Česká kokosačka na sněhu ;-) Ostatní

Je to známé luxusní středisko a na moc běžných turistů tu nenarazíte. Vše je nablýskané a uklizené a na pěší zóně před hotelem stojí místo obyčejných taxíků koňská spřežení. Na ceny lyžařských modelů jsem se do výloh obchodů ani neodvážila podívat. Na okraji St. Moritz, v údolí je obrovské jezero, které je v zimě zamrzlé. Občas se zde pořádají dostihové závody, což je vyhledávanou zábavou zdejší smetánky. Pro lyžaře jsou zde krásně upravené sjezdovky i běžkařské stopy. A ty panoramata!! :-) Prostě kouzelná nádhera. 

NE – Cesta autem byla dlouhá, ale pohodová. Do St. Moritz jsem dorazila okolo druhé odpoledne. Ve 3 byl online meeting s pořadateli, o hodinu později pak měla být procházka po trati a následně příprava bobu na další den.

Kvůli nepříznivému počasí nám však procházku po trati přesunuli na další den, v 6 ráno, před tréninkem. Docela zabijácký čas. No co, hlavně si ji s trenérkou projít a nakoukat v reálu. Díky tomu, že je to přírodní trať a každý rok se vystavuje znovu, zatáčky jsou pokaždé trochu jiné, byť vypadají na první pohled stejně. 

PO - V půl šesté ráno přišla zpráva, že se procházka po trati opět kvůli nepřízni počasí ruší :-(  Máme být 7 hodin na startu, aby nám trenérka o trati alespoň něco řekla. O hodinu později jsem seděla v bobu a jen podle shlédnutí aktuálního videozáznamu se snažila zajet trať co nejlépe. S tréninkem jsme skončili okolo desáté, pak leštění nožů, osobní téměř hodinový meeting s nejvyšším představitelem IBSF a hurá na ubytování. Odpoledne přišla zpráva, že konečně můžeme vyrazit na procházku po trati, ale jen prvních 9 zatáček, tzn. do Horse Shoe. No, aspoň něco, i když bych spíš uvítala prohlídku spodní části, která pro mě v tréninku nebyla čistá.

UT - Druhý tréninkový den, jízdy už byly slušnější. Dokonce jsem dostala pochvalu od mechaniků, kteří nás dole v cíli odchytávali. Nejen, že trať v Mořici je unikátní tím, že je přírodní, ale dokáží i video z jízd okamžitě přenášet na 3 velké obrazovky – na startu, v zatáčce Horshe Shoe a v cíli. Záznam je také k dispozici ke stažení. Je to skvělé, protože se z videa můžete učit, podívat se kde a co by se dalo zajet líp. Bohužel toto není standardem na všech tratích. Další výjimečností jsou jména zatáček. Na ostatních tratí jsou zatáčky označené jen pořadovými čísly. 

Po jízdách zase následovalo leštění nožů smirkovým papírem, protože „kdo leští, ten jede“. Nože nejsou ostré jak na bruslích, ale kulaté. Měly by být hladké a lesknoucí se jak zrcadlo, aby co nejlépe klouzaly po ledu.

Při odchodu z tratě mi pak jeden mechanik prozradil, že se mi pokusí bob „upgradnout“ – na poslední tréninkový den dovážit, abych byla stejně těžká s ostatními. Že zkusí vymyslet, kam extra závaží do bobu ukotvit. Jupíí, to by bylo skvělé, poprvé po pěti sezonách, na poslední závod. Pokud by se to povedlo, konečně bych zjistila, zda „moje omluvenka“ s podvážením byla oprávněná, nebo zda se ukáže, že jsem v řízení vážně tak levá. Na jednu stranu jsem se těšila, na druhou jsem se obávala tvrdé reality.

Odpoledne byl uvítací ceremoniál, světelná show v malém kinosále, maximálně bariérovým. Mechanici nás po jednom vytahali do strmých schodů v sále, my si přeskočili na sedačky a po jedné sedačce posedávali hlouběji do sálu, aby ostatní broučky raněný nemuseli tahat tak daleko. Show ale byla nádherná. I úvodní slova traťového managera Gregora Stähliho a podporovatele parasportu Frtitze Burkarda byla krásná, od srdce. Pak nás čekal drink a slané zákusky. Milé. Slavnostní atmosféra, člověk získal pocit výjimečnosti závodu. 

