Císařské karty Hry & Apps

Protože do konce kampaně chybí už jen týden a před námi je ještě více než 75% práce, přicházíme s modlitbami i vtipem.

"Pane Bože, na celý svět Ti stačil TÝDEN, kolik času budeš potřebovat na JEDEN BALÍČEK KARET?"
"Natoč video a uvidíme..."

Rakouští vojáci bojovali ve svých slavných bílých kabátcích tři staletí hlavně proti Turkům, často také proti Francouzům. Nesli břímě sedmileté války, války o španělské dědictví, války o rakouské dědictví, umírali v bramborové i prasečí válce a přirozeně také v první světové válce. Císařská armáda byla pojmem, páteří říše. A Češi byli výtečnými vojáky, skvělými dělostřelci. České země byly nárazníkem proti Prusku, proto zde dodnes máme pevnostní města - Terezín či Josefov (Jaroměř). I mezi veliteli byli mnozí Češi, například polní maršál Karel Filip Schwarzenberg, Zdeněk Kašpar Kaplíř ze Sulevic nebo Josef Václav z Lichtenštejna. Na české červené J jsme ale vybrali jiného Josefa Václava - Josefa Václava Antonína Františka Karla, hraběte Radeckého z Radče.

Hrabě Radecký byl Čech, český voják. Narodil se (2. listopadu 1766) na třebnickém zámku v Sedlčenech a po celý život věrně sloužil koruně a habsburské dynastii postupně pod pěti císaři (od synů Marie Terezie Josefa a Leopolda po Františka Josefa). Ještě za života se stal symbolem rakouského vlastenectví. Po vítězství nad Italy 1848 složil Franz Grillparzer na Radeckého oslavnou ódu "V tvém táboře je Rakousko" a Johann Strauss starší zkomponoval Radeckého marš. Císař František Josef První, velký maršálův obdivovatel, si dokonce přál pohřbít českého hraběte do rodinného pohřebiště Habsburků v Kapucínské císařské hrobce ve Vídni a v roce 1863 zařadil Radeckého na seznam "nejslavnějších válečných knížat a generálů hodných věčného napodobování". Rakouské námořnictvo po maršálovi ještě za života pojmenovalo válečnou fregatu, později i moderní bitevní loď. Ve Vídni po hraběti pojmenovali ulici a náměstí a postavili mu památník. V Praze jsme měli Caffé Radetzky (později Malostranská kavárna) na Malostranském náměstí, kterému se před rokem 1918 říkalo...  Radeckého náměstí. Na tomto náměstí také stávala od roku 1858 maršálova socha - pomník.

Maršál Radecký vedl své vojáky do bitev za císaře a krále a věrnost trůnu považoval za základ českého historického patriotismu a zemského vlastenectví.

Císařská armáda byla armádou deseti národů.

Při hledání osobností na další karty jsme nakonec vybrali tyto: Evžena Savojského, Josifa Jelačiće a Jánose Pálffyho. Pokud se podíváte na dolní okraj karty, pochopíte, jak jsme to mysleli s tím kvartetem.

DĚKUJEME, ŽE PODPORUJETE NÁŠ PROJEKT. DEJTE O NĚM VĚDĚT I SVÝM PŘÁTELŮM.

https://www.startovac.cz/projekty/cisarske-karty-1

Čtyři ženy a jejich osudová místa.

Anna Jagellonská a císař Ferdinand První spojili uherskou a českou korunu s alpskými zeměmi a de facto založili budoucí císařství.

Marie Terezie měla s Františkem Štěpánem Lotrinským šestnáct dětí a osud svých zemí zachránila na prešpurském sněmu, kde si získala náklonost uherské šlechty.

Zita a poslední císař Karel prožili svá nejšťastnější léta v Čechách, zatímco Žofie Chotková s následníkem trůnu Františkem Ferdinandem d´Este si z Čech do Bosny dojeli pro tragickou smrt.

