Posluchači s láskou – příběh z rádia Knihy

moderátorka: V jakém rozsahu by knížka měla vyjít a kdy?

JR: Knížka má mít zhruba 140 stran ve formátu 130x200 mm a rozesílat bych ji mohl už po prázdninách.

moderátorka: Zkus stručně shrnout její děj.

JR: Rozhlasovou moderátorku unáší její posluchač, který nemá co ztratit. Humoristický pohled do zákulisí soukromého hudebního rádia devadesátých let s takřka kriminální zápletkou.

moderátorka: Takže to není o zaláskovaných posluchačích?

JR: Minimálně jeden zaláskovaný posluchač se v ději vyskytuje, ale název je míněn jinak. Pomůžu si citátem ředitele rádia: „Přistupujte k posluchači s láskou. Je to váš přítel. A za mikrofonem se pořád usmívejte.“ To v knížce říká moderátorům.

moderátorka: Jak moc jsi při psaní vycházel ze skutečných událostí?

JR: Příběh je vyfabulovaný, ale některé jeho fragmenty a prostředí z reality skutečně vycházejí.

moderátorka: Co například?

JR: Třeba noční vloupání do rádia se skutečně stalo. Některé telefonáty posluchačů jsou také autentické. Konkurz, který absolvuje Lenka, jsem ve skutečnosti prožil já sám. A trpěl jsem při něm možná víc než ona. Výjezdní zasedání se též blíží realitě. Vše ale líčím s nadsázkou.

moderátorka: A co postavy? Také vycházejí z reálu?

JR: Žádná postava není skutečná, jen jsem měl určité předobrazy.

moderátorka: Takže třeba ředitel se pozná?

JR: Já bych to tak nedramatizoval. Nejde o literaturu faktu.

moderátorka: Proč se děj odehrává zrovna v roce 1995?

JR: Tenkrát ještě rádia nevysílala z počítače a moderátoři tudíž museli všechno „odtahat“ ručně. Písničky se hrály z cédéček, někdy dokonce i z nekonečných pásků v krabičkách, kterým se říkalo cartridge. Moderní technika dnes všechno usnadnila, nic proti ní, mám ji rád, ale klasická ruční práce za mixážním pultem měla podle mého svoje kouzlo a nabízela víc dramatických zápletek. Například když začalo přeskakovat cédéčko. Stálo to za to, jak říká hlavní hrdinka knížky moderátorka Lenka.

moderátorka: A kde jsi v roce 1995 vysílal ty?

JR: Na Evropě 2, každý všední den odpoledne. Rád na to vzpomínám.

moderátorka: V rádiu už nepracuješ. Neschází ti?

JR: Schází. Proto jsem také Posluchače s láskou namluvil jako audioknihu, abych si mohl na rádio aspoň hrát. Jelikož v textu jsou i hlášky z vysílání (viz stereofonní test v úvodním videu), tak jsem se, myslím, docela vyřádil. Nahrávka je na Startovači mezi odměnami. Pokud projekt skončí úspěšně, hned všem zájemcům pošlu odkaz na její stažení. Ukázky jsou k dispozici už nyní.

moderátorka: Díky za rozhovor. A držím palce, aby to klaplo.

JR: To já děkuju. Tobě a samozřejmě všem Startérům, kteří knížku podpoří.

 

Tři ukázky z knížky:

 1)

2)

Konkursy Lenka neměla ráda. Svůj první navštívila už před lety, když se bláhově domnívala, že se stane moderátorkou jiného pražského rádia. Pozvali ji do nějaké kavárny. Seděla na barové stoličce mezi ostatními zájemci, v ruce žmoulala sklenku s minerální vodou a čekala, až ji zavolají. Nápoj se vypařoval už na jejích rozpálených rtech, takže do žaludku doteklo jen pár kapek.

Asi po čtyřech hodinách zoufalého čekání, když už byla v kavárně skoro sama, konečně zaznělo její jméno. Lekla se ho. Strach jí slepil rty vteřinovým lepidlem. Vůbec netušila, že je taková trémistka.

Vstoupila do velké místnosti a spatřila dlouhou řadu k sobě sražených stolů s bílými ubrusy. Vzpomněla si na svatbu své známé. Ti muži na židlích ale na svatebčany rozhodně nevypadali. Tvářili se smrtelně vážně a listovali ve formulářích, které uchazeči museli vyplnit. Byla to věčnost, než si jí všimli.

„Jste Lenka Prášilová?“ zeptal se muž na pravém kraji komise.

„Ano,“ dořekla slabě v přívalu kašle. „Promiňte, jsem nějak nachlazená, musím si rozcvičit hlas.“

Otočila se zády k porotě a začala polohlasně, ale s důrazem na artikulaci, odříkávat:

„Malá Míla nemilovala mýdlo značky Milo, ale máma nemilovaným mýdlem značky Milo malou Mílu myla.“

„Povězte nám, s kým byste nejradši šla na pivo,“ prohodil muž ve středu, tvářící se jako ředitel zeměkoule.

Takovou otázku opravdu nečekala. Připadala si opilá i bez piva. Myšlenky se jí v hlavě srovnaly, až když si vzpomněla na mistra Jana Husa, který dokázal stát se zdviženou hlavou i před koncilem. Síla jeho pravdy byla silnější než nějaká tréma. Řekla si, že to taky dokáže.

„Víte, já pivo moc nepiju,“ prohlásila odhodlaně, „takže bych šla na pivo s někým, kdo by se mi neposmíval, že jsem už po třech kouscích opilá namol.“

„To myslíte vážně?“

„Ano! Nic neodvolám!“

„Nechcete se posadit?“ zeptal se muž na pravém kraji komise.

Takové gesto Lenku celkem uklidnilo. Fandí mi, pomyslela si.

„Jakou hudbu posloucháte?“ pokračoval ředitel zeměkoule.

„Lenka vyjmenovala všechny svoje oblíbence a nakonec se pokusila komisi dojmout: „Hudba je pro mě něco jako kyslík.“

Jenže slzu uronil jenom číšník, který právě přinesl nápoje a nedostal spropitné.

„A co je pro vás něco jako dusík?“ ptal se dál ředitel zeměkoule.

„Lidi, co mě chytají za slovo.“

Lenka si v rozpacích prohlédla celou komisi. Někteří se uchechtávali, ředitel zeměkoule byl suchý jako zip.

„Děkujeme vám,“ řekl, aniž by na ni pohlédl.

Vytáhl z kapsy vizitku, odtrhl od ní jméno své slavné manželky a zbytek podal Lence.

„Večer mi zavolejte. Na shledanou.“

Večer opravdu zavolala. Nevzali ji. Naštěstí. Aspoň byla volná pro mnohem úspěšnější rádio Sirius.

 3)

 

A tři vzpomínky:

 

První studio Kiss 98 v Sokolské ulici. Hudba se tenkrát vysílala pouze z páskových smyček v krabičkách, kterým se říkalo cartridge. V pozadí jsou vyrovnané všechny písničky, které rotovaly ve vysílání. Krabičky se vkládaly do přehrávače po mé pravé ruce.

 

Evropa 2 ještě v Celetné. Pak se stěhovala na Smíchov. U dalšího přesunu do Prahy 2 jsem už nebyl.

 

Důkaz, že na rádio jsem si hrál už v dětství. Tento dřevěný "mixážní pult" jsem slepil a spájel jako kluk.

 

A ještě pro pořádek přidávám známou formuli: Pokud se cílová částka nevybere, tisk knihy se neuskuteční a vaše peníze vám budou v plné výši vráceny.