Redlich, anebo... císař Franz Josef. A pravda? Tu se nedozvíme, protože nikdo nedá svolení k odběru DNA pozůstatků TGM a FJ1. Ale podívejte se třeba na podobu, kterou mají oba pánové ve věku, kdy byli oba přibližně stejně staří...

Na konec bys mohl napsat ve své typickém lašském nářečí, co si ve skutečnosti jako Ladislav Větvička opravdu myslíš o těchto ústředních postavách své knížky "Osudové setkání 1913"?

„Viš, Břeťa, byly to kurvy. Jedna větši jak druha... Na zakladě dluholeteho studyja jsem dospěl k nazoru, že svět devatenáctého stoleti - kery si vůbec neidealizuju, bo to byla dřina jak cyp – ale tento svět, kde finance a vztahy mezi lidma byly ještě v pořadku, skončil pravě setkanim těchto čtyř chlopu dne 22. ledna 1913. A pak už šlo všechno do hajzlu a do dneška zme se ztama nevyhrabali...“

Tož synku, po valašsky ogare, díky moc za Tvé úžasné povídání a za ještě báječnější knížku "Osudové setkání 1913". Ty to možná ještě nevíš, ba ani netušíš, co vše učiní její obsah s divadelními scénáristy, protože je to text jako vyšitý pro konverzační jednoaktovku. Stoprocentně už máš tento scénář, pokud ne na papíře, ale určitě ve své super promazané mozkovici. Držím Ti všecky dvě pěsti... A pozdravuj na blogu iDnes, bo je jasné, že zase budeš bezkonkurenčním zlatým blogerem roků 2016, 17, 18, 19...

PS: Knihu Ladislava Větvičky "Osudové setkání 1913" letos v knihkupectvích nenajdete. Pokud o ní máte zájem, můžete napsat přímo autorovi na mail: ladik.vetva@gmail.com

Originalni text rozhovoru v novinach Rukojmi je tady.

Zdroj: http://vetvicka.blog.idnes.cz/blog.aspx?c=558904

David Gruber je autorem více než 100 publikací. Troufam si řict, že v oboru rychločteni, psychologickych multimetod, učení cizich jazyku a komunikačnich dovednosti je světovou špičkou. Jeho knihu "Zlatá kniha komunikace" by měl mít každý ve své knihovně a minimálně jednou za měsíc si ji zopakovat, ať můžeme odolávat nekalým praktikám okolního světa.

No a tento člověk se pustil jako první do recenze mé knihy. Tady je začátek:

S velkou chutí se ujímám recenze Ladikovy nové knihy. A vy se, prosím, ujměte četby této recenze. Poznáte, jak umí psát i spisovně, populárně naučně - a miminálně stejně zajímavě a čtivě jako ve svých blogových článcích.

Ladik Větvička zde na blogu volí image skromného lidového cestovatele, milovníka piva, klobásek, vepřového a dalších klasických jídel – a vnímavého fotografa toho všeho. Nicméně mnoha jeho blogy stále více prosvítá jasný politický názor, fandění spravedlnosti, bystrý úsudek a hlavně předvídavost a obavy ze zla, kterému se včas nepřistřihnou křídla a které se nechá nekontrolovaně růst a bujet.

Knihou v čistém jazykovém stylu, o hrozícím zlu, je právě jeho nové dílo„Osudové setkání 1913“: V jedné vídeňské kavárně se setkávají mladí neznámí Uljanov (Lenin), Koba (Stalin), Adolf (Hitler) a poněkud známější a starší, avšak zdaleka ještě ne státnický poslanec Tomáš (Masaryk). Od protějšího stolu je poslouchá a analyticky posuzuje Sigmund (Freud).

Ladik si dal hodně seriozní historické práce a studia, aby mu vyšlo, že takové setkání se mohlo uskutečnit. Že všichni čtyři aktéři i pátý pozorovatel tehdy ve Vídni byli, do kaváren chodili... a že to setkání tedy není historicky potvrzeno, ale rozhodně není ani vědecky vyvráceno.

Fikce se tedy prolíná se skutečností. Ti čtyři spolu tráví delší diskusní večer, nad větvičkovsky dobrým pitím – co do kvality i kvantity. Hovoří o světě, o politice, jazyk se jim čím dál více rozvazuje.

A tady je jádro knihy, jejich celovečerní rozhovor.Nechci z něj nic konkrétního prozrazovat – na to si přečtěte vlastní knihu. Za každou větou každého z těch čtyř stojí opět velký kus autorova historického bádání a studia. Aby nikdo z nich neřekl nějaký nesmysl; něco, co by vzhledem ke známým historickým faktům nebo vzhledem ke svému životnímu osudu říci nemohl. Aby kniha vyzněla tak, že cokoliv vyřčeného daný stolovník prostě řícimohl.

Jestli kniha zpočátku vypadá humorně, brzy čtenáře smích přejde. Nezapomínejme, že se píše rok 1913, už celých sto let je mír (mimo drobných epizod je mír od konce napoleonských válek, tedy od Pařížské mírové smlouvy 1815). Panuje všeobecné přesvědčení, že žádná velká válka - natož v Evropě - už nikdy nebude. Koho rozumného by taky napadl podobný nesmysl, že? (Tehdy nebo dnes, že...?)

Jako nemyslné a zcela absurdní ti čtyři spolustolovníci probírají a opovržlivě zavrhují v kavárně různé hypotetické varianty vývoje politiky a světa, které ovšem, jak známe z dějepisu, později zcela reálně nastaly. Jde o jakési „reálné absurdity“.

Další část recenze: http://gruber.blog.idnes.cz/blog.aspx?c=548750

PS: Včera jsem v tiskarně převzal prvnich padesat kusu knihy, dnes jsem psal věnovani a všecko odeslal na poště. Takže prvni z vas se v ponděli možu těšit na pošťaka!

Vic tiskarna nestihla, dalši varku mam slibenu v utery!

Bude -li temu tak, tak budu potřebovat naklaďak, bo to ma mět 200kg :-) Kura, to je jak štyry pytle kobzolí... kdo by to řekl, že robit dneska kulturu je take těžke :-)

Každopadně ovšem hnedka o vikendu začnu podepisovat a davat knižku do obalek, takže v přištim tydnu byste to měli mět u vas ve schrankach :-)

Fajny den

Ladik Větva

Ještě su  teple, čerstvě vytisknute, z pece vytažene!!!

Dalši postup je taky, že v tištěne verzi zrobim posledni korektury, ať vychytame posledni chyby, a pak pude do tiskarni cela varka. Odhaduju to, že za deset dnu bude hotove.

Kdybyste ale chtěli raději jeden kus z teto nedokonale serie, s chybějicima čarkama a sem tam s malu hrubku, tuž se v patek stavte do Jedove Chyše. Anebo mi napište na ladislav.vetvicka@centrum.cz

Koneckoncu, modry maurycijus ma hodnotu pravě proto, že je ho malo kusu a ma chybku, že? :-)

Fajny den

Ladik

Včera sem se dohodnul s tiskarňu, ktera dostala veškere podklady pro tisk. S překvapenim sem zjistil, že to nebude trvat měsice, tajak mi tvrdily některa pseudostatni nakladatelstvi s tim, že to možu mět po letošnich Vanocach. Vytištěni knižky je otazka asi tydňa. Takže jsem nechal vytisknuť zkušebni varku, abysem ověřil, že to fakt umi.

Ve středu 17.8. by měla byt zkušebni varka vytištěna, takže prvni šťastlivci by ju mohli držet v ruce v patek 19. srpna od 17:00 na koncertě skupiny Tygrash v porubske knajpě Jedova Chyša. 

Kdo to ma blizko, tak ste samozřejmě zvani! A kdo to ma daleko, tak tež.

No a pokud bude zkušebni varka OK, tak bude nasledovat tisk všech knižek, kere ste objednali!