Města habsburské monarchie mají mnoho společného. Soužití se projevilo i na podobném rázu měst. Nemluvě o tom, že Vídeň opevnil český král Přemysl Otakar Druhý a z dnešního pohledu se zdá podivné, že mu byla Vídeň v boji proti Rudolfovi Habsburskému věrná.

Praha i Záhřeb žily dlouho pod svými německými jmény Prag a Agram. Záhřebské národní divadlo jako kdyby vypadlo z oka pražskému Rudolfinu.

Z různých záhřebských památek jsme si pro kartu č. 5 vybrali kostel sv. Marka. Jeho základy pocházejí nejpozději ze třináctého století, nejcennější část stavby - jižní portál - postavili ve čtrnáctém století Parléřové. Ano, ti pražští.

Pražský hrad je přirozeně kapitola sama pro sebe. Nad Vídní se roztočí ruské kolo a Budapešť nezklame svým ikonickým parlamentem. Máte se nač těšit.

Šiřte povědomí o tomto projektu. Čas se chýlí.

Zřejmě všichni známe krásné černo-bílé dalmatiny. Ne každý ovšem chápe, že dalmatin je populární psí plemeno původem z Chorvatska.

Dalmatin patří mezi nejstarší známá plemena, existující několik tisíc let – na nástěnných malbách hrobek egyptských faraonů se objevují vzhledově stejní psi a je možné, že už tito psi se podíleli na vzniku plemene dalmatin. Církevní kroniky ze 14. století naznačují s velkou mírou pravděpodobnosti, že dalmatin pochází z východního středomoří, z Dalmácie (Chorvatsko), odkud se rozšířil po Evropě vodní cestou - britští námořníci si ho tak oblíbili, že si ho přivezli do Spojeného království. Tam se tito psi hned stali oblíbeným plemenem šlechty. V pesachové hagadě ze 14. století, která je uložena v manchesterské univerzitní knihovně Johna Rylanda, je malá ilustrace z lovecké scény, v níž dalmatin, který symbolizuje dominikány, coby představitele inkvizice, pronásleduje zajíce, symbolizujícího Židy.

"Svá" plemena ale mají i Rakušané, Maďaři, Slováci i Češi. Mezi česká plemena patří: beskydský bundáš, český fousek, český horský pes, český strakatý pes, český teriér, chodský pes, pražský krysařík (alias ratlík) a československý vlčák - o toho se dělíme se Slováky.

Rakušané mají zase alpského jezevčíkovitého brakýře, což je silný, nebojácný lovecký pes s nízkýma nohama a silnou stavbou těla. I přes svoji malou výšku je velmi těžký a mazlivý. Brakýři, česky řečeno honiči, se používali k lovu již v dávné minulosti. Alpský jezevčíkovitý brakýř byl k dnešní podobě vyšlechtěn v 19. století. Tehdy si tyto psy vyžádal na své výpravy do Turecka a Egypta korunní princ Rudolf Habsburský. Podobný pes tomu, kterého si vyžádal Rudolf Habsburský byl vyšlechtěn v rakouských Alpách pro potřeby myslivců při lovu. Při šlechtění loveckého psa byl patrně použit i jezevčík. V dnešní době má však alpský jezevčíkovitý brakýř s jezevčíkem málo společného. Pro práci v norách se alpský jezevčíkovitý brakýř nehodí, je vhodný spíš pro práci jako honič. Jeho velkou předností je vysoké pracovní nasazení při jakýchkoli povětrnostních podmínkách.

Na maketě karty (jde o pracovní verzi bez detailů a textu) vidíte alpského jezevčíkovitého brakýře.

Země Svatoštěpánské koruny bude na kartách reprezentovat slovenský čuvač, plemeno vyšlechtěné pro hlídání majetku a stád ovcí. A pokud se vám při slovu ovce vybaví skopová pečeně nebo brynza, těšte se na naši kulinářskou kartu...

BUDUME RÁDI, POKUD BUDETE SDÍLAT INFORMACE O NAŠEM PROJEKTU SE SVÝMI PŘÁTELI.

