Zrození tygra Knihy

Vážení přátelé, kamarádi, podporovatelé,

přeji Vám krásné ráno. Doufám, že jste si léto užili k radosti a spokojenosti. Rád bych Vás po dlouhé době opět pozdravil a informoval o vývoji ohledně mé knihy. Rovnou bych Vás velmi prosil o trpělivost. Původní plán vydání knihy kambodžských buddhistických příběhů "Zrození tygra", již jste vy všichni podpořili, byl cca v září 2020. Nyní je již jasné, že to nestihneme, ale nezoufejte, maličký progres se přeci jen udál. Sazba je už hotova a dokonce jsem ji již, s poznámkami paní redaktorky, poslal nakladatelství nazpět. Takže míček byl odpálen, a nyní nám nezbývá opět než čekat. Nemusíte se tedy bát, že bych na Vás zapomněl. O každém dalším pohybu v této věci budete neprodleně informováni a samozřejmě pozváni na křest knihy, pokud to jen trochu vývoj koronasituace dovolí.

Budu se těšit na setkání, ať už osobně či na stránkách knihy. Do té doby Vám přeji báječné dny.

S přáním báječného, slunečného podzimu

Váš vděčný

Štěpán Kuchlei

Vážení přátelé a podporovatelé našeho společného Tygříka, přeji Vám báječné ráno a při té příležitosti bych Vám rád oznámil, že je naše hra na sdílení a shánění podpory pro knihu kambodžských buddhistických příběhů "Zrození tygra" u konce a  to navíc, jak již jistě víte, úspěšně. Částku se podařilo, jen a jen díky Vám, získat, a nyní již nezbývá než čekat, až pan nakladatel knihu vydá. Předpokládaný termín vydání je zatím velmi neurčitý, zhruba někdy na podzim 2020. Stejně tak v případě pravděpodobného křtu knihy. Moc se omlouvám, že Vám zatím nejsem schopen sdělit přesnější termín, není to ovšem na mě. Jakmile však získám jakékoliv nové informace, ihned se Vám ozvu. Stejně tak slíbené odměny pošlu okamžitě, jak to jen bude možné.

Do té doby se s Vámi loučím a přeji Vám jen a jen to nejlepší a ještě trošku navíc, jelikož Vy si to zasloužíte.

Užijte si léto. Těším se na brzkou shledanou.

S úctou 

Váš vděčný

Štěpán Kuchlei

Halelujáááá!

Vážení přátelé a přátelé mých přátel, vážení známí a známí mých známých, vážení čtenáři a podporovatelé, dovolte mi prosím, abych Vám tímto velmi a ještě trochu víc poděkoval, jelikož se naše společné dílo podařilo - cíl byl dosažen, mise byla splněna! Poslušně hlásím :-), že se potřebnou částku na vydání a propagaci knihy kambodžských buddhistických příběhů "Zrození tygra" se podařilo vybrat!

Slovy klasika: "Už je to uděláno, už je to hotovo!" :-) A to jen díky Vašim příspěvkům a sdílení a chválení a doporučování! Vím, že pro mnohé z Vás to nebylo jednoduché, jelikož zažíváte nelehké časy, a o to víc Vám všem děkuji. Ale jistě bude brzy lépe. Ať Vám naděje roste a tuční každým dnem, jako roste naše společné děťátko, tento literární Tygřík.

S přáním báječného dne a ještě lepších těch příštích

Váš vděčný 

Štěpán Kuchlei

Na pořadu dne je další z mých asijských fejetonů z cest v létě léta Páně 2000 a osmnáct.

 

POSLEDNÍ ČESKÝ KRÁL

                Když se řekne deštné období a mluvíme-li zároveň o tropech, velká část Evropanů si zřejmě představí dny, týdny, měsíce nekončících přívalů deště (a z nějakého důvodu to velká část bedekrů podporuje a tento mýtus šíří a utvrzují). A je pravda, že výjimečně může onen popis padnout, ale většinou, alespoň dle mé několikaleté zkušenosti z tropů, ve většině případů deštné období znamená krásné, slunečné, horké dni, kdy jednou za dva tři dny připlují po azurovém nebi, většinou odpoledne, nakypřené těžké mraky, a následný, několikahodinový, prudký déšť, může přerušit lodní dopravu, učinit přepravu na venkově blátivým peklem či proměnit jisté části měst v Benátky, velká jezera.

                Pamatuji si, jak jsem občas chodíval na univerzitu, obzvláště na odpolední výuku, zatopenými ulicemi Phnom Penhu, hlavního města Kambodži (motorky tudy neprojedou, proto jsem nemohl čekat na svého obvyklého řidiče, ale musel jít pěšky alespoň k nejbližší, sušší oblasti), v obleku a bílé košili se brodil až po prsa v odporné, špinavé, husté vodě, kdy deště spláchly všechnu špínu města, a já šel, pomalu a opatrně, tímto temně hnědým jezerem, v němž pluly prázdné kokosové ořechy, všemožné odpadky i zbytky jídla, nahnilé ovoce, hmyz i mrtvé krysy… abych se pak dostavil na přednášku jako jediný. Pokud prší, většina studentů do školy nejde. Některé cesty jsou neprůjezdné, a jiným se prostě nechce, a déšť jim dává širokou společností akceptovanou výmluvu.

                Jednou se mi v takové záplavě rozmočily mé právě zakoupené černé lakýrky, kvalitní obuv Made in China; prostě se rozložily na jednotlivé součástky, a já musel pokračovat svou přednášku o polyandrii v mokrém, výrazně zahnědlém obleku a bos.

                Při naší poslední návštěvě Phnom Penhu jsme chtěli navštívit velmi významnou, starou a krásnou pagodu Wat Ounaloum, v centru, kousek od královského paláce, nábřeží i Národního muzea.

                Kambodža je konstituční monarchií, a královský palác má po pravé i levé straně velkou pagodu; na jedné straně je Wat Botum (kde jsem míval několik přátel, mnichů, a kde jsem studoval skoro každé ráno, předtím, než jsem šel učit na univerzitu, khmerskou kulturu i théravádový buddhismus), napojená především na ministerského předsedu a vysoké činitele CPP, Strany kambodžského lidu, postkomunistické partaje, vládnoucí Kambodži již několik desítek let. Na opačné straně najdete Wat Ounaloum, spojenou především s královskou rodinou a monarchisty, jejichž moc je především morální a symbolická. Kambodža nemá jednoho nejvyššího buddhistického patriarchu, ale dva, kteří sídlí… hádejte kde! Správně! Jeden ve Wat Ounaloum, druhý ve Wat Botum.

                (A to ještě nic není: bývaly doby, kdy měla Země Khmerů, správně Kampučíja, dva premiéry, dvě vlády, dvě armády… což samozřejmě nemohlo fungovat, a také nefungovalo, jelikož to druhého ministerského předsedu přestalo brzy bavit, a tak se díky krvavému převratu stal premiérem prvním – a od té doby jediným. Tato země také mívala dvě ministerstva pro jediný resort, například dvě na počasí a dvě na festivaly, takže nás dva patriarchové nemohou překvapit, že?)

                Prošli jsme kolem královského paláce, po hlavní třídě, vyhrazené pěším, když začalo drobně pršet. Mysleli jsme, že to ještě do pagody, do vyhýji (hlavní svatyně) stihneme. I když většinou tropický déšť přichází náhle, jako by někdo otočil kohoutkem.

                Docela nedávno jsme byli v Siem Reap svědky průtrže mračen jen několik metrů od nás, zatímco my byli, ještě na pár minut, v suchu, prašnu a parnu.

                Až do hlavní svatyně jsme to nestihli. Začalo pršet opravdu silně, a my byli již na kůži promoklí (zároveň jsou tu však pravdě tropické teploty, takže to není tak hrozné), když jsme zdobenou branou vběhli do pagody, k první budově, kde jsme se schovali pod stříškou na schodech.

                Liják to byl vydatný, trval nezvykle dlouho; proudy těžkého deště se řítily na nebohou zemi, a v krátké době proměnily pagodu v souostroví jednotlivých administrativních budov, mnišských domků, jídelen, skladišť, stúp i svatyň.

                Bylo poměrně chladno (na Kambodžu na konci června), byli jsme promoklí a déšť sílil a sílil. Neměl jsem tušení, co je to za budovu, na jejíchž schodech jsme se schovávali. Postupně vykouklo několik Khmerů, ti si nás však nevšímali. Později nás spatřil sympatický prošedivělý Evropan, a anglicky, s milým francouzským přízvukem, nás pozval dovnitř.

                V prostorné hale bylo několik masívních prosklených skříní s knihami, a také prostorný stůl se židlemi. Na vyzvání našeho hostitele jsme se posadili.

                „Kde to jsme?“

                V EFEO, École française d'Extrême-Orient. Tedy místní pobočce, přesněji v největší sbírce prastarých khmerských textů. Náš hostitel to tu vede již skoro 30 let, z toho zde, v Phnom Penhu, žil většinu doby. Posledních pár let se o svůj čas dělí i s Paříží, kde vždy půl roku vyučuje. Se svými podřízenými mluví plynule khmersky.

                Představili jsme se, a já se málem zapotácel. Profesor de B., velký odborník na khmerskou kulturu, na jehož texty jsem při své studiu často narazil. „Zaplať pánbů za déšť“, napadlo mě. Jinak bych kolem tohoto domu jen prošel, jako tolikrát předtím, nikdy tu profesora nepotkal.

                Býval velmi blízký bývalému, již zesnulému králi. Než vladař zemřel, odkázal svůj osobní archív Francii, a pověřil profesora de B. roztříděním a zpracováním všech materiálů. Ty k akademikovi dorazily v několika obřích krabicích, a následné zdokumentování trvalo přes čtyři roky. Vzápětí mi ukázal jednu z knih, v nichž byly písemnosti z králova archívu publikovány. Pak nám také představil onu nevelkou, ovšem velmi hodnotnou knihovnu, obsahující mnoho vzácných výtisků, knih o Kambodži, spisů o historii, Khmerech a khmerštině ve všech možných jazycích, zejména francouzštině, snad všechno, co kdy bylo na tato témata napsáno. I o Norodomu Sihanoukovi, bývalém králi.

                Když se profesor dozvěděl, že i já se o osobu zesnulého monarchy velice zajímám (nedávno jsem o něm, coby filmovém tvůrci, měl přednášku, a také pracuji na své doktorské práci o Norodomu Sihanoukovi a jeho osobě, a jeho životních, podotýkám, že velmi pohnutých a převelice zajímavých osudech), zeptal se mě, s roztomilým úsměvem, až dětsky naivně: „A proč jste nezavolal panu J.?,“ a zmínil jméno osobního sekretáře a oficiální životopisce zesnulého krále, jako by tito lidé byli běžně ve Žlutých stránkách.

                „Jistě by Vám mohl pomoci,“ a když jsem jen z překvapení pokrčil rameny, vzápětí dodal: „Tak mu zavoláme.“

                Pan J., původem Chilan, žijící v současné době v Austrálii, telefon nezvedal. Profesor dostal mezitím jiný nápad: „A už jste o tom všem, co píšete a učíte, o králi, o Kambodži i khmerské kultuře, informoval Jeho Veličenstvo?“

Mínil Norodoma Sihamoniho.

„Určitě mu napište, anglicky i česky. Jak jej znám, určitě mu to udělá radost.“

Profesor de B. bude mít audienci u krále za pár dní. Dal mi adresu na hlavního osobního tajemníka Jeho Veličenstva.

Zaplať pánbů za déšť!

Jeho Veličenstva Norodoma Sihamoniho, který nedávno oslavil 65. narozeniny; narodil se tedy ve stejný rok jako nezávislá Kambodža, jen o několik měsíců dříve. Jeho otcem byl Sihanouk, jeho matkou královna Monineath, proto Sihamoni.

Říkáme mu „Poslední český král“, jelikož Jeho Veličenstvo strávilo velkou část svého dětství a útlého mládí v Praze, kde se mu dostalo vzdělání.

Jeho otec, vládnoucí Kambodži v nejistých a politicky složitých časech, se snažil být mimo dva hlavní, soupeřící proudy dvacátého století, kapitalismus vs. socialismus, manévroval mezi nimi a snažil se být zadobře s každým. Proto někteří z jeho čtrnácti oficiálních potomků získali vzdělání v západní Evropě, jeden syn v Moskvě, nejmladší pak v ČSSR, kde byl přijat jak prezidentem Zápotockým, později i Novotným.

Zřejmě neexistuje mnoho snímků příštích monarchů v pionýrském úboru; dokonce byl o tomto exotickém studentovi natočen krátký dokumentární film „Jiný malý princ“, jehož název nebyl inspirován pouze de Saint-Exupérym. V době prázdnin si tehdy třináctileté princátko odskočilo do rodné země, a přitom hrálo ve filmech své otce, nadšeného filmaře, hudebníka, zvukaře, scénáristy, a vůbec nadšeného milovníka stříbrného plátna a filmového všeuměla. Jeden z jeho filmů, historické drama z 18. století, se jmenoval „Malý princ“; jiný měl světovou premiéru v Praze za přítomnosti tehdejšího premiéra a ministra zahraničních věcí.