Při té příležitosti jsem dostala od jednoho místního závodníka/soupeře zajímavou podpultovou informaci. Doporučil mi, abych jednu zatáčku vůbec neřídila. Že je to sice trošku strašidelné, ale funguje to. Říkám si, no mám ještě jeden tréninkovej den, proč to nezkusit.  Malinko jsem ale měla podezření, že je kolega v dobré náladě z uvítacího drinku a že si ze mě tak trošku střílí. 

ST – Třetí tréninkový den. Rozhodla jsem se ověřit si u něj pro jistotu informaci z předešlého dne. On na mě jen mrknul, prý ví co říkal.... hned při první jízdě jsem uposlechla jeho rady a ejhle, ono to vážně fungovalo. Neuvěřitelné :-)

Po tréninku jsem vyrazila do suvenýrů, které jsou přímo na bobové dráze, pořídit pohledy pro ty z vás, kteří si je vybrali jako odměnu za moji podporu. Pohledy nic moc, nebo alespoň né podle mých představ. Chtěla jsem nejlépe takový, který se skládá z několika obrázků: St. Moritz, budova u startu, jízda bobu. Bohužel, nic takového jsem nenašla. ALE! K mému velkému překvapení jsem našla takový, kde jsem já v bobu, jak projíždím zatáčkou Horse Shoe. Fotka je z minulého roku, hodně sněžilo, trať byla pomalá, Horse Shoe v monobobu se jezdila poměrně nízko. Ten pohled tam snad na mě/vás čekal :-)

ČT - Ve čtvrtek a pátek byl dvoudenní závod, každý den po dvou jízdách. Přijela mi zafandit švagrová s rodinou, byli na pár dní na lyžovačce v Itálii. Poprvé jsem měla podporu rodiny a bylo to mooc milé. Zároveň ale i svazující, měla jsem větší nervy, nechtěla jsem si utrhnout ostudu. Na startu nechyběl ani můj starší syn Adam, který měl jarní prázdniny a odjel do Švýcarska se mnou už v neděli. Byl tam nejen jako moje morální podpora, ale také pomáhal mechanikům na startu. Neuvěřitelné, jak ten čas letí. Ve 13 letech je už mým velkým parťákem.

V závodě se mi docela dařilo, obě jízdy byly slušné. Neuvěřitelné, jak krásný pocit to je, když vidíte, jak se z vašeho výkonu všichni s vámi radují. Nejen rodina, ale i mechanici, soupeři. Upřímně se s vámi těší, pozitivně jízdu komentují, prostě vám to přejí. 

A mě spadl velký kámen ze srdce. Asi nejsem tak špatný pilot, přidaná váha/dovážení udělala zázraky. Průběžné umístění bylo nad očekávání. 

PA – Druhý závodní den se to potvrdilo. První jízda se mi vydařila, druhá už méně, ale i tak to stačilo na 8. místo. Porazila jsem i skutečně dobré piloty, kteří jindy stojí na stupni vítězů. 
Pak následovala dopingová kontrola, kterou bohužel vždy jako jediná žena v poli „vyhraju“. A vzhledem k tomu, že v den závodu nejím a nepiju, ihned musím doplnit tekutiny, abych vůbec mohla testování absolvovat. Řeknu vám, je tedy pěkně uhozené a potupné, když musíte čůrat do kalíšku a nějaká cizí osoba vás při tom sleduje. 

Už ráno jsem si zabalila a hodila vše do auta, po závodu hurá rovnou domů. Osm hodin jízdy v autě nic moc, ale strávila jsem je příjemně s Adamem. Koukali jsme na film (on koukal, já poslouchala) pouštěli si bomba písničky, povídali, jedli, pili, tankovali… prostě jsme se užívali :-)

 

Tímto končí moje zpravodajství :) Ještě jednou VELKÉ DÍKY za vaši podporu…..

 

Gábina

 

Foto: Girts Kehris, IBSF,
https://olympia-bobrun.ch/

 

V Rize už na mě čekal Španěl, můj spoluzávodník, aby mě odvezl do Siguldy. Sice je zima v plném proudu, ale tam po sněhu nebyla ani památka. Jupíí, pro člověka na káře ideální. Sice to tam působilo smutněji, ale loni jsem si toho sněhu a té zimní krásy užila dost.

Následující den, tj. v pondělí proběhl meeting s pořadateli závodu a pak jsme se sešli na dráze, kde proběhlo zkoušení bobů (bob je ve vlastnictví IBSF a v rámci spravedlnosti nám na každou trať losují jiný bob) a procházka po trati s trenérem. Před tréninkem se sice učíme zatáčky nazpaměť, sedíme s mobilem v ruce a koukáme na videozáznam trati pořízený z bobu, ale není nad to nakoukat trať i v reálu.

