Pohádky z druhého břehu Knihy

Hezký den! Už byste měli mít všichni své odměny u sebe doma, případně na poště (až na Míšu a Markétu, s kterými se brzy snad uvidíme osobně a tímto je zdravím), a pokud tomu tak není, určitě se ozvěte, abychom to vyřešili. Nerada bych, abyste si mysleli, že na vás kašlu a za vybrané peníze jsem se vypařila někam na Maledivy. Zároveň, pokud jsem to popletla a nedopatřením vám poslala něco jiného, neváhejte do mě šťouchnout, a také to vyřešíme. Ono totiž když se vám doma sejde tolik knížek a nadšení, je občas těžké se v tom zorientovat a nepodlehnout chaosu. Zvlášť když je člověk matfyzák jako já.

A teď, když jsem vyřešila organizační věci, vás můžu pozvat na svou vlastní akci v rámci festivalu Jak chutnají Vinohrady, jehož součástí bude i knižní veletrh. Jak název napovídá, je to na pražských Vinohradech, a to konkrétně na trzích na Tylově náměstí. Tam budu mít stánek s pohádkami - tuto sobotu 22. června od desíti do pěti odpoledne.

A protože jsem se poučila ze svých chyb po prvním pokusu o stánkový prodej, rozhodla jsem se tentokrát využít čas strávený ve stánku k tomu, abych se s některými z vás setkala osobně. Vymyslela jsem si totiž "akci v akci" - Kreslení do památníků s Pohádkami z druhého břehu.

Pokud nevíte, co jsou to památníky, tak to jsou takové ty sešity, kam vám kamarádi na základce kreslili princezny, autíčka a draky. Takže jestli ho ještě někde doma máte, otřete z něj vrstvu prachu a vezměte ho v sobotu na procházku za novou vzpomínkou. Já i pohádky se na vás moc těšíme!

Také, pokud už máte mou knížku přečtenou a líbila se vám, vás chci poprosit o sdílení svých dojmů na některé z knižních databází. Třeba na ČBDB, Databázi knih, FB stránce knížky, vašich stránkách nebo jinde. Mám doma ještě spoustu knížek, které potřebují najít své čtenáře a nový domov. A také mi můj drahý tak trochu zakázal vydávat další knížku, dokud neprodám uspokojivé množství pohádek. :-)

A tak končí naše komedie. Nikdo neprohrává a dobro žije. Vám, čtenáři milí, se slza v oku blyští, že chodí to tak pouze na jevišti. V životě pak opačně to bývá... Dobře, to jsem se nechala trochu unést a pohrála si se závěrečnou částí Záskoku od Cimrmanů. :-) 

Chtěla bych vám všem poděkovat. Kampaň zde na Startovači byla velmi poučná a přinesla mi spoustu důležitých zkušeností. Nejhezčí na tom bylo asi zjištění, kolik úžasných lidí se sešlo, aby podpořilo můj projekt Pohádky z druhého břehu. Většinou jste ani nevěděli, jestli umím pořádně psát, a prostě jste mi věřili. Moc si toho vážím a doufám, že vaši důvěru nezklamu - všechny zúčastněné od pana nakladatele až po výrobce tašek proháním tak, že se občas bojím, jestli mi to v tomhle nebo příštím životě neoplatí; a nejvíc ze všech proháním sebe.  

Co se bude tedy dít dál? Knížky by mi měly domů dorazit 30. května. Jakmile otevřu balík, vrhnu se do kreslení slíbených obrázků, psaní věnování a balení knížek, aby vše bylo včas připraveno. 4. června v 18:00 proběhne křest v žižkovském podniku Prostor39. Kdyby někdo z vás chtěl dorazit, jste vítáni, jen mi prosím napište mail nebo sms, abych věděla, s kolika lidmi mám počítat. 

A jakmile knížku řádně oslavíme, tak rozešlu knížky těm z vás, s kterými se na křtu nepotkám osobně. 

To vypadá úžasně, co? Pokud byste se se mnou chtěli vidět osobně, určitě mi napište - když se neuvidíme na křtu, můžeme se domluvit i jinak. 

