Za druhý den přes 40 %. Jste miláškové! Půjdeme dneska přes půlku?
Když jste na mě takoví, vytasím se s další ukázkou, a sice s úvodem. Velikou výhodou úvodů knih je to, že je nikdo nečte, takže do nich můžete napsat libovolné hovadiny, například recept na kuřecí polévku, vyprávění z vnitřku pingpongového míčku, svůj názor na jadernou energetiku nebo třeba toto:
Abyste nekupovali Potěmkina v pytli a pak na mou knihu nehleděli jako husa z gauče, platí jakási nepsaná dohoda, že vám každý autor na začátku prozradí, o čem to je. Jelikož drzé čelo je lepší než holub na střeše, raději vám hned sdělím, že tato kniha přináší ponaučení o jazyce českém násilnou a nezábavnou formou, a proto není určena nikomu. Než nad ní rovnou zlomíte kříž, vězte, že by snad mohla zaujmout vyhaslé učitele češtiny, znuděné knihovníky či jiné orangutany, začínající a končící autory literárních prvotin, studenty bohemistiky, kteří zrovna nepaří Minecraft, a možná pár pošahanců, které zajímá, jestli je správně šášeň, nebo sášeň, kolik českých slov končí na -del a přes který most šli tři muži na toulkách (spoilery: šášeň, asi šestnáct, přes most Františka I. – no vidíte, už to nemusíte číst).
Jelikož všude na světě platí, že kovářova kobyla není prorokem, nebudu vám prášit, nýbrž vás vyklidním, že nejsem studovaný bohemista, leč jeden z vás, z prostého lidu českého, všemi mastmi mazaného za ušima, jemuž je dáno žasnout nad jazykovými kejkli naší mateřštiny. Ano, s gustem na vás vytasím frčku Mgr., leč obdržel jsem ji před dvaceti lety ve vědě historické. K češtině jsem přičichl toliko ze zájmu, ale jelikož starého psa už dobře mést nenaučíš a vlastně ani nebažím být ten poturčenec, který káže vodu, pije turka, začal jsem se věnovat jazykovým korekturám, kde si mé práce stejně nikdo nevšimne. O tom ještě bude řeč. Mám rád slova. Dovolím si tvrdit, že mám radši slova než své čtenáře (to jste vy, kdyby vám ta invektiva snad unikla), k nimž se chovám jako slon do police, takže když rozvažuji, jestli mohu napsat bukinista nebo kopula, i když si pod tím 85 % čtenářů představí nějakou sprosťárnu, můj jemnocit na mne řve: „Vraz to tam, kdo neví a ví, že neví, ať googlí, ostatní cestou pomřou jako rybičky gary rudohnědé, když ponořím nohu do lázně.“ Nezbývá než doporučit, abyste při čtení měli bacha na šťopkách. Příklady, na nichž vysvětluji jednotlivé jazykové jevy, mám částečně od ponku, na němž przním literaturu v pozici jazykového korektora, zčásti mi vytékají přímo z mozku. Přitom se snažím, aby byly aspoň malilinko neotřelé. Vždycky trochu kvetu nad učebnicí češtiny, kde autor jako příklad věty časové uvede: Když Pavel zazvonil, Petr šel otevřít, ačkoli požadovanému účelu by stejně dobře posloužil třeba výrok: Když jsem kuchal vačici, zpívali mi slavíci. A tato nálada se táhne jako červený leitmotiv celou publikací, pročež doufám, že se u toho občas zasmějete, jako když hrbatej močí na plech, zatímco jindy si budete ťukat na čelo, že mi straší na majáku, nebo se vám nad mými výplody bude hlava točit jako holub u splavu.