Takže zatim všecko ide podle planu, do konca srpňa byste ju měli mět doma!

Těšim se jak cyp, až ju budu držet v ruce.

Se sudružskym pozdravem Allah akbar

Banik Ladik

Abyste se ale nenudili, přidavam nazor chlopa, kery už knižku četl, a zrobio mi velkou radost, že k ni napsal předmluvu. Tuž tady je:

Předmluva

Ladislav Větvička začínal jako bloger regionálního významu, jehož věhlas se díky internetu vcelku rychle rozšířil po celé zemi.  Několikanásobný držitel ceny Bloger roku serveru iDnes totiž dokázal za použití ostravského dialektu vtipně a výstižně glosovat nejen dění v „regionu razovitem“, ale rovněž události republikového nebo mezinárodního významu. Nevyhýbavě, jasně, politicky nekorektně a přitom s jakýmsi úsměvným nadhledem.  Jeho blog si zkrátka své čtenáře nemohl nenajít. 

Totéž, podle mého názoru, potká Větvičkovu práci, román „1913“, protože je psán ve stejném stylu. Pouze ostravské nářečí bylo nahrazeno spisovnou češtinou.  Ta ke zvolenému tématu přece jen přiléhá lépe.  Spisovatel, fotograf, cestovatel a glosátor touto knihou, kterou právě otevíráte, rozšířil už tak úctyhodné portfolio své působnosti.

Když mě autor této knihy požádal o předmluvu ke svému dílu, bylo to pro mě příjemným překvapením.  „Větvu“ už nějakou dobu osobně znám,  důvěry, kterou do mě tento lašský internetový bard vložil, jsem si od počátku považoval, nicméně o to silněji ve mně hlodala ona nepříjemná pochybnost. Vyjádřit se dá  otázkou: „Co když se mi to nebude líbit? Co pak?“  Ne, že bych snad pochyboval o Větvičkových tvůrčích schopnostech, ale žánr historické „mystifikace pravdou“, v němž se prolíná realita s fikcí, v sobě skrývá nejedno úskalí.  Motiv knihy „1913“ se mi zamlouval  od počátku a k mé obrovské úlevě mě po prvních stránkách „chytla“ i samotná publikace.

 "Večer přijíždí z Moskvy vítězný Ribbentrop a tvrdí, že Stalin je velký muž… důvodně se však obávám, že nejlepší příležitost k našemu opětovnému osobnímu kontaktu jsme již promeškali. Z poznámek Adolfa Hitlera, 26. srpna 1939, Berlin"

Furt mi v hlavě ta věta ležela. Proč promeškali? Vždyť zrovna podepsali nikým nečekanou spojeneckou smlouvu. A k jakemu "opětovnemu" setkani?

Těmito slovy Ladislav Větvička popsal prvotní impuls, který ho nakonec vedl k napsání této netypické a pozoruhodné publikace. 

Vídeňská intelektuální komunita byla před velkou válkou ve skutečnosti dosti malá, prakticky každý se znal s každým. To poskytovalo možnost výměny názorů napříč národnostními i kulturními hranicemi. Takže vídeňská kavárna plnila podobnou funkci jako tehdejší pražská hospůdka. Představme si tedy zdánlivě klidný leden roku 1913. To hrálo přímo ideálně do karet politickým disidentům nejrůznějšího odstínu, včetně těch, kteří byli na útěku.

Pro některé protagonisty příběhu to byl leden až příliš klidný – čtyři lidi různého charakteru, věku a sociálního postavení jejich „kariérní vrchol“ teprve čekal. Jeden z nich bude soudem dějin vnímán víceméně kladně, zbylí tři víceméně záporně (vím, trestuhodné zjednodušení). Profesor, Malíř, Filozof a Revolucionář.  Od vedlejšího stolu je z profesního zájmu bedlivě poslouchá Psychoanalytik. Každý z nich v popisované době skutečně pobýval v hlavním městě tehdejší monarchie a dokonce bydleli v centru nedaleko od sebe. Jak pravil Větva: „Ať mi kura někdo dokaže, že se v té Vídni nepotkali. Třeba na ulici. Nebo v trafice. A proč ne u jednoho stolu v kavarně? Vždyť do stejnych kaváren chodili všichni, později to dokonce přiznali v pamětech!“

Každý čtenář, který si k Větvově knize našel cestu, rychle pochopí, kdo se za těmito značkami skrývá. Ale pro pořádek. U kavárenského stolku rozmlouvají Masaryk, Hitler, Lenin a Stalin, netaktně šmírováni Freudem.  Jistě lákavá představa, umožňující nevšední zpracování. Autor se jej chopil dokonale.

V tomto místě si dovolím drobnou odbočku, která s předchozím výkladem zdánlivě nesouvisí. Ovšem opravdu jen zdánlivě.  Některé americké univerzity, v důsledku neomarxistické nákazy politikou korektností, zavedly systém takzvaných trigger warnings. O co jde? Stručně řečeno o jakýsi úchylný princip, kdy je nebohý pedagog nucen varovat zpovykané studenty před tématy, která by je mohla urazit, šokovat, znejistit nebo jinak rozbít některé z oken jejich osobnostního skleníku. V zásadě je to dobrý nástroj, díky němuž je prvákovi z Korektňákova legálně umožněno šikanovat zasloužilého profesora.  Jak správně tušíte, urazit lze kohokoliv čímkoliv. Přitom tam, kde se „trigger warnings“ objeví častěji, může být látka úplně vypuštěna anebo ji dotyčný examinátor nesmí zkoušet.  Že na univerzitě byste naopak měli být „znepokojování“ všemožnými tématy, byť nepříjemnými? Že se člověk musí trochu otrkat? Že kritická diskuse patří už od Platóna k pilířům západního humanitního vzdělání? Že obcházením témat vychováte leda přecitlivělého ufňukánka? Jistě, ale… No, buďme rádi, že blbnutí s „triggeringem“ podlehly jen některé ze zámořských univerzit. Zatím…

Ale proč tahám jakousi zaoceánskou úchylárnu do bytostně středovýchodně evropského tématu?  Protože v knihovně takové „liberální“ univerzity by Větvova kniha těchto trigger warnings obdržela asi milion, možná dva.  Jako každá vydařená intelektuálně provokativní publikace, která lidi nutí myslet a hloubat nad velmi nepříjemnými „co kdyby a možná.“ Ovšem, pokud by se některý z přemýšlivých studentů navzdory trigger warnings – anebo snad právě kvůli nim – do knížky pustil, nelitoval by. Pokud by byl skutečně přemýšlivým…

Prostor k předmluvě každopádně není neomezený, tudíž se vraťme k vlastní Větvičkově práci. Výše zmíněná čtveřice si povídá.  Jednou uvolněně plká, jindy přechází do intelektuální debaty a posléze debata přechází v ostrý konflikt. Především ale spolustolovníci hází do placu hlášky a názory, které ty druhé podprahově ovlivňují.  Historie znalý čtenář pointu odhalí okamžitě, přesto si přeje být dále a dále veden textem, ve snaze poznat, jakého třaskavého tématu se ti čtyři jakoby mimochodem, „nevinně“ dotknou. Na počátku každého ohně bývá nepatrná jiskra. A tak zdravě nacionálně vyhraněný Masaryk v pozitivním, tvořivém duchu přesvědčuje Hitlera o prospěšnosti německého národního sjednocení. Hitler je nahlodán. Čtenář si pozvolna uvědomuje, že budoucí nacistický vůdce tento impuls rozvine do zrůdných rozměrů. Překoná jak Masarykovu sebeurčovací, tak Bismarckovu národně konzervativní „maloněmeckou koncepci“ a onou jiskrou zažehne požár likvidační panárijské rasové teorie.  Ale teď ještě ne. Nacházíme se přece v tom klidném roce 1913. Žádná velká válka přece už v Evropě nebude. Pravda, něco se mele na Balkáně, jenže „tam se to pere vždycky.“ Podobných situací Větvička v knize projektuje povícero. Netlačí na pilu. Jenom tak zlehka posílá do vzduchu balonky. Krásné, barevné balonky, plné jedovatého plynu. Některé mohou prasknout. My už víme, co bude ve dvacátém století po poklidném roce 1913 následovat, a tak už víme, že prasknou. A tady si uvědomíme mnohé děsivé paralely s dneškem.

