Hordy Knihy

Hordy právě přicházejí! V České republice vypukla zombie apokalypsa. Pravá nefalšovaná zombie apokalypsa. Přišla jako blesk z čistého nebe a uvrhla celý svět do zmatku a beznaděje. Svoji zombie apokalypsu má už leckdo. Američané, Britové, Němci, Francouzi, Číňané a dokonce i Korejci. Tak proč bychom ji konečně neměli i my, Češi.

Zombie apokalypsa po česku…

Co můžete čekat? Dynamický děj plný překvapivých zvratů. Spoustu akce, napětí a černého humoru. Hektolitry krve a vyhřezlých vnitřností. Retardované kanibaly. Hordy nakažených rozsévající šílenství a zmar. Ale také nezlomné a odhodlané hrdiny. Lásku a naději, kterou nezardousí ani ty nejhnilobnější spáry smrti. 

Převážná část příběhu se odehrává na Hořovicku a v okolí Plzně. To však nevylučuje překvapivý závěr. Čtenář si bude muset sám odpovědět na otázku, zda jsou horší ti živí nebo ti mrtví.

Zombie apokalypsa… to se musí každý spoléhat především sám na sebe. Já se tudíž rozhodl, že se poprvé ponořím do zatuchlých vod crowdfundingu.

Co nabízím? 300 stran zábavy, humoru a morbidity. První ryze český zombie masakr. Trička s nejlepší dostupnou kvalitou potisku, který bude jedinečný svým zpracováním a přežije i zombie apokalypsu. Plakáty s ilustrací od D. Gorecrafta.

Kompletní obálka knihy .

Hororový román Hordy je mým splněným snem. Snem, který se mi díky stovkám hodin práce podařilo tento rok uskutečnit. Přesně tak. Kniha již byla dokončena. Zbývá poslední krok. Tím je vypuštění „hord“ do světa. Mým přáním je dát románu Hordy podobu profesionálně zpracované knihy. Neváhal jsem investovat nemalou finanční částku do profesionálně zpracované obálky, korektury textu a sazby. Čtenáři se tak dostane do rukou plnohodnotná kniha. Pevně věřím, že crowdfunding je pro Hordy správnou cestou. A to především proto, že kniha tak, provedením i obsahem, zůstane plně v mé režii a vyjde v takové podobě, která naplní nejen mé očekávání. Jelikož jde o sen, který se stává skutečností, mělo by tomu tak být.

Trička Hordy s nesmrtelným potiskem

Plakáty

Originální malba od D. Gorecrafta 

Knihy, trička i plakáty zadám do výroby ihned po ukončení kampaně. Po dodání budou odměny neprodleně odeslány na adresy startérů. Poštovné a balné v rámci České republiky je v případě všech odměn v ceně. Poštovné a balné do zahraničí bude řešeno individuálně dohodou.

Pokud Hordy uchvátí částku:

150 000 Kč

Pustím se do dalšího ambiciózního projektu.

350 000 Kč

Hordy zaplaví svět.

Všem zájemcům o knihu a pravověrným fanouškům hororu předem děkuji za podporu.

 

Následuje šest krátkých ukázek z knihy Hordy. Mým cílem je nastínit charakter díla a současně neprozradit nic zásadního. Ten nejšílenější nářez najdeš teprve v knize!

            Ukázka 1:

           Vládu nad ložnicí převzalo šero. Po cestě do postele jsem skrze žaluzie vyhlédl z okna. Ulice vypadala klidně. Co jiného by se dalo v pokročilou noční hodinu čekat. Pouliční lampy osvětlovaly přeplněné parkoviště a jejich svit dodával lesk mokrému asfaltu. Přes den pršelo a bylo pořád ještě zataženo. Koncem března bývalo počasí prostě takové.

            Najednou jsem koutkem oka mezi auty na parkovišti zaznamenal pohyb. Potácela se tam dvě podivná individua.

            „Ti feťáci berou čím dál tím větší svinstvo.“ 

            „Neřeš to a pojď ke mně.“     

            „Pojď se podívat. Tohle jsi ještě neviděla.“

            Zvědavost je prostě zvědavost. A o té ženské by se dal napsat celý román. Denisa - tak se moje životní láska doopravdy jmenovala – vstala z postele, přitiskla se ke mně a podívala se ven.

