Euroskate party Knihy

Díky všem startérům za podporu, ale někdy se až tak úplně nezadaří. Vydání knížky teď budu mít o něco složitější, každopádně ho nevzdávám. Do knihkupectví se Euroskate party nedostane, jistou jí mají autoři textů, fotografií a ti odvážní, kteří přispěli na Startovači. Budu na vás pamatovat a v září se ozvu, knížka bude! Taková skejtová bibliofilie :) Pokud si jí chcete předobjednat, nebo na vydání  přímo přispět, piště prosím přes www.goodroots.cz. Fingerboardy a skejtové desky jsou k dispozici, knížka spatří světlo světa v říjnu 2020.
Honza Bouček

Tomáš Fiala, Plzeň 2019. Foto Jaromír Jirman

Tomáš Fiala
Vždycky když s tím chci seknout, tak mi Dalibor zopakuje tu větu, co říkal Martin: koukej se na toho zmijáka, jede mezi těma kuželkama jako had, neudělá pohyb navíc a podívej, jak je rychlej. Tak se chytím za nos, jedu dál a říkám si: těch pár vteřin to vydržíš, zahrát si na to, že seš mladej…

Neil Danns, Hradec Králové 1990. Foto Petr Klein

Renata Škrabalová
Paříž byla nádherná a byl to úplně jinej zážitek, než když jsme byli dva roky předtím v Münsteru. V každým knihkupectví visel Havel a jak Francouzi slyšeli češtinu, hned se nás ptali, jak se cejtíme a že to bylo úžasný ta Sametová revoluce. Spali jsme v autobuse v Buloňským lesíku a užívali si tu svobodu. Závody v centru Paříže, přímo naproti Eiffelovce měly neskutečný kouzlo. Organizátoři byli překvapený, že jsme dorazili, sice nás pozvali, ale my jim nepotvrdili, že přijedeme. 

Ivo Škrabal
Chtěli po nás startovný asi padesát franků a ty my jsme samozřejmě neměli, tak jsme to ještě ukecali a jeli grátis. Já byl první, Martin Tůma druhej a Pepa Štefka třetí. Za první místo bylo 120 franků, takže když jsme dali ty prachy dohromady, měli jsme to startovný z čeho vrátit. 

Jörg Ludewig
Zpovykaní skateři zatím hotel zimního stadionu proměnili ve válečnou zónu. Roztodivné palné a vrhací zbraně lacino nakoupené v místním hračkářství, prošly testem v hotelové hale. Zkouška z velké části selhala. Střely zůstaly neporušené, ale nikoli rámy obrazů a lampy, které byly míčky sestřelovány. Za noci pak vstoupil do hry ještě lacinější alkohol. Jeho oběti ležely nehybně, sténaly nebo se apaticky pohybovaly až do časných ranních hodin po chodbách hotelu.

Stavba u-rampy den před závodem, Madrid 1989. Foto Hanka Boučková

Honza Smolík
Na jaře 1989 někoho napadlo, asi Martina, že bychom se mohli vypravit do Lotyšska, kde chtěli místní skejťáci taky uspořádat mezinárodní závody. Lotyšsko pro nás bylo stejný dobrodružství, jako když do Československa přijeli Claus a Shane. Měli jsme výhodu oproti ostatním skejťákům ve Východním bloku v těch fungujících vazbách na Západ a kdo uměl anglicky, mohl si napsat do Ameriky o časopisy a vybavení. V Polsku, Maďarsku a většině SSSR o skateboardingu nikdo nic nevěděl.

Milan Pešík
Říkali jsme klukům, že musíme jet někdy na Východ, jestli chtějí jezdit na Západ. Červnovej výlet na lotyšský závody bylo velký dobrodružství a v září nás čekalo mistrovství Evropy v Madridu. To taky nebylo úplně jednoduchý. Sehnat víza do Francie trvalo tři měsíce, do Španělska jenom měsíc, ale Španělé nám je nedali dřív, než jsme měli ty od Francouzů a Francouzi chtěli nejdřív vidět víza do Německa. Všechno bylo strašlivě složitý.