Pohádky jsem začala psát jednoho zářijového večera u babičky a dědy v Žamberku. V celém domě bylo ticho a mně mrzly u počítače nohy, ale musela jsem pokračovat, protože příběh jménem Kde kohouti dávají dobrou noc chtěl prostě ven z mé hlavy. A v tu chvíli mě ani nenapadlo, že z jednoho příběhu se stane příběhů jedenáct a že se rozhodnu jim dát i fyzickou podobu.

Ale stalo se, a tak jsem dnes schválila konečnou podobu knížky k tisku. Bylo za tím spoustu hodin, které jsme s panem nakladatelem strávili úvahami nad tím, jaké nastavit řádkování, jestli ten milimetr navíc od konce stránky bude v pořádku, jak velké má být písmo, aby v poměru k délce řádku vypadalo dobře... Zkrátka jsme rozebrali knížku písmenko po písmenku, abychom ji vzápětí zase složili do podoby, v jaké dnes putuje do tiskárny.

A co dál?

Teď budu netrpělivě čekat, až mi knížky přivezou domů, abych do nich mohla malovat slíbené obrázky, balit je a připravovat na odesílání, abych vše stihla do křtu knížky a vy jste se mohli pustit do čtení. 

A co Startovač?

Mám nesmírnou radost z toho, že se našlo tolik vás - nadšenců, kterí chtějí podpořit mě nebo mou knížku! Z kampaně ještě zbývají dva týdny a kousek a během té doby máte šanci si pořídit některou z odměn, z nichž některé jsou k dispozici pouze v rámci ní - například reklama na přenosném banneru, který s sebou budu nosit na všechny akce, vlastnoručně malovaný originální obrázek v knížce jen pro vás nebo možnost stát se strážným andělem knížky, a tedy i jedním z kmotrů. Také je možné si zakoupit odměnu v podobě kreativního odpoledne, kde vám ukážu všechny své tajné triky, které používám při vytváření ilustrací.

Bude party?

Party určitě bude, a ne jedna. Je tolik lidí, s kterými bych vznik knížky chtěla oslavit, a tak není možné to stihnout za jeden večer. Pokud se tedy nedostanete na křest, budeme se moci setkat v divadle nebo jinde, protože plánuji řadu příjemných akcí.

Děkuji za podporu a přeji krásný den!

Můj výhled z okna teď právě vypadá jako scenérie z pohádky Cesta na Měsíc z mé knížky. Šedivé mraky drží v zajetí probouzející se krajinu a podepisují se do trávy stovkami malých perel...

Taky si při podobném pohledu říkáte, co asi budete dělat v létě? A napadlo vás někdy, že byste začali malovat? Není to tak těžké, jak by se na první pohled mohlo zdát, a tak vás zvu na letní kreativní odpoledne k sobě do Říčan (anebo můžeme vybrat nějaké hezké místo v Praze), kde vám ukážu, jakou technikou tvořím ilustrace, a naučím vás svoje triky. Kromě času a odhodlání se učit nové věci nic jiného nepotřebujete, vše potřebné vás poskytnu.

Tak co, uvidím se s někým z vás v létě při troše toho kreativního řádění?

Cena za odměnu je cena za odpoledne bez ohledu na to, kolik vás bude chtít přijít, nicméně ideální počet je 1 - 4 nadšenci. Můžeme se domluvit na všedním dni i víkendu.

Vím, že většina z vás chce v této kampani podpořit mě nebo vznik knížky Pohádky z druhého břehu, dokonce mi bylo i vytčeno, že odměna, kde si s knížkou můžete koupit i kousek pralesa, je irelevantní a nemá tam co dělat. Já si za tím však stojím, a hned vám řeknu proč.

Je vás - mých čtenářů, fanoušků a podporovatelů - hodně. Dělá mi to velikou radost nejen proto, že vydat knížku je jedním z mých snů, ale také proto, že díky tomu mám šanci vám předat některé ze svých myšlenek. A tak jsem se rozhodla, že využiju svou příležitost a představím vám zde nadaci Prales dětem - neziskovou, nevládní a nehumanitární organizací, která se zaměřuje speciálně na ochranu přírody a zvířat.