V prostoru Podunajské monarchie se fotbalu dařilo mimořádně skvěle. My přirozeně známe Spartu a Slávii, kluby založené v roce 1892 a 1893, kterým mohl císař František Josef První, pokud by byl fotbalový nadšenec, což nebyl, fandit dlouhých dvacet tři let. Ale stejně slavná jména mají i vídeňské a budapešťské kluby.

Už v roce 1897 vznikla soutěž pro kluby rakousko-uherské monarchie (Challenge Cup), ve kterém si v roce 1900 pražská Slavia zahrála ve finále.

Sparta Praha vyhrála hned první ročník Středoevropského poháru v roce 1927.

Zajímavostí je, že se forma a úspěchy týmů z naší "širší vlasti" zajímavě prolínaly. Rakušané měli svůj Wunder-team, který v letech 1931 a 1932 nepoznal porážku. Hvězdou týmu byl tehdy na Moravě narozený Matěj (Matthias) Šindelář, zvaný pro svou subtilní postavu Papírák. V mužstvu hrál i Josef Bican, který získal československé občanství až v roce 1938.

Josef "Pepi" Bican, vídeňský Čech s kořeny v jižních Čechách, je mnohými považován za nejlepších českého fotbalistu všech dob. K jeho velké smůle byl na vrcholu sportovních sil v době druhé světové války, kdy se nehrály mezinárodní soutěže. Přesto je dodnes druhým nejlepším střelcem Evropy (po portugalském Ronaldovi).

Československý fotbal reprezentovaný Sparťanem Oldřichem Nejedlým (dal hattrick Němcům) a Slávistou Františkem Pláničkou, prohrál na MS 1934 až v ostudném finále - celý sportovní svět věděl, že jsme měli vyhrát. (Hrálo se v Itálii a rozhodčí se bál Mussoliniho.)

Počátek padesátých let patřil fotbalovému Maďarsku, které vyhrálo olympijské zlato (1952) a opět velmi sporně ztratilo bernské finále proti Západním Němcům (1954). Kapitánem mužstva byl Ferenc Puskás, který po sovětské okupaci odešel do Španělska, zářil v dresu Realu Madrid a stal se "kmotrem" všech maďarských emigrantů.

Jak zapadala maďarská hvězda, rostla síla Čechoslováků, kteří si z MS 1962 přivezli své druhé stříbro.

Sedmdesátá léta jsou v Rakousku spojena s Herbertem Prohaskou a Hansem Kranklem. Na mezinárodní scéně se však nedařilo podle představ. To my jsme na tom byli lépe s historickým zlatem na ME 1976 (zpečetěným Panenkovým dloubáčkem), bronzem z ME 1980 a 2004 a stříbrem 1996.

Jugoslávci získali svůj největších úspěch již na prvním MS v roce 1930, když si z Uruguaye odvezli bronzové medaile. Na ME byli dvakrát stříbrní a v roce 1960 vybojovali olympijské zlato. Zářnou kariéru mají v posledních letech Chorvaté. Od roku 1998 (kdy hráli poprvé) získali na MS dva bronzy a jedno stříbro.

Zatímco Ferenc Puskás je jasnou maďarskou volbou, který fotbalista bude na českých, alpských a jihoslovanských Trojkách, bude ještě tématem (nejen odborných) debat. Zatím se zdá, že to bude Bican, Prohaska a Modrič. Prohaskovi ale dýchá na záda Papírák Šindelář a Luka Modrič to má nesmírně těžké v konkurenci Davora Šukera, Roberta Prosinečkiho, Mateo Kovačiče a dalších.

Českého fotbalistu všech dob na karty vybereme až po poradě s vámi - Startovači.

V Rakousku-Uhersku se hovořilo deseti různými jazyky. Čtyři nejčastější byly - němčina, maďarština, čeština a chorvatština. Česky hovořilo asi 13% obyvatelstva a k této metě se na Startovači - i díky vám - blížíme. Velké díky. Budeme pokračovat. Náš cíl je jasný - 100% a více.