Marek Choc
Samozřejmě, že hlavníma disciplínama ve Swansea, jako už ostatně v tý době na všech závodech v západní Evropě, byly freestyle, streetstyle a rampa. Jel se i slalom speciál a to, že se naše tehdejší parádní disciplína pomalu stávala v evropským skejtu popelkou, dokládal i fakt, že jsme startovali koloběžkou, neboť nebyly nájezďáky. Nás Čechů byla ve startovním poli, čítajícím asi jenom deset lidí, přesila. Taky to bylo vidět na výsledcích. 1. Tomáš, 2. Pepa, 3. já.

Jörg Ludewig
Freestyle je určitě velmi populární disciplína, a dokonce si vysloužil živé televizní vysílání v Československé televizi. Velkým překvapením byl Plamen Kosturkov z Bulharska, freestylový fanatik. Během dvou let se vypracoval na vysokou úroveň a dostal se do evropské špičky. Jeho vybavení musí zahanbit ty, pro které znamená i malé škrábnutí na prkně konec světa. Jeho kola nemají průměr větší než 40 mm, jeho deska je úplně rozbitá, ale rozjel na ní takový freestyle, že se dostal na druhé místo v kvalifikaci, a nakonec i ve finále. Pokud se v Bulharsku změní politický režim, určitě o něm v Evropě ještě uslyšíme. 

Petr Löwy
V červenci jsem dojel v Münsteru mezi profesionálama šestej, skejtoval jsem s Rodney Mullenem, v hale bylo šest tisíc lidí a bylo mi jedno co je to za cirkus. Všichni jsme měli na freestyle stejný rovný a krátký prkna, zvedlej jenom tail, bez konkejvu, utažený treky. Rodney měl prkno dlouhý, zvedlej i nose, prohnutou desku a treky volný jak na street. Trénoval vedle mě, tak jsem se ho zeptal, jestli si to jeho prkno můžu zkusit. Projel jsem se a nechápal, jak na tom může jezdit. Za dva roky už na těch prknech jezdili všichni, ale už jen streetstyle.

Martin Tůma
Na italský hranici jsme přejížděli přes menší přechod, celníci se vyptávali, kam jedeme a my že na závody a co že tam jedeme dělat a my že vyhrát a oni se smáli, že všechno přece vyhrajou Italové, a my že ne, že to vyhrajeme my a Potok že jim ukáže jak. Tak na parkovišiti za celnicí rozjel freestyle. Ten přechod byl fakt malej, sloužilo tam asi jen šest celníků, všichni chtěli Tomáše vidět, ale někdo musel odbavovat auťáky. Na Frantu, kterej byl z nás nejstarší, se pokoušeli navlíknout sako od uniformy, ale pasovala mu jen čepice, tak jsem si vzal to sako já a stáli jsme na celnici jak Laurel s Hardym a řídili provoz.

Radim Hromádko
Všechno jsme měli připravený a domluvený, závody měly odstartovat v sobotu 25. listopadu a tejden předtím seřezali policajti studenty v Praze na Národní. Začala revoluce a díky ní mě pak nezavřeli, protože co se v Hradci dělo to bylo hrozný. Na intru, kde skejťáci spali, bylo dost škody na majetku v socialistickým vlastnictví. Byla tam taky nadživotní busta Klementa Gottwalda, kterou v noci někdo zničil. Urazil mu nos a já pak kvůli tomu měl děsný problémy, bylo to považovaný za zneuctění památky čelního představitele KSČ, a to byla ještě pořád absolutně nemyslitelná věc.

Hans Puttis Jacobson, Praha 1988, foto Lukáš Volek

Renata Škrabalová
Viděli jsme na závodech v Münsteru ty americký hvězdy, co jsme znali z časopisů, ale vůbec ze sebe nedělali něco extra. Drželi jsme s těma, co jsme se znali z Československa ze závodů. Jak jsem ve slalomu postupovala dál, tak na mě vyšla jízda s Clausem Grabkem. Stáli jsme vedle sebe na rozjezdovejch rampách a povídali si. Když nás odstartovali, jel tak že mi natrhnul zadek. Jezdil dobře a všechno. Rampu, freestyle, street i ty slalomy.