Tato nadace vykupuje prostřednictvím Ali Ruslího, dlouholetého ochránce přírody a Indonésana (protože jako cizinci nemají nárok na nákup tamějších pozemků) prales v Indonésii. Ten je pak pronajímá nadaci, která je spravuje a chrání, a jeden bez povolení druhého s půdou nemůžou nakládat, takže se nestane, že by s nimi jedna ze stran zacházela špatně. Také se tím samozřejmě zabrání tomu, že by se pozemky dostaly dostaly do spárů nějaké společnosti, která by je vykácela a udělala z nich plantáže.

Část dobrovolníků se vyskytuje v rezervaci Green life, jejíž součástí je právě takto vykoupený prales a která je přirozeným teritoriem tygrů sumaterských, což jsou mimo jiné už od dětství zvířata mého srdce. Těm pomáhá také tzv. tygří hlídka, což jsou lidé, kteří prochází rezervací a sabotují činnost pytláků, pátrají po pastech a všelijak jejich aktivity narušují. Chovají se přitom však samozřejmě slušně, aby nenarušovali přirozený řád pralesa.

Organizace Prales dětem se věnuje i řadě dalších činností, o kterých si můžete přečíst na jejich stránkách: natáčí filmy, pořádá různé výpravy a věnuje se osvětových aktivitám. 

Tak. Doufám, že jsem na nic zásadního nezapomněla a že aspoň několik z vás tuhle organizaci podpoří. Když to bude formou zakoupení příslušné odměny zde, budu potěšena, když přímo prostřednictvím organizace, budu potěšena také. Jde mi totiž hlavně o to, aby se o téhle možnosti dovědělo co nejvíce lidí. 

Metr čtvereční bytu v Praze a okolí stojí okolo padesáti tisíc korun, a to jsou ty "rozumně drahé" nemovitosti. O Vinohradech, Malé Straně a podobných lokalitách snad raději ani nemluvím. Metr čtvereční pralesa v Indonésii stojí devět korun. Devět. To je něco, co najdete na ulici. Co se vám válí mezi polštáři gauče. Cena tří rohlíků. Čtvrtky chleba. Prostě skoro nic. Za cenu piva v Praze máte čtverečních metrů rovnou pět. Tak se nad tím zamyslete - je důležité pomáhat a chránit to, na čem vám záleží, ať už je to světové kulturní dědictví, nebo příroda a životní prostředí.

Ještě neuplynulo ani dvacet dní od spuštění projektu, a už je díky vám, mí milí (budoucí) čtenáři, za půlkou. Moc vám děkuji za podporu!

Ještě ale není všem dnům konec. Knížka má před sebou ještě čtyřicet dní a čtyřicet nocí, během kterých musí získat zbývající půlku, proto vám budu vděčná za propagaci a další podporu. Pokud víte o někom, komu by se moje příběhy mohly líbit, neváhejte a o knížce mu řekněte. 

Také, pokud se vám žádná z odměn nějak nezamlouvá, můžete mě kontaktovat a vymyslíme spolu něco jiného, co vám bude vyhovovat. 

A co se děje s knížkou? Už mám vybrané fonty a s panem nakladatelem teď řešíme poslední milimetry. Trochu se bojím, aby si mě nebohý pan Nosek nezařadil na seznam otravných autorů, kteří ho honí s každým milimetrem, ale přeci tam ten kousek nemůžu nechat. :-)

Mějte se krásně a užívejte si duben!

Protože mám dnes narozeniny, rozhodla jsem se vám k nim nadělit pohádku O lišce a vlkovi - tentokrát celou. A také mám pro vás speciální odměnu - narozeninové knížky z obrázky, které najdete mezi ostatními odměnami.