Trať v Siguldě je dost výjimečná. Je postavena na poměrně malém kopci, startuje se z věže z 6. patra. Je zvláštní vidět bob ve výtahu :-)

Bob se z výtahu vytáhne, vytlačí se na vyvýšené pódium a z něho ještě na vyvýšený start. Logisticky je to velice náročné a proto startujeme až od 4. zatáčky. Jediná trať, ze které nestartujeme z TOPu.

Je to docela divoká trať na které si moc neodpočinete, až ke konci jsou dva dlouhé rovné úseky. Závody 4bobů se zde vůbec nekonají, svoji délkou se do některých zatáček nevejdou. Je zde poměrně běžné, že i nejlepší bobisté bourají.

První tréninkový den v úterý byl fajn, žádná bouračka, žádný větší problém. Byla jsem maximálně koncentrovaná. Byla jsem moc ráda, že se moje sympatie k trati nezměnily. Někteří kolegové se ale bouračce nevyhnuli. :-/

O den dřív začali s tréninkem i profíci, dopoledne skeleton, po nich pak monobob žen s dvojbobem mužů. Areál hned ožil, bylo milé vidět se s naší repre a potkat tam i profíky z celého světa.

Druhý tréninkový den ve středu pro mě začal zajímavě. Hned první jízdu jsem měla tři zatáčky něco jako blackout. Začalo to při výjezdu z 11-ky, kdy jsem trošku zaspala a výrazně jsem bokem vzala mantinel. Pak už vlastně nevím, co se dělo. Jen jsem v bobu lítala jak nudle v bandě, cítila jsem nárazy helmou o bob, občas jsem vykoukla ven, vůbec jsem netušila kde jsem, jak mám řídit. Až když se to na chvíli uklidnilo, já se v bobu srovnala a viděla ven, byla jsem na dlouhé rovince. Říkám si, no vida, jedu do 15-ky :-) V cíli jsem se pak zhluboka nadechla a uvědomila si, že to bylo docela vzrůšo, legrace :-)) Další jízdy už byly bez problému.

Následující den ráno jsem lezla z postele jak stará bába :-) otočit jsem se pořádně nemohla, jak jsem měla natažený svaly vedoucí zezadu od krku kolem lopatky až k páteři. Neobvyklý pocit.

Pak následoval třetí a zároveň poslední tréninkový den. Pátek a sobota závody. Počasí po celou tu dobu bylo pochmurné, deštivé, ale bez sněhu. Dalo se slušně dostat na trať po kolečku, což bylo super, nebyla jsem na nikom závislá. A protože se říká to nejlepší nakonec, závody jsme měli až po profících, v podvečer ;-)

V jednom závodu jsme měli dokonce dvě dvojičky závodníků, které na tom byly v první jízdě časově úplně stejně. A ten co se v prvním tréninkovém dni obě jízdy vyboural a tudíž se kvalifikoval na závod až další tréninkový den (člověk musí dát alespoň dvě jízdy bez bouračky), byl na druhém místě. Neuvěřitelné. Je to moc dobrej pilot, prostě si tu trať první den pořádně mapoval ;-) Já byla nakonec se svejma jízdama docela spokojená. Byť časově nebyly nej, byly slušně zajeté a pár závodníků jsem za sebou nechala :-)

A tím končí můj třetí bobový týden v malém městě jménem Sigulda. Příště mě čeká trať St. Moritz, malebném městě, zimním středisku plném nejen sněhu, ale i bohatých a známých lidí.

Gábina

Foto: Girts Kehris, IBSF

Zkoušela jsem si namodelovat nákrčáky v různých barvách a odstínech, dámskou a pánskou verzi, nakonec toto se nejvíce podobá mojí představě.

Chtěla jsem nákrčák, který budou lidi rádi nosit, kterej bude unisex a univerzál. Chtěla jsem, aby bob svištěl po ledu, aby měl stejnou barvu jako ten ve kterém jezdím… ale pořád to bylo takové trošku neslané, nemastné. Nakonec jsem se nechala inspirovat návrhem moc šikovné designerky firmy Gasso a nechala tam přidat čáry okolo bobu, které to celé propojily, propůjčily moderní design.

Bob je jen z jedné strany nákrčáku a v dolní polovině, takže jej lze otočit bobem dozadu, límcem od bundy překrýt a hned si ho můžete vzít i na nesportovní akce, co myslíte?