Franta Zíka
Když jsme se Mírou Bartošem poprvé vrátili z Münsteru a já šel do školy v těch hadrech co jsme si přivezli, s kostlivcem na triku na zádech, hrozně mě proprali a jakože Zíka, to si děláte prdel. Bylo jasný, že se pohybujeme v kultuře, která tady moc doma není. Policajti si nás na závodech fotili a zjišťovali si, co jsme to za divný ksichty. Kolem rampy byli všichni většinou pankáči.

Robert Thiele
Bylo mi asi třináct, když jsme s kámošem jezdili na skejtu u Hlavního nádraží a zatkli nás policajti. Dvě dětský duše, co se vozily z kopečka. Odvedli nás na fízlárnu, kde nás tři hodiny dusili. Naši byli v práci, takže jsme tam zkejsli fakt dlouho a policajti na nás byli hnusný a dali nám to sežrat. Neměli jsme na silnici co dělat, ale kdyby nám řekli: kluci tady nejezděte, bylo by to vyřešený. Spousta podobnejch věcí, když se nastřádá, tak jednou si řekneš, že z toho musíš ven.

Titus Dittmann
Martinovým argumentem, kterým Euroskate prosadil na nejvyšších místech, totiž bylo, že mnou pořádané akce na Západě dominují nad evropskými šampionáty a že je načase vytvořit tomu v Praze protipól. Myslel jsem si, že takové zdůvodnění bude skvělé, protože politická soutěž byla vždy používána jako prostředek k dosažení politického cíle. Byli jsme si jistí, že skateboardisté nebudou řešit žádnou rivalitu mezi Východem a Západem a nepřistoupí na ni, sjednocoval je skateboarding.

Milan Pešík
Mela nastala, když se chystalo televizní vysílání. Do dnešní doby je peklo zvládnout minutáž přímýho přenosu a tady byla na jedný straně přesně nalinkovaná kulturně-politická struktura, k tomu ještě StB a na druhý straně nespoutaný skejťáci, co v žádným případě nechtěli ubrat. Museli jsme začít přesně v 15 hodin, ale pro skejťáky to byl jen orientační čas, kdy by se asi tak mohli sejít. Ve čtvrtek a v pátek se jely kvalifikace, kde si televizáci předtočili záběry, kdyby byl průser, a ty pouštěli ve chvílích, kdy se v hale nic nedělo, nebo se přestavovaly překážky. Přenos nakonec vyšel moc pěkně a když skončil, režisér prásknul sluchátkama na stůl a řekl: sbalte si to sami, já se jdu vožrat, skejťáky už nikdy v životě nechci vidět.

Jörg Ludewig
To, co oficiálně začalo, mělo i oficiálně skončit. Závěrečná párty po Euroskate se konala v zahradní restauraci mimo centrum. Oficiální projev v předsálí trval přesně tak dlouho, dokud byla stažená opona zakrývající bufet. Když se uprostřed dojemné řeči vysunula, během pěti sekund se žádný ze skaterů už o projevy nezajímal a všichni vtrhli do bufetu. To trvalo asi jen pět minut, pak se v řeči mohlo pokračovat, protože bufet byl prázdný. 

Mark Gonzales, Prachatice 1987. Foto Jan Šibík

Tomáš Potůček
V červnu 1987 jsme jeli s Martinem Kopeckým a s Martinem Cavinou na Světovej pohár do Münsteru. Tenkrát tam bylo jen málo Američanů a byli něco extra, stejně jako my z Východu. To nás dalo dohromady s Markem Gonzalesem.

Jörg Ludewig
Kdybych měl někdy zapomenout na něco, co jsem ve skateboardingu zažil, tak to v žádným případě nebude desetidenní SUMMER CAMP v ČSSR. Pokud si myslíte, že vy už jste viděli všechno, co má co do činění se skejtem, tak se šeredně mejlíte. Skateboarding za Železnou oponou je totiž úplně jinej.

Míra Bartoš
Pro skejťáky z venku byly prachatický kempy sexuální žně. Všechny český holky, když za totality viděly Zápaďáka, tak to bylo to největší afrodiziakum. Spousta prachatickejch holek má určitě na chatičky na Kandláku spoustu vzpomínek. Později už na summercampy jezdily i pražský holky, když se dozvěděly, že u nás budou amíci. Měli se tady jako princové.

