NAPŮL ŽENA Knihy

 

Měli bychom tu pro vás poslední článek s informací, která by se vám mohla při četbě hodit. Týká se požívání alkoholu…

Jak si budete moci všimnout, hlavní hrdina knihy není zrovna abstinent. Pokud se má chuť napít, uchyluje se k tradičním druhům alkoholu, zejména k araku a toddy. Palmové víno neboli toddy se tradičně vyrábělo zkvašením palmové šťávy, nejčastěji palmyrové, datlové nebo kokosové. Jednalo se o nízkoalkoholický produkt, silný zhruba jako naše pivo. Při delším kvašení se obsah alkoholu o něco zvýšil, toddy však dostalo nakyslou chuť. Palmové víno se také dá vypálit, čímž získáme pálenku zvanou arak. 

Indové tedy pili a pijí, byť kvantifikovat je poněkud obtížné. Konzumace alkoholu se tradičně spojovala s nízkými kastami a křesťany a byla pokládána za společenský nešvar. V současnosti je pálení araku v některých státech zakázáno, některé zakazují konzumaci jakéhokoli alkoholu (například státy Bihár či Gudžarát), jinde je prodej alkoholu omezen pouze na luxusní hotely a restaurace nebo speciální prodejny disponující za tímto účelem státní licencí. To pak bývají ne příliš vábně vypadající místa, kam si chodí kupovat alkohol chudší Indové (viz obrázek). K dostání obvykle bývá pivo a poměrně velký výběr tvrdého alkoholu (brandy, rum atd.). Indové jej rádi pijí prostě s vodou nebo nějakou limonádou.

Při posledních korekturách jsme si uvědomili, že by nebylo na škodu vám prostřednictvím dnešních novinek představit pár krajových specialit, o kterých se v knize píše:

Věštění osudu pomocí kartiček vybraných speciálně vycvičeným papouškem – to bylo v Tamilnádu donedávna běžné a objeví se to i v našem románu.

 

Pro jižní Indii jsou spíše než kokosové palmy typické palmy palmyrové. Na jejich listy se psalo, a i dnes najdou pestrou škálu využití. Z palmyrové šťávy se vyrábí cukr, víno nebo pálenka. Osvěžující jsou i palmyrové plody, které jsou patrné na snímku a které tak trochu připomínají kokosy. Po rozříznutí však mají sytě oranžovou dužinu.

 

Jak se v knize dočtete, studny v Indii mohou být opravdu veliké…

 

Srdečně vás zdraví Kateřina a celý realizační tým!

 

Co je vlastně ta tamilština za jazyk?

Tamilština patří do drávidské jazykové rodiny a dnes jí mluví více než 70 milionů lidí – patří tedy do první dvacítky nejrozšířenějších jazyků světa. Kromě Indie je úředním jazykem také na Šrí Lance a v Singapuru. Má dva tisíce let nepřetržitou literární tradici, čímž se může pochlubit jen málokterý jiný jazyk. K zápisu používá slabičné písmo. Tamilština je diglotický jazyk, což znamená, že vedle velkého množství regionálních dialektů se rozlišuje tzv. vysoký dialekt (nazývaný také spisovná či literární tamilština) a tzv. nízký dialekt (nazývaný také hovorová tamilština). Mezi oběma variantami jsou značné rozdíly, a to ve výslovnosti, morfologii, syntaxi i slovní zásobě. Specifikem tamilštiny jsou zejména tzv. cerebrální hlásky, které se vyslovují s jazykem otočeným dozadu a opřeným o tvrdé či měkké patro. Tyto hlásky dodávají tamilštině charakteristický zvuk. Jaký? Posuďte sami z Perumálova rozhovoru o románu Púnáčči aneb příběh jedné černé kozy, který vyšel loni.

 

Čím spisovatel zčeřil vody v Tamilnádu?

Perumál Murugan se ve svém románu dotkl hned několika choulostivých námětů – kastovního systému, dalitů (nedotýkatelných), mezilidských vztahů na venkově, povinnosti indické ženy plodit děti vs. mužské neplodnosti i svobodné vůle.

Perumálova potřeba psát o těchto tématech je motivovaná vlastní zkušeností. Sám pochází z venkovského prostředí a oženil s ženou dalitského původu, čímž narazil na nevoli ze strany příslušníků své kasty, tzv. gaundarů. O nedotýkatelných a kastovních rozdílech ve svém díle obecně mluví proto, aby na přetrvávající problémy a s nimi spjaté vzorce chování upozornil. Jakkoliv je totiž v moderní Indii nedotýkatelnost a diskriminace na základě kasty protizákonná, tento fenomén v podstatě nikdy nezmizel.

Přestože se spisovatel pokusil svojí románovou výpověď zjemnit zasazením příběhu ještě do koloniální minulosti, ozvali se gaundarové velmi hlasitě. Obvinili Perumála, že si ústřední motiv vymyslel, a román označili za pošpinění své komunity. Jejich rozhořčení značně přiživili hinduističtí nacionalisté. Ti spisovatele nařkli ze zneuctění jedinečného božstva, jeho chrámu i náboženského festivalu, potažmo pak celého hinduistického náboženství. Nacionalisté se ale chytli i genderové problematiky: podle nich na ženy, kterým se dlouho nedařilo otěhotnět, padá nyní podezření, že si k dítěti pomohly souloží s cizím mužem. Podezření je o to horší, že podle románu chodí na tento festival ve velkém počtu muži z nejnižších kast, tedy nedotýkatelní.

Autor i členové jeho rodiny se dostali pod obrovský tlak a denně čelili anonymním výhružným telefonátům. Došlo například i na veřejné pálení knihy. Perumál Murugan se pod náporem událostí zavázal, že už nebude publikovat a stáhne všechny své knihy z prodeje. Později dokonce opustil svůj rodný kraj.

Celá kauza nabrala rychlý spád a byla široce medializovaná, a to nejen v Tamilnádu, ale po celé Indii a dokonce i mimo ni.

Za spisovatele se postavila řada osobností, převážně spisovatelů, ale také akademiků. Velmi hlasitá byla Asociace progresivních spisovatelů a umělců Tamilnádu (The Tamil Nadu Progressive Writers and Artists Association), která v Čennaji uspořádala setkání odsuzující kulturní politiku. Podpory se Muruganovi dostalo i ze zahraničí Případ se dostal k soudu jako zasahování do svobody vyjadřování, jehož verdikt v červenci 2016 rozhodl v Muruganův prospěch.

Více se o kauze dočtete v doslovu knihy nebo na stránkách BBC či The New York Times.

Tamilnádu, 2011

Kdo je autorem fotografie realizačního týmu při práci?

Alžběta Novotná (10 let).