Moc děkuji designérce firmy Gasso za přesunutí mého návrhu bobu z papíru do elektronické podoby, za ochotu, svojí šikovnost a obrovskou trpělivost s mým „jen bych ještě…“

Firma Gasso umí krásné a funkční sportovní hadříky. Dokáží Vaši představu zhmotnit, a pokud nevíte co přesně chcete, umí i kompletně navrhnout, natisknout, ušít. Prostě budete originál ;-)

Vizualizace nákrčáku - pohled na obě strany naráz. Úvodní fotku mi to tu ořízlo.

Tento týden jsme jezdili v odpoledních hodinách, krátce před setměním. Celé dny bylo zataženo, ale vždy chvíli před tím, než jsme se dostali na trať se vyjasnilo a sluníčko se na nás přišlo podívat. Bylo to maximálně nabíjející, moc jsem si přípravu nožů před jízdou užívala. Normálně kvůli zimě koukám, jak je nejrychleji vyleštit, ale tento týden to bylo jiné. Nebyla až taková zima a vůbec se mi ze sluníčka nechtělo. Jasně, když pak zašlo, zase jsem se třásla jak osika, ale těch pár minut bylo osvobozujících.

Dokonce i na trať jsem změnila názor, přišla jsem jí na chuť. Loni jsme z ní měla bolehlav při nepřesném řízení, letos si jí užívám. I když né všechny jízdy jsou zcela čisté, žádné fatální chyby nedělám.

Myslela jsem si, že mě už moc nový pocit při řízení nemůže potkat…. Ale přišel. Tedy né úplně pozitivní, ale i ten se počítá. Při jednom závodě hned v první jízdě v první zatáčce, kdy ještě není rychlost ani tlak, jsem chtěla zatáčku projet pohodově, jemně, bez problémů tak jako každou předešlou jízdu. Nicméně dopolední tréninky profíku byly asi divoké a na této části trati se to dosti podepsalo. Nikdo s tím nepočítal. Do zatáčky jsem ani nestačila vjet a už jsem z ní klouzala ven. Řízení jsem držela jemně, nebylo zde důvodu být v křeči. Při jízdě do zatáčky jsem cítila, jako kdyby nějaký trol (kousek odsud je tu family park s troly – viz foto níže) seděl se mnou v bobu a tahal za špagáty místo mě. Jako by mi řízení ukradl. A já v tu chvíli byla úplně bezmocná. Chvíli jsem si myslela, že se řízení rozbilo. Zbytek trati jsem pak odjela, ale nedokázala jsem se vůbec koncentrovat. Další jízdu jsem už s tím počítala, řízení jsem držela pevněji, ale moc to nepomohlo. Nicméně jsem na to alespoň byla připravená a na zbytek trati jsem byla soustředěná. Tento problém měla většina z nás. Na další den traťoví mistři tento svízel poladili. Uf :-)

Na výsledky se mě ptát nebudete že, prosím. Občas jsem za sebou někoho nechala ;-)

Co ale stojí za zmínku jsou skvělé výsledky našich profíků v Lillehammeru. Závodili dopoledne pátek až neděle. Máme jedno 2. místo v monobobu žen, 4. místo v dvojbobu žen s pilotkou Patricií Tajcnárovou, 10. místo v dvojbobu mužů a 2 x 8. místo ve čtyřbobu mužů s pilotem Jáchymem Procházkou :-) :-)

A musím se také podělit o krásné náladovky ;-) Některé jsou od profi IBSF fotografa, některé moje. Je strašně složité vybrat ty nejhezčí. Tak krásné to tu bylo.

Děkuji všem okolnostem a lidem, kteří mě k tomu sportu přivedli. Je to velice neobvyklý, specifický sport a já mám to štěstí, že do tohoto světa mimo realitu mohu nahlédnout. DĚKUJI

Děkuji za Vaši podporu, bez které by to bylo o moc těžší.

Za dva týdny se přihlásím ze Siguldy :-)

Gábina

 

Foto: Girts Kehris, IBSF

Foto: Gabriela Knapová

Toto je ten nenechavej trol, kterej dokáže měnit velikost i podobu a vylejzá až za šera ;-)

Už na letišti to začalo být zajímavé. Nejen že letadlo mělo dvě hodiny zpoždění, ale při odbavení pro mě zapomněli vyžádat asistenci do letadla a tak jsem do letadla nastupovala jako poslední nesouc mě na poslední chvíli na zádech :-)

Vlak z Osla do Hunderfossenu (zastávka za Lillehammerem) mě tím pádem ujel a tak jsem skočila na první vlak mířící do Lillehameru. Během jízdy vlakem jsem ještě absolvovala online meeting s pořadateli.

