„A jak přesně to děláte?“ chtěl vědět Myrtil. V hlavním sálu u krbu právě probíhala vědecká debata.
„To je jednoduché, nejprve necháte pacienta vypít Dračí sen, stačí pár miligramů, mám ho na objednávku od stařenky Vyprášilové a potom počkáte až usne. I kdyby jste mu potom uřízl ruku, nebude to ještě tři dny cítit. Problém ovšem občas nastane, jak pacienta zbavit závislosti na Dračím dechu,“ ochotně vysvětloval hrabě Eulián.
„No, dobře, ale když mu rozříznete hrudník, moc dlouho naživu přece nevydrží…“ namítl Myrtil.
„Teoreticky by vydržet měl, když ho obložíte dostatečným množstvím ledu, ale to používám jen v nouzových případech.“
„A co používáte v těch nenouzových?“
„Jako upír se dokážu přeměnit v mlhu, jak jistě víte, takže pokud se jedná o opravdu složitý zákrok, proniknu prakticky do pacienta a provedu předoperační vyšetření, aniž bych se těla ve fyzickém smyslu vůbec dotkl.
„To je skutečně důmyslné..neměl byste ještě jednu láhev?“
„Ale samozřejmě…,“naklonil se hrabě nad konferenční stolek plný roztodivných lahví a džbánků, „co byste řekl například Hornoskalní režné.“
„Bývorně! Ta se nevyrábí už tři sta let,“ zasmál se Myrtil.
„To nás přece nerozhází! My máme zásoby,“ přidal se s bujarým smíchem hrabě.
Když si přiťukli a vyprázdnili obsah sklenic, zakuckal se náhle hrabě a udělal grimasu, říkající „ale teď jsem si na něco vzpomněl, to prostě musíte vidět“ a zvedl se z křesla.
„Víte co mě napadlo? Co si takhle pustit na chvíli chytrouše? Mám poslední model, turbozrychlovače potrubí každých dvěstě metrů až do města …“
„Máte taky tu novou klávesnici, tu co se do ní nemusí mlátit kladívkem, stačí zmáčknout knoflík?“
„Samozřejmě, jdu s dobou.“
„Tak to je můj patent, abyste věděl,“ vypnul hruď Myrtil a navrhl další přípitek, což hrabě s radostí přijal.
„Také jsem to trochu vylepšil,“ pochlubil se hrabě, když dopili,“je to sice trochu komplikované na údržbu, ale jinak to funguje skvěle, pojďte se podívat.“
Myrtil se ochotně zvedl z křesla, do každé ruky vzal jednu láhev a následoval hraběte Euliána do jedněch z mnoha dveří v hale.
Místnosti, do které vešli vévodila obrovská deska, která zabírala celou jednu stěnu. Když se Myrtil podíval pozorně, zjistil, že se jedná o gigantickou plástev s ohromným množstvím včel, usazených v jednotlivých komůrkách. To celé chráněné skleněnou deskou.
„Pozoruhodné, k čemu je to dobré?“ zajímalo Myrtila.
„To je... prostě už mě nebavilo luštit zprávy z dřevěných prkýnek, tak jsem vymyslel tohle.
„Chcete říct, že tohle umí číst emajly?“
„Tohle, jak vy říkáte, je včelí roj. Patrně víte, že včely nemají samostatně žádnou inteligenci, ale disponují něčím, čemu se říká kolektivní vědomí.“
„Něco takového jednou říkal profesor Rosnička,“ vzpomněl si Myrtil.
„To je právě ono. Stačilo věnovat čas výcviku a tohle je výsledek. Chytrouš přijme emajl, přes soustavu čoček, která ho zmenší na odpovídající velikost si ho prohlédne královna matka, předá příslušné rozkazy a jednotlivé včely v plástvi buď vystrčí hlavičku, nebo …no, tu druhou část.“
„To je zajímavé, nicméně, stále nějak nechápu…“
„Ale vždyť je to jednoduché, kolego,“ nakrabatil čelo hrabě, „když se na to díváte z velké dálky, složí se vám text z emailu na plástvi. Včely mají přece zadečky černé a hlavičky šedé.“
Myrtil úžasem otevřel pusu, zatímco hrabě se spokojeně usmál.
„Jak jste to dokázal?“ řekl Myrtil ohromeně.
„No, sklo mně dodali z Vymleté díry a ten rám…“ začal vysvětlovat hrabě, ale myrtil ho přerušil:
„Myslím přesvědčit ty včely, aby to dělaly?!“
„A tak. Nezapomeňte, že jsem upír a umím se proměnit v ledasco. V tomto případě bylo sice těžké přesvědčit královnu matku, aby jednala s mlhou, ale nakonec byl výsledek schůzky oboustranně výhodný. Ony mně zvětšují emajly, já je pouštím do skleníku opilovávat mé květiny. Myslím že rozhodl fakt, že tam mám i některé dost vzácné druhy Liliána popínavého.“
„To je naprosto kolosální,“ prohlásil Myrtil a zcela negentlemansky se pořádně napil přímo z lahve.