V tom nejodlehlejším koutě farmy žila liška. Byla překrásná. Její srst byla bělejší než čerstvě padlý sníh a hebčí než právě vylíhlá kuřátka. Nos měla černý jako antracit a vedle jejích blankytných očí vypadala ranní obloha jako vybledlý balicí papír. Byla na svou krásu také náležitě pyšná, vždyť byla nejkrásnější zvíře z celé farmy. Bydlela ve výběhu obehnaném tmavozeleným pletivem, za kterým kvetl bělostný jasmín. Liška si ho však nevšímala, protože celé dny trávila pohledem do nerezové misky, v které se zrcadlila její urozená tvář.

Jednoho dne ji z pravidelného rozjímání vyrušilo podivné zvíře. Zdaleka nebylo tak krásné a půvabné jako ona, šedivý kožich mělo na několika místech vypelichaný, tvář mu protínala stará jizva a jedno ucho mělo dokonce natržené.

„Kdo jsi?“ zeptala se liška s neskrývaným zhnusením.

„Jsem vlk. A ty?“

„Jsem liška, nejkrásnější tvor na farmě a šperk mezi zvířaty,“ odpověděla pyšně liška.

„Zajímavé...“

„Nejsi moc krásný,“ odfrkla liška a významně obtočila svůj nádherný hustý ocas kolem štíhlých nohou.

„Ale jsem svobodný,“ odvětil vlk.

„Svobodný? Co to znamená?“ ptala se liška, která to slovo neznala. Předpokládala však, že se jedná o nějakou nebezpečnou chorobu, a zvažovala, jestli si nemá sednout ještě trochu dál, aby se snad nenakazila.

„To znamená, že můžu jít, kam chci, kdy chci, můžu jíst, co chci, a nikdy mi nikdo neříká, co mám dělat. Jsem svým vlastním pánem.“

„Když jsi svým vlastním pánem, tak kdo tě krmí? A co děláš, když prší?“ ptala se liška, protože nechápala vlkovu hrdost. Zatím se jí zdálo, že svoboda je ze všech chorob tou nejhorší.

„Krmím se sám tím, co ulovím. A když prší, tak si buď najdu úkryt, anebo zmoknu,“ pokrčil vlk rameny.

„Jsi hloupý. Kdybys žil na farmě s námi, měl bys dostatek jídla a střechu nad hlavou. Nemusel by ses o nic starat. I když...“ přejela ho pohledem od špičky vypelichaného ocasu k popraskanému čenichu, „lidé by tě asi nechtěli, když jsi tak šeredný.“

Vlka liščina slova mrzela. I když tušil, že liška neví, o čem mluví, bodlo ho u srdce. Byl už přeci jen starý, o svoji smečku přišel a zatoulal se tak daleko, že ani nevěděl, kde je. Měl ale rád první sníh, který se snášel na zelené louky, ač s sebou přinášel jasnou zprávu, že zimu přežije jen ten nejsilnější. Odfrknul si a zadíval se do liščiných blankytných očí.

„Liško, a ty víš, co lidé dělají se šperky?“

Uhnula očima, protože ji vlkův upřený pohled byl nepříjemný.

„Co je to za hloupou otázku? Lidé přeci šperky obdivují, co jiného by s nimi dělali? Každé ráno sem chodí a říkají, že jsem skvostná,“ odsekla liška a zalezla do boudy, protože s tak hloupým, drzým a ošklivým tvorem nechtěla mít nic společného.

„Když myslíš,“ odtušil vlk a odběhl do lesa. Liška osaměla a byla rozčilená, protože nebyla zvyklá na takové neuctivé jednání. Dokonce i ti hloupí psi obdivovali její nádherný kožich. Když za ní však druhého dne přišli lidé a opět o ní řekli, že je přenádherná, vše bylo zase tak, jak má být. Samolibě se usmála, zvedla čenich do výšky a pomalu, aby vyniklo vlnění jejích boků, odkráčela k misce vody, na jejímž dně na ni čekal nejkrásnější obraz ze všech.