V Praze žil Norodom Sihamoni v letech 1962 až 1975, a studoval nejdříve na základní devítileté škole s rozšířenou výukou jazyků, pak na Pražské konzervatoři a ještě později hudbu, tanec a divadlo na Akademii múzických umění. Vystudoval balet, naučil se česky a získal mnoho přátel – s nimi také v roce 1968 protestoval proti ruské okupaci.

„Náš král je lop-lop,“ říká naše známá Č., Khmerka, žijící na Moravě. Lop-lop je ekvivalent naše krásného českého „mešuge“.

„Jak asi může umět vládnout, když vystudoval tanec?“

(Její názor sdílí velká část, především mladších Kambodžanů – podle nich by měl být král silný, vládnout, určovat a bojovat… a že je v Zemi Khmerů o co a za co… Jenže nic není Sihamonimu vzdálenější; věnuje se spíše festivalům, náboženským oslavám či charitě, a jeho otec to věděl, věděl, proč vybrat duchovně založeného následníka. V jiném případě by křehká a mladičká, právě obnovená monarchie pravděpodobně již opět zanikla, závislá na vůli všemocného premiéra.)

Říká se o něm, že česky mluví stále plynule. Proto na mě profesore de B. naléhal, abych Jeho Veličenstvu napsal i v mé rodné řeči, že jej to jistojistě potěší.

A lidé zde o jeho studiích v Praze vědí.

„Where you from?“

(„Pomocné sloveso! Kde je pomocné sloveso do?“ opravoval jsem své studenty asi milionkrát; zde jsem na dovolené.)

„Proté Čekó.“

(I v době Československa si Khmerové, zvyklí na jedno až dvou slabičná slova zkracovali Čekóslovakýja pouze na Čekó, takže se pro nás, po rozdělení federace, v tomto směru nic nezměnilo.)

„Ano, jistě, to je tam, kde studoval náš král.“

Norodom Sihamoni byl po léta úzkým spolupracovníkem svého otce, později vyslancem při UNESCO, ovšem na velkou politickou kariéru nepomýšlel.

Naše kamarádka Džán naopak krále obdivuje, a říká o něm, že je velmi milý, hodný, skromný – každý den jí jen ryby, trochu zeleniny a rýži, obyčejná khmerská jídla. Je oddaným buddhistou.

„Nemá ani ženu, ani přítelkyni, ani děti… nic,“ stěžuje si na něj Č., „dokonce ani vlasy.“ Král je holohlavý, zatímco většina Khmerů má bujnou kštici hustých černých vlasů jak koňské žíně.

Je skrovný, odmítá zatěžovat vychrtlou státní pokladnu okázalými slavnostmi i gesty, a právě to od něj většina Khmerů očekává. I proto jsou z něj mnozí rozpačití. Zatímco si český čtenář zřejmě pomyslí: „My tak mít jejich starosti…“ Inu, všude je něco.

Dopis Jeho Veličenstvu jsem připravil na čarokrásném ostrůvku nedaleko kambodžského pobřeží; jelikož tu nebyl internet, poslal jsem jej, až když jsem se vrátil na pevninu.

„Jaký je to pocit psát králi?“ zeptala se mě Lucie.

„Normálka, dělal jsem to přeci již tolikrát,“ a nemyslel jsem to ani neskromně, ani jako sarkasmus. Ve svých četných, dosud nepublikovaných knihách jsem již oslovoval mnohé vladaře… Že nebyli skuteční? Oč víc reálný je pro mě Norodom Sihamoni, než jakýkoliv mnou vysněný charakter?

V dopise jsem se představil, vysvětlil, co dělám, čím se zabývám; zmínil jsem své přednášky na rozličná kambodžská témata, příspěvky z konferencí ve Skotsku, Polsku a Japonsku; také, že píši o jeho otci dizertační práci, a že jsem připravil k publikaci tři knihy khmerských lidových i buddhistický příběhů i pohádek (kdo by však vložil peníze do něčeho takového?). Zkrátka a dobře, vychválil jsem se, až běda.

Nakonec jsem požádal krále o audienci. Na rozdíl od mé partnerky Lucie a profesora de B. jsem si myslel, že je to holý nesmysl (za pár dní Kambodžu opouštíme, dal jsem Jeho Veličenstvu šibeniční termín), ale vlastně… zkusit to můžu… nic za to nedám… vždyť nemám co ztratit… líná huba, holé neštěstí a tak dál… Popravdě řečeno jsem ani nečekal, že by se někdo ozval.

Avšak o tři dny později – zatímco jsem si pochutnával na vynikající khmerské kávě ke snídani, v chatrči na sloupech, až v korunách stromů, s výhledem na hory, nedaleko roztomilého městečka Kampot – našel jsem v poště email od Jeho Excelence S. N., osobního sekretáře kambodžského krále. Přeposlal i dopis od Norodoma Sihamoniho – „A Letter of Royal Appreciation.“

Zaplať pánbů za déšť!

V dopise mi Jeho Veličenstvo vyslovilo dík i uznání za vše, co jsem kdy pro propagaci khmerské kultury udělal, a že mi fandí a tak, ale že bohužel nemá čas. Surprise surprise!

Dosáhnout určeného cíle, tedy audience u krále, se nepodařilo, ale jinak bych to nazval nejúspěšnějším neúspěchem mého života – vždyť komu se podaří být odmítnut osobně králem, když mu přitom napíše psaní v plavkách, v chatrči bez elektřiny, na drobném ostrově porostlém džunglí?

Až přijedu domu, hodlám si dopis vytisknout, zarámovat a vystavit na čestném místě, na očích, a chlubit se všem návštěvníkům, jak moc jsem byl neúspěšný.

Ale jelikož mám sklon dívat se na svět optimisticky (ono mi také nic jiného při mém platu nezbývá, že?), snažím se to brát z té lepší stránky. Alespoň jsem ušetřil! Za návrat do Phnom Penhu, což by pro mě nyní byla velká zajížďka, a hlavně za nový oblek, který jsem si s sebou, světe div se, na ostrůvky a do džungle nevzal. Navíc se před krále předstupuje v určitý den v určené, přísně dané tradiční barvě. A co kdybych si pak spletl den či mi audienci přesunuli? To by se mi to setsakra prodražilo!

Připomenutí ze Zamyšlení třetího na úvod a na vysvětlenou (pro ty, kteří Zamyšlení třetí, nazvané „Chvála přítomné chvíle“ četli a kteří si mou literární anabázi dokonce i pamatují, doporučuji svižným krokem knižní kozy tuto předmluvu přeskočit):

Když jsem se před dvěma lety, na jaře roku 2018, chystal na konferenci do Japonska a rozhodl se proto spojit tuto cestu s návštěvou přátel a známých v Kambodži a Thajsku, po dlouhých sedmi letech, oslovil mě (tehdejší) pan ředitel brněnské pobočky Českého rozhlasu s nápadem sepsání zážitků z cest, úvah či fejetonů, které bych mu pak mohl postupně zasílat a budou-li dobré, ČRo by je možná mohl nějak zpracovat. Nejdříve jsem byl proti, nechal jsem se však přemluvit a během dvouměsíčního cestování po třech asijských zemí napsal několik črt, postřehů či úvah, dost na knížečku. Když jsem je ovšem začal posílat zpět na rodnou hroudu, odpovědí mi bylo jen ticho. A bylo dlouhé. Teprve po návratu jsem se dozvěděl, že se onen pán, jenž mě svedl na literární scestí a přemluvil k tak neuváženému činu, uposlechl volání hlasu Štěstěny a rozhodl se pro politickou kariéru a jelikož to nebylo slučitelné s postem šéfa veřejnoprávního média, byl odejit. A s ním i mé plány, mé fejetony. Do pekla zapomnění, do nekonečné říše nevydaných knih. A teprve nyní se naskytla vhodná příležitost tyto zápisky oprášit a poprvé využít.

Dnes tedy nebude ukázka z knihy „Zrození tygra“, ale rád bych Vám představil další z těchto asijských fejetonů, tentokrát zápisek ze Siem Reap.

Madona s kromou

                Poznat druhou tvář města Siem Reap (byť neříkám, že odvrácenou, horší, temnou – rozhodně však chudší) je jednoduché. Přejděte řeku. Bude Vaším Jordánem.

                V Siem Reap, nejnavštěvovanějším místě Kambodži (kvůli nedalekému obřímu chrámovému komplexu Angkor Wat, přikrytému džunglí), v tomto, na místní poměry upraveném, moderním, načančaném a bezpečném místě, nabízejícím všem – většinou jedno až třídenním – turistům vše, po čem jejich dušičky, žaloudky i měšce touží. Nedaleko noblesních hotelů, zdejší pobočky královského paláce, rozlehlého muzea, jen na druhém břehu, naleznete náhle jiný, mnohem chudší, špinavější Siem Reap, který více připomíná zbytek země, kde se nacházíme. Zatímco turisty navštěvovaná část kolem Pub Street, Starého tržiště, řeky až k muzeu (jež mimochodem nedoporučuji – je obří, drahé, poloprázdné a neuvidíte zde nic, co byste neviděli v Angkor Wat), je velmi příjemná a miloučká bublina.

                Většina cest je tu stále nedlážděných a prašných, v deštném období blátivých. Plných odpadků, ale také života, čilého, usměvavého, halasného života, dopravního ruchu, smlouvání, kupování i prodávání. A mládí – Kambodža je velmi mladou zemí. Velkou část populace tvoří děti a mládež.

V kontrastu s chudobou a špínou těchto uliček (jen pár metrů od přilehlého centra), náhle projíždějící stříbrné Bentley (za minimálně dvě stě tisíc dolarů, na což by průměrný Kambodžan šetřil asi tak čtvrt tisíciletí), plazící se, klopýtající mezi kalužemi špinavých, děravých cest, působí spíše až komicky – než tragicky, jak by mělo.

Chodívali jsme do této části Siem Reap při každé návštěvě. Prohlédnout si zdejší starší, zastrčené, zajímavé pagody s úžasnou výzdobou, popovídat si s místními mnichy, učiteli i žáky; součástí pagody je skoro vždy škola, či nebude daleko.

Jak je ovšem možné, že jsme si nikdy nepovšimli katolického kostela svatého Jana? Museli jsme jej přeci tolikrát minout. Jedinou možnou odpovědí je (kromě té, že tam onen kostel nebyl, což je nesmysl), že jsme mu nevěnovali žádnou pozornost. Zkrátka nás tehdy zajímaly pagody, a křesťanského svatostánku si naše evropská očka, toužící po nezvyklém a exotickém, nevšila vůbec.

Až nyní, o něco starší, s jinými hodnotami, s novým pohledem na svět, nyní, kdy jsem se začal více zajímat o dějiny katolické církve v Kambodži (cokoliv nepůvodního mě tehdy, před deseti lety, striktně nezajímalo). Minulý rok jsem o tomto tématu přednášel na konferenci v překrásném polském městě Toruń.

Když říkám kostel, nemám v tomto případě na mysli vysokou a štíhlou gotiku historických center našich měst a městeček, s dvojicí pichlavých zvonic, ani buclaté, sladké a líné baroko vesnických kostelíků.

Zdejší svatostánek vypadá jako typicky khmerský dům. Vlastně ne že by tak vypadal, ono to JE obyčejné kambodžské, venkovské, dřevěné stavení… jen upravené pro účely bohoslužeb. Tradiční domy, vždy na sloupech (kvůli dešťům, krysám, hadům i hmyzu) také mají jedinou, velkou, vzdušnou místnost, sdílenou celou rozšířenou rodinou – v tomto případě se význam rozšířil na rodinu duchovní.

Přesto na mě tento kostel zapůsobil jako zjevení, a šli jsme se proto, ze zvědavosti, podívat. Na dvorku sedí, v zátiší květin, v meditační póze, v lotosovém sedu, socha. Jedná se o evidentně o Khmera s kromou (což je tradiční kambodžský kostkovaný šátek, z hedvábí či bavlny, neodmyslitelná součást lidového oděvu, nepostradatelný pomocník Khmerů na dusném a prašném venkově, kteří tak mají pro kromu tisíc a jeden způsob použití). Připomíná Buddhu a láskyplně drží kamennou holubici. Je to však svatý František z Assisi v kambodžském podání. A vedle sochy Ježíše na kříži, který opět více odpovídá evropským standardům mučedníka, je nádherná socha Madony s Jezulátkem, krásné Khmerky jemných, laskavých, typicky místních rysů, zároveň však rozpuštěných, dlouhých vlasů, přikrytých mariánskou kápí – úžasný příklad mísení kultur v náboženském umění.

Při vstupu do samotného kostela Vás uvítá ta samá Panna Marie ještě jednou, je však menší a tentokrát z leštěného, tmavého dřeva, navíc následována hloučkem usměvavých dětí i chudých, trpících a nemocných.

Vedle je malý obchůdek. Při naší první návštěvě byl plný lidí, proto jsme jen zběžně nahlédli. Usměvavá Asiatka nám anglicky vysvětluje, že se jedná o charitu – prodávají výrobky obětí nášlapných min, či vdov a sirotků, často postižených válečnými i politickými konflikty nedávné kambodžské minulosti.

„Často bez nohou, hahahaha,“ směje se ona paní. Na khmerský zvyk reagovat na tragédie úsměvem či až hysterickým smíchem jsme si již zvykli, již nás neuvádí do rozpaků.