„Ale to není zdaleka všechno, kolego,“ vzal hrabě Myrtila přátelsky kolem ramen,“matka královna je poměrně dost vstřícná, takže jsme se dohodli i na jakémsi společném jazyku a podnikáme různé experimenty. Stačí napsat sled příkazů, matka to pošle do venkovního úlu, ten chvíli bzučí a pak vám na plástvi ukážou výsledek.“
„Vy do toho máte zapojený i venkovní úl?“
„Zdaleka ne jen jeden. Včely jsou inteligentní. Stačí když jim udržujete úly v pořádku a necháváte jim med a udělaly by pro vás první poslední.“
„Kolik tady máte těch úlů?“ posadil se Myrtil do křesla před plástev.
„To je celkem zajímavé,“ posadil se hrabě do druhého křesla a přisunul si před sebe dotykovou klávesnici,“ Když jsem měl jeden, tak to nefungovalo, pak mě napadlo připojit dva a už to frčelo. Když jsem napojil třetí, objevily se chyby, ale když byly úly čtyři, všechno bylo zase v pohodě, dokonce rychlejší. Takže jsem přišel na to, že včely pracují pouze v geometrické řadě. Teď jsem na čtyřiašedesáti a je to obávám se hranice mých možností.“
„A nenapadlo vás dát si to patentovat?“ navrhl Myrtil.
„Ani ne, abych řekl pravdu, ještě to není dotažené do konce,“ zavrtěl hrabě hlavou.
„Mně to přijde celkem dobré…“oponoval Myrtil.
„Mně leze na nervy, že výsledný obraz je pouze černobílý, takže teď jednám s královnou matkou o tom, že by se včelám nabarvili zadečky….“
„A jak to vypadá?“
„Nemůžeme se shodnou ta tom, které barvy použít, protože se ukázalo, že každá včela je sice samostatně téměř bez inteligence, ale v otázkách oblékání mají všechny celkem jasno. Bohužel každá jinak.“
„Chcete říct, že se dohadují o módě?“ udělal překvapený výraz Myrtil.
„Přesně tak. V současné době myslím hlasují o tom, jestli je přijatelnější modrá, nebo zelená.“
Myrtil pokýval hlavou a otočil prázdnou láhev hrdlem dolů. Hrabě se ďábelsky zašklebil a odzátkoval další.
„Taky jsem se zabýval myšlenkou přenosného chytrouše, jenže s blechami se nedá jednat. Jsou strašně nestálé…“
---
Sál s chytroušem hraběte Euliána byl ozářen spoustou zapálených loučí a ohněm z krbu. Na velké plástvi na stěně tisíce včel vystrkovaly a zase schovávaly v ďábelském tempu ty části tělíček, které obvykle slouží jako držák žihadla. Za ovládací klávesnicí seděli rozjařený hrabě a Myrtil a střídavě mlátili do kláves, křičeli výrazy jako „sestřel ho Ele!“ a „doleva, doleva!“ a chytali se za hlavu. Kolem se válelo množství prázdných lahví a soudků, v popelníku na stole bylo několik zbytků vykouřených doutníků.
Plástev zčernala.
„Sakra!“ vykřikl hrabě,”To mně dělá schválně! To se jí to hraje, když má k dispozici tolik úlů!“
„Klid, Ele, klid.“ Konejšil ho Myrtil, „v příští hře jí to nandáš.“
„To si piš, že jo, škyt, je to jenom včela koneckonců. Možná královna, ale pořád jenom včela!“ odpotácel se hrabě pro další drink.
Když vstoupil Jeroným, nevěřil svým očím.
„Jeronýme, chlapče!“ zahalekal Myrtil, když ho spatřil,“ pojď mezi nás!“
„Není už trochu pozdě, pane?“ zeptal se Jeroným opatrně.
„Ale dej pokoj s tím pánem kruci,“ rozpřáhl ruce Myrtil, „já jsem přece Myrtil, tohle je Eluluiluán, prostě El a do rána je daleko,“ hulákal. Hrabě jenom pokýval nesymetrickým způsobem hlavou a napřáhl k Jeronýmovi ruku.
„Víte, že až nás načapá Zuzanka, bude zl…počkat!“ zarazil se Jeroným.
„Copak?“ zastavil se Myrtil.
„Tak abychom si to ujasnili. Zuzana se jen tak neprobere. A i kdyby se probrala, nemá mně do toho co mluvit, ne? To je snad Cerubářská?!!!!“
„Samozřejmě, dáš si skleničku? Nebo rovnou sud?“ přitakal hrabě.
Jeroným se ohlédl směrem ke dveřím, pak se mu usadil na tváři odhodlaný výraz, který mohl znamenat „dneska už se mě toho stalo tolik, že věřím všemu“ a vzal do ruky nejbližší láhev.
„Jasně, a už to sem ládujte kluci,“ zvolal.
