Přátelé Eucharistie Film & Video

Městečko Cascia s klášterem, kde žila sv. Rita.

Na svět přišla v umbrijském městě Roccaporena u Cassia v Itálii. Datum narození je nejisté, udává se jako nejpravděpodobnější rok 1381 i 1377 a nevylučuje se 1360. Byla jedináčkem Antonína Lottiusa a Amáty. Do jejího rodového znaku se dostaly včely z doby, kdy byla kojencem a rodiče ji nalezli v kolébce s pěti včelami u úst. Na událost se nezapomnělo a hledala se v ní symbolika pro Ritin život, poznamenaný Boží milostí.

Rita, původně křtěná Margarita, prožila své mládí v blízkosti zbožných rodičů, lidí střední vrstvy. Často chodila do kláštera svaté Marie Magdalény i do kostela sv. Augustina. Mimořádné úctě se tam těšili svatí Jan Křtitel, Augustin a Mikuláš z Tolentina. Rita si je zvolila za své ochránce a pak, prý při vidění z jejich vnuknutí, pojala touhu stát se řeholnicí.

Rita, jako poslušná dcera, uposlechla rozhodnutí svých rodičů, kteří chtěli, aby se vdala i přesto, že jim předem řekla o své touze a o zjevení. V srdci však skrývala hluboké zranění. Za manžela ji otec vybral Ferdinanda Pavla Manciniho, patřícího mezi měšťany, v době, kdy jí bylo asi 14 let. K vlastní svatbě dle dohody došlo po čtyřech letech od zasnoubení. Do té doby rodiče Ritě zemřeli a ona dle smlouvy přijala Pavla za manžela i do domu.

Pavel, na rozdíl od Rity, byl impulzivní a prudké povahy. Rita z lásky k Bohu snášela Pavlovu povahu a jeho nedostaky. Používala něžnost, chápavé ticho, láskyplnou službu a byla ho poslušná. Na jeho hrubosti odpovídala tichostí, laskavostmi a modlitbami. Ustavičně byl mezi nimi sváděn zápas mezi hněvem a tichostí, mezi násilím a láskou, mezi nepravostí a snášenlivostí.

Mírnost Rity vyvolávala v Pavlovi snad ještě prudší reakce, ale ona v ní nepovolila. Až později začal být Pavel lepším. Také se jim narodily dvě děti: Jan Jakub Antonín a Pavel Maria a začalo být možné hovořit o šťastné rodině.

V té době se začali všichni trochu vznešenější muži rozdělovat mezi dvě znepřátelené strany guelfů a gibelínů. Mnozí se dokonce vzájemně zrazovali a zabíjeli. Jednoho dne byl z krevní msty zabit i Ferdinand Pavel Mancini. Vrahové chtěli jeho jméno vymazat ze světa a proto synům hrozilo nebezpečí. Rita vrahům odpustila, skryla zkrvavenou otcovu košili a synům o způsobu jeho smrti neřekla. Dozvěděli se to až asi v 15 letech a ještě ne celou pravdu. Protože Rita těm, co jí způsobili bolest zavražděním manžela, podle Kristova poselství odpustila, nechtěla, aby se synové mstili. Ti však ovlivněni společností, když se vše dověděli, uvažovali o vykonání krevní msty. Rita se velice bála jak o jejich životy, tak o to, aby na sebe neuvalili těžký hřích vraždy. Tento strach znala již od smrti svého manžela a v této těžké situaci prosila Boha o pomoc.

Dříve než synové dosáhli věku, který je k pomstě před lidmi zavazoval, byli zasaženi epidemií, které podlehli. Po jejich smrti se v Ritě znovu ozvala touha po řeholním životě. Chtěla vstoupit do kláštera sv. Magdalény, ale přijetí jí bylo odepřeno s požadavkem nejprve dokonalého smíření s protivníky jejího manžela, aby snad politická nenávist nezaútočila pak i na zdi kláštera. Zdálo se, že veškerá naděje je ztracená, ale Rita se obrátila na své tři svaté ochránce, kteří jí myšlenku vnukli a vytrvale prosila. V následujících letech se dokázala i smířit s rodinou vrahů, ale augustiánkami byla třikrát odmítnutá, přestože část kláštera u kostela dala Rita opravit na vlastní náklady.