Ladislav Větvička je mistrem dialogu, nabitého poddoteky, jemnými šťouchanci a skrytými významy. Zároveň mu není cizí inteligentní humor, vyznačující se sarkastickým nadhledem, jakož i mírnou přezíravostí. Za naprosto geniální považuji pasáž, kdy kvarteto rozumujících začne při ideově politické diskusi „nevědomky“ používat dialogy ze známé Cimrmanovy hry „Vizionář“.  Všechno se to zdá naprosto přirozené, ráz ani smysl debaty není narušen.  Nenechme se mýlit.  Přes veškeré odlehčené pasáže z Větvičkova humoru mnohdy zamrazí a úsměv brzy ztuhne na rtech.  Pokud se nepletu, říká se tomu „efekt klauna v koncentráku“.  Větvička ho umí. Snad jen těch klišé by mohlo být méně. Netřeba dále šířit historiky mnohokrát vyvrácenou tezi o „nebojujících Češích.“

Jeden ze čtenářů Větvičkova  blogu před časem napsal do komentářů, že ty nejlepší psané texty zároveň poučí, pobaví i burcují. Slovy klasika – pravdu má ten chlapec! Větvička tuto schopnost nepromítá pouze do nářečně psaných blogů. Uplatnil ji rovněž při tvorbě osvěžující knihy „1913“.

Můj oblíbený filozof – otec konzervatismu – Edmund Burke kdysi prohlásil, že společnost je věčnou smlouvou mrtvých, živých a dosud nenarozených.  Sir Burke by měl z Větvičkovy knihy radost. Nutí totiž člověka přemýšlet o dějích minulých, současných a budoucích. To vše, čtivě, chytře, vtipně i varovně.

Ergo kladívko – Doporučuji!

Marek Skřipský

červen, Léta Páně 2016, hospoda Kurnik Šopa, porubsko-pustkovecké pomezí regionu rázovitého, Slezsko

(Marek Skřipský, historik a politolog je uznávaným autorem, soustřeďujícím se na špionážní a kriminalistické příběhy z období dvacátých a třicátých let tzv. první Československé republiky) 

Fčil už je tedy jasne, že knižka v srpnu vyjde a nakladatelstvi si možu trhnut nohu, bo knižka pude z tiskarny přimo k vam. Ja tam teda ještě připišu každemu jakesik přani, bo knižka bez věnovani je jak baba bez oka.

Mam z teho radost, bo pro mě to je dalši dukaz teho, že my ty oficialni struktury nepotřebujeme. Pravě naopak. Oni potřebuju nas, bo my je živime. 

Kampaň ke knižce nekonči, bude trvat ještě 3 tydny, tuž jestli knižku chcete ještě komusik věnovat nebo doporučit, pošlete mu link na startovač, bo v knihkupectvich ji letos nikdo nekupi.

A pro vas jako bonus muj rozhovor s Patrikem Bangou - cosik o knižce a tak...

http://info.blog.idnes.cz/blog.aspx?c=531804

Koba se vztyčil, uchopil sklenku koňaku tak, jak byl zvyklý z rodného Gori, než ho jeho činnost přivedla do sporů s policií a do vyhnanství v mrazivých sibiřských končinách: „Když vidím, jak lidé u nás i zde uctívají kult alkoholu, domnívám se, že náboženství je mrtvo. Dnes má víra tři bohy. Jedním je pivo, voda převařená, do které se dostanou dobré látky z ječných klasů. Druhým je víno, voda sluneční, do které se dostanou sladké látky vylisované z hroznů podkavkazských vinic. A třetím jest kořalka neboli špiritus. Voda ohnivá, pocházející z latinského slova spirit – duch. Tento duch je základem každého dobrého alkoholu, včetně toho, který právě držím v rukou. Tento duch pak prostupuje celou bytost lidskou a dodává jí inspiraci, odhodlání a představivost. Tvořivost a fantazie tohoto ducha, vytvořeného sluncem, dodává lidským bytostem božskou sílu. Každý voják, posílený tímto duchem, je schopen provádět veliké věci. A proto vojáci revoluce si zaslouží tohoto ducha. Obyčejný voják zaslouží si ducha ukrytého ve vodce, vůdcové zaslouží si ducha ukrytého v koňaku. Vodu, tu obyčejnou vodu, slušný člověk prostě nepije. Mrdají v ní ryby. Na vaše zdraví, soudruzi vůdcové!“

                                                            7. Konečné řešení

Vzduch  v kavárně zhoustnul. A nebylo to jen množstvím vykouřených doutníků, viržinek a cigaret, jejichž dým se vznášel od každého stolu. Témata hovoru naší čtveřice začala v představách těchto rozdílných mužů vzbuzovat obrazy, nad kterými by mnohý psychiatr zajásal.

První si to uvědomil profesor a pokusil se změnit téma hovoru.

„Pánové, vy byste mi mohli pomoci. Studuji ruskou a slovanskou otázku, v Rusku jsem byl snad stokrát, ale nikdy jsem se nedostal do Zakavkazska. Nebyl jsem ani v Tiflisu, ani v Erivanu. Co si myslíte o národech žijících v té oblasti?“

To konečně probralo to té doby spíše nemluvného revolucionáře, na kterého po těch skleničkách arménského koňaku padla pravá ruská chandra.

„Je to jako všude jinde. Silnější pes mrdá“, přecedil přes zuby, které křečovitě tiskly dýmku.

„Co prosím?“ vytřeštil oči profesor.

„Ach, já zapomněl. Vy v tom sněmu už ste zapomněli základní pravidla života. Podívejte, profesore, silnější, životaschopnější národ vždycky vyhraje. Je to otázka času, ale vyhraje. Obsadí, přečíslí, vyžene, vyvraždí slabší národy. Ženské si přivlastní, znásilní. Ženské prostě patří vítězům. Tak to vždycky bylo a vždycky bude. Ty vaše humanistické parlamentní kecy na tom nic nezmění. A právě tak to dopadne třeba s Armény. My Gruzíni přežijem, my jsme silní, nebojíme se zbraní, umíme se bránit a budeme se bránit. Zbraně si nenecháme vzít. Ale Arméni jsou ztracení. Oni si myslí, že tím obchodováním, náboženskýma kecama a básněma jsou pro někoho zajímaví. Hovno. Zajímaví jsou vždycky jen do určitého okamžiku. Pak přijde bod zlomu a oni zmizí. Turci je vylikvidují, to je jasné už dneska.“

„Hmm, vylikvidují. To je zajímavé slovo, to jsem ještě neslyšel“, zasmál se malíř. To bychom mohli vylikvidovat třeba Čechy z Vídně a byl by tady klid, že, profesore?“ Malíř se tázavě zadíval na profesora. Malíř rád provokoval a přeháněl, ale tady narazil.