Zima se kvapem blížila. Květiny odkvétaly a usychaly a vítr rozfoukával do všech stran chmýří z pampelišek. Cesty byly pokryté záplavou zlatého listí, které při každém vlkově kroku zašustilo. Zavětřil a spokojeně přivřel oči; zdálo se mu, že letošní zima nebude tak krutá. O několik dní později pak zahlédl v lese známou bělostnou barvu. Mezi kapradinami se choulila bílá otřásající se hromádka, v které vlk okamžitě poznal onu pyšnou lišku z farmy.

„Liško? Co se stalo?“ zašeptal.

„Jdi pryč. Jsem ošklivá... Nechci... Nechci s tebou mluvit,“ vyrazila ze sebe mezi jednotlivými vzlyky.

Vlk k ní usedl a šťouchl do ní čumákem. Odtáhla se a zakryla se huňatým ocasem, aby jí neviděl do tváře.

„Lidi včera ráno přišli,“ pokračovala a plakala, „a řekli, že mám na zádech ošklivou černou skvrnu a že jsem bezcenná. Že budou muset pořídit jinou lišku. A přitom sami mají vlasy jak peří staré slepice. Tak jsem prokousala pletivo a utekla, ale nevím, kde jsem a co mám dělat. V noci tu byla zima a něco tady pořád houkalo. Mám hlad a žízeň a nevím, jestli se dá pít voda z potoka. Rostou u něj nějaké divné bobule. Nelíbí se mi tady.“

Vlk se zadíval na černou skvrnu, o které mluvila. Nebyla o moc větší než klobouk muchomůrky a nechápal, proč je kvůli ní liška bezcenná. Vystrčil špičku jazyka a snažil se přijít na něco, čím by lišku potěšil. I když si myslel, že je liška povrchní a namyšlená, nechtěl ji v lese nechat samotnou a nešťastnou.

„Nejsi ošklivá. Podívej se na to takhle - obloha je černá se zlatými hvězdami. Ale tobě by zlatá hvězda neslušela, protože s bílou neladí, tak jsi dostala svou černou, aby se hodila k tvému kožichu a čenichu. Protože jsi krásná jako noční obloha.“

Liška nakrčila čumák a zamyslela se nad tím. Tak to tedy znamená, že lidé tomu nerozumí. Pravda, jak by také mohli rozumět kráse, když jsou sami šerední. A některá děvčata na farmě nosí své dlouhé černé vlasy smotané do hnusných chomáčů. Pff. Takoví ohavní tvorové přeci nemohou rozhodovat o tom, kdo je krásný a kdo ne.

„Takže... Nejsem ošklivá?“ zeptala se s nově nabytou nadějí v hlase.

„Nejsi. Jenom hloupá,“ odvětil vlk.

S tím liška dokázala žít. Hlavně když nebyla ošklivá.

„Vlku? Co se dělá v lese?“

„V lese můžeš bydlet, lovit, hrát si, odpočívat... Co chceš.“

„Tak já půjdu s tebou a všechno mi ukážeš,“ rozhodla se liška a otřela si uslzené blankytné oči.

Vlk si povzdechl. Byl samotář a od té doby, co přišel o svou smečku, se s nikým moc nebavil, ale i největší samotář občas podlehne hravému půvabu lehkomyslnosti. Pousmál se a odklusal mezi nízké smrčky. Liška ho následovala a máváním svého huňatého ocasu dávala navždy sbohem farmě, tmavozelenému plotu, své milované lesklé misce na vodu a všemu, co nechala za sebou.

Spousta lidí se mě ptala, proč jsem si vybrala zrovna tenhle způsob financování knížky, když existují snazší způsoby. Trochu jsem to nastínila v popisu projektu, ale kdybych to měla popsat podrobně, většina z vás by po druhém odstavci bolestně zaúpěla a šla hledat literaturu jinam. Proto jsem se rozhodla vám to vysvětlit zde. 

Pohádky samotné vznikaly celkem snadno. Když jsem je psala, bylo pro mě vlastně těžší je nepsat, protože jsem nad všemi těmi nápady musela pořád přemýšlet, což mě rozptylovalo a nedovolovalo mi věnovat se čemukoliv jinému. Když jsem se pak dívala na své dílo a na nadšené reakce betačtenářů, přišlo mi škoda, kdyby tak povedené dílo zůstalo v šuplíku, a tak jsem začala obesílat všechna nakladatelství, o kterých jsem si myslela, že by pro ně mohla být knížka vhodná.