S příchodem Rity se všechny klášterní zvony samy rozezvučely.

Situace vypadala jako bezvýchodná, ale hovoří se o dalším zjevení svatých: Jana Křtitele, Augustina a Mikuláše z Tolentina, kteří ji prý do kláštera doprovodili, načež se vrata před nimi sama otevřela a byla přijata.

sv. Rita

Řeholní život Rity se vyznačoval vroucím vztahem lásky k ukřižovanému Ježíši. Byla asketičkou a mystičkou často rozjímající o Kristově utrpení. Během svého života v klášteře se vytrvale postila a spávala na podlaze. Z okna své cely viděla na horu Meraviglia a na cestu ke klášteru. Předmětem jejího rozjímání bývala i Ježíšova slova: "Já jsem cesta, pravda i život." (Jan 14,6) Ve světle Boží milosti vzrostla její láska ke Kristu a zdálo se jí, že by neměla mluvit, nemluví-li s ním, neměla chodit, nejde-li s ním a ani žít, nežije-li pro něho. V roce 1443 při meditaci před křížem pocítila, že jeden z trnů Ježíšovy koruny probodl její čelo a způsobil hlubokou ránu. Bolesti trnové koruny přijala jako pečeť lásky. Už předtím toužila po účasti na Kristově utrpení. Značná rána na čele jí zmizela jen na dobu poutě do Říma, bolest však přetrvávala. Její stigma pak bylo prý znovu zanícené s nepříjemným pachem, pro který žila odděleně od sester. Žila však v Lásce s Láskou a pro Lásku. Společnost ji ale dál prý pronásledovala nenávistí vůči manželovi a ona i v klášteře zas stavěla hráz proti nenávisti svým odpouštěním. V době epidemie dělala vše co mohla pro záchranu duší i životů, věnujíce se nemocným a umírajícím.

Patronka v bezvýchodných situacích a obtížných zkouškách; zoufajících žen i žen neplodných a rodičovství; nešťastných manželů; vzývána při manželských problémech a pomocnice proti neštovicím.

V posledních čtyřech letech života byla připoutaná na lůžko, vyčerpaná prací i nemocí. Nakonec žila jen z Eucharistie. Její velkou starostí bylo, aby i ostatní sestry, zvláště ty, které chodily k jejímu lůžku, zůstávaly v Ježíšově lásce a ve věrnosti Církvi. V tom směru je napomínala. Poprosila příbuznou, aby zašla do zahrady pro kvetoucí růže, ač pro zimu kvést nemohly, a ta příbuzná je v ní prý objevila a donesla. Rita pak poděkovala Ježíši a dala je divícím se sestrám. Její tělo, ke konci života pokryté vředy, se v okamžiku smrti, k níž došlo následkem tuberkulózy, celé zázrakem proměnilo, všechny rány se ztratily a místnost se naplnila příjemnou vůní.

Dvorek augustiánského kláštera.

V roce 1737 byla blahoslavena a v roce 1900 Lvem XIII. kanonizována. Největší úcta je jí prokazována v Itálii, Jižní Americe a na Filipínach.

Kostel sv. Rity v Cascie

V roce 1947 byl nad jejím pomníkem postaven moderní kostel jí zasvěcený a její zázračně zachované tělo je vystaveno ve skleněné schránce.

Neporušené tělo sv. Rity

Filmové záběry z Cascie uvidíte ve filmu Přátelé Eucharistie. 

V tomto týdnu jsme se setkali (v obci Bystré v Orlických horách) s relikvií sv.Vincence de Paul, která nyní putuje po ČR.

Svatý Vincenc z Pauly, též francouzsky Vincent de Paul (24. dubna 1581 - 27. září 1660) byl francouzský kněz, zakladatel kongregace lazaristů, Společnosti dcer křesťanské lásky - Vincentek, reformátor francouzské církve a jeden ze zakladatelů moderní evropské charity a péče o chudé. Je patronem charity, vězňů, zajatců, bezdomovců a nemocnic.

Ať Vám Bůh žehná! Jaroslav Šilar