„Poslyšte, mladý muži. Měl byste si dát pozor, abychom nevylikvidovali třeba ty vaše drzé, namyšlené soukmenovce z moravského pohraničí. Anebo rovnou z celé Koruny české“, mračil se profesor. „Co se týká těch Arménů, hodně jsem o nich slyšel. Údajně se jedná o árijský, indoevropský národ. Znám pár Arménů. Jsou skromní, spořiví, pilní a povahou mírní. Bývají vytrvalí a podnikaví, dobří obchodníci. V rodinách ovšem vládne  tvrdý patriarchát. Co řekne muž, to se stane. Potrat jest věcí neznámou a vlastně zakázanou. To je vlastně úplně opačně, než co se děje v rodinách mohamedánských, zvláště tureckých.  Arméni jsou pohostinní a dobrosrdeční. Turci taky, ale člověk od nich podvědomě pořád čeká nějaký podraz. Dýku do zad. Vždyť to není tak dlouho, co chtěli pomohamedánštit celou Evropu.“

„Já znám Armény z Paříže“, vyfouknul dým filozof. U nás v Rusku žili mizerně, osmdesát procent z nich jsou pastevci a rolníci. Ale ve Švýcarsku a Francii to je jiné. Z kupců, dělníků a řemeslníků se brzy stávají obchodníci. A jsou spořiví. A lakomí. Jako Židi. Konec konců mezinárodní obchod říše osmanské je plně v rukách Řeků, Arménů a Židů. A díky vzdělání se Arméni dostávají na místa státních úředníků.“

„To nemůže dlouho trvat. To Turci nesnesou. Je to jiná rasa. A jiná víra. Arméni měli první křesťanský stát na světě. A Otomani jsou nejsilnějším mohamedánským národem na světě. Žádný národ není rád, když ho cizinec převyšuje. To dopadne blbě. Ti Arméni budou vyvražděni.“

Malíř se zamyslel: „To je nesmysl. Můžete zabít člověka. Je možné zabít celou rodinu. Můžete vyvraždit klidně i nějakou malou vesničku, ale nemůžete vyvraždit celý národ.“

Revolucionář se pohrdlivě zasmál: „Vidím, že toho o světě ještě moc nevíte, humanisto. Jsem si jist, že jde přesídlit, odtransportovat anebo vyvraždit celé národy. Klidně i miliony lidí. Technicky to není problém. Teď to vlastně prakticky zkoušejí právě Turci. Ono není jednoduché vládnout zemi, kde máte cizorodé prvky. Turci jsou Turci a mají své zvyky. A Arméni chtějí jiné školy, mají jiný jazyk a jiné náboženství.“

„Proč do toho Turecka vůbec ti Arméni lezli?“

„Ale ono to bylo právě naopak, pánové. Arménské království sahalo až ke Středozemnímu moři. Ale pak se Arméni místo zbraním začali věnovat žrádlu, víře a literatuře. A to nemůže nikdy dopadnout dobře. Takže dnes jsou válcovaní mohamedány a nedivil bych se, kdyby v Turecku za deset let žádný Armén ani jiný křesťan prostě nebyl. Tak, jak dnes vyvražďují Otomani ve své říši třeba pravoslavné Srby nebo Bulhary, tak jednou zlikvidují Armény. Až je Rusové se Srby a s Bulhary vyženou z Evropy a území se navrátí národům, které tam žijí, Turek dostane strach, že to stejné budou chtít provést Arméni na východě. A přesídlí je jinam.“

„Přeháníte, příteli. Kam by je přesídlil? Jsou jich tam více než dva miliony. To by je musel zabít. A to není tak jednoduché jako podříznout kozu. Nebo přemístit ovce. To už chce sofistikované řešení.“ 

Filozofova pleš se zaleskla, jak prudce pokýval hlavou. „Ale to řešení tady už je. Turci s Kurdy ho už pěkných pár let provozují. Podívejte se, Arméni v cizině nemají žádnou zvláštní oblibu. Je to sice národ chytrých, ale podle všeho i prohnaných a nestydatých obchodníků. Kdo by brečel nad nějakým šejdířem? Víte, tenhle národ měl vyspělou kulturu už v době, kdy tady ve Vídni a ve střední Evropě byly neproniknutelné, temné lesy. Tady se tenkrát proháněli jezevci a vlci, ale v Arménii už stavěli chrámy a psali literaturu. A když je po staletích začali úspěšnější bojovníci vyhánět z jejich země, stali se v nových zemích obchodníky. A měli k tomu talent a dar od boha, jak dospět k blahobytu. Učí se rychle nové jazyky, ale říká se, že přitom neznají žádných zábran a vytloukají ze svého obchodu peníze – ostatně tak, jako to dělají všechny národy Orientu. Ale Armén je daleko inteligentnější a pilnější než ostatní a tak získává, kde jiní ztrácejí, a bohatne, kde jiní chudnou. A to nemá nikdo rád.“

„Ale už ve starém Řecku a Římě přece platilo heslo – ošiď hlupáka, dokud se dá! Tak přece obchodují v Orientu všichni, Arméni tak jako Turci, Židé tak jako Peršani, Řekové tak jako Rusi. Když chcete přežít, musíte se přizpůsobit.“

„To je ale normální, pánové. Tyto mravy obchodu orientálního nemůžete přece považovat za nečestné nebo nemravné a podezřívat z toho jen arménské kupce. Tak to prostě chodí. To už je v zemích Orientu takový zvyk. Nemůžete si myslet, že se všichni budou přizpůsobovat vašim zvykům. V cizině jste to vy, kdo by se měl přizpůsobit.“

„To je nesmysl. Pokud chcete dobýt cizí národ, pak se právě nesmíte přizpůsobovat cizím pravidlům. Naopak. Je to na vás, abyste vnutili své zvyky národu cizímu. Až dosáhnete jistého poměrného zastoupení, je to na vás, aby se hostitelský národ podřídil. A je povoleno vše. Tak to prostě chodí, říkal jsem vám, že silnější pes mrdá“, potáhnul revolucionář Koba ze své dýmky.“

Profesor si začal uvědomovat, že téma, které rozvířil, opět nebude patřit k těm, kde by se shodli na nějakém humánním řešení. Kdo ví, jestli v tom dnešním světě je vůbec ještě o nějaké humánní řešení zájem.

„Prosím vás, proč by Turci chtěli zničit to, čeho jejich krajané dosáhli? Podívejte se, třeba kardinál Richelieu povolal Armény, aby v Marseille provozovali tiskárnu.  Všude, kde se usadí, brzy vznikají školy, čítárny, začínají se vydávat knihy, hrát divadlo.“

„Jděte už do prdele s těma humanitníma aktivitama, profesore!“ Revolucionář začínal být hrubý, filozofovi to kupodivu nevadilo, ale koho se to očividně dotýkalo, byl malíř.

„Pánové, začínáte být hrubí, konec konců myslím, že to je vlivem arménského koňaku, kterým se naléváte. Tak se na to podívejte ekonomicky. Vyvinuté rybářství v kaspické oblasti funguje zásluhou Arménů. Vyhlášený a u vás v Rusku oblíbený kaviár je vyráběný arménskou firmou Saljanskij. Jediná velká továrna na kůže na jih od Kavkazu je majetkem Arména Adolchanova z Tiflisu. Fabriky na tabák a palírny lihu z hroznových šlupek jsou také majetkem Arménů. Vemte si přádelny a továrny na plátno, průmyslové továrny na orientální koberce, firmy na hedvábné látky v Turkistánu, koncesionáři naftových podniků v Baku a Grozném, to všechno vybudovali Arméni. Přece by se žádný rozumný národ nezbavoval ekonomicky aktivních mužů, kteří jsou sice cizí, ale živí i jejich národ!“

„Vy máte znalosti, mladíku. Zdá se, že máte dobrou paměť, ale ekonomii tady netahejte, příteli“, zapojil se do hovoru filozof. „Obávám se, že ten vybudovaný obchod může být jednoduše přebrán národem jiným, konec konců, dříve nebo později bude stejně vyvlastněn a provozován státem.“

„No ovšem, prostě je vyvlastníme, a jsou v prdeli s celým svým buržoazním majetkem“, usmál se revolucionář.

