1. týden na bobech
6. ledna jsem odcestovala do Lillehammeru na svůj první bobový týden.
Už na letišti to začalo být zajímavé. Nejen že letadlo mělo dvě hodiny zpoždění, ale při odbavení pro mě zapomněli vyžádat asistenci do letadla a tak jsem do letadla nastupovala jako poslední nesouc mě na poslední chvíli na zádech :-)
Vlak z Osla do Hunderfossenu (zastávka za Lillehammerem) mě tím pádem ujel a tak jsem skočila na první vlak mířící do Lillehameru. Během jízdy vlakem jsem ještě absolvovala online meeting s pořadateli.
Bohužel vlak však končil v Lillehammeru a další do mé cílové stanice jel až za několik hodin. Musela jsem tedy vzít taxíka…už tak jsem měla zpoždění. Tou dobou jsem měla připravovat bob a o desítky minut později absolvovat procházku po trati s trenérem.
Na začátek dobrá rozcvička :-) Nakonec jsem vše více méně zvládla. Bob jsem holt ladila až další den před tréninkem. Naštěstí kluci mechanici už ví co a jak potřebuju a tak úpravy byly jen minimální.
Tréninky jsme měli jen dva denně (bývají tři), tak jsem toho moc nenajezdila. Počasí stejně příliš nepřálo, hustě sněžilo, vítr foukal, takže na promrznutí i dvě jízdy stačily. By jste nevěřili, jak vyčerpávající je se několik hodin klepat zimou. Svaly jsou neustále zaťaté, ještě než na ubytování rozmrznete (nejlépe ve sprše), tak máte celé tělo bolavé, unavené. A to nemluvě o tom, když se vám nepovede jízda a jste i z bobu domlácení :-) No vlastně, není to špatná myšlenka, trénovat svaly bez vlastního úsilí jen tím, že pořádně vymrznete a tím pádem se svaly samy rozvibrují :-)) hm, na tom něco bude…
Na závody se nám udělalo krásně. Sluníčko svítilo, dodávalo energii. Už jen to přinášelo dobrou náladu a zaručovalo krásný zážitek. S první jízdou jsem byla fakt vnitřně spokojená. Tam kde jsem chybovala jsem to vyladila a první jízdu jsem si maximálně užila. Druhá nebyla tak čistá, ale čas první a druhý jízdy byl téměř vyrovnaný, jen pět setinek rozdíl. Takže vlastně spokojenost, byť tedy jsem na chvostu závodního pole.
Jsem tu totiž nejlehčí a dost podvážená. Oblečená s chráničema a helmou mám 50 kg, extra 35 kg mi dají do bobu (více nelze) a maximum je 100 kg. Myslím, že na této trati je to dost znát. Ostatní závodníci se rozmýšlí, jak moc se mohou najíst, jaké boty si vezmou do bobu, aby byli akorát do limitu. Je to pro mě trošku demotivující, ale já se jen tak nevzdávám! Je to holt daň za to, že všichni bez rozdílu postižení nebo pohlaví závodíme v jedné kategorii. Přibrat 20 kg ale nejsem ochotná. To bych se pak v běžném životě sama limitovala. A nakonec bych ještě zjistila, že to není o váze ale o mém pilotování :-))
Takže musím dát na svůj pocit a na konci závodu si svoji jízdu v hlavě projít a třeba se i radovat :-) Však je to zázrak, že tady můžu být.
Tento týden byl zpříjemněn setkáním se s našimi bobisty profíky z reprezentace. Přijeli před pár dny zatrénovat, příští týden mají závody. Zatím se mi stalo podruhé, že bychom se sešli na stejné dráze. Budu mít jednou svým vnoučatům co vyprávět :-) Samozřejmě že fotka proběhla.
Dnes mám volný den a tak jsem se šla podívat na jejich trénink. To co závodu přechází je tvrdej trénink, hodiny příprav bobu v zimě, nespočet hodin strávených v transportéru na cestách. A toto všechno je pak završeno pár sekundami v ledovém korytě. Taková třešnička na dortu, ale pořádně odmakaná. Jj, jsou to kluci šikovní. A vlastně teď už máme i holčičí tým. Loni začala jezdit v monobobu Patricie Tajcnárová za ČR, letos přidává dvojbob s novou parťačkou, tak jim držme palce.
Přeji krásný týden, já budu ještě jeden den odpočívat a pak zas skočím do bobu ;-)
Gábina