Jenže ouha! Nakladatelství mají svůj ediční plán, který potřebují dodržet, takže pokud hledají pohádky o zahradnickém náčiní, těžko svůj záměr změní jen kvůli vám. Navíc řada z nich ani neodpoví, což mě v tu chvíli hodně mrzelo. Některá zase odpoví velmi hezky, vychválí vás, jak to jen jde a pak vám s politováním oznámí, že přes onen ediční plán nejede vlak (zdravím paní V., pokud se tu ukážete!). Komunikovat s jedním nakladatelstvím zabere tak dva až tři měsíce. Když jste otravní jako já, dá se to zkrátit. Ale asi nejsem na podobný postup vhodný typ. Nedokážu jen tak čekat, zatímco tam někde je můj rukopis a já vůbec nevím, kdo ho čte, a jestli ho někdo vůbec číst bude. A tak jsem si řekla, že než podstoupit zase několikatýdenní čekání na odpověď, raději zkusím, co dokážu. 

Hrozně ráda totiž zkouším nové věci. A dvojnásob, pokud někdo prohlásí, že je to těžké. O kampani na crowdfundingových platformách mi spousta lidí říkalo, že jsou těžké. A tak, poháněná touhou ukázat všem okolo, že to vlastně je úplná dávačka (tady tohle je nadsázka, ale nenašla jsem font, který by ji dostatečně věrně ztvárnil a nechci riskovat, že to vezmete vážně), jsem se rozhodla stvořit tenhle projekt. 

A víte co? Je to super. Užívám si to. Nepřipouštím si možnost, že by to nevyšlo, protože Pohádky z druhého břehu jsou moje děti (kdo by nechtěl jedenácterčata, že?) a vložila jsem do ní tolik úsilí, abych s ní byla opravdu spokojená. Dalšími impulzy, které mě pohání, jste i vy, protože mi důvěřujete a věříte, že knížka bude stát za to. Je to něco úplně jiného, protože neustále přemýšlím nad každým detailem, jaký font vybrat, aby byl co nejlepší, aby jeho velikost byla ideální vzhledem k délce řádků, aby v ilustracích byly perfektně vyvážené barvy... Ne že bych grafické úpravy dělala sama, to vůbec ne, mám profesionálního grafika, na mně je jen hlídání, ale i je poznat ten rozdíl, když jsem za knížku zodpovědná hlavně já, oproti tomu, kdybych tu zodpovědnost přenesla na klasické nakladatelství. Je krásný pocit, když vám tolik lidí věří. A já zase věřím, že vás nezklamu.

A je to úžasné! Moc vám děkuji za tuhle jedinečnou zkušenost a těším se na další dny kampaně. A samozřejmě na vydání knížky, které se každým dnem blíží! :-)

V souvislosti s nově odhlasovaným zákonem na ochranu autorských práv mi z ministerstva kultury byl zaslán oficiální dopis, že český jazyk, kterým jsou pohádky psány, podléhá autorskému právu a nároky na něj vzneslo několik přímých potomků Cyrila a Metoděje. Zkrátka, abych do toho příliš nezabrušovala: pohádky tedy budou přeloženy do haitské kreolštiny, jelikož tam autorské právo není tak přísné. Nicméně nebojte se - momentálně jednám s dědici práv na český jazyk a snad se mi podaří dojednat výjimku pro vysvětlivky pod čarou, takže něčemu snad dokonce i porozumíte!