Převážná většina zdejších úvah je původních – v tom smyslu, že když někde cestou zakopnu o nějaký pitoreskní jazykový jev, zapíšu si ho za uši a snažím se provést jeho autopsii. Rozhodně to neznamená, že to nezkoumalo už tisíc lidí přede mnou, ale přesto se snažím, abych se tu nechlubil cizím špinavým prádlem, a s přimhouřenýma ušima a odřenýma očima snad mohu zadoufat, že jedna dvě kapitolky budou novinky i pro češtinářské těžké váhy. Odkazy na zdroje uvádím sporadicky, v případech, kdy mi srdce velí vás odeslat za nějakou pohádkou, kde si o tom můžete přečíst více. Koneckonců jsem jen hovadský dithyrambos pro fanoušky češtiny, nikoli odborná studie, ba nesnažím se tak ani náznakem tvářit. Podtrhuji, že těžiště této knihy nespočívá ve výkladech původu slov – ty jsou sice mezi amanty jazyka českého dosti oblíbené, ale soudím, že už o tom bylo napsáno dost, včetně knih populárně zaměřených, a nerad bych tudíž nosil dříví do Atén. Ale nebojte, i mně sem občas něco ustřelí. Těžiště této knihy totiž spočívá na straně 81 přibližně na slově klepnu. Přesně to nevím, zkuste napsat výrobci, navíc nelze vyloučit, že každý svazek bude vyvážený trochu jinak, to máte použité množství lepidla ve hřbetu, rozdíly v tloušťce jednotlivých listů, dokonalost zarovnání vazby, pomačkanost, zvlhnutí knihy a tak dále a tak dále. Jestli už si hřejete mou knihu jako kukačku na prsou, je pozdě vzít po anglicku do zaječích s pocitem, že jste si vytáhli černého Pecháčka a sedli mi na špek, mezitímco mně spadl kámen ze srdce do kalhot a můžu vám ostrouhat rybník, jak jsem vám vypálil mrkvičku. Ale možná jste to dostali jako prezent od nějakých Pytlíků ze Sáčkova, tak laskavě darovanému koni neohrnujte nos, snad nebudete dělat z bouře ve sklenici vody velblouda, a pokud už to fakt nepůjde vydržet, zkuste to číst v růžových brýlích skrz dno sklenice v koňském sedle, to se prý svět jeví krásnější.
Pojďme se aspoň kouknout, jak jsem to od Adama do zet poskládal dohromady. Vzhledem k tomu, že jednotlivé úvahy nejsou příliš námětově provázány, nýbrž naopak se zabývají širokými oblastmi české řeči, po přezrálé úvaze jsem se rozhodl nečlenit knihu tematicky, ale úplně prachvobyčejnsky podle délky, kterou vám čtení jednotlivých příspěvků zabere. Průměrná rychlost čtení normálního smrtelníka je mezi 300 a 200 slovy za minutu. Ale doporučuji vám číst to pomaleji. Když už jste si tuto koninu za ty prachy koupili, bude lépe si ji užít, není-liž pravda? Každou část jsem se navíc snažil dále strukturovat, aby se střídaly různé jazykové jevy, ale asi jsem jenom házel svinky perličkám, protože vy si toho stejně nevšimnete.
První část, Bryskní brepty, která vám již kráčí v ústrety, shrnuje hromádku kratičkých úvah a postřehů, z nichž každý přečtete, než bych řekl vcukuletu. Vhodné při čekání na tramvaj, čekání na šalinu, čekání na elektriku, čtení pod školní lavicí v hodinách literatury, během televizní reklamy nebo mezi polévkou a knedlíky. A pak už to jde od deseti z kopce. Druhá část, Bujaré báchorky, zahrnuje texty obsáhlejší, vhodné ke čtení v postýlce před spaním, během povinné pauzy na oběd bez oběda nebo při čekání u koně na prvním rande, pokud reálně hrozí, že nepřijde, nebo přijde, ale bylo by lepší, kdyby ne. Zlatým hřebem do rakve je pak třetí pasáž, Bezkoncé bloudění, která zahrnuje texty rozvleklé, obvykle vyžadující aktivní zapojení čtenáře (to jste vy, kdybyste na to náhodou zapomněli). Do vany si je neberte, přetekla by vám, hodí se spíše k nočnímu bdění, pro prázdninový den, když se žení trakaře, venku je pořád panáček, na dovolenou v Kotěhůlkách, kde chcíplý pes dává dobrou noc, nebo do rychlíku ze Všetat do Lysé, zkrátka tam, kde budete mít pár hodin času.
Ale žádná svině neroste až do nebe, takže pak už to končí, každý z vás bude po bitvě rádio, opona jde dolů, hraje k tomu Jožin z bažin od Metallicy.
Připoutejte si klobouky, vyrážíme!