Nabízí tu kromy mnoha velikostí, stylů, barev, rozličných materiálů, knihy o Kambodži, taštičky a peněženky, nejčastěji sloních motivů, krásné šátky i šály, a nejvíce křížků, růženců a sošek, většinou ze dřeva; domorodé představy o Vykupiteli a Jeho Matce, někdy například ne nepodobné božským dévadám z výzdoby pagod, dokonce s typicky khmerskou špičatou korunou.

A jedna taková soška, spíše abstraktnějšího rázu, z lehkého světlého dřeva, připomínající objímající i pohlcující, ochraňující a přitom tak silnou i něžnou mořskou vlnu (byť než Panenku Marii symbolizuje pro mě vztah matky a dítěte či mateřství obecně), mě zaujala.

Celý den jsem na sošku myslel, nemohl své myšlenky na ní odehnat, a v noci se mi o ní dokonce zdálo. Držel jsem jí ve dlani a plakal. Proto jsme se druhý den (ač jsem nikdy na nakupování sošek, obrázků či suvenýrů nebyl – snad stárnu a jsem čím dál sentimentálnější, napadlo mě) do kostela i obchůdku vrátili (bylo to od našeho hotelu v turistické bublině jen několik desítek metrů) a sošku jsem za pár dolarů koupil. Od té doby s námi, vždy pečlivě zabalená, všude cestuje.

Tentokrát v obchůdku není, kromě té samé postarší paní jako včera, nikdo. Nepamatuje si nás, a opět nám vysvětluje, těmi úplně stejnými, naučenými slovy a frázemi, že se jedná o výtvory lidí zkoušených životem, obětí válek, politických převratů i zločinu, nejčastěji vdov a dětí.

„Obětí nášlapných min. Často bez nohou.“ A zasměje se. Na chlup stejně jako den předtím.

Je z Filipín. Dobrovolnice. Mluví khmersky?

Usměje se: „Kdepak, jen vím kdy a jak při mši odpovídat.“

„Chodí sem hodně lidí?“

„Do obchodu ano. A na mše? Místních méně, a turistů podle sezóny. Mše jsou v khmerštině, jednou týdně pak v angličtině. To pak přijde běžně kolem padesáti lidí. A během hlavní turistické sezóny i třeba tři sta. Není si kam sednout, lidé stojí i venku.“

Než se rozloučíme s ní, s kostelíkem, Františkem z Assisi, khmerskou Madonou i několika usměvavými lidmi okolo, připojí se k nám skotačivá bláznivka, objímá nás, cosi khmersky švitoří, neustále na nás ukazuje, směje se a skáče. Již není nejmladší, chybí jí několik zubů a na krku má hluboké jizvy. Pak náhle kamsi uteče.

Nyní jsme již daleko od Siem Reap, na pobřeží Siamského zálivu, a zdá se to být věky, kdy jsme vstoupili do svatostánku svatého Jana. Dívám se na úchvatně krásné pobřeží, lemované tyrkysovým mořem, s nadýchanými krajkami pěnivých vln, a Madona, na stolku vedle mě a ranní kávy, se dívá soucitně a trpělivě též.

Tentokrát zase trošičku jinak. Dnes krátce,  jen dvěma fotografiemi, zavzpomínám na svou přednášku v Café Práh v Brně dne 8. dubna 2019 nazvanou „Kambodža, země čtyř vůní“, kde jsem (před poměrně početným publikem) mimochodem četl jak ze své první knihy „Země čtyř vůní“, tak i z připravované knihy kambodžských buddhistických příběhů „Zrození tygra“. Přeji krásný den a vstup do nového týdne.

Fotografie: Olga Godálová

Již ve svém druhém příspěvku jsem mluvil o snech a víře v ně a přidal k tomu malý úryvek z „Tygra“. Dnešní ukázka, takový malý seznam khmerských pověr, není z připravované knihy (snad se někdy v budoucnu do nějaké další vejde), ale vybral jsem ji jako takovou drobnou zajímavost, vhodnou pro pochopení malé části bohaté khmerské kultury.

 

Tolik zloby urodila naše krásná, žírná země… Snad proto se lidé naučili více než druhým lidem věřit v pomoc duchů a démonů, v mnohá zaříkání a drobné úkony, četná Ano a nesčíslná Ne, jejichž pomocí se lze vyhnout neštěstí a nebezpečí.

Proto by například měl každý vědět, že pereme-li moskytiéru v řece, vábíme tím kró-p, krokodýly. Uštkne-li nás had, stačí přiložit na ránu tygří vous, který jed vysaje, a jsme mimo nebezpečí (protože, jak jistě každý ví, tygr po hadím uštknutí nikdy nezemře). Nemáme-li po ruce tygří vous, je třeba najít psa s černým jazykem – olíže-li nám ránu, jsme zachráněni. A čeho se ovšem nejvíc bojí hadi? Toho, že uzří těhotnou ženu a onemocní…

Pokud někdo omdlí, třikrát přes něj skoč!

Kmajové také nejí traj dumraj, sloní rybu, jelikož věří, že je v ní duše dávné kampučíjské královny, a nemluví o lásce, jedou-li na slonu, protože by je mohlo potkat neštěstí. To by se mohlo přihodit, také když se ve vsi narodí třínohé či pětinohé prase – proto je dobré takové zvíře odvést do pagody. Bezpečí a zdraví máme jisté, když v našem domě porodí kočka a poté sní placentu, či budeme-li si stříhat vlasy a nehty v neděli. Vyvarujme se však stříhání v úterý, to je špatné a nebezpečné, stejně tak jako ukazovat na duhu, avšak stane-li se tak, musí se dotyčný ihned kousnout do prstu, pak je nebezpečí zažehnáno.

Jdeš-li do lesa, jez předtím černý pepř, ochrání tě… Také nezapomeň, že se v lese nesmí klít, jinak tě uštkne had či napadne tygr… Odskočíš-li si za strom, abys vykonal potřebu, musíš se předtím zeptat na dovolení ochránce toho stromu, lesního ducha, jinak tě čeká nebezpečí… Jíme-li v lese, měli bychom nechat něco i pro lesní duchy… Když by tě už ovšem duch honil, musíš si sundat kalhoty, třikrát se plácnout přes holou zadnici, a duch zmizí… Či domníváš-li se, že za tebou duch stojí, hoď přes rameno trochu soli, dostane se mu do očí, a on zmizí… Nikdy nechoď po špičkách, tak totiž chodí právě duchové… A jestli toužíš ducha uvidět, nakresli si na dlaně, chodidla a čelo dřevěným uhlím velké X a třikrát obejdi hlavní, nosný sloup v domě… Ale duchové nám nemusí vždy ublížit: studenti se často před zkouškami modlí k mrtvým učitelům, aby jim svými vědomostmi pomohli (a mají se ke komu obracet – Rudí Khmérové vyvraždili na 90% všech kmajských učitelů). Studenti si také nikdy nedávají knihy pod židli, aby nebyli hloupí. A spadne-li jim při psaní testu něco na zem, třeba pravítko či tužka, nemá už cenu se dál snažit, poněvadž zcela jistě propadnou…

Šťastné číslo je 168, nešťastné 4.

Kdo si nesundá klobouk, když potká mnicha či vejde do pagody, zcela jistě oplešatí, a kdo ochutná jídlo připravené pro mnichy, ten se stane v příštím životě příšerou…

Napíšeš-li své jméno na krunýř želvy, čeká tě dlouhý život. Není proto nejlepší nápad jíst želvu s něčím jménem na krunýři, to pak nenasytu čeká sedm let neštěstí…

Například v rodinném životě: zdá-li se ti o okurce nebo kukuřici, tvá žena nebo tvůj manžel tě podvádí (vidíme-li ve snu někoho, a toužíme-li, aby také on či ona spatřili nás, stačí pouze otočit polštář)… Zdá-li se ženě, že chytá měsíc, je jisté, že je těhotná… Pak by neměla pít černou kávu, jinak její potomek bude mít tmavou pleť – proto kmajské ženy pijí čerstvé kokosy a vaječné bílky, aby jejich dítě bylo světlé pleti, a mohlo předstírat, že je ze zámožné rodiny (jelikož bohatí nepracují na poli, a nejsou tudíž opálení)… Uvidí-li žena v době těhotenství zatmění slunce, dítě bude nezvyklé; narodí-li se v noci, bude líné… Jí-li žena v jiném stavu srostlé banány, jistě porodí dvojčata. (Víte, že dvojčata – chlapec a dívka – byli v minulém životě manželé? Rodiče proto novorozeňata oddají, aby je nepotkalo neštěstí). A sní-li žena v očekávání o draku, narodí se jí syn… Také by nikdy neměla trhat ovoce – Kmajové věří, že takový strom již nikdy neurodí…

Zdá-li se farmáři, že rybařil a chytil malou rybu, bude následující úroda velmi špatná, ale chytil-li ve snu rybu velkou, sklizeň bude vynikající…

Opice znásilňují mladé dívky a zapalují domy… A psi různých barev spí v různý čas…

Cestujeme-li po řece, nemáme sebou brát zvířata, jinak nás jistě nemine nehoda, snad se potopíme.

Jsi-li nemocný, nečeš se… Je-li nemocné dítě, rodiče jej pošlou modlit se do kouta…

Ale zub hozený přes levé rameno jistě přinese štěstí a úlevu… Není-li muž kouzelníkem, nemá dovoleno prát ženské prádlo…

A abych nezapomněl: spatří-li papoušek krev, v tu ránu zemře.

Dnešní zastavení bude o obřadu buddhistické ordinace, kdy se, jaká káže tradice a dobrý zvyk, mladí muži po celé Kambodži stávají, alespoň na čas, mnichy. Vstupují do pagod, aby se naučili základům buddhismu, kázni i vzdělání. Ukázku z knihy jsem doplnil fotografiemi Lucie Vinšové z jednoho takového obřadu, jehož jsem byl svědkem asi před třiceti kily, kolem roku 2009. Byl jsem tehdy byl požádán, abych symbolicky zastoupil otce jednomu mladému adeptovi Buddhovy stezky, Nathanovi z USA, během slavnostního obřadu, kterým vstupoval do řad sangky v Pagodě manga, jednom zapadlém koutě kambodžského venkova.

 

Když se princ Réhul, syn Preja Puta, rozhodl následovat svého otce a ve věku sedmi let se stal mnichem, otec Preja Puta Suthótana si přišel stěžovat: „Když jsi se ty, můj synu, rozhodl opustit naši cestu, královský palác, náš břeh, trápil jsem se a věnoval jsem proto svou lásku svému mladšímu synu. Když se později stal tvým následovníkem, plakal jsem celé noci. Zbytky mé naděje a víry v tento svět, málem udušený plamen lásky jsem potom předal Réhulovi, svému vnuku, který se narodil v den, kdy ty jsi opustil palác. Stal jsem se jeho otcem, a on mi dal radost a důvod žít. Nyní jsem přišel i o něj. Prosím, nikdy již nepřipusť, aby se děti stávaly mnichy bez svolení matek a otců.“ Proto Preja Put rozhodl, že napříště musí rodiče dát své svolení, aby se mladí chlapci mohli dát na cestu, která uleví tomuto světu, přinese světlo a pochopení.

Předtím, než se muž Odhodlání připojí k následovníkům Putovy cesty, musí se zúčastnit ceremonie zvané Vysvěcení draka. Podle příběhů s dlouhými kořeny žil kdysi dávno drak jménem Konyje, který uvěřil v Putova slova a rozhodl se Preja Puta následovat. Změnil proto svou podobu. Stal se mnichem, a od ostatních se docela v ničem, nelišil. Naneštěstí se jednou v hlubokém spánku Konyjovo tělo proměnilo nazpět v draka, aniž by si to šťastně snící Konyje uvědomil. Ostatní mnichové se probudili a s hrůzou zjistili, že jeden z nich je ve skutečnosti drakem. Šli proto za Putem, aby mu o tom pověděli.

„Pane, řekl jsi: není dovoleno zvířatům státi se mnichy.“

Jelikož se mniši draka báli, Preja Put požádal Konyje, aby opustil jejich řady. Ovšem na památku draka s pevnou vírou bylo ustanoveno slavit obřad Vysvěcení draka. Při něm muži v bílých hábitech s mnoha šperky na rukou i na krku říkají sbohem světu, v němž vyrostli…

(ukázka z knihy "Zrození tygra")

Dnes trochu o khmerské svatbě. Krátkou ukázku z připravované knihy „Zrození tygra“ jsem doplnil fotografiemi ze svatby mé kamarádky, jíž jsem se zúčastnil na podzim 2019 v Phnom Penhu.

 

Kmajská svatba je velice složitý a dlouhý obřad, sestávající z mnoha menších ceremonií. Každá z nich je důležitá a má vlastní historii, a Kmajové vždy úzkostlivě dbají na to, aby každý obřad proběhl v určený čas a stejně, jako před mnoha sty lety.

Podle tradice má kmajská svatba trvat tři dny a tři noci, aby připomínala svatbu prvního kmajského prince Preja Tona s dračí princeznou Nyjen Nejak a tři klenoty buddhismu, jimiž jsou Buddha (Preja Put), Sanká (společenství mnichů) a Preja thó (dharma, Preja Putovo učení).

