Zrození tygra Knihy

Dnes bude na programu opět jeden z fejetonů z cest. Tentokrát ovšem ne z mé dílny, avšak od spoluautorky, Lucie Vinšové, s jejím svolením i jejími fotografiemi.

 

O OSTROVU MNOHA TVÁŘÍ, ANEB O MÍSTĚ KDE JEST NERADNO ZABLOUDIT MIMO PŘÍTOMNÝ OKAMŽIK

Před téměř sedmi lety jsme často jezdívali (když jsme jako lektoři angličtiny a dalších humanitních předmětů přednášeli na univerzitě v Phnom Penhu) během víkendů na pláž Otres. Zklidnit mysl, odreagovat se, uniknout shonu velkoměsta a opět načerpat do svých snů a každodenní fantazie třpytivé barvy a melodické zvuky moře.

Tehdy ještě byla tato pláž poněkud vzdálená od centra Sihanoukville (tenkrát provinčního městečka, nesoucího královo jméno), a proslulá nejen letitou hippie komunitou a absencí civilizačních vymožeností, jako je například elektřina či tekoucí voda, ale i tichem, kterého bylo na jiných místech Kambodži vskutku poskrovnu.

Od té doby se ale mnohé změnilo. A tak, ještě než jsme se opět vydali na naše oblíbené místo, byli jsme přáteli varováni, že jej nenajdeme takové, jaké bývalo. Na vině je prý hlavně nová vlna čínského turismu a příchod investorů ze Země středu, kteří vykoupili zdejší půdu, a začali s výstavbou monstrózních hotelů. Nechali jsme si tedy poradit, kam za tichým dobrodružstvím, kam za přírodou, a ze všech možností, které se v Kambodži poslední dobou znásobily otevřením, objevením dalších a dalších ostrůvků a plážiček, zvítězil ostrov Koh Ta Kiev, tedy Ostrov stařečka Kiev. Snad i proto, že o něm většina našich khmerských známých nikdy neslyšela.

Koh Ta Kiev byla láska na první pohled. Jako vystřižený z magazínu na luxusní, avšak přírodně laděnou exotickou dovolenou pro náročné. Už když jsme, jakožto dva jediné přírůstky, do našeho kempu připlouvali, na tradiční a poněkud rozhoupané khmerské loďce (byla totiž tzv. low season), byli jsme v tu ránu uchváceni smaragdovou a tyrkysovou barvou moře, zelení hustého porostu, který lemoval písčité pláže, a útulně vyhlížejícími bambusovými chýšemi na dlouhých kůlech, z nichž se jedna posléze stala naším krátkodobým domovem.

Zvláště v deštivém období (i když na ostrově, který si udržuje své lokální klima, neprší v porovnání s pevninskými plážemi téměř vůbec), žije komunita, obývající Koh Ta Kiev, doopravdy přírodně. V době našeho pobytu čítalo osazenstvo obou otevřených turistických středisek (vlastně kempů), i s khmerským personálem a všemi návštěvníky, sotva deset lidí, a šlo především o milovníky divočiny, vysloužilé expats (cizince dlouhodobě žijící v Kambodži), učitele a mladé, zamilované dobrodruhy. Ostrov sváděl k povznesené, uvolněné náladě, dlouhým koupelím v zelenomodrých lagunách a výpravám do všeobjímající džungle. Pronajali jsme si chatku na soukromé pláži, lemované nevelikými skalisky a korály. Dobrodružství mohlo začít.

S delší procházkou podél písečných pláží jsme si začali více a více všímat velké vady na kráse tohoto čarokrásného ostrova – a to velikých, a především dlouhých hromad plastových odpadků (jako had se klikatících, věrně kopírujících kontury přílivových vln), které se v celých závějích hromadily na oněch bílých, panenských, skalisky obehnaných plážích, a některé jimi byly pokryté docela.

Bylo nám vysvětleno, že hlavně v těchto měsících přináší mořské proudy tyto dary civilizace v neobyčejném množství – z Vietnamu, Thajska, a především z navštěvovanějších kambodžských pláží. Uklízí se až před hlavní sezónou.

Po několikahodinovém brodění se odpadky jsme si uvědomili, že ztroskotání na pustém ostrově nebude moci již nikdy být vykresleno à la Robinson Crusoe, jak jsme byli zvyklí z dětství. Vor, přístřešek a veškeré nástroje by byly dnes vyrobeny výhradně z naplavených plastů (kdo by se trápil s výrobou nástrojů a opracováváním dřeva?), a pokud by byl trosečník trpělivý, či pobýval na ostrově dostatečně dlouho, připlaval by mu dozajista i pár bot jeho čísla, oblíbené značky a barvy.

Rozhodli jsme se, že si uklidíme alespoň svůj kousek pláže, a vskutku jsme, po třech hodinách lopocení a dvou plných, velkých pytlů od rýže, docílili nádherné panenské pláže bez plastikových pytlíků (co se jako medúzy vznáší v mělkých vodách), brček (které se tak rády zaplétají do kořenů mangrovníků) a všudypřítomných láhví. Samozřejmě, s každým dalším přílivem jsme museli pláž opět vysbírávat, příliv byl totiž nemilosrdný a v tomto ohledu přehnaně štědrý.