            Feťáci jakoby vůbec nevěděli o světě. Naráželi do aut a zmítali se v nekoordinovaných křečovitých pohybech. Spíš než o rajský únik z tíživé reality šlo o pěkná muka. Jakoby jim v žilách kolovalo samotné peklo. I když jsme bydleli v nejvyšším osmém patře, i přes zavřené okno bylo slyšet přidušené chrčení pronikající tichem nočního sídliště. Bylo to vážně odporné. A navíc divné.

            „Lásko, viděl jsi někdy takhle sjeté lidi oblečené jako důchodce?“ zeptala se mě Denisa.

            Ti dva skutečně vypadali jako páreček důchodců, kteří svůj šatník neobměnili snad od období normalizace.

            „Tak tohle je sakra divný,“ poznamenal jsem.

            „Neměli bychom jim zavolat sanitku? Co když si vzali nějaké prošlé nebo pořádně neotestované léky a takhle to teď s nimi mává.“

            „Počkej ještě chvilku…“

            Najednou se zpoza rohu vyloupl mladík, který kráčel domů po bujarém večeru stráveném na nějaké oslavě. Pobrukoval si a ležérně se blížil k místu, kde se potáceli ti dva zfetovaní důchodci. Všimli si ho. Jako smyslů zbavení se začali s maximálním možným úsilím belhat jeho směrem. Jejich pohyby byly trhavě nepřirozené a vydávali sípavé skřeky, které byly čím dál tím hlasitější.

             Mladík se zastavil a pohleděl směrem k nim. Bylo zřejmé, že vůbec netušil, jak by měl reagovat. Snažil se jim pomoci a oni se na něho sápali. O několik vteřin později se podivné divadlo změnilo ve smrtelný zápas. Jeden z penzistů začal tahat mladíka za ruku. Ten ho od sebe s křikem odháněl. Mezitím se druhé kreatuře podařilo pověsit se mu na záda. Teenager řval jako pominutý, poněvadž jeho hrdlo a obličej zaplavovala krev. Bezmocně mával rukama kolem sebe a po chvíli klesl na kolena. Důchodci se chovali jako šílení. Byli na něm přisátí a požírali ho zaživa. Tělo mladíka už leželo na mokré zemi a potůčky krve se vpíjely do dešťové vody. Řev ustal. Jeden z útočníků rval chlapcovo hrdlo na cáry a druhý se pustil do jeho bezvládného těla. Maso, krev a vnitřnosti opouštějící rozervaný hrudní koš stupňovaly jejich zuřivost a dodávaly jim nelidskou sílu. Celé to morbidní představení vypadalo jako scéna z nějakého hodně špatného hororu.

            Chudák Denisa vedle mě zbledla.

            „Zavolej policajty,“ špitla roztřeseným hlasem.

            A já? Najednou mi to došlo. Tohle bude masakr. Šílenej masakr.

            

            Ukázka 2:

            Usmál jsem se a pevně sevřel volant. Byl jsem si vědom toho, že jsem měl z pekla štěstí.

            Pokračovat do nitra brdského vojenského prostoru se mi nechtělo. Bylo pravděpodobné, že tam armáda pořád bude držet pozice. Bylo mi jasné, že za stávající situace by byl náš osud v rukách velícího důstojníka. Na to jsem měl moc pěkné auto a spoustu lákavých věcí, bez kterých bych se obešel jen velmi nerad.

            Místo pokračování rovně na Jordán jsem zabočil vpravo na asfaltovou cyklostezku vedoucí do Strašic. Pootevřel jsem přední okýnko a vnímal libé vůně lesa. Nasládle kořeněná vůně jehličí byla jako živá voda omlazující duši. Tyhle lesy jsem miloval. Konečně jsem si zase vychutnával svět. Do tichého šumění větru zpívali ptáci a větve stromů si pohrávaly se slunečními paprsky. Jel jsem pomalu a užíval si klidu. Úzká lesní cyklostezka měla kvalitní povrch a pozvolna stoupala na jeden z hřebenů brdské vrchoviny. Nahoře se cesta lámala a sestupovala směrem na Strašice. Znal jsem to tu dobře, poněvadž jsem tudy s oblibou jezdil na kole.