Martin Kopecký
Když jsem v pátek 13. listopadu přijel do dějiště závodů – brněnské haly Rondo, přípravy právě vrcholily. Zdravil jsem se srdečně s kamarády z celého světa (věřte, „skejťáci“ jsou bez ohledu na to, zda berou 20 000 dolarů měsíčně, nebo jezdí jenom pro radost, jedna velká rodina). Konečně jsem potkal ředitele OPEN Romana Hanzlíčka. Byl v modrákách a měl opuchlé oči – několik nocí skoro nespal. „Je to na mrtvici!“ hlesnul jenom a začal dávat dohromady spolu s dalšími obětavci rozřezanou rampu, protože takovéhle monstrum by se žádnými dveřmi do Ronda v celku nedostalo. Bez Romana by tenhle závod asi nebyl.

Shane Rouse
Moje cesta do ČSSR začala jako dobrodružství, ale stala se z ní zkušenost, byl to zážitek, lidi byli skvělý a duch skejťácký komunity úžasnej. Poznal jsem Jimmyho Bagina a byli jsme si blízký, ale zabil se a poslední s kým mluvil, byla Petra. Zůstal jsem tady tenkrát o pár dní dýl, abych mohl na pohřeb, kam přijeli skejťáci z celýho Československa. Svoje skejtový vybavení Jimmy před smrtí prodal a peníze nechal doma v obálce, na párty pro skejťáky, aby oslavili jeho život.

Andy Carlsson, Olomouc, září 1986. Foto Vojtěch Písařík

Luděk Váša
Začali jsme shánět letenky do Vancouveru a Peter Kiss se vydal do Pařížský ulice, kde měly tenkrát sídlo všechny aerolinky světa. Všude se mu vysmáli, až v poslední kanceláři ve Swissairu narazil na chlápka, kterýho náš plán vyhrát mistrovství světa tak pobavil, že nám slíbil letenky do Toronta a chtěl za ně jen reklamu ve skejtovým časopise. Tady tenkrát vycházel jen samizdatovej SMYK, ale Peter mu bez mrknutí oka reklamu slíbil a letenky jsme měli v kapse.

Martin Kopecký
V pátek jsme všichni přijeli z Prahy do Olomouce. Společně se Švédy a Němci jsme se šli podívat na stadion sportovního klubu Sigma, na místo závodů. Před stadionem stálo letadlo (bar). Zeptal jsem se Puttise: „Kam poletíme?“ Odpověděl: „Nepotřebuju k lítání letadlo!“ O pět minut později jsem na olomoucké rampě viděl, že je to pravda. Puttis letěl a křičel: „Je to nejlepší rampa, jakou jsem kdy skejtoval!“ Ubytovali jsme se v hotelu a začali zkoumat noční život Olomouce.

Marek Choc
Jani Söderhäll vyhrál v Olomouci paralel slalom a ve special slalomu byl druhej. Když se vracel domů, pořád ještě disponoval velkou sumou československejch korun a nevěděl co s nima. V roce 1986 se tady pro zápaďáka moc zajímavejch věcí koupit nedalo. Někdo Janimu poradil, že snad jediný, co má v ČSSR cenu je českej křišťál, tak nakoupil tašku skla, zabalil ho do skejtovejch triček a vyrazil na hranice. Při celní kontrole byl dvěma českejma celníkama dotázán, odkud jede a co veze. Jani odvětil, že jede ze závodů a že to sklo co veze jsou ceny, který na závodech vyhrál.

Vašek Bartoš
To co se dělo kolem skejtu v Československu, to byla revoluce, to jinde ve Východní Evropě nebylo. Na jaře 1986 byl v Prachaticích v rámci družby s největší jihočeskou mlíkárnou nějakej sovětskej potentát z RVHP, co šéfoval největší běloruský mlíkárně. Jak se tak flákal po městě, tak si všimnul našeho novýho účka a nás pak oslovil prachatickej ředitel, že ten soudruh projevil děsnej zájem a chce postavit takovou rampu v Rogačevu, v Gomelský oblasti. Nafotil si jí, naměřil, a protože Sovětskej svaz byla země neomezenejch možností, pár tejdnů potom přišel do naší mlíkárny telegram: "rampa stojí, pošlete instruktora".