Zrození tygra Knihy

Jak jsem přišel k vlastní (další nevydané) knížečce zápisků, úvah, črt a fejetonů z mé asijské cesty v létě léta Páně 2000 a osmnáct, jsem již zmínil v zastavení třetím. A dnes přidávám další ukázku - ta je, jen tak mimochodem, věnována Otovi Vé, vynikajícímu fotografovi, průvodci a navíc sakumprdum lidské bytosti ze Zlína u Siem Reap :-) 

 

KRÁSKA Z KAMENNÉHO VETEŠNICTVÍ

                Znáte je. Zastrčené, nenápadné, temné antikvariáty z bočních uliček, které je tak snadné minout, a v nichž můžete nerušeně procházet tisícem pozapomenutých knih, hladit jejich umně zdobené vazby, kochat se jejich vůní; kde je možné, po hodinách poctivého, trpělivého hledání, najít krásné i nejkrásnější knihy, opravdové perly, vzácné kusy, neznámá vydání, nezvyklé spisky či autorem signované výtisky.

                Starožitnictví, někdy spíše vetešnictví, plná často až po střechu různého harampádí zapomenutých, odložených, již nemódních či nepotřebných drobnůstek, skrývající v tom nepřeberném množství, občas, skutečné poklady hodnoty i vkusu.

                Stačí taková místa najít, a být opatrný, a být trpělivý.

                Stejně tak jako antikvariáty a vetešnictví funguje odložiště poškozených trámů, sošek, stavebních kamenů, nahrazených precizními kopiemi z trvanlivějších materiálů, často poskládaných či dokonce ledabyle poházených vedle turisty navštěvovaných, turisty obdivovaných památek a zajímavostí.

                Obzvláště zde, v obřím komplexu stovek chrámů, svatyň, ruin, stúp a pagod, nedaleko kambodžského města Siem Reap.

                ((Jméno tohoto města, které v khmerštině znamená „Poražený Siam“, je připomínkou dávného vítězství nad Thajci, tehdy ještě zvanými Siamci. A stejně tak, jako se Thajcům nelíbí být takto zváni, stejně tak se jim nelíbí jméno tohoto města – které se však vžilo, a je největší turistickou atrakcí Kambodže se stejnojmenným mezinárodním letištěm (tudíž odhaduji, že šance na přejmenování jsou vskutku zanedbatelné). A já, abych pravdu řekl, je chápu. Jak by se asi němečtí turisté cítili přijíždět utrácet svá eura do českého města jménem „Skopčáci dostali nandáno“?

                A když už jsme u překladů jmen, dovolte mi zde, prosím, jednu malou odbočku. Ještě než jsem do Kambodži poprvé přijel, před skoro deseti lety, zněla mi jména těchto chrámů a svatyň tak tajemně, tak vzdáleně, tak magicky. Než jsem se ovšem dozvěděl, že ta dnešní pojmenování, nemající nic společného s originály, jsou ryze praktická, nadmíru prozaická. A tak se mi Angkor Wat proměnil ve Chrámové město – a ruku na srdce, nezní to jednodušeji, chytlavěji než původní Paráma Višnulóka? - Angkor Thom na Velké město, a další ruiny a chrámy chrámečky a svatyňky i svatyně na Starý/ Nový/ Mladý chrám, popřípadě Levý/ Pravý/ Horní/ Dolní.

                Poslední poznámku na konec: ve jméně Angkor není na začátku „a“, ale „ó“ a nevyslovujeme „g“, jelikož znak „ng“ zastupuje naše nosové „en.“ Navíc Khmerové nevyslovují poslední souhlásku slova, tudíž je správná výslovnost Ónkó.))

                Návštěvníci se, pochopitelně, věnují masívním, úžasným, dech beroucím chrámovým konstrukcím, branám a věžím, chrámovým lodím a nádherným bočním galeriím, plných překrásných, do kamene vytesaných zobrazení bitev lidí i bohů, bájí i historických událostí. A jelikož je jich hodně, na stovky, a je vskutku na co se dívat, může to být po několika hodinách, obzvláště v kombinaci s vysokými teplotami, dusnem a vlhkostí, poněkud únavné. Proto je jen pochopitelné, že se turisté většinou soustřeďují na ty největší, nejznámější, nejzajímavější stavby či sochy, hlavně na místa pro efektní „selfíčko“, a jak teploty stoupají a únava narůstá, věnují méně pozornosti menším chrámům, zarostlým a opuštěným ruinám nebo hromadám kamenů, které z mnoha rozličných důvodů musely být při opravách nahrazeny, vyjmuty a uloženy vedle domovského chrámu.

                Rádi se procházíme takovými kamennými vetešnictvími. Často se, pravda, jedná, jen o holé, ničím obzvlášť zajímavé, časem a deštěm rozežrané stavební kameny, zarostlé mechem či travou, ale jedem zde může, při trpělivém prohlížení, listování kamennou knihou Angkor, najít krásné motivy z říms či galerií, úžasné kamenořezby.

                Nyní jsme Angkor navštívili již po šesté, což nám dává možnost a prostor, kromě vždy povinných „must see places“, věnovat se i místům mimo hlavní okruh zájmu.

                Vždy navštěvujeme, poblíž stupňovitého chrámu Baphuon, kamennou krásku, zobrazení překrásné, tak líbezné apsary, božské tanečnice, zajisté vytvořené podle dávného, skutečného modelu, typicky khmerských rysů, rozpláclého nosu, sytých rtů. Snad jedné z dvorních dam či králových konkubín.

                Zamiloval jsem se do ní na první pohled, jak už se to nám, mužům, občas stává – ať už mluvíme o ženách, pokrmech či o autech. Již před deseti lety, a stále mě to ještě nepustilo. Má přítelkyně, musím uznat, to bez problémů respektuje.

                Za to bez problémů není hledání mé kamenné krásky. Za prvé se zdá, že tyto kameny čas od času přemisťují, přeskupují (nebo je jen má paměť tak děravá?), za druhé na tuto stále mladou staletou dívku působí čas posledních pár let poněkud rychleji, kvůli korozi kamene, drolí se, zarůstá lišejníkem. Mám již sadu jejích fotografií, braných s odstupem let, mohu proto porovnávat, nejen s nespolehlivou lidskou pamětí, která má často tendenci určitá místa retušovat; paměť je takový photoshop minulosti.

                Přesto je stále úchvatná, tak jemná; tak něžných, vybraných způsobů; elegantního, lehkého pohybu, zachyceného neznámým, dávno zapomenutým, dávno mrtvým umělcem, snad jejím milencem či tajným obdivovatelem, podle jistě skutečné, dávno zapomenuté, dávno mrtvé ženy. Bezpochyby byl do ní zamilovaný, proto ji stvořil, vytesal hrubými nástroji do tvrdého kamene něžně, láskyplně, tak, abych ji, skoro po tisíci letech, mohl milovat i já.

 

(fotografie Lucie Vinšová)