Jedním z obřadů je „Pojídání betelových ořechů“ (tedy arekových ořechů, slá, v betelovém listě, mlú), čili Pisá Slá Mlú. Ženich a nevěsta předávají betelové ořechy starším a rodiče ženicha a nevěsty za to starší žádají o požehnání a přání toho nejlepšího pro nový pár.

Vrásčité úsměvy holohlavých starých žen vypráví o původu této ceremonie celé příběhy.

Podle jednoho z nich byli kdysi dva sousedé, kteří měli pole i domy vedle sebe a vycházeli spolu velice dobře. Jeden druhého si vážili, pomáhali si, utěšovali se a povzbuzovali se. První z mužů měl syna, druhý dceru. Rozhodli se proto, že je zasnoubí. Aby ujistili jeden druhého, že slova o svatbě, příbuzenství a společných vnoučatech myslí vážně, vyměnili si navzájem několik betelových ořechů, které sebou vždy nosívali zabalené v kromě, tradičním kampučíjském kostkovaném šátku.

Podle jiného příběhu čtyři mladí muži studovali uprostřed lesa u vyhlášeného Mistra. Každý z mladíků ovšem vynikal v něčem jiném. Jeden předvídal budoucnost, druhý byl nejlepší v plavání, třetí byl neomylným střelcem a čtvrtý vynikal v kouzlech.

Jednoho dne jim Mistr řekl, že je již naučil všemu, co uměl, a poslal je zpět do jejich domovů. Když se všichni čtyři vraceli domů, jasnovidec náhle prohlásil, že za pár hodin potkají nádhernou dívku, která se stane ženou jednoho ze čtyř přátel. Kterého? To není úplně jasné.

O pár hodin později velký pták zastínil slunce a v pařátech držel neobyčejně krásnou dívku. Střelec vzal luk a šíp, a velkého ptáka sestřelil. Ten se zřítil i s dívkou do jezera. Plavec rychle připlaval a vytáhl dívku na břeh. Byla ovšem mrtvá. Proto přistoupil kouzelník a pomocí bylin, lektvarů a zaříkání ji oživil.

Když dívka otevřela oči, jako by se náhle snesla noc a na obloze se rozsvítily hvězdy. Čtyři nejlepší přátelé se spolu začali přít, kdo se stane jejím mužem.

Jasnovidec řekl: „Věděl jsem o ní první.“

Avšak střelec namítal: „Bez mé pevné ruky a přesného šípu by byla stále v moci velkého ptáka.“

Plavec souhlasil, ale dodal: „Jenže by navždy zůstala v jezeře, bratře, nebýt mě.“

„Nevzpomínáš si již snad, že byla mrtvá, když jsi ji přinesl na břeh? Kdo ji přivedl nazpět mezi živé? Měla by být má,“ přel se kouzelník.

Rozhodli se proto, že vyhledají někoho, kdo je rozsoudí, a slavnostní přísahou přislíbili respektovat jeho rozhodnutí. A vydali se cestou domů.

Potkali mnicha. Vyprávěli mu svůj spor do nejmenších podrobností.

Mnich určil, že mužem překrásné dívky se má stát plavec, jelikož se dotkl jejího těla jako první, a ostatní mladíci se stali matkou, otcem a bratrem záhadné dívky.

Jasnovidec se stal otcem, jelikož otcové vědí, co se přihodí jejich dětem.

Střelec se stal bratrem, protože bratři vždy ochraňují své sestry před nebezpečím.

Kouzelník se stal matkou, jelikož dívku přivedl zpět do života, jako matky přivedou na svět svá děťátka.

Kouzelník, střelec a jasnovidec souhlasili a v den svatby na znamení úcty přinesli svatebčanům tři váčky, v kromě zabalené betelové ořechy.

Od té doby tato ceremonie nesmí chybět na žádné kmajské svatbě.

(ukázka z knihy „Zrození tygra“)

Dnes bude na programu opět jeden z fejetonů z cest. Tentokrát ovšem ne z mé dílny, avšak od spoluautorky, Lucie Vinšové, s jejím svolením i jejími fotografiemi.

 

O OSTROVU MNOHA TVÁŘÍ, ANEB O MÍSTĚ KDE JEST NERADNO ZABLOUDIT MIMO PŘÍTOMNÝ OKAMŽIK

Před téměř sedmi lety jsme často jezdívali (když jsme jako lektoři angličtiny a dalších humanitních předmětů přednášeli na univerzitě v Phnom Penhu) během víkendů na pláž Otres. Zklidnit mysl, odreagovat se, uniknout shonu velkoměsta a opět načerpat do svých snů a každodenní fantazie třpytivé barvy a melodické zvuky moře.

Tehdy ještě byla tato pláž poněkud vzdálená od centra Sihanoukville (tenkrát provinčního městečka, nesoucího královo jméno), a proslulá nejen letitou hippie komunitou a absencí civilizačních vymožeností, jako je například elektřina či tekoucí voda, ale i tichem, kterého bylo na jiných místech Kambodži vskutku poskrovnu.

Od té doby se ale mnohé změnilo. A tak, ještě než jsme se opět vydali na naše oblíbené místo, byli jsme přáteli varováni, že jej nenajdeme takové, jaké bývalo. Na vině je prý hlavně nová vlna čínského turismu a příchod investorů ze Země středu, kteří vykoupili zdejší půdu, a začali s výstavbou monstrózních hotelů. Nechali jsme si tedy poradit, kam za tichým dobrodružstvím, kam za přírodou, a ze všech možností, které se v Kambodži poslední dobou znásobily otevřením, objevením dalších a dalších ostrůvků a plážiček, zvítězil ostrov Koh Ta Kiev, tedy Ostrov stařečka Kiev. Snad i proto, že o něm většina našich khmerských známých nikdy neslyšela.

Koh Ta Kiev byla láska na první pohled. Jako vystřižený z magazínu na luxusní, avšak přírodně laděnou exotickou dovolenou pro náročné. Už když jsme, jakožto dva jediné přírůstky, do našeho kempu připlouvali, na tradiční a poněkud rozhoupané khmerské loďce (byla totiž tzv. low season), byli jsme v tu ránu uchváceni smaragdovou a tyrkysovou barvou moře, zelení hustého porostu, který lemoval písčité pláže, a útulně vyhlížejícími bambusovými chýšemi na dlouhých kůlech, z nichž se jedna posléze stala naším krátkodobým domovem.

Zvláště v deštivém období (i když na ostrově, který si udržuje své lokální klima, neprší v porovnání s pevninskými plážemi téměř vůbec), žije komunita, obývající Koh Ta Kiev, doopravdy přírodně. V době našeho pobytu čítalo osazenstvo obou otevřených turistických středisek (vlastně kempů), i s khmerským personálem a všemi návštěvníky, sotva deset lidí, a šlo především o milovníky divočiny, vysloužilé expats (cizince dlouhodobě žijící v Kambodži), učitele a mladé, zamilované dobrodruhy. Ostrov sváděl k povznesené, uvolněné náladě, dlouhým koupelím v zelenomodrých lagunách a výpravám do všeobjímající džungle. Pronajali jsme si chatku na soukromé pláži, lemované nevelikými skalisky a korály. Dobrodružství mohlo začít.

S delší procházkou podél písečných pláží jsme si začali více a více všímat velké vady na kráse tohoto čarokrásného ostrova – a to velikých, a především dlouhých hromad plastových odpadků (jako had se klikatících, věrně kopírujících kontury přílivových vln), které se v celých závějích hromadily na oněch bílých, panenských, skalisky obehnaných plážích, a některé jimi byly pokryté docela.

Bylo nám vysvětleno, že hlavně v těchto měsících přináší mořské proudy tyto dary civilizace v neobyčejném množství – z Vietnamu, Thajska, a především z navštěvovanějších kambodžských pláží. Uklízí se až před hlavní sezónou.

Po několikahodinovém brodění se odpadky jsme si uvědomili, že ztroskotání na pustém ostrově nebude moci již nikdy být vykresleno à la Robinson Crusoe, jak jsme byli zvyklí z dětství. Vor, přístřešek a veškeré nástroje by byly dnes vyrobeny výhradně z naplavených plastů (kdo by se trápil s výrobou nástrojů a opracováváním dřeva?), a pokud by byl trosečník trpělivý, či pobýval na ostrově dostatečně dlouho, připlaval by mu dozajista i pár bot jeho čísla, oblíbené značky a barvy.

Rozhodli jsme se, že si uklidíme alespoň svůj kousek pláže, a vskutku jsme, po třech hodinách lopocení a dvou plných, velkých pytlů od rýže, docílili nádherné panenské pláže bez plastikových pytlíků (co se jako medúzy vznáší v mělkých vodách), brček (které se tak rády zaplétají do kořenů mangrovníků) a všudypřítomných láhví. Samozřejmě, s každým dalším přílivem jsme museli pláž opět vysbírávat, příliv byl totiž nemilosrdný a v tomto ohledu přehnaně štědrý.

Vskutku, jak jednoduché je vytvořit si malý, útulný koutek, a o ten se starat a předstírat, že problém vlastně neexistuje, když jej nemáme sami přímo na očích. Jak jen je tato schopnost přízračná pro lidské bytosti! Až se zdá, že vytváření nepatrných, útulných bublin, je naší, tak hluboko zakořeněnou, přirozeností. Na mnoho dalších procházek po plážích jsme se již nevydali – inu, plast sejde z očí a sejde z mysli.

Při první výpravě hustolistou džunglí, na kterou jsem se vydala neprozíravě bosa, jsme narazili na dlouhá procesí velikých černých termitů. Všimli jsme si, že okolo termitích „dělníků“, stály, v pravidelných rozestupech, daleko větší jedinci s obrovskými kusadly, „vojáci“, a ti, maje jen jediný smysl své existence – útočit na nepřítele – se střemhlavě vrhali na má chodidla a kotníky, kdykoli jsme byli v jejich dosahu. A tak jsem se díky této bolestivé zkušenosti naučila detailně mapovat povrch cestiček, a našlapovat hladce a opatrně. Termiti mě naučili ostražitosti, za kterou jsem byla následujícího dne neskonale vděčná.

Hned z rána jsem totiž vyrazila přeprat naše oblečení, což se zde praktikovalo, pěkně postaru, u malé studny, ze které se voda tahala ve vědrech. Během praní mě zachvátil můj pionýrský duch, a tak jsem se vydala zarostlou cestičkou na krátkou výpravu, kochaje se barvami a tvary květů, hmyzu i skotačivých ještěrek. Snad to byla právě ona palčivá bolest, kterou jako fantóm z předešlého dne na mých chodidlech zanechala termití kusadla, jež mi radila, s každým krokem, úzkostlivě se dívat, kam že to šlapu. A jen jeden krok ode mě tam ležel – stočený do úhledného klubíčka – šedožlutý had, kterého milióny let evoluce (mající k dispozici celou paletu barev, pohrávající si s bezchybným vzorováním) učinily téměř neviditelného.

Had byl krásný a odpočíval na hromádce spadaného listí. Mario, jeden z personálu, původem z Jihoafrické Republiky a znalec tropických plazů, nám potvrdil, že šlo o druh velmi jedovaté zmije. Všechny další cesty džunglí jsme pak oba podnikali zásadně v botách a s holí (s kterou se buší do půdy, aby vibrace hady vystrašila a zahnala do okolního, hustého porostu).

Koh Ta Kiev bylo království moře a džungle – a oba ty světy byly až do poslední částečky vyplněné hemživým životem. Vše cvrlikalo, bublalo, cupitalo, plazilo se, létalo a zaplňovalo prostor barvami, zvuky a pohybem. Na takových místech je o potravu nouze, příroda musí nasytit mnoho stále se stravy doprošujících chřtánů, zobáčků a tlamiček. Na veškeré lidské potraviny (i ty zabalené v originálních obalech) se okamžitě vrhají armády mravenců, tlupy krys i osamělí švábi loupežníci. Inu, člověk se musí, chce-li přežít, zúčastnit této hry, což s sebou přináší, jakožto zajímavý vedlejší efekt, zájem, ostražitost a vychutnávání každého přítomného okamžiku.

Bylo to právě zde, kde jsme pochopili, jak moc žijeme v nepřítomnosti, tam, nazpět doma, kde téměř jako duchové pobíháme ulicemi, myslíce na další úkoly, které ještě musíme splnit, než se budeme moci vrátit do pohodlných domovů k většinou bezduchému, prázdnému odpočinku. V džungli, či u korálového útesu se taková nepřítomnost mysli a ducha nevyplácí. Člověk si musí být neustále vědom každého svého kroku, a synchronizovat své pohyby s termity, hady, mořskými ježky a dalšími bytostmi – krásnými i nebezpečnými.

A sedíce na skalách, vystupujících ze zurčivých pěn oceánu, sledujíce v nehybném úžasu drahokam zapadajícího slunce, každý se přiblíží sám sobě a pochová si samotný původ své existence. Jen na chviličku. Neb moře je v nás samých rozlito jako matka, ze které jsme všichni vzešli. Západní strana hraje všemi barvami duhy v tom večerním, dech beroucím představení, které je každý den jiné, nové a fascinující, a má nad námi moc, opíjejíce nás doušky melancholie dálek.

