Česká kokosačka na sněhu ;-) Ostatní

V Rize už na mě čekal Španěl, můj spoluzávodník, aby mě odvezl do Siguldy. Sice je zima v plném proudu, ale tam po sněhu nebyla ani památka. Jupíí, pro člověka na káře ideální. Sice to tam působilo smutněji, ale loni jsem si toho sněhu a té zimní krásy užila dost.

Následující den, tj. v pondělí proběhl meeting s pořadateli závodu a pak jsme se sešli na dráze, kde proběhlo zkoušení bobů (bob je ve vlastnictví IBSF a v rámci spravedlnosti nám na každou trať losují jiný bob) a procházka po trati s trenérem. Před tréninkem se sice učíme zatáčky nazpaměť, sedíme s mobilem v ruce a koukáme na videozáznam trati pořízený z bobu, ale není nad to nakoukat trať i v reálu.

Trať v Siguldě je dost výjimečná. Je postavena na poměrně malém kopci, startuje se z věže z 6. patra. Je zvláštní vidět bob ve výtahu :-)

Bob se z výtahu vytáhne, vytlačí se na vyvýšené pódium a z něho ještě na vyvýšený start. Logisticky je to velice náročné a proto startujeme až od 4. zatáčky. Jediná trať, ze které nestartujeme z TOPu.

Je to docela divoká trať na které si moc neodpočinete, až ke konci jsou dva dlouhé rovné úseky. Závody 4bobů se zde vůbec nekonají, svoji délkou se do některých zatáček nevejdou. Je zde poměrně běžné, že i nejlepší bobisté bourají.

První tréninkový den v úterý byl fajn, žádná bouračka, žádný větší problém. Byla jsem maximálně koncentrovaná. Byla jsem moc ráda, že se moje sympatie k trati nezměnily. Někteří kolegové se ale bouračce nevyhnuli. :-/

O den dřív začali s tréninkem i profíci, dopoledne skeleton, po nich pak monobob žen s dvojbobem mužů. Areál hned ožil, bylo milé vidět se s naší repre a potkat tam i profíky z celého světa.

Druhý tréninkový den ve středu pro mě začal zajímavě. Hned první jízdu jsem měla tři zatáčky něco jako blackout. Začalo to při výjezdu z 11-ky, kdy jsem trošku zaspala a výrazně jsem bokem vzala mantinel. Pak už vlastně nevím, co se dělo. Jen jsem v bobu lítala jak nudle v bandě, cítila jsem nárazy helmou o bob, občas jsem vykoukla ven, vůbec jsem netušila kde jsem, jak mám řídit. Až když se to na chvíli uklidnilo, já se v bobu srovnala a viděla ven, byla jsem na dlouhé rovince. Říkám si, no vida, jedu do 15-ky :-) V cíli jsem se pak zhluboka nadechla a uvědomila si, že to bylo docela vzrůšo, legrace :-)) Další jízdy už byly bez problému.

Následující den ráno jsem lezla z postele jak stará bába :-) otočit jsem se pořádně nemohla, jak jsem měla natažený svaly vedoucí zezadu od krku kolem lopatky až k páteři. Neobvyklý pocit.

Pak následoval třetí a zároveň poslední tréninkový den. Pátek a sobota závody. Počasí po celou tu dobu bylo pochmurné, deštivé, ale bez sněhu. Dalo se slušně dostat na trať po kolečku, což bylo super, nebyla jsem na nikom závislá. A protože se říká to nejlepší nakonec, závody jsme měli až po profících, v podvečer ;-)

V jednom závodu jsme měli dokonce dvě dvojičky závodníků, které na tom byly v první jízdě časově úplně stejně. A ten co se v prvním tréninkovém dni obě jízdy vyboural a tudíž se kvalifikoval na závod až další tréninkový den (člověk musí dát alespoň dvě jízdy bez bouračky), byl na druhém místě. Neuvěřitelné. Je to moc dobrej pilot, prostě si tu trať první den pořádně mapoval ;-) Já byla nakonec se svejma jízdama docela spokojená. Byť časově nebyly nej, byly slušně zajeté a pár závodníků jsem za sebou nechala :-)

A tím končí můj třetí bobový týden v malém městě jménem Sigulda. Příště mě čeká trať St. Moritz, malebném městě, zimním středisku plném nejen sněhu, ale i bohatých a známých lidí.

Gábina

Foto: Girts Kehris, IBSF

Zkoušela jsem si namodelovat nákrčáky v různých barvách a odstínech, dámskou a pánskou verzi, nakonec toto se nejvíce podobá mojí představě.

Chtěla jsem nákrčák, který budou lidi rádi nosit, kterej bude unisex a univerzál. Chtěla jsem, aby bob svištěl po ledu, aby měl stejnou barvu jako ten ve kterém jezdím… ale pořád to bylo takové trošku neslané, nemastné. Nakonec jsem se nechala inspirovat návrhem moc šikovné designerky firmy Gasso a nechala tam přidat čáry okolo bobu, které to celé propojily, propůjčily moderní design.