Plešatý filozof se zamyslel, zvednul se ze židle, opřel se rukama o stůl a začal, ovlivněn arménským brandy, mluvit jak na schůzi:  „Nebavme se o národech, pánové. Národy nejsou podstatné. Národ tady dnes je, a zítra může být odsunut někde úplně jinde. Anebo se prostě zlikviduje. Podívejte se, kde jsou dnes Indiáni v Americe? Keltové ve střední Evropě nebo kdejací Hotentoti a Křováci v Austrálii? Národ prostě musí ustoupit, v komunismu nebudou národy důležité. Všechny splynou v jeden ve velké nadnárodní říši. Co je důležité, je třída. A až přijde čas, zlikvidují se i třídy. Nastane beztřídní společnost, kde nebudou ani národy, ani poddaní, ani páni. Nikdo pak nebude mít důvod si vyskakovat, celý svět bude šťastný.“

„Sedni si, soudruhu“, uklidňoval filozofa revolucionář. To, co říkáš, je jasné. Ale do té doby se prostě musíme některých tříd, nebo některých odbojných národů prostě zbavit. V arménské části Turecka jsou obrovské zásoby soli, mědi, olova, uhlí a železa. To nemůže zůstat v rukou buržoazních jedinců. Pěstují rýži, tabák, ovoce, zeleninu, bavlnu i bource morušového. To ale nejsou úkoly pro jednotlivce, kteří vykořisťují dělnickou třídu. To je úkol pro komunistická družstva. Převezmou pod svá křídla všechno. V Erivanu třeba moje oblíbené ovocné konzervárny, v Adžárii je třeba znárodnit mé oblíbené vinice a jejich víno s vůní pomerančů. Je třeba dostat pod kontrolu vývoz produktů, jako je kůže, sýry, basturmu, koňak, sušené maso, z rud je třeba znárodnit těžbu mědi, síry, kobaltu, ledku, prostě všechno.“

„Ale to by přece byla krádež, ne? To nemyslíte vážně! Já věřím v lepší svět také, tak jako všichni mí soukmenovci a jsme ochotni za něj bojovat s nezměrným úsilím až do roztrhání těla. Tak, jak to dokážeme jen my, Němci. Co ostatní zabíjí, to nás posiluje, soudruzi. Ale přeji si, abychom bojovali za lepší svět bez osobní nenávisti. Nenávist nemá rasu, nemá barvu kůže, nemá vyznání, třídu nebo náboženství, nenávist je prostě jedovatá, a náš boj za lepší život našich soukmenovců je přece svatý!“

„Ty drž hubu. Vůbec netušíš, o čem je řeč.“ Malíř zaklonil hlavu a v jeho malých, temných očích se objevilo cosi jako pohrdání. Nebo zárodky hněvu? Revolucionář si toho ale nevšímal a pokračoval: „Nenávist proti třídnímu nepříteli je základem úspěchu.  Čím bude hůře, tím bude lépe pro nás, revolucionáře. My si poradíme. Ale Arméni jsou nebezpeční. Pokud by se jim dala k dispozici zpátky celá jejich bývalá zem, celé to území, které pokrývalo jejich království, to by byl průser. Tento národ musí být roztříštěn, jinak by to byl vážný nepřítel pro naše hnutí. Fungující a spokojené hospodářství je největším nepřítelem komunismu. Proto je třeba poměry zhoršit tak, že lidem nezbude nic, jen jejich okovy. Potřebujeme vyhladovělé, zbídačelé proletáře, Zlatí Otomani, už osm set let drží Armény pěkně pod krkem a to je jenom dobře.“

„A jak toho vlastně dosáhli? Když tvrdíte, že jsou tak chytří, tak jak je může podrobit nějaký hloupý mohamedánský systém?“

„To je jednoduché“, usmál se Koba, protože tady se konečně cítil ve svém živlu.

„Je třeba si plně uvědomit úlohu panujícího národa. A to Turci umí. Proto je mimochodem vy Němci máte tak rádi, ne? Nejdříve zbavili arménský národ všech předáků a přirozených vůdců, aby se nemohl vzchopit a postavit na odpor. Pak se začal omezovat přístup ke vzdělání, prakticky vzato - uzavřou se školy, znemožní církevní obřady, začnete zvyšovat daně. Hlavně nesmíte ukázat jakoukoliv známku předvídatelnosti. Všechno závisí na vůdčím principu. Rozděl a panuj. V zákonech se nesmí nikdo vyznat a hlavně zákony musí platit jen pro příslušníky neprivilegované třídy. Daňové sazby musí být tak komplikované, aby se v nich nikdo nevyznal. To vám umožní zlikvidovat kohokoliv, kdo by se mohl postavit na odpor. Co je horšího než daňový odpor proti státu? Zločince, ty normální vrahy a zloděje, je možné využít pro naši věc, ale chytré lidi je třeba likvidovat, jsou nebezpeční. Kočující, nevzdělatelné hordy se také dají využít. Kurdové mezi Armény vždycky působili jako kobylky. Kam vtrhli, všechno spásli a zničili. A to všechno je u Turků už takový zvyk. Už přes tisíc let tímto způsobem dobývají svět, to je jejich politika a vojenský základ, získaný už od Mongolů. Ale trvá to všechno moc dlouho. Ten proces je třeba urychlit.“

Profesor si promnul šedivou bradku: „Ach ano, mám také ten pocit, že Turek dává přednost čemukoliv, jen aby za každých okolností a bez ohledu na jakékoliv násilí, právo nebo dobré mravy prostě prosadil tu svou mohamedánskou víru. Snaha Otomanů byla koneckonců po staletí stejná. Vždy a všude, ať to stojí, co to stojí, klidně i prostřednictvím nelidských prostředků udělat prostor pro islám. Oni kdyby měli dost lodí, klidně by nám pašovali Alláhovy přívržence loděmi přes Černé moře a Dunaj až do Pešti, Prešporku a Vídně.“ 

„To už tak chodí. Snaha všech muslimů, ať už Turků, Kurdů nebo Čerkézů bylo vždycky dostat pod kontrolu a dostat do svých rukou země, které svým staletým obděláváním pracovitými rolníky dnes vypadají jako ráje. Všimněte si, jak vypadá území, které obývá mohamedán - jako poušť. A území, obývané křesťanem jako květná zahrada. Když jsem pobýval v Anatolii, myslel jsem, že místní mohamedáni jsou jiní. Ale všechno marno. Brzy jsem zjistil, že se nejedná o pravé mohamedány, ale jedná se o původní arménské, pracovité, křesťanské obyvatelstvo, které s příchodem Turků bylo násilím pohomohamedánštěno. A přestože přinesli pozitivní vlastnosti lidu mohamedánskému, ty jednodušší rasy se to prostě nikdy nenaučí. To je to samé, jak kdybyste papouška učili štěkat. No, někteří se štěkat naučí, ale nekousnou. Všimněte si, ti kteří musulmanu, sunnitu, islámu a džihádu podléhají, nikdy nic kulturního svému okolí nepřinesli.“

„Tož to je zajímavé, trochu mi to připomíná naše národy“, zamyslel se profesor. Po celá staletí útisku národního a poroby Arméni tiše trpěli a doufali, že přijde jejich čas, někdo jim z cizích mocností pomůže, když vidí, že dobře pracují a trpně snášejí svůj úděl. A nic. Nikdo nepřišel. Ono asi opravdu každý národ má takové vůdce, jaké si zaslouží. Národ ovcí nemůže očekávat, že obstojí mezi vlky. Ale národ musí mít zuby, aby ochránil svoje hranice a své děti, jinak mu je jiní ukradnouti mohou, a žádná odplata je za to nepotká. Lidé musí mít právo mít doma zbraně, ať už meče, sekery nebo střelné zbraně, aby se mohl bránit zvůli státu nebo nepřátel.“

„Tak to teda prr, dědku“, zvednul se Koba. „Takové jako ty nemám rád. Až jednou přijdeme tady do Rakouska a ovládneme stát, ty bys byl první, které necháme zatknout. Střelné zbraně nepatří do rukou lidí. Zbraně můžeme mít jen my, vládnoucí vrstva.“

„Přirozeně, pánové“, přidal se filozof. Uvědomte si, že jeden chlap s pistolí a šesti náboji může klidně držet v šachu dalších 100 mužů. Zbraně nemají mezi obyvatelstvem co dělat. Byli by to nebezpeční nepřátelé. A všech třídních nepřátel se je třeba zbavit preventivním úderem. Zatknout a odsunout do pracovních táborů.