Brzy ráno, za odlivu, jsou korály téměř obnažené. Ryby třpytivých barev se vyhřívají v paprscích ostrého slunce. Skoro se dá na ně šáhnout, člověk přechází od skaliska ke skalisku jako v obřím, otevřeném akváriu. Z džungle vylétávají ptáci – modrá péra svítí jako modré plameny.

Začíná nový den na Ostrově stařečka Kiev. Nový den učení se od přírody a od sebe samého. Nový den v přítomnosti a odpočinku.

Vážení přátelé, kamarádi a spřízněné duše. V dnešním příspěvku Vám nebudu ukrajovat z Vašeho jistě drahocenného času dlouhými úvahami ani letitými příběhy, ale přidám jen několik foteček z křtu mé první knihy „Země čtyř vůní. Kambodžské pohádky“, jenž se konal v březnu 2019 v Brně (má to vlastně být první, skromné pozvání na křest knihy další, knihy, kterou Vy všichni podporujete). Ve složení velmi komorním, ovšem s o to více nabitým kulturním programem a bohatým občerstvením. Kmotrem knihy byl přední český buddholog doc. Bělka a kromě povídání a krátkého filmu se samozřejmě konalo i autorské čtení, a to hned dvojjazyčné, s čímž mi vypomáhal kamarád Mark. Křest samotný byl spáchán kambodžským, vynikajícím kampotským pepřem.

Křest knihy „Zrození tygra“ je zatím plánován na podzim 2020, ovšem samozřejmě záleží na datu vydání knihy a také asi miliónu jiných věcí, mezi nimi například na pravidlech slušného chování v pokoronavirovém světě. Každopádně budete včas, a pro jistotu hned několikrát, pozváni prostřednictvím FB.

Přeji Vám báječný den a již se těším na další setkání, ať už to bude na stránkách knih, u dalšího příspěvku, v knihkupectví, možná na křtu knihy či třeba u kalíšku.

Váš ŠK

Již více než dva týdny se na Vás pravidelně obracím s prosbou o podporu knihy kambodžských buddhistických příběhů (ať už ve formě sebemenšího příspěvku či formou sdílení mých příspěvků s Vašimi přáteli a známými). A dnes bych se chtěl konečně podrobněji rozpovídat vo co go ? Jedná se o projekt sbírky příběhů, které jsem sesbíral, sepsal a převyprávěl během svých pobytů v Kambodži, této kouzelné zemi Jihovýchodní Asie. Knihy, která je již skoro hotová… stačí ji vytisknout a rozvést… jenže to má samozřejmě zádrhel, a tím jsou, jak jinak, peníze. A o ty Vás a Vaše známé a přátele žádám. A abychom neměli při čekání na určenou potřebnou částku dlouhou chvíli, připravil jsem si pro Vás myslím docela pestrý program. Někdy ukázky z knih minulých či budoucích, jindy postřehy, úvahy, rozhovor atd., to vše prošpikované kvantem kambodžských fotografií.

První příběhy knihy „Zrození tygra“ jsem sebral a přepsal a převyprávěl již před více než jedenácti lety. Krátce na to souhlasilo s vydáním rozsáhlé sbírky asi dvou stovek příběhů (pohádek, bajek, vtípků, úvah, črt, duchařských i lidových příběhů, vyprávění o historii Kambodže, jejím náboženství i kultuře) jedno velké nakladatelství, jenže vzápětí se v komunikaci odmlčelo a již nikdy na pokusy o komunikaci nereagovalo. O několik let později jsem se na kambodžské příběhy rozvzpomněl a pokusil se je tentokrát nabízet po menších, tematicky zaměřených celcích, coby pohádky, duchařské příběhy či třeba příběhy buddhistické. Před třemi lety se mi podařilo najít vydavatele na knihu právě příběhů buddhistických, nakonec však došlo (díky grantu Ministerstva kultury) k vydání nejdříve jen knížečky kambodžských pohádek „Země čtyř vůní“, na počátku roku 2019. A nyní je již připravená kniha buddhistických příběhů „Zrození tygra“ (postupně opravovaná a doplňovaná během mých dalších a dalších výprav do Kambodži). A u editorky čeká již další projekt, sbírka kambodžských duchařských příběhů, kterou bych velmi rád vydal co nejdříve to půjde. Což ale, mimo jiné, záleží na úspěchu „Zrození.“

Dnes jsem pro Vás vybral příběh, který se nehodil do sbírky pohádek ani do knihy buddhistických příběhů, ani se zatím nevešel do připravované knihy kambodžských duchařských příběhů, ale schovávám si ji do nějakého budoucího projektu, snad nějaké příští knihy kambodžských lidových příběhů. Ale Vám dám, máte-li zájem, ochutnat ihned. Užijte si, dobré duše, premiéru!

 

 

Mluvka a smrt

Tlan býval správcem u velmi zámožného muže jménem Sok. Sok měl Tlana rád a důvěřoval mu. Bez Tlanova souhlasu nebyl nikdo k Sokovi vpuštěn.

Sok řekl Tlanovi, aby tajně dohlížel na všechny služebníky a pověděl mu, kdo se jak chová, kdo jaký je, koho propustit a koho si ponechat, jestli kdo krade, a podobně – zkrátka aby měl přehled, co se v jeho domě a na jeho pozemcích děje.

Tlan nebyl špatný člověk, ale jednu velkou chybu měl: nedokázal, jak se říká, držet jazyk za zuby. Co nevěděl, nepověděl. A tak, snad aby si dodal na vážnosti, řekl také služebníkům, čím jej jejich pán pověřil.

Jenže služebníci se zalekli, že Tlan řekne Sokovi pravdu o tom, jak jsou líní, že většinu dne prospí, jak ujídají ze zásob, že jedí příliš mnoho a příliš často, a kde co můžou, to ukradnou. Proto se rozhodli, že se ho zbaví.

Jeden po druhém začali našeptávat Sokovi, že Tlan je nemrava, svádí služebné, necudně na ně pohlíží, dotýká se jich a šeptá jim důvěrná slovíčka. Že si ze Sokových zásobáren a skladů nechává posílat to nejlepší a nejdražší pro sebe. Že je příliš krutý, často silnou holí bije sluhy až do bezvědomí, úplně bezdůvodně.

Ale Sok těm řečem nevěnoval velkou pozornost.

Až stará kuchařka přišla za svým pánem se zprávou, že Tlan se naparuje a každému vykládá, že se již brzy ožení se Sokovou dcerou, stane se pánem v Sokově domě a na jeho polích, a pak Soka vypráská z domu.

To samozřejmě Soka rozzuřilo. Tentokrát nedbal na Tlanovy protesty a propustil jej.

Svou upovídaností Tlan již dříve nabyl v kraji špatné pověsti, a tak jej teď nikdo nechtěl zaměstnat. Sloužící často vědí o těch nejtajnějších i nejnebezpečnějších záležitostech svých pánů. Vpustit si do domu muže, který není diskrétní, by nebylo rozumné.

Ze zklamání a smutku začal Tlan pít. Zanedlouho propil vše, co měl, až mu nezbylo ani na misku vařené rýže.

Jeho bývalý pán Sok se o tom doslechl. Vzpomněl si, jak míval Tlana rád. Najednou mu ho bylo líto. Rozhodl se proto znovu jej přijmout. Ale jelikož už měl pochybnosti, přijal ho pouze jako obyčejného sluhu, ne již jako správce. A byl to spíše trest, ostatní sloužící Tlanovi nic neodpustili a nezapomněli. A trápili jej, jak jen mohli.

Jednoho dne Tlan leštil nábytek v hale, když tam přišel Sok a dva obchodníci, kteří Sokovi prodali zlaté šperky. Tlan je neviděl, pouze slyšel. A aby nemusel odejít, sám se také neukázal. Zvědavost mu našeptala, aby se schoval.

Tak vyslechl, jak obchodníci Sokovi šeptem prozradili, že šperky jsou kradené… z královského paláce! Králův kuchař je ukradl, prodal obchodníkům, a ti zas Sokovi.

Asi o týden pozval Tlana jeho přítel Viset na oslavu u příležitosti narození prvního syna. Tlan neměl, co by příteli daroval, proto se rozhodl Viseta (a jednoho z pozvaných, se kterým právě Viset hovořil) obdarovat příběhem o ukradených špercích.

Naneštěstí byl tím druhým posluchačem jeden ze oněch obchodníků, a v příběhu se poznal. Dostal strach, že by se vše mohlo prozradit, vylákal tedy Tlana i novopečeného otce Viseta do noci a tam je zavraždil.

Dnes nebude ani fejeton z cest, ani ukázka z knihy, ale přetiskuji zde rozhovor pro REBUILDSYRIA.CZ z 11. 5. 2019, který jsme společně s mým bývalým spolužákem Ondřejem Krátkým spáchali krátce po vydání mé první knihy „Země čtyř vůní“. Přeji dobrou chuť!

(Zde, pro zájemce, odkaz na rozhovor:

http://www.rebuildsyria.cz/rozhovor-se-stepanem-kuchleiem-nejen-o-kambodzskych-pohadkach/ )

Rozhovor: Se Štěpánem Kuchleiem (nejen) o kambodžských pohádkách

Spolužáka ze studií Štěpána Kuchleie jsem neviděl dobrých 10 let, ačkoli sem tam jsme byli v kontaktu mailem. Měl jsem tedy aspoň matnou představu o tom, že (a přibližně kde) se pohybuje. Většina míst zněla dost exoticky, a to i v porovnání s Blízkým Východem. Když se mi tedy po všech těch letech Štěpán – tentokrát z Brna – ozval, byl to dobrý důvod ho konečně pořádně vyzpovídat. Tím spíš, že mu právě čerstvě vyšla kniha – ve které navíc zúročil něco z toho, co ho po cestách potkalo a co se dozvěděl.

 

RS: Štěpáne, vyšla ti knížka pohádek – to je možná jedna z nejmilejších věcí, co se může vystudovanému antropologovi přihodit. Co všechno tomu předcházelo?

ŠK: V jedné rovině to byly dva roky života v Kambodži, učení na tamní univerzitě i studium khmerštiny, buddhismu a khmerské mytologie v pagodě, pak cesty po Vietnamu, Laosu, Thajsku, Barmě. V rovině druhé tomu předcházely hodiny a hodiny zapisování, třídění, přepisování, upravování. Sečteno, podtrženo, suma sumárum více než dvě stě příběhů. Pak deset let čekání. Nejdříve se mi sice ozvalo jedno velké nakladatelství, že by o tuto látku měli zájem… pak ovšem, z důvodu, jenž mi dodnes není zřejmý, přerušili veškerou komunikaci a už jsem od nich nikdy neslyšel. Velkou kupu příběhů, které jsem sebíral, jsem pak roztřídil do menších, „stravitelnějších“ hromádek, a nabízel je zvlášť, podle oblasti zaměření. O mnoho let později přišel návrat do České republiky, resp. do Brna, studium doktorského programu a setkání s vynikajícím buddhologem docentem Bělkou, jenž knihu buddhistických textů z Kambodži doporučil k vydání… a potom dva roky čekání. Na knihu nebyly peníze. Nakonec se podařilo sehnat grant ministerstva kultury na pohádky… a tak je první část mých kambodžských příběhů venku.

RS: Jak jsi se do té JV Asie dostal? Matně si vzpomínám, že po konci školy jsme nebyli nějaký čas v kontaktu a najednou koukám – Štěpán je v Kambodži. Jak tedy došlo zase k tomuhle?

ŠK: Když jsem v roce 2007 dostudoval, situace na pracovním trhu v ČR, tedy alespoň v Plzni, kde jsem tehdy žil, nebyla nejrůžovější, navzdory čerstvému titulu Mgr., a nebyl jsem na tom sám, většina mých spolužáků se potýkala s podobnými problémy. Proto jsem se rozhodl odjet s přítelkyní do Velké Británie, kde jsme pak žili další dva roky, a já se mezitím naučil anglicky. Dobrá kamarádka mé přítelkyně vyučovala angličtinu ve Vietnamu a moc se jí tam líbilo, chtěli jsme to proto zkusit také. Jenže zrovna v té době přišly nějaké menší formální komplikace, tak jsme se rozhodli pro zemi hned vedle, Kambodžu. A vyšlo to, zůstali jsme opět přes dva roky.

RS: Jsem asi barbar, ale osobně je pro mě Kambodža jedním z takových těch pojmů jako „Laos“, „Kočinčína“, „Barma“ a tak podobně dál. Dál na jedné straně nejasná etická složení, na straně druhé jakási ad hoc vymezení od stolu provedená koloniálními velmocemi. Je tedy něco, co (objektivně) dělá Kambodžu Kambodžou?