Bob je jen z jedné strany nákrčáku a v dolní polovině, takže jej lze otočit bobem dozadu, límcem od bundy překrýt a hned si ho můžete vzít i na nesportovní akce, co myslíte?

Moc děkuji designérce firmy Gasso za přesunutí mého návrhu bobu z papíru do elektronické podoby, za ochotu, svojí šikovnost a obrovskou trpělivost s mým „jen bych ještě…“

Firma Gasso umí krásné a funkční sportovní hadříky. Dokáží Vaši představu zhmotnit, a pokud nevíte co přesně chcete, umí i kompletně navrhnout, natisknout, ušít. Prostě budete originál ;-)

Vizualizace nákrčáku - pohled na obě strany naráz. Úvodní fotku mi to tu ořízlo.

Tento týden jsme jezdili v odpoledních hodinách, krátce před setměním. Celé dny bylo zataženo, ale vždy chvíli před tím, než jsme se dostali na trať se vyjasnilo a sluníčko se na nás přišlo podívat. Bylo to maximálně nabíjející, moc jsem si přípravu nožů před jízdou užívala. Normálně kvůli zimě koukám, jak je nejrychleji vyleštit, ale tento týden to bylo jiné. Nebyla až taková zima a vůbec se mi ze sluníčka nechtělo. Jasně, když pak zašlo, zase jsem se třásla jak osika, ale těch pár minut bylo osvobozujících.

Dokonce i na trať jsem změnila názor, přišla jsem jí na chuť. Loni jsme z ní měla bolehlav při nepřesném řízení, letos si jí užívám. I když né všechny jízdy jsou zcela čisté, žádné fatální chyby nedělám.

Myslela jsem si, že mě už moc nový pocit při řízení nemůže potkat…. Ale přišel. Tedy né úplně pozitivní, ale i ten se počítá. Při jednom závodě hned v první jízdě v první zatáčce, kdy ještě není rychlost ani tlak, jsem chtěla zatáčku projet pohodově, jemně, bez problémů tak jako každou předešlou jízdu. Nicméně dopolední tréninky profíku byly asi divoké a na této části trati se to dosti podepsalo. Nikdo s tím nepočítal. Do zatáčky jsem ani nestačila vjet a už jsem z ní klouzala ven. Řízení jsem držela jemně, nebylo zde důvodu být v křeči. Při jízdě do zatáčky jsem cítila, jako kdyby nějaký trol (kousek odsud je tu family park s troly – viz foto níže) seděl se mnou v bobu a tahal za špagáty místo mě. Jako by mi řízení ukradl. A já v tu chvíli byla úplně bezmocná. Chvíli jsem si myslela, že se řízení rozbilo. Zbytek trati jsem pak odjela, ale nedokázala jsem se vůbec koncentrovat. Další jízdu jsem už s tím počítala, řízení jsem držela pevněji, ale moc to nepomohlo. Nicméně jsem na to alespoň byla připravená a na zbytek trati jsem byla soustředěná. Tento problém měla většina z nás. Na další den traťoví mistři tento svízel poladili. Uf :-)

Na výsledky se mě ptát nebudete že, prosím. Občas jsem za sebou někoho nechala ;-)

Co ale stojí za zmínku jsou skvělé výsledky našich profíků v Lillehammeru. Závodili dopoledne pátek až neděle. Máme jedno 2. místo v monobobu žen, 4. místo v dvojbobu žen s pilotkou Patricií Tajcnárovou, 10. místo v dvojbobu mužů a 2 x 8. místo ve čtyřbobu mužů s pilotem Jáchymem Procházkou :-) :-)

A musím se také podělit o krásné náladovky ;-) Některé jsou od profi IBSF fotografa, některé moje. Je strašně složité vybrat ty nejhezčí. Tak krásné to tu bylo.

Děkuji všem okolnostem a lidem, kteří mě k tomu sportu přivedli. Je to velice neobvyklý, specifický sport a já mám to štěstí, že do tohoto světa mimo realitu mohu nahlédnout. DĚKUJI

Děkuji za Vaši podporu, bez které by to bylo o moc těžší.

Za dva týdny se přihlásím ze Siguldy :-)

Gábina

 

Foto: Girts Kehris, IBSF

Foto: Gabriela Knapová

Toto je ten nenechavej trol, kterej dokáže měnit velikost i podobu a vylejzá až za šera ;-)

Už na letišti to začalo být zajímavé. Nejen že letadlo mělo dvě hodiny zpoždění, ale při odbavení pro mě zapomněli vyžádat asistenci do letadla a tak jsem do letadla nastupovala jako poslední nesouc mě na poslední chvíli na zádech :-)

Vlak z Osla do Hunderfossenu (zastávka za Lillehammerem) mě tím pádem ujel a tak jsem skočila na první vlak mířící do Lillehameru. Během jízdy vlakem jsem ještě absolvovala online meeting s pořadateli.

