Intro ze čtvrtého dílu Mořičvílu (Kvák!)
Úvodní minikapitolka pro všechny startovače :) Být na NOVĚ, použil bych slovo "exkluzivně" :)
O drsným borci těžkýho kalibru.
"Říkejte mi Ismael".
Velkej Bacák se udiveně podíval na svého kamaráda Sichrhajcku. Ten jen pokrčil rameny.
"Proč?" zeptal se tedy Velkej Bacák svého šéfa..
Vůdce bandy a nenapravitelný recidivista Lopéro zvedl oči k nočnímu nebi.
"Protože jsme tady inkognito, pitomci!"
"Co je to ingonotento šéfe?" chtěl vědět Velkej Bacák.
"Jako tajně. Nechceme přeci, aby ti překupníci věděli, kdo jsme, to dá rozum."
"Myslíte Ferdovo partu? Dyť ty nás přece znají, ne?" řekl iniciativně Sichrhajcka.
"No, a navíc jsme se s nima přeci ráno domlouvali, že se tu teď večer sejdeme...," přidal se Velkej Bacák.
"Ticho, blbci!" zařval Lopéro.
"Ale vy stejně strašně řvete, šéfe, takže my nejsme vůbec slyšet," snažil se Sichrhajcka.
"Já můžu, já jsem šéf! Zatímco vy dva imbecilové jste jenom vochočený papoušci, jasný?"
"Jasný, šéfe."
"Tak eště jednou, říkejte mi Ismael, protože to zdí fakt drsně... ne, Bacáku, to není žádná barva, to jsem čet v jedný knížce."
"Tak jo, šéfe."
Na dvorku, kde se trojice dohadovala zamňoukala táhle kočka a hned vzápětí se rozštěkalo několik psů.
"Dneska poprvé pašujeme lidi a já nechci, aby se tu objevil ON," řekl opatrně Lopéro.
"Kdo, šéfe?" nechápal Sichrhajcka, do té doby obyčejný lupič, specializace vloupání a drobné přepady.
"On, jehož jméno není radno vyslovovat. Odhalil a deportoval víc lidí, než my jsme dohromady stačili okrást."¨
"523, šéfe," řekl Velkej Bacák.
"Co?"
"Okradli jsme 523 lidí, mám to tady v notýsku i s adresama a přesnejma částkama. Víte, komu jsme vzali nejvíc?"
Lopéro na Bacáka konsternovaně hleděl a nebyl schopný souvislejší věty, protože až do této chvíle si myslel, že Bacák neumí ani číst, ani psát."
"Ne?"
"Kefírovi, přesně 1856 zlatých, a kdybysme je tenkrát uložili na vkladní knížku, jak jsem navrhoval já, a nepropili je u Vyšinutýho Mamuta, jak jste prosadil vy, bylo by to dneska už něco k sedmi tisícům, víte?"
"He?" tvářil se zmateně Lopéro. Asi jako kdyby zjistil, že jeho akvarijní rybička umí jezdit na kole.
"Je to jeho koníček, šéfe," zašeptal Sichrhajcka opatrně.
"Co?" nechápal Lopéro.
"No ten notýsek, vede si v něm záznamy a pak si to doma počítá a tak různě..."
"Aha."
Na druhém konci ulice někdo převrátil popelnici.
"Teda, jestli je to ON..." zblednul Lopéro.
"Kdo, šéfe??"
"JEŇÝK!!!" zbělal ještě víc Lopéro.
"Kdo to je?" snažil se marně spojit si jméno a tvář Sichrhajcka.
"Je to napůl přízrak, napůl démon,” zašeptal Lopéro. Říká se, že už jako dítě odhalil ve své třídě v mateřské školce nelegálního imigranta!"
"Ne!" zděsil se Velkej Bacák, který se podvědomě bál neznámých a složitých slov. Mimo bankovnictví, samozřejmě.
"Ale ano! Udal svého třídního ředitelce! Takže ho propustili, zatkli, deportovali a zakázali mu v Mořičvílu pobyt! Umíte si to představit? V šesti letech!!!"
"Šéfe, nebyl ten deportovanej trochu mladej na to, aby byl učitel? V šesti letech?"
"Bacáku, jdi si něco počítat, ano? Každopádně, ono to pokračovalo! Na základní škole vyšťoural na školníka, že je v Mořičvílu už přes dvacet let na černo!"
"To je nějakej drsnej borec těžkýho kalibru, co, šéfe?"
"Ano. A víte co je nejhorší? Ono ho to baví! Jak se na vás jednou zaměří, už vás nepustí!"
"Ale dyť my nepašujeme ilegály, ale jenom vobyčejnýho upíra v rakvi, šéfe. On je technicky na vlastní půdě, ne?"
"Fakt? Tak to jsem zvědavej, jak bys to JEMU vysvětlil! Vytáhnul by na tebe nějakej zapomenutej paragraf a utřel by tě s ním jako flek od kávy! Je to maniak..."
Na trojici padl vysoký stín. Lopéro a jeho kumpáni se schoulili za rakev, vedle které stáli.
"Ale! Copak máte v tom neoznačeném obalu?" zazněl nocí jasný, mužný hlas. Jeho majitel byl vysoký muž s potměšilým úsměvem a neholenou tváří.
"My? Nic, to je jenom taková bedna..." vykoktal ze sebe zděšeně Lopéro.
"Bedna? A prázdná?" chtěl vědět Jeňýk.
"No, skoro..."
"Otevřít, cizinecká městská stráž!" zvedl hlas Jeňýk.
"Tak, je v ní tak jako trochu to... mrtvola," připustil opatrně Lopéro.
"Vážně?" podivil se Jeňýk.
"Ano! A protože to je mrtvola, nemůžete nám vůbec nic udělat, ha!" našel Lopéro nouzový východ.
"Teď se pohnula," upozornil Lopéra Jeňýk.
"Nepohnula!"
"Ale ano, teď se posadila a protahuje si ruce, praskají jí klouby."
"To je jenom větříček!"
"Teď šátrá pod sebou a vytahuje... moment... ano, hřeben a brilantýnu. To není větříček, to je ilegální přistěhovalec!"
"Jenom projíždí..."
"Neprojíždí, je v rakvi a ta rakev leží na zemi."
"Turista..."
"Kdepak, nemá batoh."
"Cestuje nalehko."
"S rakví?"
"Je to trochu podivín."
"Teď mu rostou špičáky."
"To se vám jen zdá, to je to světlo z lucerny."
"Vytáhl plechovku s nápisem krev, nabodl jí těmi zuby a sosá!"
"Cha cha, to je, viďte?" zamával zoufale rukama Lopéro a spolu se svými kumpány se dal na útěk.
Jeňýk svojí obrovskou pěstí udeřil upíra tak silně, že se dotyčný skácel znovu do rakve. Pak rakev opět přiklopil, z brašny u pasu vyndal hřebíky a kladivo a rakev pečlivě zatloukl.
"Dneska to bude jen s ústní domluvou, příště česnek, kůl a uříznutá hlava, kapišto?" řekl pak hodně nahlas k víku.
"Jafně," zahuhlal zevnitř upír, bez jednoho řezáku trochu šišlal.
"Pch, ilegálové," odfrk si Jeňýk a vydal se temnou ulicí pryč, rakev na rameni. Bude to dlouhá noc, pomyslel si.