ŠK: Samozřejmě silná kombinace mnoha faktorů, jako jsou typ krajiny, její klima nebo historie, historický vývoj i vliv silných, u nás rozhodně známějších sousedů Thajska a Vietnamu, jazyk, lidé, kultura a její masovější, nejpopulárnější projevy, jako architektura či sport nebo jídlo. Taková obří Rubikova kostka, kde každičký kousek je specifický a životně důležitý pro kompaktnost. Například mnohé z pojmů či projevů kultury, jež zde vnímáme jako typicky thajské, mají svůj buď původ či alespoň ekvivalent v Kambodži, a Khmerové vždy říkají, samozřejmě, že to thajské je vlastně původně khmerské, jenže skutečnost je samozřejmě složitější. Po staletí Khmerové okupovali, dobývali, dominovali thajská území, pak to bylo po staletí zase naopak. A tak můžeme vidět jasné podobnosti v architektuře, i některých jídlech, hudbě či třeba sportu, například když Khmerové tvrdí že takzvaný thajský box, muaj thaj, je vlastně kun kmaj, khmerský box. A stejně je to tak i v mnoha dalších oblastech; nám by to připomínalo situaci po staletí trvajícího mnohonárodnostního Rakouského, později Rakousko-Uherské císařství, kdy to, co dnes označujeme jako typicky rakouskou národní kuchyni, často svým vídeňským pánům vyvařovaly české kuchtičky podle toho, co znaly z domova, a naopak, co se přiučily, si po službě odnášely domů, do všech koutů Čech i Moravy. Ale to jsem se trošičku rozmluvil a odbočil; úplně nejlépe, domnívám se, by otázku, co dělá Kambodžu Kambodžou, vystihl úvod do mé knížečky, jakýsi popisek oné země, malé pozvání. Jmenuje se „Země a lidé“, je kratičký a myslím, že bychom ho zde mohli zmínit. Mluví zde o království Kampučíja, což je správné khmerské pojmenování pro jejich zemi (jelikož však bylo zneužito režimem Rudých Khmerů i následnou loutkovou vládou z doby vietnamské okupace, dává se přednost přepisu, vycházejícího z francouzské verze), a khmerština sama je kmaj, stejně tak jako lidé si říkají Kmaj. Tak tedy tady je:

Země a lidé

     Království Kampučíja je Země čtyř vůní; horká, rýžová placka, posypaná jako kořením šafránovými hábity holohlavých mnichů; nádherná krajina

     nesčetných rýžových polí, hlídaných vytáhlými strážci cukrových palem s rozcuchanými korunami

     bahnem nahnědlých, strnulých řek, rybníků, jezer a zavodňovacích kanálů

     písčitých ovocných sadů s rozličnými plody,

     dech beroucí krásy zasněného mořského pobřeží

     horkých, tajemných pralesů s těžkým dechem

     mnoha skal nezvyklých tvarů

     i tich‎ých hor.

     Země je úrodná a tep jejího srdce pomalý. Není takové druhé země. Jemná a krutá je ta krajina, jemné i kruté mohou být její příběhy.

 

RS: Takže ode všeho něco. Čím je ale Kambodža pro tebe?

ŠK: První láskou, co se týče první mimoevropské zkušenosti, žití a práce v naprosto odlišné kultuře, se všemi klady a zápory (již předtím jsem žil přes dva roky v Británii, ale to je ve srovnání s Kambodžou kulturně vlastně to samé, jako mé „domácké“ kulturní prostředí, jen jezdí na opačné straně, dávají si do čaje mléko a na hranolky ocet… teď jsem to trochu přehnal, ale to jen, abych podtrhl onen rozdíl). Možná, že jsem byl na dalších místech, kde jsem kdy žil, šťastnější, úspěšnější atd. atd., jenže Kambodža byla přeci jen první, zasekla se svými drápky do mého nitra velmi hluboko.

RS: U nás se samozřejmě jako jedna z prvních konkrétních asociací vybaví jméno „Pol-Pot“. Jak se s jeho ideologickým odkazem (neboť jeho přístup k nakládání s mocí rysy ucelené ideologie přes veškeré kontroverze bezpochyby měl) Kambodža vyrovnala? Nebo jinak: má v zemi Pol-Pot stále nějaké příznivce?

ŠK: Neřekl bych, i když je část současné vládnoucí nomenklatury původně z řad Rudých Khmerů, ale občanskou válku (1970-1975), jež vyústila v převzetí moci ultralevicovými, demagogickými Rudými Khmery, vnímají jako boj proti USA a jejich loutkové vládě, ale Pol Pot poté revoluci „ukradl“ a místo slíbeného míru a sociální rovnosti, pro něž horoval i král, vytvořil diktaturu, jaká neměla ve světě obdoby (jistě by bylo možné zde najít jisté paralely mezi RK a Islámským státem). Dalo by se říct, že Kambodžu poslal zpět do pravěku, a od té doby, od r. 1979, se vracela jen pomalu, bolestivě a složitě. Jenže to se posledních pár let naprosto změnilo.

RS: A nyní to aktuálně důležité: jak se Kambodža vyrovnává s modernitou, globalizací a celkově dobou, kdy „dřív došlo k jedné technologické změně za tři generace, dnes tu máme tři technologické změny za jednu generaci“?

ŠK: Překotně, hladově, otevřeně. Ještě v roce 2009, kdy jsem do Kambodži poprvé přijel, byla většina hlavního města jen z prašných cest, žádné chodníky, žádné semafory, žádná veřejná doprava (či alespoň ne taková, jak si ji představujeme my, či jak vidíme dnes), velká část venkova byla stále bez elektřiny. Ale změny a rozvoj ve společnosti jsou obrovské a opravdu překotné, takovým tempem a v takovém měřítku, jaký si tu asi ani nedokážeme představit. Dám příklad: když jsem Phnom Penh, hlavní město, navštívil opět po sedmi letech, na ulici, kudy jsem procházel několikrát denně, jsem náhle nepoznal jediný dům kromě naší univerzity, ta zůstala stejná. Jinak tam, kde byly stovky jednopatrových dřevěných domů, jsou náhle skleněné mrakodrapy.

RS: V knize či upoutávce k ní se uvádí, že náměty jsi sbíral skutečně v terénu, a to diskusemi s místními a nasloucháním jejich příběhům. Jsou tam ale i náměty z Laosu, Barmy a dalších sousedních končin. Znamená to, že jsi cestoval i tam, nebo to, že jsou povídky z tohoto „konce“ světa podobné?

ŠK: Cestovali jsme s kamarády, studenty, mnichy po celé Kambodži, navštěvovali jejich domácnosti či domy jejich příbuzných, četné pagody. Pravda, snažil jsem se vybírat motivy především z Kambodže, ale některé motivy jsou si podobné – nezapomínejme, že dnešní hranice jsou v jihovýchodní Asii poměrně nedávná záležitost, a za druhé, že právě lidové příběhy, bajky a pohádky nikdy žádné hranice nerespektovaly… jen tu a tam změnily jména, vůni či příchuť. Například četné bajky připomínají jak Ezopovy, tak Lafontainovy, čemuž by nebylo u bývalé francouzské kolonie divu… jenže se domnívám, že problém podobnosti takových příběhů jde ještě hlouběji.

RS: Ruský vědec Vladimir Propp se pokusil najít jakési univerzální vzorce pohádek, které shrnul v pojednání s trefným názvem „Morfologie pohádky“. V podstatě nám vyjde, že jde o množinu uzavřených námětů a pod-námětů, které se v určitém konečném objemu (a v různých obměnách, ale při zachování stejných principů) vždy více či méně opakují. Platí něco takového i pro pohádky kambodžské či JV-asijské?

ŠK: Rozhodně, jak jsem právě zmínil na příkladu třeba bajek. Na úvod ovšem musím říci, že pojmenování pohádky je v případě mé knihy pojmenování dosti zjednodušené, jelikož se jedná o čtivo pro malé čtenáře a ne antropologickou či folkloristickou kolekci – jedná se bajky, lidové příběhy, náboženské příběhy, historky, vtípky, lokální pověsti, mýty o původu toho či toho, různé místní verze archetypálních příběhů atd. Nezapomeňme také na vůdčí postavení buddhismu, kdy byli až do poměrně nedávné doby mniši jedinou opravdu vzdělanou vrstvou, tudíž přes ně šly i džátaky, vypravování o Buddhových minulých životech, jež se načež „vlily“ do lidové kultury apod.

RS: Našel jsi ty sám v tamních pohádkách nějaký obecnější princip, pravidelný vzor či opakující se námět? Případně cokoli dalšího, co ti přišlo cenné, jedinečné, ale případně obecně platné a přínosné?

ŠK: Velkou část příběhů bychom nazvali bajkami, jelikož jsou jejich hrdiny zvířátka, což dává smysl, jelikož ještě nedávno žilo 80% Khmerů na vsi, v kontaktu se zvířectvem, v blízkém, pevném sevření divokou, tropickou přírodou. Co může být pro nás, Středoevropany, podivné či matoucí, je že se povaha hlavního hrdiny může během vypravování proměňovat, a vítězem nemusí být nakonec kladný hrdina, ale ten nejsilnější nebo nejchytřejší… či jen ten, co měl štěstí. V tomto se kambodžské příběhy rozhodně více přibližují skutečnému životu než archetypálním pravidlům, rovnicím pohádek, tak jak jsme zvyklí.

RS: Navrhuji dát nějakou ukázku. Pokud souhlasíš, jakou pohádku z knihy bys vybral jako reprezentativní?

ŠK: Navrhoval bych „Král dostal chuť na banány“, což je kraťoučký příběh, snad by se nedal ani označit jako pohádka nebo bajka, jen taková hříčka, vtipná historka. Je to taková klasika, znají jí v Kambodži úplně všichni, je v čítankách a děti jí slyší či čtou odmala.

RS: Dobrá – tedy sem s ní:

Králík dostal chuť na banány

             Králík ze všeho na světě nejvíce miloval svou maminku, modré nebe a… banány!

           Všichni ze vsi věděli, že nejlepší banány široko daleko mívá babička Bormej (což v kmajštině znamená „Úplněk“). Její krátké a tlusté banány se slupkou tenkou jako z papíru byly sladké, až z nich bolely zuby.

           Tak rád by si na nich králík pochutnal, ale jak? Jsou-li na stromě, je to pro králíka příliš vysoko. Pak je babička Bormej uřízne, dá do proutěného košíku, košík si dá na hlavu, a vydá se cestou na trh.

           „Jistě nás Králičí bůh udělal tak malé jen proto, abychom nedosáhli na sladké banány,“ posteskl si králík.

           Pak ale dostal nápad a počkal, až babička šla s košíkem, plným zralých banánů, do nedalekého městečka. Králík si lehl na cestu, a předstíral mrtvého.

           Babička Bormej se zaradovala. Zastavila, sebrala králíka, dala jej do košíku, a pokračovala v cestě na psá, trh.

           Když přišla do městečka, začala vyvolávat, že prodává králíka a banány. Jaké ale bylo její překvapení, když králík ‚obživl‘, vyskočil z košíku, kde zbyly po banánech pouze prázdné slupky, a pelášil po cestě, až se ztratil mezi domy…

           Ještě dlouho se tomu vesničané smáli. I babička Bormej, když si vzpomněla, jak na ní králík vyzrál.

 

RS: Zdá se, že babička Bormej to vzala s humorem, to je hlavní. Teď jednu obligátní otázku: jaká pohádka či vůbec příběh, který jsi během pobytu v Kambodži zaslechl, tě oslovil(a) nejvíc?

ŠK: Těžká otázka, protože jsem těch příběhů slyšel tisíce, zapsal stovky a mých oblíbených jsou desítky. Ale nejraději mám vtipné lidové příběhy, jako například „Učitel a žák“ o dvou mniších, kteří byli líní, a chtěli koupit k jídlu něco, co by jim dlouho vydrželo, aby nemuseli každou chvíli na trh, tak žák koupil pytel soli… a následné peripetie. Víc prozrazovat nebudu. Bude v příští knize.

RS: Dobré příběhy (tj. takové, které někdo dobře vypráví a ostatní mají chuť do poslechu i radost z něj), dobré jídlo a dobrá společnost (samozřejmě vše dohromady) jsou podle mě základem opravdové pohody. Dá se něco takového v Kambodži ještě stále zažít?

ŠK: Určitě ano, pro Khmery je představa setkání, rodinné sešlosti, oslavy či vlastně jakákoliv párty spojena ne s tancem či hrami nebo tak podobně, ale především s jídlem, většinou s obřím množstvím jídla. Snad jen s tím rozdílem, že dnes už si přitom méně vyprávějí lidové, tradiční příběhy, o to víc pouštějí hudby ze svých telefonů, tak jako všude jinde.

RS: Je něco, čemu bychom se mohli od Kambodžanů učit?

ŠK: Úsměvům, to rozhodně. Ale jinak je to těžká otázka… jestli se všichni Češi mohou něco naučit od všech Khmerů… ale rozhodně to funguje na individuální úrovni… kdy bychom se mohli více přiučit pozitivnějšímu, klidnějšímu, pomalejšímu, vyrovnanějšímu přístupu k životu, jelikož je evidentní, že ne vždy rychlejší a hektičtější je lepší nebo výkonnější.

RS: Kambodža si prošla poměrně těžkým obdobím, ale podle toho, cos naznačil a řekl, se zdá, že si momentálně vede poměrně velmi dobře. Situace v námi řešené Sýrii je diametrálně odlišná, rozhodně ne tak přímočará a „nekomplikovaná“ jako v tebou obývaném jihoasijském státu. Přesto: viděl bys nějaký recept na optimismus, rozvoj a/či ekonomický ale i společenský růst poté, co si – kterákoli – země prošla nelehkými časy?