Bohužel vlak však končil v Lillehammeru a další do mé cílové stanice jel až za několik hodin. Musela jsem tedy vzít taxíka…už tak jsem měla zpoždění. Tou dobou jsem měla připravovat bob a o desítky minut později absolvovat procházku po trati s trenérem.

Na začátek dobrá rozcvička :-) Nakonec jsem vše více méně zvládla. Bob jsem holt ladila až další den před tréninkem. Naštěstí kluci mechanici už ví co a jak potřebuju a tak úpravy byly jen minimální.

Tréninky jsme měli jen dva denně (bývají tři), tak jsem toho moc nenajezdila. Počasí stejně příliš nepřálo, hustě sněžilo, vítr foukal, takže na promrznutí i dvě jízdy stačily. By jste nevěřili, jak vyčerpávající je se několik hodin klepat zimou. Svaly jsou neustále zaťaté, ještě než na ubytování rozmrznete (nejlépe ve sprše), tak máte celé tělo bolavé, unavené. A to nemluvě o tom, když se vám nepovede jízda a jste i z bobu domlácení :-) No vlastně, není to špatná myšlenka, trénovat svaly bez vlastního úsilí jen tím, že pořádně vymrznete a tím pádem se svaly samy rozvibrují :-)) hm, na tom něco bude…

Na závody se nám udělalo krásně. Sluníčko svítilo, dodávalo energii. Už jen to přinášelo dobrou náladu a zaručovalo krásný zážitek. S první jízdou jsem byla fakt vnitřně spokojená. Tam kde jsem chybovala jsem to vyladila a první jízdu jsem si maximálně užila. Druhá nebyla tak čistá, ale čas první a druhý jízdy byl téměř vyrovnaný, jen pět setinek rozdíl. Takže vlastně spokojenost, byť tedy jsem na chvostu závodního pole.

Jsem tu totiž nejlehčí a dost podvážená. Oblečená s chráničema a helmou mám 50 kg, extra 35 kg mi dají do bobu (více nelze) a maximum je 100 kg. Myslím, že na této trati je to dost znát. Ostatní závodníci se rozmýšlí, jak moc se mohou najíst, jaké boty si vezmou do bobu, aby byli akorát do limitu. Je to pro mě trošku demotivující, ale já se jen tak nevzdávám! Je to holt daň za to, že všichni bez rozdílu postižení nebo pohlaví závodíme v jedné kategorii. Přibrat 20 kg ale nejsem ochotná. To bych se pak v běžném životě sama limitovala. A nakonec bych ještě zjistila, že to není o váze ale o mém pilotování :-))

Takže musím dát na svůj pocit a na konci závodu si svoji jízdu v hlavě projít a třeba se i radovat :-) Však je to zázrak, že tady můžu být.

Tento týden byl zpříjemněn setkáním se s našimi bobisty profíky z reprezentace. Přijeli před pár dny zatrénovat, příští týden mají závody. Zatím se mi stalo podruhé, že bychom se sešli na stejné dráze. Budu mít jednou svým vnoučatům co vyprávět :-) Samozřejmě že fotka proběhla.

Dnes mám volný den a tak jsem se šla podívat na jejich trénink. To co závodu přechází je tvrdej trénink, hodiny příprav bobu v zimě, nespočet hodin strávených v transportéru na cestách. A toto všechno je pak završeno pár sekundami v ledovém korytě. Taková třešnička na dortu, ale pořádně odmakaná. Jj, jsou to kluci šikovní. A vlastně teď už máme i holčičí tým. Loni začala jezdit v monobobu Patricie Tajcnárová za ČR, letos přidává dvojbob s novou parťačkou, tak jim držme palce.

Přeji krásný týden, já budu ještě jeden den odpočívat a pak zas skočím do bobu ;-)

Gábina

Foto: Girts Kehris, IBSF

Tak zítra vyrážím na bobovou dráhu do ledového království Norska, do Lillehammeru. Balení si zpříjemňuji tvořením bobu, který pak nechám vytisknout na nákrčáky jako poděkování za  podporu. Zatím je to v rozpracované fázi, ale už se to pomalu rýsuje. Jen s tím vybarvováním zatím nejsem spokojená. I vy by jste jeden takový nákrčák rádi? Nebo snad vlastnoručně vyrobenou meducínku? ;-)

Za jakoukoliv podporu nebo sdílení budu moc ráda. Děkuju :-)

Držte mi prosím palce, ať neumrznu a plná příjemných pocitů se dokloužu do cíle.

Gábina