Pokud jsem vám nezpůsobila tímhle kratičkým politickým scifi zástavu srdce (nyní už můžu prozradit, že pohádky budou opravdu nejprve česky, a aby byly kreolsky, tak bych se musela řádně zblíznit), můžete pokračovat ve čtení, které už nebude ve stylu Čapkovy Hlavy XXII. Jelikož prvního dubna je význačný den lidové tvořivosti, rozhodla jsem se jej využít k jedinečné akci, a to vytvoření speciální aprílové odměny pro jednoho z vás: zarámovaný první návrh obálky. Je ve formátu A4 a v knížce nebude. Mohli jste si ho všimnout například v úvodní fotce Facebookové skupiny knihy nebo na různých propagačních materiálech. Je to jeden z mých nejoblíbenějších obrázků a věřte, že se jej nevzdávám snadno. Moc si ale vážím vaší podpory a důvěry, a tak doufám, že někomu z vás udělá radost. Protože jste úžasní - už je vybráno 40 % z nastavené cílové částky, což znamená, že jsou přibližně zaplacené grafické a sazečské práce na knize. Děkuji!

Pozor! Vzhledem k tomu, že rámeček je skleněný, s jeho přepravou nedůvěřuji žádné přepravní společnosti, a tak vám jej předám pouze osobně na křtu nebo při jiné příležitosti v Praze, Říčanech nebo výjimečně v Hradci Králové.

Dnes se mi zdálo, že jsem poprvé držela v ruce svou knížku. Byla na strašně špatném papíře a s měkkou obálkou, která se mačkala. Když jsem se ptala nakladatele, co to má být, prohlásil, že je to jen betaverze a opravdová knížka takhle vypadat nebude. 

Už mám hororové sny, což znamená, že je to vážné. Ve skutečnosti ale knížka nebude vypadat jako to z mé noční můry. Zvolila jsem pro ni pevnou šitou vazbu V8 (140*205 mm), tak opravdu nehrozí, že se její obálka bude mačkat. Ilustracím i textu se dostane náležité péče, takže se na výsledek opravdu těším. Jediné, co ještě není rozhodnuté, je font, kterým budou pohádky psané. Jsem v tomhle poměrně konzervativní, takže vybírám nějaké z patkových písem, ale jaké, to ještě nevím. Necháme se překvapit!

To by byla fyzická schránka knížky, a teď něco k její duši - textu. Pokud mě sledujete na Facebooku, možná už víte, na co se můžete těšit: příběhy, které začaly vznikat v září 2017, se postupně rozrostly na jedenáct pohádek. Ty pak prošly rukama (a hlavně očima) několika korektorů a beta čtenářů. Původně jsem je chtěla vydat ve spolupráci s nějakým klasickým nakladatelstvím, tak jsem některá z nich oslovila a čekala na odpověď.

Z devíti oslovených nakladatelství do týdne odpověděla pouze dvě, že knížka nespadá do jejich edičního plánu (to je taková jejich rozvaha, jaká témata a jaké útvary jim budou v daném roce nejlépe vydělávat a co jim nejlépe spadá do jejich marketingového plánu). Dalších sedm nakladatelství mě dlouhé měsíce prostě ignorovalo. Nechci zde rozebírat, jakým způsobem jsem z nich vypáčila odpověď, bylo by to dlouhé a zbytečné, ale tato zkušenost mě dovedla až k tomu, že se si chci ponechat jistou úroveň svobody. 

Musím říct, že jste mě nesmírně potěšili. Když jsem včera šla spát, ještě naposledy jsem se sem podívala a nevěřila jsem vlastním očím - nějakých třináct hodin po spuštění kampaně se vás sešlo tolik, že jste dali dohromady 18 % z nastavené cílové částky. Pokud to takhle půjde dál, budu mít dost prostředků nejen na pokrytí nákladů na vydání české verze knihy, ale také budu moci začít pracovat na jejím anglickém překladu. 

Ráda bych našla korektora nebo překladatele, jehož literární vkus bude podobný tomu mému. S překlady je totiž ta potíž, že mnohdy (vlastně skoro nikdy) nelze doslovně překládat, ale text je potřeba spíše přebásnit. Pak mi také napsala jedna paní, že by se mnou ráda spolupracovala na překladu do němčiny a maďarštiny. Kdyby to vyšlo, bylo by to úžasné. A vy, moji milí čtenáři a podporovatelé, můžete být u toho!