„Ale křesťanské obyvatelstvo přece požívá v Otomanské říši právní ochrany, ne?“ namítnul nesměle mladý malíř.

„Pcha. Ochrany. Když byl po ukončení války krymské v roce 1856 uzavřen mír v Paříži, bylo ve smlouvě zmíněno také několik bodů chránících křesťanské obyvatelstvo  Turecku. Ale silný národ nedbá na diktát, vnucený mu nepřítelem. Kdyby vašemu národu nadiktoval válečný vítěz nějaké nefér podmínky, co byste dělal vy, jako Němec?“

„No přirozeně bych je nepřijal a udělal všechno pro to, abych je zvrátil ve prospěch mého národa. Ale to se nám nemůže stát. My jsme národ kulturní, vzdělaný, ozbrojený, nás prostě nějaká méněcenná rasa nemůže pokořit. A národy, které jsou kulturní, jako náš odvěký nepřítel Francouzský, by nikdy nesvolil k tomu, aby nás ponížil nějakými nespravedlivými podmínkami. To by si musel být jist, že můžeme na chvíli sklonit hlavu, ale brzy mu to prozřetelnost vrátí i s úroky.“

„No, jen abyste ten svůj národ nepřeceňoval. Tady se používá salámová metoda. Nejdříve seberete národu vůdce a podřídíte si média, literáty a vzdělance. Kdo se vzteká, toho zavřete. Pak jim pod nějakou záminkou seberete zbraně a zavřete školy. Pak vedoucí místa ve státě, ve státní správě a pak i v úřadech obsadíte svými lidmi. Za dvacet let bude váš národ produkovat idioty bez širšího vzdělání, vhodné leda tak k otrocké práci. A dobré lidi s dobrým smýšlením převezme váš nepřítel. Z denního pohledu si ničeho nevšimnete, protože se budete uklidňovat, že to přece není tak hrozné. A za dvacet let budete v hajzlu. Za sto let nebude nikdo ve vaší zemi mluvit původním jazykem. Konec konců vezměte si příklad tady u pana poslance říšského sněmu. Pánové čeští se vztekali v roce 1620, dostali po držce a po stopadesáti letech už ve městech nezbyl nikdo, kdo by mluvil moravsky. Tahle divná řeč zůstala a přežila jako jazyk rolníků někde na kopaninách u Hradiště nebo na lukách u Dobrušky. Ale úřady, města, městyse i vesnice už všechny mluvily němčinou. Kulturním jazykem! Vždyť ta vaše čeština nemá žádná pravidla, to je pořád jen samá výjimka. Jazyk musí mít řád, jasná pravidla, ordnung,  podle toho se pozná kultura národa a jazyka. Národ, který prohrál, nemá žádná práva. Tak jako ti Arméni. Prohráli svůj stát, obranu hranic a žili v rámci říše otomanské, a furt doufali, že jim udělí základní práva, když budou loajální. Třeba právo na život, čest rodinného svazku a ochranu majetku. Hovno. Marně doufají a prosí. Kdo jednou získá moc, tak se jí nevzdává, a tak pronásledování křesťanů mohamedány bylo a bude stupňováno a systematicky prováděno. To je normální. Kdo si vybojuje moc, musí ji nemilosrdně užívat, jinak mu ji sebere jiný.“

„No tak to každopádně. Konec konců stát je jen organizované násilí. Pokud stát vyměkne a začne si hrát na humanismus a přestane se chránit navenek, je to stát zralý k likvidaci.“

„Co se týká říše otomanské, mám pocit, že spíše zneužívá soudní systém k tomu, že každý darebák a zloděj vyznání mohamedánského má automatickou ochranu, a křesťan je už pro své vyznání automaticky považován za vinného. A to je správné. Náboženství je opium lidstva a je třeba, aby lid neměl žádné opium. Lid musí chodit do práce, a ne se věnovat narkotismu.  A po pravdě řečeno, stát otomanský v tom má jasno. Už v roce 1876, krátce po nastoupení vlády sultána Abdula Hamída, zjistil jeden z jeho ministrů, že aby povznesl říši tureckou k bývalé slávě a vojenské moci, bude třeba celou říši zglajchšaltovat, a pokud se týká konečného řešení arménské otázky, Armény jest třeba ze světa odstraniti “

„To je ovšem hnus, pánové“, vyhrknul malíř. „Já chápu, že vzhledem k vašim zkušenostem z barbarských prostor východních máte inklinaci k těmto jednoduchým řešením, ale já si nemyslím, že bylo možno vylikvidovati celý národ. Národ můžete přesunout, přesídlit, vystěhovat, ale to se musí dít kulturně. Bez násilí. A hlavně bez vražd. Co to tady prosazujete?“

„No zrovna vy máte co povídat. Byl to váš státník kníže Bismarck, který někdy v roce 1883 prohlásil, že Německo nemá žádný zájem starati se o stav věcí a událostí v Orientu a že je lépe nechat tamní slabé národy padnouti. Právě na základě tohoto prohlášení velkého Němce, starého tureckého spojence, byli Arméni vydáni na milost i nemilost tureckému sultánovi. Angličani i Rusi měli své protichůdné zájmy a Otomani získali volnou kartu ke konečnému řešení.“

„Co je to konečné řešení?“ zeptal se se zájmem malíř.

Revolucionář na něj s pohrdlivým úšklebkem pohlédl: „Na to jsi ještě příliš mladý. Hleď si svojich akvarelů. Zajímavé spíš je, že sultán, když pocítil, že má volnou ruku, tak se do toho pustil. Brzy byla situace horší a horší než kdykoliv předtím. Křesťani byli všech práv zbaveni a každý mohamedán mohl beztrestně svoje zbraně, křesťanskou krví potřísněné, na veřejnosti nosit. Všechny zbraně křesťanům byly zabaveny ve státním zájmu. A oni mlčeli. Ani nic říct nemohli. Veškeré možnosti komunikace jim byly zabaveny. Nějaké tiskárny, noviny, knihy, na to mohli zapomenout. Propaganda musí zůstat v rukou státu. Zajímavé bylo, že vězení se plnila nepřáteli státu, ale na ulicích to nebylo poznat. Pokud arménská komunita chtěla protestovat, zavřeli jim organizátory protestů. Tisíce Arménů bylo ve vězení vyhladověno nebo otráveno. A nikdo si toho nevšimnul. Některé známé osobnosti pověsili přímo na náměstích jejich měst, aby se vystrašil zbytek. Není krásnější metoda podrobení města, než když tam napochoduje vaše jednotka, sebere nejznámější představitele a zabije je. To je jednoduché, účinné řešení. Seberete starostu, řezníka, pekaře, učitele, kněze a pošťáka, kterého všichni znají, přivedete je na náves a tam jim podříznete krk a necháte je napospas mouchám a krysám.

„No to je ale hnus, pánové, nechcete změnit téma?“

„Ale vůbec ne, to je jen začátek. Pokud je vesnice pořád odbojná, seberete jejich zástupce, vytáhnete je ve čtyři ráno z postelí a než se ráno rolníci vydají na pole, uvidí je na návsi s vytaženými střevy, jak chroptí hrůzou.“

„Jste hovada“!

