Zrození tygra Knihy

Když jsem se před dvěma lety, na jaře roku 2018, chystal na konferenci do Japonska a rozhodl se proto spojit tuto cestu s návštěvou přátel a známých v Kambodži a Thajsku, po dlouhých sedmi letech, oslovil mě (tehdejší) pan ředitel brněnské pobočky Českého rozhlasu s nápadem sepsání zážitků z cest, úvah či fejetonů, které bych mu pak mohl postupně zasílat a budou-li dobré, ČRo by je možná mohl nějak zpracovat. Nejdříve jsem byl proti, nechal jsem se však přemluvit a během dvouměsíčního cestování po třech asijských zemí napsal několik črt, postřehů či úvah, dost na knížečku. Když jsem je ovšem začal posílat zpět na rodnou hroudu, odpovědí mi bylo jen ticho. A bylo dlouhé. Teprve po návratu jsem se dozvěděl, že se onen pán, jenž mě svedl na literární scestí a přemluvil k tak neuváženému činu, uposlechl volání hlasu Štěstěny a rozhodl se pro politickou kariéru a jelikož to nebylo slučitelné s postem šéfa veřejnoprávního média, byl odejit. A s ním i mé plány, mé fejetony. Do pekla zapomnění, do nekonečné říše nevydaných knih. A teprve nyní se naskytla vhodná příležitost tyto zápisky oprášit a poprvé využít. Dnes tedy nebude ukázka z knihy „Zrození tygra“, ale rád bych Vám představil první úvahu (a další budou časem následovat) z těchto asijských fejetonů, zápisek z kambodžského ostrova Koh Ta Kiev.

 

CHVÁLA PŘÍTOMNÉ CHVÍLE

                Džungle je dobrá. Džungle nás udržuje ve střehu. Člověk tak žije každým okamžikem. Za neopatrnost, nevěnování se plně každému kroku, každému úkonu, každé přítomné chvíli, může šeredně doplatit (a hra se hraje neustále, není oddychu) – špatným našlápnutím na hrbolaté cestě, šlápnutím na ostrou hranu kamene, kopnutím do skrytého kořene či balvanu, vyrušením kolony mravenců či dokonce bolestivých termitů, šlápnutím na kořen, co připomíná hada, či na hada skutečného, připomínajícího kořen.

                Lucie viděla hada, nedaleko baru, za studnou, kde prala naše prádlo. Šedého s černožlutou vlnovkou na hřbetě. Slunil se přímo na stezce, přitom velmi dobře krytý – uviděla jej pouze díky tomu, že dávala pozor na každičký krok; a to kvůli velkým mravencům, kteří ji na cestičce na východní pobřeží tohoto ostrůvku u kambodžských břehů, den předtím, tak moc pokousali.

                ((Proto se také pěšinky mezi bungalovy, toaletami, barem a kuchyní pravidelně čistí a uhrabávají; nejen, že to hezky vypadá (vždyť ostatní části jsou plné odpadků, a to místním najednou nevadí), ale je to navíc praktické – had by nikdy nezůstal ležet na tak odkrytém místě, navíc jsou v uhlazeném písku jeho stopy lehce vidět.))

                Barman, který kdysi pracoval v národním parku s plazy, je z Lucie popisu zmatený; neví, co by to mohlo být, snad zmije. Každého hada, kterého zdejší Khmerové zabijí, opláče. Ale hadů tu mají mnoho, a jedovatých hned několik. Ukázal nám fotografii metrové černé kobry, kterou tu domorodci ulovili jen den před naším příjezdem. Také zde mají několikametrové krajty, ale ty jsou neškodné, dokonce nápomocné – kde se objeví, zmizí krysy.

                Zatím se mi v džungli nespí dobře. Noci tu nejsou tiché. Vedle pravidelného tepu vln hned pod naším balkónem a nikdy nekončící symfonie zvuků hustého porostu deštného pralesa za naší chatkou, slyšíme i každý spadlý list i motory rybářských člunů, jež brázdí vody zdejších ostrovů ve dne v noci, aby přivezly turistům ve velkých hotelech na plážích pevniny čerstvé krevety, oĺihně, langusty a všemožné ryby.

                Při noční cestě z baru do chatrče opatrně, pomalu, dávat pozor na každý krok. Za okamžik nepozornosti můžeš být odměněn nepříjemným překvapením. Pokud by Vás had kousl na místě, jako je toto, je s Vámi ámen. K pevnině daleko, a i v nejbližším velkém městě protijedy nemají.

                Zaplať pámbů za ty dary! Ve městech naší civilizace člověk moc přítomný být nemusí, a také není. Rovné, široké ulice jsou plné spěchajících, nepřítomných lidí, kteří si myslí na své, vyhýbají se cizím pohledům i zvukům okolního světa, vždy se sluchátky na uších.

                ((V Japonsku jsem viděl stovky lidí, spících v metru a ve vlacích – přiběhli do vagónu, okamžitě usnuli; zřejmě dobře vycvičení se probudili, když jsme dojeli do jejich konečné (až mě napadlo: Nepředstírají spánek proto, aby se nemuseli dívat na ostatní cestující, či dokonce s nimi mluvit?), a rychle vyběhli ven.))

                A celá společnost to podporuje. Nejvíce se soustřeďuje na to, co bude PAK, či co bylo PŘEDTÍM, než na TEĎ.

                V baru našeho hostelu, dnes, v tiché, klidné sezóně bez turistů (kdy je ostrov naprostým, až kýčovitým rájem z fotek cestovních kanceláří), je vystaven na dřevě malovaný ciferník s označením hodin, jen místo ručiček je velké NOW – NYNÍ… 

                Chápu a přiznávám. Je to tak jednoduché žít přítomným okamžikem v takovém tropickém ráji, bez šatů a topení, beze zpráv z vnějšího světa a mimo dosah složenek, kdy snění, blouznění o budoucím či minulém nemusí být hezčí než současnost.

                Jedna dlouhá přítomnost se zde, na džunglí porostlém ostrůvku, stává bezčasím… už po několika dnech máme problém určit, jestli je úterý nebo pátek, či jak jsme tu dlouho. Také v zrcadle jsem se již mnoho dní neviděl. Jsem rozcuchaný? Zarostlý? Záleží na tom? Záleží na tom zde?

 

PS: Dnešní fotografie  - Lucie Vinšová.