ŠK: V současné době „nekomplikovaná“, ale ještě před dvaceti lety tomu bylo dost jinak a před čtyřiceti tam byl jeden z nejhorších režimů, jaký kdy Homo Sapiens Sapiens dokázal vymyslet, a vzápětí přišel hladomor a druhá, dvacetiletá etapa občanské války, okořeněná desetiletím marxistické vlády. Takže tedy záleží na perspektivě. Samozřejmě, z českého pohledu, je to stále hodně špatné, mnoho z „výdobytků“ civilizace (sociální zabezpečení), které považujeme za samozřejmost, jsou tam stále velkou neznámou, ale vše se rychle mění, nastupuje veřejná doprava, bezpečnost narůstá… a naopak, v některých oblastech, jako je třeba výstavba nových domů, můžeme jen tiše závidět, jakým tempem se buduje tam. Právě díky případu Kambodže bych byl ohledně Sýrie velmi optimistický. To hlavní, co Sýrie nyní potřebuje, je klid a mír a hlavně stabilitu, za jakoukoliv cenu, pak už to půjde… nechci říci samo, ale potenciál obnovy a dalšího růstu je v Sýrii podle mě obrovský, v to pevně věřím. Stačí splnit „pouze“ tři hlavní podmínky, což zní sice hrozně a složitě, ale na situaci v Sýrii deset nazpátek vidíme, že to není nereálné.

RS: Ano, někdy by se možná hodil onen pohádkový prsten, který známe zase z našich pohádek. Ale ještě zpět k tobě: do telefonu jsi mi říkal, že pohádek máš nasbíráno přes 200, do tisku se jich zatím dostalo ale jen několik. Chystáš nějakou další knihu, kde bys nám představil další kambodžské či regionální příběhy?

ŠK: Onu velkou, nasbíranou kupu jsem rozdělil na několik tematických okruhů, aby to bylo přístupnější. Pohádek mi stále ještě zbývá tak na další dvě tři knihy. Právě jsem kontaktu s jedním malým nakladatelstvím, které by možná mělo zájem o knížečku lidových příběhů, a jak už jsem zmínil na začátku našeho rozhovoru, již dva roky čeká na vydání kniha buddhistických příběhů, což je ovšem otázka financí.

RS: Štěpáne, díky moc za rozhovor – a hodně štěstí!

 

Štěpán Kuchlei – antropolog, učitel, spisovatel. Absolvent humanitních a antropologických studií na ZČU v Plzni. Po ukončení studií cestoval, učil a poznával různé kultury a životní styly ve Walesu, Kambodži, Kolumbii a několika dalších teritoriích po celém světě. Momentálně žije a pracuje v Brně.

Tentokrát jsem se, pro změnu, rozhodl dát malou ukázku opět z připravované knihy „Zrození tygra“, ovšem z její anglické verze, která se pomalinku, ale jistě rodí. Tak tedy "Učitel a žák".

THE TEACHER AND THE PUPIL

Once upon a time, there was a forgotten and isolated pagoda, which was nothing more than a small and neglected ramshackle building hidden in a remote corner of the Kompongcham Province, a home to a pitiful worshipping community consisting only of two Preya Put`s followers- the Master and his disciple called Chamron. Chamron was a very bad student. Not the brightest by far. And there was no wonder, for his master, an old monk, was a bit dim-witted himself.

On top of that, both of them were of an extremely lazy nature. They never went to see people in the surrounding villages and successfully managed to avoid all festivals, weddings and other occasions for blessings. They never even bothered to collect the alms- rice, meat or money. And in turn, people gave the pagoda a wide berth for the bad name the two eccentric monks had earned in the community.

But one day, the monks realised that they had got completely run out of rice and that there was absolutely nothing left to eat... and so the master and his disciple decided to set off for the market, psa, in the nearest town, riding their old elephant.

(You have learnt already that monks can`t eat people, tigers and elephants, and that they can`t ask for any meat at all, however, once it is offered to them, they shouldn`t refuse in order not to offend the benefactor...)

The master and the disciple had stopped to rest in a shade, and while the older monk was sleeping, Chamron decided to go to the market on his own.

“We waste so much time on shopping,” student Chamron grumbled quietly to himself as he was making up his mind that this time he would buy something that would last them for a really long time.

After some time, the older monk woke up from the stifling, dreamless, afternoon sleep, and the first thing he saw was his disciple Chamron coming from the market with... a huge bag full of salt.

“You fool!”, the master at once started to scold his pupil, “why have you bought so much salt? What a crazy idea! And where is food? A variety of vegetables, herbs, pork, rice?”

“Dear master, only now have I realised how much time we spend with this incessant travelling on the slow elephant from our pagoda to the market and back. That is why I have decided to buy something that is going to last for a very long time. Not like this stupid rice. The lady at the market confirmed that this big bag could even last a few years! Just imagine, my dear master, for many years to come, we won`t even need to go to the market, and we will be able to stay in our quiet and hidden pagoda doing nothing, exactly as we please... deeply immersed in our scholarly discourses on serious topics, like for example the correct order of days in a week or the importance of flies in the history of Buddhism.”

  

The master considered the matter once again and thought to himself: “That`s right! How wise my disciple proves to be. And how much wiser I must be being myself his master!”

But then he replied: “The only thing I`m worried about is that the bag is far too heavy for our old elephant to carry. So let me ride the elephant, and you, being my pupil, you should walk and carry the salt on your back.”

But after a while of nodding off, lulled by the swaying elephant`s gait, the master took pity on the old elephant, stopped and said to his disciple, who was carrying the heavy bag in the hot sun: “Our elephant is very old. We should be more considered and show our mercy. You are a bit lighter than me, not having been burdened by so many years and thoughts as I. Climb up onto the elephant and ride it, I`ll walk along and carry the salt.” 

The bag of salt was heavy and by some mysterious force, it was getting heavier with each step (or at least it seemed that way). And so the master walked slower and slower and soon fell behind Chamron by quite a long stretch. In the end, he couldn`t walk any further and stopped altogether.

And then a genius idea occurred to him- he could leave the salt there, under a tree, in the shade, and walk all the way to the pagoda- light as a feather, freed from the burden of the bag. There he can have a little sleep and come back again, rested and fresh, and ready to resume the arduous journey. How amazed he was by his own supreme wisdom!

But then his spirit sank again: “What if somebody steals the salt? We won`t have any food, and the whole effort will be in vain!”

The monk therefore decided to hide the salt. But where to?

First, he hid the salt into a bush. But which one was it? All of them looked exactly the same, and only a minute after he couldn`t remember which one it was he had chosen... it took him some time to find the salt again.

Then he thought it would be a great idea if he hid the salt into the top of a stately tree which was visible from afar, but he failed to climb up it, fell down on the dusty ground and the bag fell on him.

“Oh no! I must think of something else!”

And then Wisdom kissed him once again... But probably on the wrong part of his body, for it occurred to him to hide the salt into the river.

The monk returned to the pagoda, walking lightly and merrily. There he had a little rest before he headed back to the river to find the spot where he had hidden the whole bag of salt into the water.

But to his surprise, the bag of salt was empty, apart from one little fish which accidently wandered into the bag and got caught.

“Here is the villain! This malicious fish must have eaten all our salt,” the master shouted and was so angry that he decided to punish the fish for what it had done. He will take it to the pagoda, kill it and eat it...

And so, in the end, the two fools had something to eat after all...

“If only we had a pinch of salt,” sighed Chamron.

  

(anglický překlad Lucie Vinšová)

Jak jsem přišel k vlastní (další nevydané) knížečce zápisků, úvah, črt a fejetonů z mé asijské cesty v létě léta Páně 2000 a osmnáct, jsem již zmínil v zastavení třetím. A dnes přidávám další ukázku - ta je, jen tak mimochodem, věnována Otovi Vé, vynikajícímu fotografovi, průvodci a navíc sakumprdum lidské bytosti ze Zlína u Siem Reap :-) 

 

KRÁSKA Z KAMENNÉHO VETEŠNICTVÍ

                Znáte je. Zastrčené, nenápadné, temné antikvariáty z bočních uliček, které je tak snadné minout, a v nichž můžete nerušeně procházet tisícem pozapomenutých knih, hladit jejich umně zdobené vazby, kochat se jejich vůní; kde je možné, po hodinách poctivého, trpělivého hledání, najít krásné i nejkrásnější knihy, opravdové perly, vzácné kusy, neznámá vydání, nezvyklé spisky či autorem signované výtisky.

                Starožitnictví, někdy spíše vetešnictví, plná často až po střechu různého harampádí zapomenutých, odložených, již nemódních či nepotřebných drobnůstek, skrývající v tom nepřeberném množství, občas, skutečné poklady hodnoty i vkusu.

                Stačí taková místa najít, a být opatrný, a být trpělivý.

                Stejně tak jako antikvariáty a vetešnictví funguje odložiště poškozených trámů, sošek, stavebních kamenů, nahrazených precizními kopiemi z trvanlivějších materiálů, často poskládaných či dokonce ledabyle poházených vedle turisty navštěvovaných, turisty obdivovaných památek a zajímavostí.

                Obzvláště zde, v obřím komplexu stovek chrámů, svatyň, ruin, stúp a pagod, nedaleko kambodžského města Siem Reap.

                ((Jméno tohoto města, které v khmerštině znamená „Poražený Siam“, je připomínkou dávného vítězství nad Thajci, tehdy ještě zvanými Siamci. A stejně tak, jako se Thajcům nelíbí být takto zváni, stejně tak se jim nelíbí jméno tohoto města – které se však vžilo, a je největší turistickou atrakcí Kambodže se stejnojmenným mezinárodním letištěm (tudíž odhaduji, že šance na přejmenování jsou vskutku zanedbatelné). A já, abych pravdu řekl, je chápu. Jak by se asi němečtí turisté cítili přijíždět utrácet svá eura do českého města jménem „Skopčáci dostali nandáno“?

                A když už jsme u překladů jmen, dovolte mi zde, prosím, jednu malou odbočku. Ještě než jsem do Kambodži poprvé přijel, před skoro deseti lety, zněla mi jména těchto chrámů a svatyň tak tajemně, tak vzdáleně, tak magicky. Než jsem se ovšem dozvěděl, že ta dnešní pojmenování, nemající nic společného s originály, jsou ryze praktická, nadmíru prozaická. A tak se mi Angkor Wat proměnil ve Chrámové město – a ruku na srdce, nezní to jednodušeji, chytlavěji než původní Paráma Višnulóka? - Angkor Thom na Velké město, a další ruiny a chrámy chrámečky a svatyňky i svatyně na Starý/ Nový/ Mladý chrám, popřípadě Levý/ Pravý/ Horní/ Dolní.

                Poslední poznámku na konec: ve jméně Angkor není na začátku „a“, ale „ó“ a nevyslovujeme „g“, jelikož znak „ng“ zastupuje naše nosové „en.“ Navíc Khmerové nevyslovují poslední souhlásku slova, tudíž je správná výslovnost Ónkó.))

                Návštěvníci se, pochopitelně, věnují masívním, úžasným, dech beroucím chrámovým konstrukcím, branám a věžím, chrámovým lodím a nádherným bočním galeriím, plných překrásných, do kamene vytesaných zobrazení bitev lidí i bohů, bájí i historických událostí. A jelikož je jich hodně, na stovky, a je vskutku na co se dívat, může to být po několika hodinách, obzvláště v kombinaci s vysokými teplotami, dusnem a vlhkostí, poněkud únavné. Proto je jen pochopitelné, že se turisté většinou soustřeďují na ty největší, nejznámější, nejzajímavější stavby či sochy, hlavně na místa pro efektní „selfíčko“, a jak teploty stoupají a únava narůstá, věnují méně pozornosti menším chrámům, zarostlým a opuštěným ruinám nebo hromadám kamenů, které z mnoha rozličných důvodů musely být při opravách nahrazeny, vyjmuty a uloženy vedle domovského chrámu.

                Rádi se procházíme takovými kamennými vetešnictvími. Často se, pravda, jedná, jen o holé, ničím obzvlášť zajímavé, časem a deštěm rozežrané stavební kameny, zarostlé mechem či travou, ale jedem zde může, při trpělivém prohlížení, listování kamennou knihou Angkor, najít krásné motivy z říms či galerií, úžasné kamenořezby.

                Nyní jsme Angkor navštívili již po šesté, což nám dává možnost a prostor, kromě vždy povinných „must see places“, věnovat se i místům mimo hlavní okruh zájmu.

                Vždy navštěvujeme, poblíž stupňovitého chrámu Baphuon, kamennou krásku, zobrazení překrásné, tak líbezné apsary, božské tanečnice, zajisté vytvořené podle dávného, skutečného modelu, typicky khmerských rysů, rozpláclého nosu, sytých rtů. Snad jedné z dvorních dam či králových konkubín.

                Zamiloval jsem se do ní na první pohled, jak už se to nám, mužům, občas stává – ať už mluvíme o ženách, pokrmech či o autech. Již před deseti lety, a stále mě to ještě nepustilo. Má přítelkyně, musím uznat, to bez problémů respektuje.

                Za to bez problémů není hledání mé kamenné krásky. Za prvé se zdá, že tyto kameny čas od času přemisťují, přeskupují (nebo je jen má paměť tak děravá?), za druhé na tuto stále mladou staletou dívku působí čas posledních pár let poněkud rychleji, kvůli korozi kamene, drolí se, zarůstá lišejníkem. Mám již sadu jejích fotografií, braných s odstupem let, mohu proto porovnávat, nejen s nespolehlivou lidskou pamětí, která má často tendenci určitá místa retušovat; paměť je takový photoshop minulosti.