„Ale nejsme. Pracující lid má právo shodit své okovy a buržoazie musí zhynout. Je pravda, že když ani druhá zastrašovací fáze nepomůže, pak je třeba přejít k likvidaci dalších, ale to se nedá nic dělat. Když se kácí les, lítají břízky.“

„A to nevadí, že zničíte nejlepší odborníky?“

„Ne, právě naopak. To je dobré. Ať lid vidí, že se  nezastavíme před ničím. Je dobré zničit právě nejlepší síly. V Turecku stačí udání jakéhokoliv mohamedána, třeba že ten a ten a ten protiví se rozkazů tureckých úřadů, nebo podezření, že by mohl být nebezpečný islámskému státu, a už je možné ho zajmout, uvěznit a ve vězení umučit nebo prostě popravit.  

Profesor se zamyslel: „To přece není možné, aby takováto zvůle byla normální.“

Filozof si promnul bradku: „Profesore, říkal jsem, že když se kácí les, lítají břízky, jak říkáme my revolucionáři. Řešení musí být rázné a konečné. Není čas ptát se, kdo je kdo. Nepřítel nesmí zvednout hlavu, a když ji zvedne, tak je mu ji třeba useknout. To platí pro každý boj. A je jedno, jestli se bavíme o boji mezi imperialisty, nebo o boji třídním. A to je zase náš boj. Těch Arménů je sice škoda, ale historii nezajímají názory poražených. Jak prohlásil ministr vlády sultána Hamída už před třiceti lety – jediná cesta ke konečnému řešení arménské otázky jest, že Armény je třeba ze světa úplně odstraniti. A musíte uznat, že takové řešení je konečné, a do budoucna už nepředstavuje žádné komplikace. Konec konců, vždyť ti Arméni se mohli kdykoliv dobrovolně vystěhovat. Nemuseli zůstávat v národě nepřátelském.“

„Ale vždyť to byla historicky jejich země, proč by se stěhovali?“

„Co bylo kdysi, bylo kdysi. Historie nikoho nezajímá. Důležité je, co je teď. Národ, který se není schopen bránit, musí být nahrazen národem životaschopnějším.“

„Ale to znamená vraždění. To je přece ve dvacátém století naprosto nehumánní, pánové“, namítnul profesor.

„Co je humánní nebo nehumánní, profesore, určuje vítěz. Až my, socialisté zvítězíme, rozpoutáme teror jako za francouzské revoluce. A nedá se to dělat jinak. Historie nás učí, že třídního nepřítele je třeba zlikvidovat, jinak zlikviduje on vás. Copak si myslíte, že bychom někoho poslali do vyhnanství na Sibiř, tak jak to dělá car s námi? Vždyť můžeme kdykoliv uprchnout. To není žádný velký trest. Až se dostaneme k moci, vytvoříme tábory, kde budeme koncentrovat nepřátele a fyzicky je likvidovat.“

„Jak likvidovat?“ zajímal se malíř.

„Třeba tak, jak to dělají Turci. Mají to dobře promyšlené. Zatýkají Armény za jakýkoliv přestupek a ve vězení prostě záhadně zemřou.“

„Ale to je přece nehumánní.“

„Ale no tak, co je na tom nehumánního? Je lepší být otráven nebo podříznut ve vězení, nebo je lepší být pověšen na ulici nebo být umučen ve svém vlastním domě před vlastníma dětma? Můžete si klidně vybrat.“

„Taková zvěrstva se tam dějí?“

„Ale to je přece jen začátek. Tureckým úřadům se zdál tento postup příliš pomalý a nedokonalý. A tak začali používat polovojenské, neoficiální, kurdské jednotky. Je to úžasně efektivní metoda. Přepadnou vesnici, odvlečou ženské, znásilní je a prodají do otroctví, chlapy zabijou, dobytek a majetek prodají, a co se nedá prodat, to se zapálí nebo zničí nebo srovná se zemí. Anebo vesnici brzy poté obsadíte mohamedány. Za rok nepoznáte, že tam žily nějaké křesťanské hordy.“.

„Ale to je nehumánní teror, to mohou provádět zaostalé národy někde v džungli, to se přece nemůže dít s vědomím státu.“

„Jak to že ne? Copak by se lidi takhle k sobě chovali, kdyby to nebylo podpořeno státním násilím? Právě stát rozhoduje, co je správné a co ne. A když stát řekne, že vražda je správná a spravedlivá a navíc podpořená nějakým vědeckým názorem, tak se prostě bude vraždit. Stačí označit nepřítele. A pak je možno beztrestně, bez ohledu na stáří a pohlaví vraždit vše. Lidi budou rádi vraždit, když budou mít pocit, že to je pro jejich dobro. Už koncem devadesátých let byl heslem mohamedánů, že „Arméni musí být zničeni za každou cenu“. A tím, že jim vláda přikázala odevzdat všechny zbraně, to jen podpořila.“.

„Co se týká mohamedánů, soudruhu Kobo, to musíme ještě rozpracovat. Oni jednají podle jejich knihy, a tam jsou různé násilné činy dobře popsány. Co si pamatuju, třeba v Súře 37 se píše: Když se s nevěřícími setkáte, bijte jim hlavy dolů tak, až velkou porážku mezi nimi způsobíte a ostatní uvrhnete v okovy. To je dobré, pokud se to týká křesťanů, ale je třeba to v jistém okamžiku utnout. Náboženství je sice opium lidstva, ale nesmí se to zneužívat proti nám, že?“

„Ale tak to se může dít někde v horách, v civilizovaných městech se něco takového stát nemůže, tohle prostě do Evropy nepatří.“

Co to povídáte, profesore? Přes dvacet tisíc Arménů bylo povražděno v Cařihradě, stovky povozů odvážely mrtvoly ven z města, pak si toho zahraniční diplomaté všimli a protestovat začali, ale to jsou jen takové diplomatické drobnosti. Vraždilo se dál, jen pod rouškou noci, aby se na to ti užiteční idioti nedívali. Ale nejde jen o teror násilný. Jestli vás to teda zajímá. Mnohem efektivnější je teror daňový. Je třeba ty buržoazní živly vysát zvyšováním daní a poplatků za kdejaký nesmysl. Je třeba navýšit daně, klidně až na 99 procent. A kdo nebude schopen odvádět daně a poplatky, tak je to kulak, anarchista, třídní nepřítel a toho je třeba po právu zlikvidovat. Zvýšíte daně, kulak nezaplatí a už je možno proti němu využít ozbrojenou sílu.“

„Teď trochu přeháníte, pánové. To nemá s právem nic společného. Konec konců, se změnou režimu v Turecku před pěti lety se situace změnila k lepšímu, ne? Mladoturci hlásají pokrok a stejná práva pro všechny.“

„Jak pro všechny? Co to žvatleš, ty buržoazní dědku? Mladoturci jsou placenými agenty naší revoluce v osmanské říši. Pokrok a stejná práva jo, ale jen pro příznivce mohamedánství! Cos jiného čekal? Arméni prosili úřady o právo nositi zbraň, ale samozřejmě jim to nebylo dovoleno. To by bylo nebezpečné. Ostatně domnívám se, že se čeká jen na vhodnou záminku, nějaký zastírací konflikt, a Turci tu akci dokončí. Němci jsou Turkofilové, ti je podpoří politicky. A pak už je to jednoduché. Sebereš jim možnost se bránit. Pak odvedeš chlapy, třeba na vojnu. Pak se vrátíš pro ženské a ty se buď podřídí, anebo je utopíš. Nebo upálíš.“

 „Tak dost! Nemám chuť poslouchat dále toto zločinné svinstvo. To je ten váš sociáldemokratismus? Vyvraždění a zmasakrování celého národa? Moc dobře vím o tom, co se tam děje. Němečtí diplomati mi referovali. Co toto je za svinstvo? Muže odvést do pracovních táborů, a pak je na odlehlých místech porubat. Svázat je k sobě a svrhnout z mostu do řeky. Strašlivým bitím a mučením zbavit se inteligence. Nahnat lidi do vagónů pro dobytek a nechat je tam vyhladovět a zemřít žízní.“