            Denisa na zadním sedadle pořád ještě spala. Škoda, že přicházela o tak nádhernou projížďku.

            Sjel jsem dolů na okraj obce Strašice. Po pravé straně jsem mezi vzrostlými borovicemi spatřil první domy. Strašice byly malé městečko, respektive velká vesnice. Podobných osídlení bylo v této oblasti několik. Žilo tam relativně dost lidí, byla tam příšerná nuda a vůbec nic na práci. Ani teď mě nenapadal jediný důvod, proč bych tam měl zavítat. Chtěl jsem najít nějaké menší a odlehlejší místo.

            Zabočil jsem tedy vlevo do hloubi lesa. Pamatoval jsem si, že se tam nacházelo několik hájoven a samot. Jedna z nich by mohla být tím pravým místem, kde bychom se mohli na několik dní ukrýt, dát se psychicky do pořádku a s chladnou hlavou zosnovat nějaký smysluplný dlouhodobější plán. Myšlenka na pár dní v klidu pod ochranou lesa se mi zamlouvala. Denisa bude jistě mít také radost. Vůně léta a barvy přírody byly dozajista příjemnější než betonová šeď a pach smrti.

            Pokračoval jsem necelých pět kilometrů do nitra lesa a pak ze silnice odbočil vpravo na kamenitou lesní cestu. Po několika stech metrech tam měla stát malá hájovna, která splňovala moje požadavky na dočasný úkryt. Asi dvakrát jsme tudy projížděli na kole a to místo se nám líbilo tak, že nás přimělo snít o pěkné chatě na romantickém místě hluboko v kopcích. Nikdy by nás nenapadlo, že se dočkáme za takhle podivných okolností.

 

             Ukázka 3:

             To už hovado popadlo Karla oběma rukama. Nejdřív s ním udeřilo o strop a pak o zem. V těle mého bývalého spolužáka zapraskaly kosti. Monstrum disponovalo nepředstavitelně brutální silou. Vzalo Karla za nohu a mlátilo s ním o zem ze strany na stranu, jako když si nepříčetné dítě vybíjí zlost na plyšovém medvídkovi. Nebožák Karel létal vzduchem jako hadrová panenka. Po několika tvrdých úderech o zem se na jeho bezvládném těle objevil bezpočet otevřených zlomenin. Končetiny měl v nepřirozené poloze. Jediná kost v jeho těle nemohla zůstat celá. Rozlícený ničitel utrhl Karlovi pod kolenem levou nohu a zakousl se do syrového masa. Lidé, kteří vypadají jako trpaslíci z fantasy ság, by takhle umírat neměli.

             Pořád mi zvonilo v uších a hlava mě bolela jako střep. Jestli jsem se chtěl ještě někdy shledat s Denisou, musel jsem se dát rychle dohromady. Trochu mě probral křepčící retard – pták. Přestože se zdál být neškodný, lezl mi na nervy ze všech nejvíc. U pasu jsem nahmatal vrhací nože.

             „Tentokrát budu po nosorožci házet šipky,“ pomyslel jsem si cynicky.

             Hovado zahodilo kus Karlovy nohy a otočilo se na mě. S hubou umazanou od krve vypadalo jako démon z jiného světa.

 

             Ukázka 4:

             Bylo to neuvěřitelné, ale nikdo kromě Vojtěcha nezaplatil útok tisícihlavé hordy životem. Nebylo ale sebemenších pochyb o tom, že starý pán nám všem zachránil krk. O den později jsme se s ním s náležitými poctami rozloučili.

             Kombajn použitý v boji už nebylo možné opravit. Odtáhli jsme ho ke strži a nechali ho tam. Na otevřeném prostranství před osadou jsme ho nechtěli nechávat, poněvadž by mohl v budoucnu překážet. Nemohli jsme vědět, kdy a před čím zase bude potřeba naši komunitu bránit.

             Když padl poslední nakaženec, opřel jsem se vyčerpáním o zeď. Byl jsem na pokraji sil. Denisa mě zpoceného a třesoucího se odvedla do postele, kde jsem okamžitě usnul. Moji spolubojovníci na tom nebyli jinak.