Bohužel vlak však končil v Lillehammeru a další do mé cílové stanice jel až za několik hodin. Musela jsem tedy vzít taxíka…už tak jsem měla zpoždění. Tou dobou jsem měla připravovat bob a o desítky minut později absolvovat procházku po trati s trenérem.

Na začátek dobrá rozcvička :-) Nakonec jsem vše více méně zvládla. Bob jsem holt ladila až další den před tréninkem. Naštěstí kluci mechanici už ví co a jak potřebuju a tak úpravy byly jen minimální.

Tréninky jsme měli jen dva denně (bývají tři), tak jsem toho moc nenajezdila. Počasí stejně příliš nepřálo, hustě sněžilo, vítr foukal, takže na promrznutí i dvě jízdy stačily. By jste nevěřili, jak vyčerpávající je se několik hodin klepat zimou. Svaly jsou neustále zaťaté, ještě než na ubytování rozmrznete (nejlépe ve sprše), tak máte celé tělo bolavé, unavené. A to nemluvě o tom, když se vám nepovede jízda a jste i z bobu domlácení :-) No vlastně, není to špatná myšlenka, trénovat svaly bez vlastního úsilí jen tím, že pořádně vymrznete a tím pádem se svaly samy rozvibrují :-)) hm, na tom něco bude…

Na závody se nám udělalo krásně. Sluníčko svítilo, dodávalo energii. Už jen to přinášelo dobrou náladu a zaručovalo krásný zážitek. S první jízdou jsem byla fakt vnitřně spokojená. Tam kde jsem chybovala jsem to vyladila a první jízdu jsem si maximálně užila. Druhá nebyla tak čistá, ale čas první a druhý jízdy byl téměř vyrovnaný, jen pět setinek rozdíl. Takže vlastně spokojenost, byť tedy jsem na chvostu závodního pole.

Jsem tu totiž nejlehčí a dost podvážená. Oblečená s chráničema a helmou mám 50 kg, extra 35 kg mi dají do bobu (více nelze) a maximum je 100 kg. Myslím, že na této trati je to dost znát. Ostatní závodníci se rozmýšlí, jak moc se mohou najíst, jaké boty si vezmou do bobu, aby byli akorát do limitu. Je to pro mě trošku demotivující, ale já se jen tak nevzdávám! Je to holt daň za to, že všichni bez rozdílu postižení nebo pohlaví závodíme v jedné kategorii. Přibrat 20 kg ale nejsem ochotná. To bych se pak v běžném životě sama limitovala. A nakonec bych ještě zjistila, že to není o váze ale o mém pilotování :-))

Takže musím dát na svůj pocit a na konci závodu si svoji jízdu v hlavě projít a třeba se i radovat :-) Však je to zázrak, že tady můžu být.

Tento týden byl zpříjemněn setkáním se s našimi bobisty profíky z reprezentace. Přijeli před pár dny zatrénovat, příští týden mají závody. Zatím se mi stalo podruhé, že bychom se sešli na stejné dráze. Budu mít jednou svým vnoučatům co vyprávět :-) Samozřejmě že fotka proběhla.

Dnes mám volný den a tak jsem se šla podívat na jejich trénink. To co závodu přechází je tvrdej trénink, hodiny příprav bobu v zimě, nespočet hodin strávených v transportéru na cestách. A toto všechno je pak završeno pár sekundami v ledovém korytě. Taková třešnička na dortu, ale pořádně odmakaná. Jj, jsou to kluci šikovní. A vlastně teď už máme i holčičí tým. Loni začala jezdit v monobobu Patricie Tajcnárová za ČR, letos přidává dvojbob s novou parťačkou, tak jim držme palce.

Přeji krásný týden, já budu ještě jeden den odpočívat a pak zas skočím do bobu ;-)

Gábina

Foto: Girts Kehris, IBSF

Tak zítra vyrážím na bobovou dráhu do ledového království Norska, do Lillehammeru. Balení si zpříjemňuji tvořením bobu, který pak nechám vytisknout na nákrčáky jako poděkování za  podporu. Zatím je to v rozpracované fázi, ale už se to pomalu rýsuje. Jen s tím vybarvováním zatím nejsem spokojená. I vy by jste jeden takový nákrčák rádi? Nebo snad vlastnoručně vyrobenou meducínku? ;-)

Za jakoukoliv podporu nebo sdílení budu moc ráda. Děkuju :-)

Držte mi prosím palce, ať neumrznu a plná příjemných pocitů se dokloužu do cíle.

Gábina