„No no, to zas máme mezi sebou jednoho humanistu. Víte, kolik lidí se vejde do takového dobytčáku? Přesně 90. Turci to mají dobře spočítáno. A budou tak namačkáni na sebe, že když je pár dnů necháte jezdit sem a tam, za týden vyložíte jen mrtvoly.“

„Jste zvířata! Celá ta vaše socialistická banda. Byl jsem vždy pro socialismus, ale to, co tady hlásáte, to je zvrhlost. Deportovat celé národy, kostely jejich přeměnit na mešity.“

„Náboženství je opium lidstva, profesore. Aspoň se zbavíme potenciálních nepřátel a nebudeme je muset zabíjet my. Až tady ve Vídni nebo v Praze se naše strana dostane k moci, a to si pište, že to bude moc absolutní, tak vy budete zatčen mezi prvními. A osobně dohlédnu na to, aby z poslanců říšského sněmu nezůstal ani jediný. Sami si vykopete své hroby a do nich budete porubáni. Anebo půjdete do pracovních táborů – i když, z vaší práce už toho asi moc nebude, to vás raději zavedeme tak jako ti Turci do jeskyně, a u vchodu zapálíme vatry. Udusíte se do jednoho během hodiny. To bude konečné řešení pro všechny, kteří nepůjdou s námi.“

„Něco vám povím. Jsem sice humanista, ale všechno má své meze! Kdyby vy jste se měl stát vůdčí osobností v kterémkoliv státě, nebudu váhat užít jakýchkoliv peněz, abyste byl odstraněn, třeba zločinem. Vražda na tyranu totiž není zločinem!“

Revolucionář Koba se naklonil nad stolem a chytil profesora za límec: „Nemám rád, když se tady se soudruhem někdo takhle baví. To už nikdy nedělej, dědku!“ Malíř, který nevěřícně poslouchal a sledoval celou scénu s rostoucí nevolí, se náhle vymrštil a odtrhnul ruku z profesorova saka, až knoflík odletěl k vedlejšímu stolu. „A dost! Nesnesu více něco takového k člověku, který je mým hostem! Vy jste přivandrovalci v této německé zemi, jste tady chvilku, ale už se tady roztahujete jako doma! Stačí, když vyjdu na ulici a první četník vás odvede do kriminálu! Kdo ví, jestli jste tady vůbec legálně!“

Kavárna ztichla a všichni se otočili ke stolu, kde seděla naše čtveřice.

Gruzínský revolucionář i filozof se na sebe podívali. I přes množství vypitého koňaku jim okamžitě došlo, jaké jim v tomto nepřátelském prostředí hrozí nebezpečí a pomalu se zvedli ze židle.

Tady by identita Stavrose Papadopoulose nemusela projít policejní lustrací hladce, řečtí zemědělci přece jen standardně nepatřili mezi pravidelné návštěvníky vídeňských kaváren.

V kavárně Central bylo ticho jak v kostele, všichni hosté překvapením ztichli a sledovali, jak celý výstup skončí. Filozof se krátce zamyslel, šáhnul rukou do kapsy a profesor se s úlekem vztyčil. Filozof se ale jen pousmál, vytáhl ruku z kapsy a opileckým gestem plným opovržení hodil na stůl pár mincí. Navléknul si pomalu zimník, nasadil beranici a naklonil se nad stůl, opíraje se o něj rukama sevřenýma v pěst. Zadíval se na malíře svýma malýma, šikmýma očkama, podlitýma krví po několika skleničkách koňaku: „Kdybych chtěl, rozdrtil bych tě jak štěnici.  Historické poslání naší doby mi ale dává převahu nad takovým idiotem, jako jsi ty. Jsme to my, kdo teď bude stanovovat nový řád a definovat úlohu lidstva. Některé třídy budou odstraněny, ať se ti to líbí, nebo ne. Tento vykořisťovatelský společenský systém bude zničen a nahrazen jiným. Zrušíme jakékoliv hranice, zničíme jakékoliv tradice, vytrhneme jedince z jejich prostředí a vytvoříme pro něj prostředí nové. Jestli se mu to nebude líbit, rozdrtíme ho. Kapitalismus i takzvaná demokracie budou zničeny, nejdřív jim vezmeme jejich obsah, a pak je vyhodíme na smetiště dějin. A dílo dokoná vojenský duch dělnické třídy, vedené našimi nejlepšími kádry tajné policie. To vše je dávno předurčeno univerzálním cyklem běhu světa a vývoje lidstva. Nejsme bezcitní, jak si myslíte. Jsme pragmatičtí. Za námi stojí dialektika dějin. Chcete -li zvítězit, musíte po jistou dobu zavést diktaturu. Kdo to nepochopí, bude odstraněn. A jestli to bude Armén, Žid nebo Němec, je jedno. Některé národy musí být obětovány. Vše, co se dnes ve světě děje, je dávno psáno už v Novém i Starém zákoně. Kapitalisti, komunisti i užiteční idioti jsou součástí tohoto programu, o jehož realizaci nemáte tušení, pánové. Už brzy se budete divit, jaké trosky zbydou z tohoto světa. A na troskách tohoto starého, zahnívajícího světa vyroste svět nový. Nový řád, kde každý bude konečně šťasten, ať už se mu to bude líbit anebo ne. Užijte si posledních chvil, než zhasnou světla.

Dobrou noc.“

Oči malíře a revolucionáře se na zlomek sekundy setkaly. Už nikdy nebudou mít příležitost setkat se tváří v tvář. V tomto okamžiku ani jeden z nich netušil, že za čtvrt století se stanou největšími spojenci, a jen nedlouho poté naopak největšími nepřáteli, jaké světová historie pozná…

---------------------------------------------------------------------------------------------------------------

Dne 26. srpna 1939 si v nočních hodinách říšský vůdce zapsal do svých poznámek:

"Večer přijel z Moskvy vítězný Ribbentrop. Tvrdí, že Stalin je velký muž. Také Hoffmann je Stalinem zřetelně unešen. Prý na něj udělal dojem inteligentního, silného, leč poněkud záludného vladaře. Dlouhá debata s Hoffmannem. Trvám na tom, aby mi slovo od slova vyprávěl, jak to bylo v Moskvě. Zajímá mne přirozeně především Stalin. Snažím se tomu muži dobře porozumět. Důvodně se však obávám, že nejlepší příležitost k našemu opětovnému osobnímu kontaktu jsme již promeškali."

---------------------------------------------------------------------------------------------------------------- 

Ještě dlouho poté, co dva muži, kteří vyběhli do mrazivé lednové noci a třískli za sebou dveřmi, panovalo v kavárně prosycené vůní černé kávy a balkánských cigaret zlověstné ticho…                                                          

Synci a děvuchy, děkuji velice velmi, bo po tydnu společne prace na rozšiřovani povědomi o nekorektnim romanu "1913" jsme na 27% cilove hodnoty nutne pro vydani v srpnu. A to je dost dobre. Pokud vam to nebude vadit přečist si ukazku z kapitoly, ještě v syrove, neupravovane formě, pak se ju pokusim umistit do dalšiho přispěvku...

Ladik Větva

Děkuji všem novym učastnikum projektu a jdu pro vas připravit ukazku kapitoly, ať mate mezitim co čist :-) Mimochodem, znate teho povaleča na obrazku? :-)

Ladik

Tuž pokrok je pokrok! Když to takhle pude dal, tak za 42 dnu běhu akce budeme na 126% :-)

Děkuji :-)

Ladik Větva

PS: Iljič je fešak, co?

Doufám, že ty 4 pány poznáváte. kdyby se nad stolem vídeňské kavárny, kde spolu jednoho lednového večera roku 1913 seděli, uvolnil lustr a všechny čtyři na místě zabil, svět by byl ušetřen mnoha hrůz. O tom jak málo někdy stačí, aby běh historie kráčel úplně jinými cestami, je tato kniha.