              Dokázali jsme to.

 

               Ukázka 5:

               Už jsem ani nestál na podlaze, ale na tělech. Po pěti minutách se mi podařilo prosekat si cestu až k vyskleným vchodovým dveřím. Venku čekali na porážku další nakaženci. Několik se jich belhalo po schodech dolů z vyšších pater paneláku. Hra ještě nekončila. Stál jsem na chodbě a rozsekal každého, který se ke mně přiblížil. K nohám mi padala jedna hlava za druhou. Mezi dveřmi a schodištěm se kupil val smradlavých hnilobných těl. Byla všude kolem. Puch na chodbě byl tak nesnesitelný, že se stěží dalo dýchat. Chtělo se mi z toho ze všeho zvracet. Můj žaludek měl chuť vyskočit mi z pusy ven, vzít nohy na ramena a utíkat co nejdál to šlo. Byl jsem k smrti vyčerpaný, ale musel jsem vydržet. Dobrá zpráva byla, že se přestala valit lavina živoucích mrtvol z horních pater. I ty venku výrazně prořídly. Vylezl jsem před panelák a rozsekal několik z těch pohybujících se v blízkém okolí dveří. Pokud přijdou další, poradíme si s nimi později.

               Běžel jsem zpátky k výtahu.

               A zapomněl jsem zapískat.

               Ozvala se ohlušující rána.

               Lekl jsem se, podklouzly mi nohy a jak široký tak dlouhý jsem se natáhl do kaluže krve a vnitřností. Kulka mě naštěstí minula a udělala díru ve zdi. Střela vysklila okno výtahových dveří, takže teď byly všude kolem ještě ke všemu střepy.

 

                Ukázka 6:

                Popadl jsem dalekohled. Na horizontu jsem spatřil záři reflektorů, která se přibližovala směrem k osadě. Silně mě znepokojovala skutečnost, že pár reflektorů byl jenom jeden. Druhý vůz se ne a ne objevit. Čekal jsem. Počítal jsem do deseti. Druhý džíp se neobjevil. Teď už to bylo jasné. Vrací se jen jedno auto.

                „Jardo, skoč pro Jirku,“ poručil jsem dlouhánovi.

                „Teď nevím, jakého Jirku myslíte, pane,“ odvětil nechápavě.

                „Toho Jirku, který se mnou a s nebožtíkem Vojtěchem jezdíval na lov.“

                „Jasně. Pane.“

                 „Mazej už. A ať si vezme pušku,“ poručil jsem mu.

                 Vyběhl do sloty a upaloval sehnat Jirku Horáka. Do dálky jsem za ním ještě zavolal, aby si to oslovení „pane“ nechal. Neohlédl se.

                 Reflektory se přibližovaly čím dál tím rychleji. Druhé auto se dle očekávání doposud neobjevilo. Neměl jsem z toho dobrý pocit. Něco se muselo stát. Vypadalo to, že posádka přibližujícího se džípu bude mít co vysvětlovat. Jeli na jistotu přímo k osadě. Tím pádem musel řídit nebo navigovat někdo z našich.

                  Do strážní budky vtrhl Jirka s flintou v ruce. V jeho závěsu doběhl zadýchaný Jarda.

                  „Co se děje?“ zeptal se Jirka ještě mezi dveřmi.

                  „Už jedou.“

                  „A?“ vyhrkl a podíval se přímo na mě.

                  „Blíží se sem jenom jeden džíp.“

                  „Do hajzlu. Něco se muselo stát.“

                  „Taky si myslím.“

                  „Ukaž. Půjči mi to,“ vyžádal si Jirka dalekohled.

                 Džíp už byl na příjezdové cestě k bráně. Jirka ho bedlivě sledoval dalekohledem.

                  „Ty vole!“ vypadlo z něj najednou.

                  „Co? Co je?“ zeptal jsem se naléhavě.

                  „V tom autě sedí jenom jeden člověk. Řidič.“

                  „Kdo?“

                  Cítil jsem, jak se mi do těla pomalu vyplavuje adrenalin.