Pokud nám chcete s projektem dále pomáhat, nejlepší bude, pokud o něm řeknete svým kamarádům a známým. Emailem, na sociálních sítích, v hospodě. Kdekoliv. Lépe více, nežli méně.

Nezapomeňte dodat odkaz na náš projekt: https://www.startovac.cz/projekty/cisarske-karty-1

A když už jsme se dotkli severního pólu, víte, kde ještě mělo Rakousko své "kolonie"? Nechte se překvapit.

Císařské karty budou obsahovat čtyři barvy - červenou představující české země, žlutou pro Alpské země, zelenou pro země Svatoštěpánské koruny a modrou pro země jižních Slovanů.

Jednotlivé karty nebudou jen o vzpomínání na starou dobu Podunajské monarchie, i když i zde si přirozeně přijdete na své. Rádi bychom využili prostor na kartách k nenásilnému poučení a představení zajímavostí z prostoru naší širší vlasti, jak se kdysi Rakousko-Uhersku říkalo.

Každý Čech ví, že Sněžka je naší nejvyšší horou. Starší z nás si ještě pamatují výšku 1602 metrů nad mořem, která byla v roce 2014 přeměřena na dnešních 1603 metrů. Ovšem pozor! Nejvyšší bod Sněžky leží v Polsku, ne v Čechách. Takže pokud bychom chtěli zjistit nejvyšší bod České republiky, museli bychom pár centimetrů ubrat. A kdybychom hledali vrchol hory, který leží bezpečně na českém území, našli bychom ho až na Luční hoře ve výšce 1555 m n.m.

Sněžka se dnes německy řekne Schneekoppe, ale původně se jí říkalo Risenberg - Obří hora. Obří hory - Riesengebirge - je dodnes německé označení celých Krkonoš. (Krakonoš, Pán hor alias Rýbrcoul, s tím souhlasí.) I v češtině nám zůstaly pozůstatky původního názvu - asi znáte Obří důl a Obří hřeben, že?

Dobrá, Sněžka může být Červenou Dvojkou. Ví ale někdo, jaká je/byla nejvyšší hora rakouských Alp? Dnes leží v italské části Tyrol, jmenuje se Ortler a měří parádních 3905 metrů nad mořem. První ji pokořil až v roce 1804 Josef Pichler. Pod vrcholem je ve výšce 3029 m n.m. chata pojmenovaná po českém rodákovi Juliovi von Payer. No, českém - Julius von Payer se narodil v roce 1841 v Teplicích, přesněji v Šanově, a pro celý svět je rakousko-uherským horolezcem, polárníkem, objevitelem, kartografem a malířem. V Severním ledovém oceánu objevil v roce 1873 souostroví, které pojmenoval Země Františka Josefa.

Zelenou Dvojkou bude jistě Gerlachovský štít. Hora, která byla postupně nejvyšším bodem Uherského království, Československa a nyní Slovenska. Na nejvyšší hoře Tater (2654 m n.m.) je možné dobře sledovat historii našich zemí - hora dlouho neměla žádné jméno, ba ani nikdo netušil, že je nejvyšším bodem Uher. To se zjistilo až v průběhu devatenáctého století. Místní lidé hoře říkali buď Gerlachspitze, Gerlachfálvi-csúcs, nebo Gerlachovka. V roce 1896 pojmenovali horu po císaři jako Štít Františka Josefa. Za první republiky byl název změn na Štít Legionárov, za Slovenského štátu došlo k další změně - na Slovenský štít. V roce 1949 komunisté rozhodli o další změně a nebohá hora nesla jméno Stalinův štít. Po odhalení kultu osobnosti došlo k zatím poslední změně na štít Gerlachův.

Asi se ptáte, jaká hora bude na Modré Dvojce Jižních Slovanů. Napovím - podívejte se na státní znak dnešního Slovinska...