                Přesto je stále úchvatná, tak jemná; tak něžných, vybraných způsobů; elegantního, lehkého pohybu, zachyceného neznámým, dávno zapomenutým, dávno mrtvým umělcem, snad jejím milencem či tajným obdivovatelem, podle jistě skutečné, dávno zapomenuté, dávno mrtvé ženy. Bezpochyby byl do ní zamilovaný, proto ji stvořil, vytesal hrubými nástroji do tvrdého kamene něžně, láskyplně, tak, abych ji, skoro po tisíci letech, mohl milovat i já.

 

(fotografie Lucie Vinšová)

Zamyšlení druhé bylo především o snech, a těch se lehce dotkneme i dnešní malou ochutnávkou z knihy kambodžských buddhistických příběhů „Zrození tygra.“

Nebe je plující stříbrná víla (její matkou byla Duha) oděná za dne ve zlatý šat, za nocí v tmavý brokát, noční košilku má pranou v slzách a ranním vzpomínání a přitlučenou hrubým hřebem do kmene Věčného stromu, Stromu nekončících kořenů, aby ji slunce vysušilo a zloděj ji nemohl sebrat. S každým novým dnem další hřeb protíná tkáň noční klenby, stříbrná nahota prosvítá opět o něco více, s každým novým dnem přibývá nebi jedna hvězda.

A hvězdy svědčí snům.

 

(ukázka z knihy)

Když jsem se před dvěma lety, na jaře roku 2018, chystal na konferenci do Japonska a rozhodl se proto spojit tuto cestu s návštěvou přátel a známých v Kambodži a Thajsku, po dlouhých sedmi letech, oslovil mě (tehdejší) pan ředitel brněnské pobočky Českého rozhlasu s nápadem sepsání zážitků z cest, úvah či fejetonů, které bych mu pak mohl postupně zasílat a budou-li dobré, ČRo by je možná mohl nějak zpracovat. Nejdříve jsem byl proti, nechal jsem se však přemluvit a během dvouměsíčního cestování po třech asijských zemí napsal několik črt, postřehů či úvah, dost na knížečku. Když jsem je ovšem začal posílat zpět na rodnou hroudu, odpovědí mi bylo jen ticho. A bylo dlouhé. Teprve po návratu jsem se dozvěděl, že se onen pán, jenž mě svedl na literární scestí a přemluvil k tak neuváženému činu, uposlechl volání hlasu Štěstěny a rozhodl se pro politickou kariéru a jelikož to nebylo slučitelné s postem šéfa veřejnoprávního média, byl odejit. A s ním i mé plány, mé fejetony. Do pekla zapomnění, do nekonečné říše nevydaných knih. A teprve nyní se naskytla vhodná příležitost tyto zápisky oprášit a poprvé využít. Dnes tedy nebude ukázka z knihy „Zrození tygra“, ale rád bych Vám představil první úvahu (a další budou časem následovat) z těchto asijských fejetonů, zápisek z kambodžského ostrova Koh Ta Kiev.

 

CHVÁLA PŘÍTOMNÉ CHVÍLE

                Džungle je dobrá. Džungle nás udržuje ve střehu. Člověk tak žije každým okamžikem. Za neopatrnost, nevěnování se plně každému kroku, každému úkonu, každé přítomné chvíli, může šeredně doplatit (a hra se hraje neustále, není oddychu) – špatným našlápnutím na hrbolaté cestě, šlápnutím na ostrou hranu kamene, kopnutím do skrytého kořene či balvanu, vyrušením kolony mravenců či dokonce bolestivých termitů, šlápnutím na kořen, co připomíná hada, či na hada skutečného, připomínajícího kořen.

                Lucie viděla hada, nedaleko baru, za studnou, kde prala naše prádlo. Šedého s černožlutou vlnovkou na hřbetě. Slunil se přímo na stezce, přitom velmi dobře krytý – uviděla jej pouze díky tomu, že dávala pozor na každičký krok; a to kvůli velkým mravencům, kteří ji na cestičce na východní pobřeží tohoto ostrůvku u kambodžských břehů, den předtím, tak moc pokousali.

                ((Proto se také pěšinky mezi bungalovy, toaletami, barem a kuchyní pravidelně čistí a uhrabávají; nejen, že to hezky vypadá (vždyť ostatní části jsou plné odpadků, a to místním najednou nevadí), ale je to navíc praktické – had by nikdy nezůstal ležet na tak odkrytém místě, navíc jsou v uhlazeném písku jeho stopy lehce vidět.))

                Barman, který kdysi pracoval v národním parku s plazy, je z Lucie popisu zmatený; neví, co by to mohlo být, snad zmije. Každého hada, kterého zdejší Khmerové zabijí, opláče. Ale hadů tu mají mnoho, a jedovatých hned několik. Ukázal nám fotografii metrové černé kobry, kterou tu domorodci ulovili jen den před naším příjezdem. Také zde mají několikametrové krajty, ale ty jsou neškodné, dokonce nápomocné – kde se objeví, zmizí krysy.

                Zatím se mi v džungli nespí dobře. Noci tu nejsou tiché. Vedle pravidelného tepu vln hned pod naším balkónem a nikdy nekončící symfonie zvuků hustého porostu deštného pralesa za naší chatkou, slyšíme i každý spadlý list i motory rybářských člunů, jež brázdí vody zdejších ostrovů ve dne v noci, aby přivezly turistům ve velkých hotelech na plážích pevniny čerstvé krevety, oĺihně, langusty a všemožné ryby.

                Při noční cestě z baru do chatrče opatrně, pomalu, dávat pozor na každý krok. Za okamžik nepozornosti můžeš být odměněn nepříjemným překvapením. Pokud by Vás had kousl na místě, jako je toto, je s Vámi ámen. K pevnině daleko, a i v nejbližším velkém městě protijedy nemají.

                Zaplať pámbů za ty dary! Ve městech naší civilizace člověk moc přítomný být nemusí, a také není. Rovné, široké ulice jsou plné spěchajících, nepřítomných lidí, kteří si myslí na své, vyhýbají se cizím pohledům i zvukům okolního světa, vždy se sluchátky na uších.

                ((V Japonsku jsem viděl stovky lidí, spících v metru a ve vlacích – přiběhli do vagónu, okamžitě usnuli; zřejmě dobře vycvičení se probudili, když jsme dojeli do jejich konečné (až mě napadlo: Nepředstírají spánek proto, aby se nemuseli dívat na ostatní cestující, či dokonce s nimi mluvit?), a rychle vyběhli ven.))

                A celá společnost to podporuje. Nejvíce se soustřeďuje na to, co bude PAK, či co bylo PŘEDTÍM, než na TEĎ.

                V baru našeho hostelu, dnes, v tiché, klidné sezóně bez turistů (kdy je ostrov naprostým, až kýčovitým rájem z fotek cestovních kanceláří), je vystaven na dřevě malovaný ciferník s označením hodin, jen místo ručiček je velké NOW – NYNÍ… 

                Chápu a přiznávám. Je to tak jednoduché žít přítomným okamžikem v takovém tropickém ráji, bez šatů a topení, beze zpráv z vnějšího světa a mimo dosah složenek, kdy snění, blouznění o budoucím či minulém nemusí být hezčí než současnost.

                Jedna dlouhá přítomnost se zde, na džunglí porostlém ostrůvku, stává bezčasím… už po několika dnech máme problém určit, jestli je úterý nebo pátek, či jak jsme tu dlouho. Také v zrcadle jsem se již mnoho dní neviděl. Jsem rozcuchaný? Zarostlý? Záleží na tom? Záleží na tom zde?

 

PS: Dnešní fotografie  - Lucie Vinšová.

 

Když jsem byl minulý rok kvůli hloupé administrativní chybě vyhoštěn z Thajska, dočetl jsem se v příslušném dokladu, kterým jsem byl na rozloučenou obdařen, že je mi vstup do Thajského království zapovězen až do konce roku 2562. Nejdříve ve mně hrklo, krve by se jeden nedořezal. Vzápětí však následovala úleva, když jsem si uvědomil, že už to vlastně nebude starost ani moje, a dokonce ani mých (teoretických) pravnoučat. A úleva o okamžik později vplula ještě jednou, když mi došlo, že se jedná o rok 2562 kalendáře buddhistického, ne toho našeho, a mluvíme tudíž vlastně jen o několika týdnech. (O khmerském Novém roce, tedy i o thajském, jsem psal již ve svém prvním příspěvku).

Připadal jsem si tehdy jako ve snu a o právě o snech by měl být dnešní příspěvek trpělivým čtenářům, přátelům a známým a vůbec všem mým podporovatelům coby malá útěcha, malé poděkování.

Kmajové ve sny silně věří a zcela vážně je chápou jako seslaná znamení, která mají varovat, poučit či být následována. Někdy jsou znamení jasná a každému pochopitelná, jindy lidé o výklad a smysl žádají jasnovidce. Sny jsou na druhém břehu řeky, v níž spí drak bez nohou, obsah snů je psán v nám neznámém písmu. Můžeme se obávat hada na poli či v lese, ale vidíme-li jej ve snu, znamená to, že již brzy potkáme někoho, do koho se zamilujeme. Ale když nás snový had uštkne, jistě k nám na návštěvu zavítá šťastný manželský pár. Ani krve se nemusíme bát – naopak, Kmajové se radují, vidí-li ve snu krev, jelikož věří, že je potká velké štěstí, a získají velké peníze. Když se nám zdá, že ve snu jíme, narodíme se v příštím životě jako kró-p, krokodýli. A zdá-li se někomu o tom, jak se mu v bolesti a krvi zlomil zub, bohužel kdosi jemu blízký velmi brzy zemře. Také sny o mangu nejsou z nejšťastnějších. Neštěstí nás čeká na listech stromů. Ovšem mnozí také věří, že sny nejsou dobré, a zdají-li se nám, řeknou: „Čkuť, blázen.“

(ukázka z knihy)

 

Na vysvětlenou:

V knize používám fonetické přepisy jmen do češtiny (věrnější originálu), ne jejich ustálené přepisy převzaté z jiných jazyků (např. Kampučíja místo Kambodža, kmaj místo khmerština, Kmajové místo Khmerové, Pnum Peň místo Phnom Penh atd.), či jména a výrazy běžně používané v khmerské jazyce (např. Preja Put místo Buddha).

 

A ještě něco:

Všechny uvedené fotografie spáchala Má skromná Maličkost při svých cestách do a po Kambodži (pokud není uvedeno jinak).

Pro svůj první příspěvek jsem si původně vybral téma velmi tradiční a vcelku pochopitelné: zrození „Zrození“, celý dlouhý a bolestivý proces vzniku této knihy. Pak jsem se ovšem rozhodl začít něčím pozitivnějším, zajímavějším, zábavnějším, a to novoročními oslavami. V dubnu? Správně! V dubnu. Khmerský Nový rok, počítaný podle tradičního solárního kalendáře (stejně jako např. v Thajsku či Laosu) totiž letos začal 14. dubna. Začal tím Nový rok 2563 buddhistického kalendáře, rok Bílé kovové krysy, rok velkých změn, s pondělím coby šťastným dnem týdne. Já jsem napsat tento příspěvek v pondělí jaksi nestihl a ani samotná oslava neproběhla v pondělí, ovšem v úterý, těsně po našem Velikonočním pondělí, tedy dva týdny nazpět.

Původně jsem byl pozván na večírek, pořádaný kambodžskou ambasádou v Praze, a velmi jsem se těšil, že potkám své přátele i další Khmery žijící v ČR, že si budu moci procvičovat svou khmerštinu (kterou jsem předchozího půl roku studoval v Siem Reap), a především na jídlo, které mám velmi rád. Bohužel se však, díky karanténě a pochopitelným důvodům, jež netřeba rozebírat, oslavy nekonaly. Proto jsem se rozhodl, všem virům navzdory, uspořádat svou vlastní malou oslavu, jen pro dva. Nekonaly se tradiční zábavy a tance a písně a hry, jen jsem se po khmersku oblékl, pouštěl tradiční hudbu a uvařil něco, co vzdáleně připomínalo kambodžskou národní kuchyni.

Rozhodl jsem se s Vámi o mou malou oslavu rozdělit.

Přikládám proto fotografii mé skromné večeře, tradičního kuřecího curry, jaké najdete v Kambodži při všech oslavách, na každé svatbě. Dále samozřejmě prahok (jenž jsem si přivezl ze své posledního pobytu), tradiční rybí fermentovanou pastu (https://en.wikipedia.org/wiki/Prahok), typickou vůni Kambodži (jednu z vůní, které zmiňuje titul mé první knihy, knihy kambodžských pohádek „Země čtyř vůní“), dále mangový salát s krevetkami, limetkovou polévku, rýži a smažené nudle.Nechyběl ani kambodžský čaj v hrníčku s národní vlajkou.  Ačkoliv to vůbec nebylo špatné, už se moc těším, až zase ochutnám originál, součást khmerské kultury, která je nejvoňavější, kterou mám nejraději.

Přeji Šťastný Nový rok 2563 všem! Ať se Vám daří co nejlépe. O co jsme přišli na začátku, o to více jistě doženeme. Skok bude o to větší, že jsme čerství a odpočatí.

Štěpán