Vskutku, jak jednoduché je vytvořit si malý, útulný koutek, a o ten se starat a předstírat, že problém vlastně neexistuje, když jej nemáme sami přímo na očích. Jak jen je tato schopnost přízračná pro lidské bytosti! Až se zdá, že vytváření nepatrných, útulných bublin, je naší, tak hluboko zakořeněnou, přirozeností. Na mnoho dalších procházek po plážích jsme se již nevydali – inu, plast sejde z očí a sejde z mysli.

Při první výpravě hustolistou džunglí, na kterou jsem se vydala neprozíravě bosa, jsme narazili na dlouhá procesí velikých černých termitů. Všimli jsme si, že okolo termitích „dělníků“, stály, v pravidelných rozestupech, daleko větší jedinci s obrovskými kusadly, „vojáci“, a ti, maje jen jediný smysl své existence – útočit na nepřítele – se střemhlavě vrhali na má chodidla a kotníky, kdykoli jsme byli v jejich dosahu. A tak jsem se díky této bolestivé zkušenosti naučila detailně mapovat povrch cestiček, a našlapovat hladce a opatrně. Termiti mě naučili ostražitosti, za kterou jsem byla následujícího dne neskonale vděčná.

Hned z rána jsem totiž vyrazila přeprat naše oblečení, což se zde praktikovalo, pěkně postaru, u malé studny, ze které se voda tahala ve vědrech. Během praní mě zachvátil můj pionýrský duch, a tak jsem se vydala zarostlou cestičkou na krátkou výpravu, kochaje se barvami a tvary květů, hmyzu i skotačivých ještěrek. Snad to byla právě ona palčivá bolest, kterou jako fantóm z předešlého dne na mých chodidlech zanechala termití kusadla, jež mi radila, s každým krokem, úzkostlivě se dívat, kam že to šlapu. A jen jeden krok ode mě tam ležel – stočený do úhledného klubíčka – šedožlutý had, kterého milióny let evoluce (mající k dispozici celou paletu barev, pohrávající si s bezchybným vzorováním) učinily téměř neviditelného.

Had byl krásný a odpočíval na hromádce spadaného listí. Mario, jeden z personálu, původem z Jihoafrické Republiky a znalec tropických plazů, nám potvrdil, že šlo o druh velmi jedovaté zmije. Všechny další cesty džunglí jsme pak oba podnikali zásadně v botách a s holí (s kterou se buší do půdy, aby vibrace hady vystrašila a zahnala do okolního, hustého porostu).

Koh Ta Kiev bylo království moře a džungle – a oba ty světy byly až do poslední částečky vyplněné hemživým životem. Vše cvrlikalo, bublalo, cupitalo, plazilo se, létalo a zaplňovalo prostor barvami, zvuky a pohybem. Na takových místech je o potravu nouze, příroda musí nasytit mnoho stále se stravy doprošujících chřtánů, zobáčků a tlamiček. Na veškeré lidské potraviny (i ty zabalené v originálních obalech) se okamžitě vrhají armády mravenců, tlupy krys i osamělí švábi loupežníci. Inu, člověk se musí, chce-li přežít, zúčastnit této hry, což s sebou přináší, jakožto zajímavý vedlejší efekt, zájem, ostražitost a vychutnávání každého přítomného okamžiku.

Bylo to právě zde, kde jsme pochopili, jak moc žijeme v nepřítomnosti, tam, nazpět doma, kde téměř jako duchové pobíháme ulicemi, myslíce na další úkoly, které ještě musíme splnit, než se budeme moci vrátit do pohodlných domovů k většinou bezduchému, prázdnému odpočinku. V džungli, či u korálového útesu se taková nepřítomnost mysli a ducha nevyplácí. Člověk si musí být neustále vědom každého svého kroku, a synchronizovat své pohyby s termity, hady, mořskými ježky a dalšími bytostmi – krásnými i nebezpečnými.

A sedíce na skalách, vystupujících ze zurčivých pěn oceánu, sledujíce v nehybném úžasu drahokam zapadajícího slunce, každý se přiblíží sám sobě a pochová si samotný původ své existence. Jen na chviličku. Neb moře je v nás samých rozlito jako matka, ze které jsme všichni vzešli. Západní strana hraje všemi barvami duhy v tom večerním, dech beroucím představení, které je každý den jiné, nové a fascinující, a má nad námi moc, opíjejíce nás doušky melancholie dálek.

Brzy ráno, za odlivu, jsou korály téměř obnažené. Ryby třpytivých barev se vyhřívají v paprscích ostrého slunce. Skoro se dá na ně šáhnout, člověk přechází od skaliska ke skalisku jako v obřím, otevřeném akváriu. Z džungle vylétávají ptáci – modrá péra svítí jako modré plameny.

Začíná nový den na Ostrově stařečka Kiev. Nový den učení se od přírody a od sebe samého. Nový den v přítomnosti a odpočinku.